1 Člověk narozený z ženy je ⌈ukrácen na životě⌉ a nasycen nepokojem.
2 Jako květ vzchází a uvadá, prchá jako stín a trvání nemá.
3 Ano, na takového otvíráš své oči a chceš mě přivést na soud se sebou.
4 Kdo učiní z nečistého čisté? Nikdo.
5 Jestliže jsou určeny jeho dny, počet jeho měsíců je u tebe; jeho hranice jsi ustanovil a nepřekročí je.
6 Odhlédni od něj, ať si odpočine, dokud si neoblíbí svůj den jako najatý dělník.
7 Vždyť pro strom je naděje: Jestliže bude vyťat, zase obrazí, jeho ratolest nepřestane růst.
8 I kdyby jeho kořen v zemi zestárl a jeho pařez odumřel v hlíně,
9 ⌈jen ucítí vodu,⌉ vypučí a vydá ratolesti jako mladý štěp.
10 Avšak muž zemře a bezvládně leží; člověk vydechl naposled a kde je mu konec?
11 Vody z jezera zmizely, řeka se vsákne a vyschne.
12 Tak i muž ulehl a nevstane až do zániku nebes. Neprocitnou a neprobudí se ze svého spánku.
13 Kéž se stane, že mě schováš v podsvětí, skryješ mě, než se odvrátí tvůj hněv; určíš pro mě lhůtu a pak se na mě rozpomeneš.
14 ⌈Zemře–li muž, ⌈ožije snad opět?⌉ Všechny dny své povinné služby budu očekávat, dokud nepřijde mé vystřídání.⌉
15 Zavoláš a já ti odpovím, až budeš dychtit po díle svých rukou.
16 Nyní tedy spočítáš mé kroky; ⌈nedbej na můj hřích.⌉
17 Mé přestoupení je zapečetěno do váčku, mou zvrácenost jsi zastřel.
18 Avšak padající hora zvětrá a skála se pohne ze svého místa.
19 Voda omlela kameny, její proudy odplaví prach země. Tak i naději člověka jsi zahubil.
20 Navždy ho přemáháš, až odchází; měníš jeho tvář a posíláš jej pryč.
21 Jeho synové budou vážení, ale nedozví se to; budou bezvýznamní, ale nebude jim to známo.
22 Jen nad sebou cítí bolest jeho tělo a jeho duše nad ním truchlí.