1 Má duše si zhnusila můj život, ⌈dám průchod svému stěžování⌉ nad sebou. Budu mluvit v hořkosti své duše.
2 Řeknu Bohu: Neprohlašuj mě vinným. Oznam mi, proč se mnou vedeš při.
3 Cožpak je pro tebe dobré, že utlačuješ, že zavrhuješ výtěžek svých dlaní? Dovolil jsi, aby se zaskvěl ⌈plán ničemů?⌉
4 Máš tělesné oči, díváš se snad, jako se dívá smrtelný člověk?
5 Cožpak jsou tvé dny jako dny smrtelného člověka, jsou snad tvé roky jako dny muže,
6 že hledáš mou zvrácenost a pátráš po mém hříchu?
7 Podle svého poznání víš, že nejednám ničemně, a není, kdo by vysvobodil ze tvé ruky.
8 Tvé ruce mě utvořily a uspořádaly mě ⌈spolu se vším okolo. A teď bys mě pohltil?⌉
9 Rozpomeň se přece, že jsi mě udělal jako hlínu a ⌈do prachu mě zase chceš vrátit.⌉
10 Cožpak mě nesléváš jako mléko a nezahušťuješ jako sýr?
11 Oblékáš mi kůži a maso, proplétáš mě kostmi a šlachami.
12 ⌈Daroval jsi mi⌉ život a prokázal milosrdenství a tvá starost zachovala mého ducha.
13 Avšak tyto věci jsi uchovával ve svém srdci; vím, že takhle je to s tebou:
14 Kdybych zhřešil, ty mě budeš střežit a pro mou zvrácenost mě nenecháš bez trestu.
15 Kdybych jednal ničemně, běda mi; i kdybych byl spravedlivý, nesmím zvednout hlavu. Jsem nasycen hanbou, pohleď na mé soužení.
16 Až se však povýší, budeš mě lovit jako lev a znovu budeš na mně ukazovat svou obdivuhodnou moc.
17 Znovu proti mně postavíš své svědky, abys vystupňoval svou nespokojenost se mnou. Střídání a množství toho všeho přichází proti mně.
18 Proč jsi mě tedy vyvedl z matčina lůna? Naposled bych vydechl a oko by mě nespatřilo.
19 Byl bych, jako kdybych nebyl. Byl bych odnesen z břicha do hrobu.
20 Cožpak není maličko mých dnů? Přestaň a ⌈upusť ode mě,⌉ ať maličko pookřeji,
21 dříve než odejdu -- a už se nenavrátím -- do země temnoty a nejhlubší tmy,
22 země temné jako zatmění nejhlubší tmy a bez řádů, kde se rozbřesklo tak, jako by to bylo zatmění.