Rute 1
rifa (RIFA) vs NAA
1 ذڭْ وُوسَّانْ إِ ذِي قطَّانْ ڒْقُوضَاثْ ڒحْكَامَاثْ ذِي ثمُّورْثْ، إِمْسَارْ إِجّْ ن ڒَاژْ ذِي ثمُّورْثْ. س ؤُينِّي إِفّغْ إِجّْ ن ورْيَازْ زِي بَايْثْ-لَاحْمْ ذِي يَاهُوذِييَّا حِيمَا أَذْ إِزْذغْ ذ أَبَارَّانِي ذڭْ إِيَّارنْ ن مُوآبَ، نتَّا ذ ثمْغَارْثْ نّسْ ذ ثْنَاينْ ن إِحنْجِيرنْ نّسْ أَكِيذسْ.
1 Nos dias em que os juízes julgavam, houve fome na terra de Israel. E um homem de Belém de Judá foi morar por algum tempo na terra de Moabe, com a sua mulher e os seus dois filhos.
2 أَرْيَازْ تّْڒَاغَانْ أَسْ أَلِيمَالِيكْ، ثَامْغَارْثْ نّسْ تّْڒَاغَانْ أَسْ نَاعُومِي، ذ ثْنَاينْ ن إِحنْجِيرنْ نّسْ تّْڒَاغَانْ أَسنْ مَاحْلُونْ ذ كِيلْيُونْ، نِيثْنِي ثُوغَا أَثنْ ذ أَيْثْ ن إِفْرَاثَا زِي بَايْثْ-لَاحْمْ ذِي يَاهُوذِييَّا. نِيثْنِي إِوْضنْ غَارْ إِيَّارنْ ن مُوآبَ، قِّيمنْ ذِينِّي.
2 Este homem se chamava Elimeleque, e sua mulher se chamava Noemi. Os filhos se chamavam Malom e Quiliom. Eram efrateus, de Belém de Judá. Foram à terra de Moabe e ficaram ali.
3 أَلِيمَالِيكْ، أَرْيَازْ ن نَاعُومِي، إِمُّوثْ. ثقِّيمْ نتَّاثْ أَكْ-ذ ثْنَاينْ ن وَارَّاوْ نّسْ.
3 Algum tempo depois, Elimeleque, o marido de Noemi, morreu, e ela ficou sozinha com os dois filhos.
4 إِنَا إِوْينْ ثِيمْغَارِينْ ن مُوآبَ، إِسمْ ن إِشْثْ قَّارنْ أَسْ عُورْفَا ؤُ إِسمْ ن ثنّغْنِي رَاعُوثْ، ؤُشَا قِّيمنْثْ ذِينِّي ڒْقدّْ ن عْڒَاحَاڒْعشْرَا ن إِسڭّْوُوسَا.
4 Estes casaram com mulheres moabitas. O nome de uma delas era Orfa, e o nome da outra era Rute. E ficaram ali quase dez anos.
5 ؤُ مُّوثنْ ؤُڒَا ذ ثْنَاينْ نِّي: مَاحْلُونْ ذ كِيلْيُونْ. ثقِّيمْ ثمْغَارْثْ وحّْذسْ، بْڒَا ثْنَاينْ ن وَارَّاوْ نّسْ ؤُ بْڒَا أَرْيَازْ نّسْ.
5 Depois morreram também Malom e Quiliom, os dois filhos de Noemi. E assim ela ficou sozinha, sem os dois filhos e sem o marido.
6 ؤُشَا ثعْذڒْ نَاعُومِي إِخفْ نّسْ أَكْ-ذ ثسْڒَاثِينْ نّسْ، حِيمَا أَذْ د-ثذْوڒْ زڭْ إِيَّارنْ ن مُوآبَ، مَاغَارْ ثُوغَا ثسْڒَا أَقَا سِيذِي يَارْزفْ إِ ڒْڭنْسْ نّسْ ؤُشَا إِوْشَا أَسنْ أَغْرُومْ.
6 Então Noemi voltou da terra de Moabe com as suas noras, porque ainda em Moabe ouviu que o Senhor havia se lembrado do seu povo, dando-lhe alimento.
7 س ؤُينِّي ثفّغْ نتَّاثْ أَكْ-ذ ثْنَاينْ ن ثسْڒَاثِينْ نّسْ زڭْ ومْشَانْ مَانِي ثُوغَا ثقِّيمْ مَارَّا ڒْوقْثْ نِّي. نِيثنْثِي رُوحنْثْ ذڭْ وبْرِيذْ مَاحنْذْ أَذْ أَرڭّْوْحنْثْ غَارْ ثمُّورْثْ ن يَاهُوذِييَّا.
7 Assim, ela saiu do lugar onde havia morado, e as duas noras estavam com ela. Enquanto caminhavam, voltando para a terra de Judá,
8 ثنَّا نَاعُومِي إِ ثْنَاينْ ن ثسْڒَاثِينْ نّسْ: ”أَرڭّْوْحنْثْ-إِ-د، ذوْڒنْثْ-إِ-د، كُوڒْ إِشْثنْ غَارْ ثَادَّارْثْ ن يمَّاسْ! سِيذِي أَذْ أَكنْثْ إِوْشْ ثَامخْسِيوْثْ نّسْ إِشوَّارنْ، أَمْ مَامّشْ ت ثڭِّينْثْ ذڭْ إِمتَّانْ ؤُ ذَايِي.
