Atos 22
Tnúhu ní cáháⁿ yǎ ndiǒxí xito cùu uú (MILNT) vs NVT
1 —Chí cádá càhnu iní nchòhó cue tée sa cuéhé ndɨhɨ nchòhó cue tée cuechi, na càháⁿ‑í ɨɨⁿ tnúhu cundedóho‑ndo sǎ ñà túú cuěchi‑í, chi ñá túú nǎ ní quìde‑í, te ni ñà túú nǎ tnúhu càháⁿ‑í —càchí‑dé xǎhaⁿ‑dě xii‑güedé.
1 “Irmãos e pais”, disse Paulo. “Ouçam-me enquanto apresento minha defesa.”
2 Te cuèndá sá dúcáⁿ nǐ cáháⁿ‑dé tnúhu mèé‑yu núu tnàvíí‑nǎ ní sadɨ́‑yu yuhú‑yu ní xíndedóho‑yu ní cáháⁿ‑dé, te xǎhaⁿ‑dě:
2 Quando o ouviram falar em aramaico, o silêncio foi ainda maior.
3 —Yúhú cúù‑í tée isràél, te ní cacu‑í ñuú Tàrsú, te ñuú‑áⁿ yɨ́ndèhu‑xi Ciliciá. Te davitna lǐhli‑í cútnàhá ní quexìo‑í ñuú Jerusàlén ní dácuáhá ñàha té Gamàliél. Te ní dácuáhà‑í nchaa tnúhu ní chídó tnùní nchaa cue tée ndéé sanaha nàcuáa cada ñáyiu. Te yúhú ní cahu iní‑í ní quide‑í tɨtnɨ́ núú chìuⁿ nacuáa cuu váha iní Yǎ Ndiǒxí ní cáhàⁿ‑í, te dɨu‑ni ducaⁿ quìde nchohó tucu.
3 Então Paulo disse: “Sou judeu, nascido em Tarso, cidade da Cilícia. Fui criado aqui em Jerusalém e educado por Gamaliel. Como aluno dele, fui instruído rigorosamente em nossas leis e nos costumes judaicos. Tornei-me muito zeloso de honrar a Deus em tudo que fazia, como vocês são hoje.
4 Te ní sánú ndúcù‑í nchaa ñáyiu sàndáá iní‑xi tnúhu Jèsús, cuěi tée, cuěi ñáyiu dɨ̀hɨ́ ní dácútù‑í‑yu, te ní chihi‑í‑yu vecaá, te ní níhì‑í tnúhu ndee ìní sá cáhní‑ndɨ̌‑yu.
4 E fui ao encalço dos seguidores do Caminho, perseguindo alguns até a morte, prendendo homens e mulheres e lançando-os na prisão.
5 Te dútú cúnùu‑gá ndɨhɨ cue tée cùnuu núú‑ndó nàha‑güedé sá ndàá càháⁿ‑í chi mee‑güedě ní taxi‑güedé tutú cuáñaha‑ǐ xii ñáyiu isràél ñáyiu ndècu ñuú Dàmascú cuèndá cutnùní iní‑yu ná chíúⁿ cuǎháⁿ‑í ní cùu. Te ñùhu‑í ichi cuáháⁿ‑í ñuú‑áⁿ cuǎnúndúcù‑í ñáyiu ní sándáá iní‑xi tnúhu Jèsús cuèndá dacùtu‑í‑yu te candeca‑í‑yu ndixi, te iha cada úhú ñáhá‑güedě xií‑yu ni cùu.
5 O sumo sacerdote e todo o conselho dos líderes do povo podem confirmar isso. Recebi deles cartas para nossos irmãos judeus em Damasco que me autorizavam a trazer os seguidores do Caminho de lá para Jerusalém, em cadeias, para serem castigados.
6 ’Te ta cùyatni‑í ñuú Dàmascú cuáháⁿ‑í, te cùu‑xi datná òré caúxúú nduu, te uuⁿni ní quee ñuhú andɨu, te ní dáyèhé‑xi ndéé núú nútnɨ̌ɨ‑í.
6 “Quando me aproximava de Damasco, por volta do meio-dia, de repente uma luz muito intensa brilhou ao meu redor.
7 Te ní quide nee‑xi núù‑í, xíǎⁿ ní nduá‑í ndéé ñuhu. Te ní tecú dóho‑í càháⁿ ɨɨⁿ sá càháⁿ andɨu, te càchí‑xi: “Yòhó té Sàulú, ¿ná cuèndá cúú ǔhú iní ñáhá‑n dàndoho ñaha‑n xii‑í?”, càchí sá càháⁿ‑áⁿ.
