1 Nato Jób odpověděl. Řekl:
2 ⌈Opravdu vím, že to tak⌉ je, ale ⌈jak může být smrtelný člověk⌉ spravedlivý před Bohem?
3 Jestliže s ním bude chtít vést spor, neodpoví mu na jedinou věc z tisíce.
4 Má moudré srdce a ohromnou sílu. Kdo se proti němu kdy zatvrdil a uspěl?
5 On přenáší hory, aniž by poznaly, kdo je ve svém hněvu vyvrátil.
6 On pohybuje zemí z jejího místa, až se rozechvějí její sloupy.
7 On domlouvá slunku, a to nezazáří, ⌈vůkol hvězd umístí⌉ pečeť.
8 On sám roztahuje nebesa a kráčí po návrších moře.
9 Tvoří Medvěda, Orion a Plejády i jižní souhvězdí.
10 ⌈Činí veliké věci, jež ani nelze vyzpytovat, divy, jež ani nelze spočítat.⌉
11 Jestliže projde nade mnou, nic neuvidím, a přejde–li, ani jej nerozpoznám.
12 Jestliže něco uchvátí, kdo ho přinutí to vrátit? Kdo mu řekne: Co to děláš?
13 Bůh neodvrátí svůj hněv. Před ním se sklonili i pomocníci obludy.
14 Jak bych mu tím spíše mohl odpovídat já? Jak mám volit slova při rozhovoru s ním?
15 Vždyť i kdybych byl v právu, ⌈nebyl bych schopen odpovědět;⌉ svého soudce bych jen prosil o smilování.
16 Pokud bych volal a odpověděl by mi, nevěřil bych, že vyslyší můj hlas.
17 Neboť mě drtí bouří a bezdůvodně rozmnožuje mé modřiny.
18 ⌈Nedovolí, aby se mi vrátil dech,⌉ nýbrž sytí mě hořkostmi.
19 Pokud jde o sílu, ano, je udatný, a pokud jde o soud, kdo jiný mě předvolá?
20 I když budu v právu, má ústa mě usvědčí z viny; jsem bezúhonný, ale prohlásila mě za zvráceného.
21 Jsem bezúhonný. Nebudu se starat o svou duši, zavrhnu svůj život.
22 Je to jedno, proto říkám: On ⌈skoncuje s bezúhonným stejně jako s ničemou.⌉
23 Jestliže bič náhle usmrtí, posmívá se zoufalství nevinného.
24 Země je vydána do ruky ničemy, on zakrývá tvář jejích soudců. Pokud ne on, kdo je to tedy?
25 A mé dny byly rychlejší než běžec; utekly, neviděly blaho.
26 Pominuly spolu s rákosovými loděmi, jako se orel střemhlav vrhá na kořist.
27 Řeknu–li si: Zapomenu na své stěžování, opustím svou utrápenou tvář a pookřeji,
28 lekám se všech svých bolestí, vím, že mě nenecháš bez trestu.
29 Já platím za ničemníka, nač se mám unavovat marností?
30 Kdybych se omyl vodou ze sněhu a dlaně si očistil louhem,
31 jednou mě ponoříš do jámy a bude mnou opovrhovat i můj plášť.
32 Vždyť on není člověk jako já, abych mu odpověděl a ⌈vešli jsme spolu v soud.⌉
33 Není mezi námi rozhodčí, který položí na nás oba svou ruku.
34 Ať ode mě odejme svou hůl, ⌈ať mě hrůza z něj neděsí,⌉
35 ať mohu promluvit, aniž se ho budu bát; ⌈tak tomu totiž u mě není.⌉