8 Noemi disse às suas noras: — Vão agora e voltem cada uma para a casa de sua mãe. E que o
9 سِيذِي أَذْ يجّْ أَذْ ثَافنْثْ أَرَّاحثْ، كُوڒْ إِشْثنْ ذِي ثَادَّارْثْ ن ورْيَازْ نّسْ!“ خنِّي ثسُّوذمْ إِ-ثنْثْ ؤُشَا نِيثنْثِي سّْڭعّْذنْثْ ثْمِيجَّا نْسنْثْ، سْغُوينْثْ،
9 O Senhor faça com que vocês sejam felizes, cada uma na casa de seu novo marido. E deu um beijo em cada uma delas. Elas, porém, começaram a chorar alto
10 نَّانْثْ أَسْ: ”نشِّينْ أَذْ د-نذْوڒْ نِيشَانْ أَكِيذمْ غَارْ ڒْڭنْسْ نّمْ!“
10 e lhe disseram: — Não! Nós iremos com a senhora para junto do seu povo.
11 نَاعُومِي ثنَّا: ”عقْبنْثْ-إِ-د، أَ يسِّي! مَايمِّي ثخْسنْثْ أَكِيذِي ثْرَاحنْثْ؟ مَا غَارِي ذڭْ ؤُعذِّيسْ إِنُو عَاذْ إِحنْجِيرنْ نِّي إِزمَّارنْ أَذْ ذوْڒنْ ذ إِرْيَازنْ إِ كنِّينْثْ؟
11 Mas Noemi disse: — Voltem, minhas filhas! Por que vocês iriam comigo? Vocês acham que eu ainda tenho filhos em meu ventre, para que casem com vocês?
12 عقْبنْثْ-إِ-د، أَ يسِّي إِنُو! رُوحنْثْ، مِينْزِي نشّْ أَقَا وْسَارغْ مَاحنْذْ أَذْ غَارِي يِيڒِي عَاذْ ورْيَازْ. وَاخَّا نِّيغْ: ’نشّْ غَارِي عَاذْ أَسِيثمْ!‘، وَاهْ، إِڒِي دْجِيڒثْ-أَ أَذْ إِڒِيغْ إِ يِيجّْ ن ورْيَازْ، وَاهْ، أَذْ أَرْوغْ إِحنْجِيرنْ،
12 Voltem, minhas filhas! Vão embora, porque sou velha demais para ter marido. E ainda que eu dissesse: “Tenho esperança”, ou ainda que casasse esta noite e tivesse filhos,
13 مَا ثخْسنْثْ أَذْ ثْرَاجَانْثْ أَڒْ غَا مْغَارنْ، مَا ثخْسنْثْ أَذْ ثْمنْعنْثْ إِخفْ نْكنْثْ مَاحنْذْ أَذْ ثْذوْڒنْثْ إِ يِيجّْ ن ورْيَازْ؟ لَّ، أَ يسِّي! أَقَا أَمدُّورْ إِنُو إِفّغْ ذ أَمرْزَاڭْ خَاكنْثْ أَطَّاسْ، مَاغَارْ إِفّغْ-د ؤُفُوسْ ن سِيذِي ضِيدّْ أَيِي.“
13 será que vocês iriam esperar até que eles viessem a crescer? Ficariam tanto tempo sem casar? Não, minhas filhas! A minha amargura é maior do que a de vocês, porque o Senhor descarregou a sua mão contra mim.
14 خنِّي سّْڭعّْذنْثْ ثِيمِيجَّاوِينْ نْسنْثْ ؤُشَا أَرْنِينْثْ عَاذْ ذڭْ إِغُويَّانْ ؤُشَا عُورْفَا ثسُّوذمْ لَالَّاسْ، مَاشَا رَاعُوثْ ثقِّيمْ ثڒْصقْ ذَايسْ.
14 Então, de novo, choraram em alta voz. Orfa, com um beijo, se despediu de sua sogra, porém Rute se apegou a ela.
15 ثنَّا: ”خْزَارْ، ثَانُوطْ نّمْ أَقَا ثذْوڒْ غَارْ ڒْڭنْسْ نّسْ ؤُ غَارْ إِربِّيثنْ نّسْ. ذْوڒْ، ثضْفَارذْ ثَانُوطْ نّمْ!“
15 Então Noemi disse: — Veja! A sua cunhada voltou para o seu povo e para os seus deuses. Vá você também com ela.
16 رَاعُوثْ ثَارَّا-د خَاسْ: ”وَارْ خَافِي تّْزِييَّارْ حِيمَا أَذْ ذَايمْ سمْحغْ ؤُشَا أَذْ د-ذوْڒغْ أَوَارْنِي إِ وعْرُورْ نّمْ، مِينْزِي مَانِي غَا ثُويُورذْ شمْ، ذِينْ إِ غَا ؤُيُورغْ ؤُڒَا ذ نشّْ، ؤُ مَانِي إِ غَا ثسّنْسذْ شمْ، ذِينْ إِ غَا سّنْسغْ ؤُڒَا ذ نشّْ، ڒْڭنْسْ نّمْ ذ ڒْڭنْسْ إِنُو، ذ أَربِّي نّمْ ذ أَربِّي إِنُو.