7 Caí no chão e ouvi uma voz que me disse: ‘Saulo, Saulo, por que você me persegue?’.
8 Te ní xáhaⁿ‑ǐ: “¿Ná cúú yòhó sá càháⁿ‑áiⁿ?”, xǎhaⁿ‑ǐ. Te ní cáháⁿ tucu ɨngá xito te càchí‑xi: “Yúhú cúù‑í Jèsús tée ní xíndecu ñuú Nazàrét, te ducaⁿ ǐo dàndoho ñaha‑n xii‑í”, càchí sá càháⁿ‑áⁿ. Te xíǎⁿ ní cutnùní iní‑í sá dɨ́ú Jèsús càháⁿ.
8 “‘Quem és tu, Senhor?’, perguntei. “E a voz respondeu: ‘Sou Jesus, o nazareno,
9 Te nchaa cue tée ndɨhɨ‑í ní xiní‑güedé ní dáyèhé ñuhú, te ní yùhú‑güedé, dico ñá túú ní tècú dóho‑güedé òré ní cáháⁿ‑gá.
9 Os que me acompanhavam viram a luz, mas não entenderam a voz daquele que falava comigo.
10 Te ní xáhaⁿ‑ǐ xii‑gá: “Yòhó Xítohó Jesucrìstú, ¿ná cuìní‑n càda‑í?”, xǎhaⁿ‑ǐ xii‑gá. Te ní cachí‑gá: “Ndacóo, te quɨ́hɨ́ⁿ‑n ñùú Dàmascú, yàcáⁿ tecú tnúhu‑n nchàa nacuáa cuìní Yǎ Ndiǒxí cada‑n”, càchí‑gá —càchí té Pǎblú xǎhaⁿ‑dě xií‑yu.
10 “Então perguntei: ‘Que devo fazer, Senhor?’. “E o Senhor me disse: ‘Levante-se e entre em Damasco, onde lhe dirão tudo que você deve fazer’.
11 Te ní xáhaⁿ tùcu té Pǎblú:
11 “A luz intensa havia me deixado cego, e meus companheiros tiveram de levar-me pela mão a Damasco.
12 ’Te yàcáⁿ ndécú ɨ̀ɨⁿ tée nàni Ananiás, te ío vài sá nǐ chídó tnùní ndíi Moìsés cadá‑yu quìde‑dé. Te nchaa ñáyiu ñuú Dàmascú ío váha càháⁿ ndɨhɨ ñàhá‑yu xii‑dé.
12 Vivia ali Ananias, um homem devoto, dedicado à lei e muito respeitado por todos os judeus da cidade.
13 Te ní quexìo‑dé núú ndécù‑í, te ní cachí‑dé: “Yòhó té Sàulú, tée ndècu ndɨhɨ‑í ichi Xítohó Jesucrìstú, ndúha núú‑n”, càchí‑dé. Te òré‑ni ní nacaáⁿ núù‑í te ní xiní‑í‑dé.
13 Ele veio, colocou-se ao meu lado e disse: ‘Irmão Saulo, volte a enxergar’. E, naquele mesmo instante, pude vê-lo.
14 Te dǎtnùní ní cachí‑dé: “Yá Ndiǒxí ní cáháⁿ ndɨhɨ‑gá ñaní tnáhá‑ó nǐ xíndecu ndéé sanaha. Te dɨu‑gá ní cáxi ñaha‑gǎ xii‑n cuèndá quiní‑n nchàa sá vǎha cuìní‑gá cada‑n. Te quiní‑n Jèsús Yaá ñá túú cuěchi‑xi, te dɨu‑ni mee‑gǎ cáháⁿ ndɨhɨ ñaha‑gǎ xii‑n.
14 “Então ele disse: ‘O Deus de nossos antepassados escolheu você para conhecer a vontade dele e para ver o Justo e ouvi-lo falar.
15 Te cáháⁿ‑n tnǔhu Jèsús núú nchàa ñáyiu, te cáháⁿ‑n nchàa sá nǐ xiní‑n ndɨ̀hɨ nchaa sá nǐ xíndedóho‑n.
15 Você será testemunha dele, dizendo a todos o que viu e ouviu.
16 Tnàvíí, te quɨ́hɨ́ⁿ‑n cuàndute‑n, te cáháⁿ ndɨhɨ‑n Yǎ Ndiǒxí cuèndá cada càhnu iní‑gá nchaa sá cuèhé sá dúhá nǐ quide‑n”, duha ní cachí té Anàniás xii‑í —càchí té Pǎblú xǎhaⁿ‑dě xií‑yu.
16 O que está esperando? Levante-se e seja batizado! Fique limpo de seus pecados invocando o nome do Senhor’.
17 Te ní xáhaⁿ tùcu té Pǎblú:
17 “Depois que voltei a Jerusalém, estava orando no templo e tive uma visão,
18 te ní cachí‑gá: “Yáchí, quee‑n ñùú Jerusàlén, chi ñáyiu‑a vá quɨ̀ndáá iní‑yu nàcuáa ní cachí‑í cúñaha‑n xìí‑yu cuèndá‑í”, duha ní cachí‑gá xii‑í.
18 na qual o Senhor me dizia: ‘Depressa! Saia de Jerusalém, pois o povo daqui não aceitará seu testemunho a meu respeito’.