16 Porém Rute respondeu: — Não insista para que eu a deixe nem me obrigue a não segui-la! Porque aonde quer que você for, irei eu; e onde quer que pousar, ali pousarei eu. O seu povo é o meu povo, e o seu Deus é o meu Deus.
17 مَانِي إِ غَا ثمّْثذْ، ذِينْ إِ غَا مّْثغْ ؤُڒَا ذ نشّْ ؤُ ذِينْ إِ غَا تّْوَانضْڒغْ ؤُڒَا ذ نشّْ. أجّْ أَذْ أَيِي إِڭّْ سِيذِي ثَا ذ ثَا ؤُشَا أَذْ ذَايسْ يَارْنِي عَاذْ، مِينْزِي مْغِيرْ ڒْموْثْ إِ ذ أَيِي غَا إِبْضَانْ خَامْ!“
17 Onde quer que você morrer, morrerei eu e aí serei sepultada. Que o Senhor me castigue, se outra coisa que não seja a morte me separar de você.
18 أَڒَامِي ثژْرَا نَاعُومِي بلِّي نتَّاثْ ثڭَّا خْ ثشْڒِي، وَارْ ثقِّيمْ ثسَّاوَاڒْ عَاذْ أَكِيذسْ.
18 Quando Noemi viu que Rute estava mesmo decidida a acompanhá-la, deixou de insistir com ela.
19 أَمُّو إِ يُويُورنْثْ س ثْنَاينْ إِذْسنْثْ أَڒَامِي إِوْضنْثْ غَارْ بَايْثْ-لَاحْمْ. ؤُمِي إِوْضنْثْ غَارْ بَايْثْلَاحْمْ، إِمْسَارْ، أَقَا مَارَّا ثَانْذِينْثْ ثنّحْوڒْ ذِي طّْوعْ نْسنْثْ ؤُشَا نَّانْثْ ثمْغَارِينْ: ”مَا ذ ثَا ذ نَاعُومِي؟“
19 Então ambas se foram, até que chegaram a Belém. E aconteceu que, ao chegarem ali, toda a cidade se comoveu por causa delas. E as mulheres perguntavam: — Essa não é a Noemi?
20 مَاشَا نتَّاثْ ثَارَّا-د خَاسنْ ثنَّا: ”وَارْ ذ أَيِي تّْڒَاغَانْثْ ’نَاعُومِي‘ سَّا ذ ثْسَاونْثْ، مَاشَا ڒَاغَانْثْ أَيِي: ’مَارَا‘، مَاغَارْ أَمْزمَّارْ خْ كُوڒْشِي إِڭَّا ذَايِي ثَارْزُوڭِي ذ ثَامقّْرَانْثْ.
20 Porém ela lhes dizia: — Não me chamem de Noemi, mas de Mara, porque o Todo-Poderoso me deu muita amargura.
21 فّْغغْ شُّورغْ مَاشَا سِيذِي إِجَّا أَيِي أَذْ د-أَرڭّْوْحغْ س إِفَاسّنْ خْوَانْ. مَايمِّي ذ أَيِي تّْڒَاغَانْثْ عَاذْ ’نَاعُومِي‘ ؤُمِي خَافِي إِشْهذْ سِيذِي ؤُ أَمْزمَّارْ خْ كُوڒْشِي إِڭَّا أَيِي مِينْ إِدْجَانْ ذ أَعفَّانْ؟“
21 Quando saí daqui, eu era plena, mas o Senhor me fez voltar vazia. Por que, então, querem me chamar de Noemi, se o Senhor deu testemunho contra mim e o Todo-Poderoso me afligiu?
22 أَمُّو إِ ثَارڭّْوحْ نَاعُومِي أَكْ-ذ رَاعُوثْ، ثَامُو‘أَبشْثْ، ثَاسْڒِيفْثْ نّسْ نِّي د-إِذوْڒنْ أَكِيذسْ زڭْ إِيَّارنْ ن مُوآبَ. إِوْضنْثْ نِيثنْثِي غَارْ بَايْثْلْ-لَاحْمْ غَارْ ؤُمزْوَارُو ن ثْميْرَا ن إِمنْذِي.
22 Foi assim que Noemi voltou da terra de Moabe, com Rute, sua nora, a moabita. E chegaram a Belém no começo da colheita da cevada.
Atalhos do teclado
- Capítulo anterior←
- Próximo capítulo→
- Versículo anteriork
- Próximo versículoj
- Limpar seleçãoEsc
- Esta ajuda?
Estude este capítulo no WhatsApp
Peça à IA da Bíblia Fala para explicar Rute 1, comparar traduções ou montar um estudo — tudo direto pelo WhatsApp.