19 Te ní xáhaⁿ‑ǐ xii‑gá: “Yòhó Xítohó Jesucrìstú, sa xìní‑n sǎ ncháá ñǎyiu nàhá‑yu sá nǐ sáháⁿ‑í ndɨ tnahá ɨɨⁿ ndɨ tnahá ɨɨⁿ veñúhu nànducu‑í ñáyiu sàndáá iní tnúhu‑n, te ní tnɨɨ‑í‑yu, ní chihi‑í‑yu vecaá, te ní táúchíùⁿ‑í ní caniha‑güedě xií‑yu.
19 “E eu respondi: ‘Senhor, sem dúvida eles sabem que em cada sinagoga eu prendia e açoitava aqueles que criam em ti.
20 Te cútnàhá ní sahni‑güedé ndíi Těvá tée ní xóo cáháⁿ tnúhu‑n, te tnàhá‑í ndécú òré‑áⁿ te ní xíndeé‑í dóó cue tée ní sahni ñaha xìi ndíi. Te yúhú ní cáhàⁿ‑í sá nǐ quide váha‑güedé sá dúcáⁿ nǐ quide‑güedé”, duha ní xáhaⁿ‑ǐ xii‑gá.
20 E quando Estêvão, tua testemunha, foi morto, eu estava inteiramente de acordo. Fiquei ali e guardei os mantos que eles tiraram quando foram apedrejá-lo’.
21 Te ní cachí tnúhu‑gá xii‑í: “Cuàháⁿ chi cuìní‑í quɨ́hɨ́ⁿ‑n nchàa ñuú xícá nǔú xǐndecu cue ñáyiu ñá túú cùu ñáyiu isràél cáháⁿ‑n tnǔhu‑í”, càchí‑gá —càchí té Pǎblú xǎhaⁿ‑dě xií‑yu.
21 “Mas o Senhor me disse: ‘Vá, pois eu o enviarei para longe, para os gentios’”.
22 Te sá dúcáⁿ nǐ cáháⁿ‑dé, te ñá ní tnàhá‑gá iní‑yu cundedóho‑yu tnúhu càháⁿ‑dé. Te ɨɨⁿ‑ni nǐ cuú‑yu nchaá‑yu, te ní cuáá‑yu, te xǎhǎⁿ‑yu:
22 A multidão ouviu Paulo até ele dizer essa palavra. Então começaram a gritar: “Fora com esse sujeito! Ele não merece viver!”.
23 Te mei òré ducaⁿ nǐ cáháⁿ‑yu, te ní ndátǎ‑yu dóǒ‑yu, te ní dáquéně‑yu núú nǐnu sá sàtú iní‑yu. Te ní quéhnu‑yu ñuhu, te ní dácácòyó‑yu núú nǐnu sá ǐo sàtú iní‑yu.
23 Gritavam, arrancavam seus mantos e jogavam poeira para o alto.
24 Te tée cùu capitáⁿ cúnùu‑gá ní xáhaⁿ‑dě xii cue sandàdú‑dé:
24 O comandante trouxe Paulo para dentro e ordenou que ele fosse açoitado e interrogado a fim de descobrir por que a multidão tinha ficado tão furiosa.
25 Te sátá nǐ dácútú ñàha‑güedé xii té Pǎblú sá cání ñàha‑güedé ní cùu, te ní xáhaⁿ‑dě xii tée cùu capitáⁿ ndécú‑ǎⁿ:
25 Quando amarravam Paulo para açoitá-lo, ele disse ao oficial que estava ali: “A lei permite açoitar um cidadão romano sem que ele tenha sido julgado?”.
26 Te sá dúcáⁿ nǐ cáháⁿ‑dé, te ní sáháⁿ tée cùu capitáⁿ núú těe cùnuu‑gá, te ní xáhaⁿ‑dě:
26 Ao ouvir isso, o oficial foi ao comandante e perguntou: “O que o senhor está fazendo? Este homem é cidadão romano!”.
27 Te ní sáháⁿ tée cùu capitáⁿ cúnùu‑gá ndéé núú tě Pǎblú, te ní xáhaⁿ‑dě:
27 O comandante perguntou a Paulo: “Diga-me, você é cidadão romano?”. Ele respondeu: “Sim, eu sou”.
28 Te ní xáhaⁿ těe cùnuu‑áⁿ:
28 “Eu também”, disse o comandante. “E paguei caro por minha cidadania!” Paulo respondeu: “Mas eu sou cidadão de nascimento”.
29 Te uuⁿni ní nacaca sata cuè tée cuáháⁿ caniha xìi‑dé ní cùu. Te ní yùhú tée tàxi tnuní sá dúcáⁿ nǐ xáhaⁿ tě Pǎblú sá těe ròmá cúú‑dě, chi ní xáhaⁿ‑dě ní dácútú ñàha‑güedé xii‑dé, núu xíǎⁿ ní yùhu‑dé.
29 Quando os soldados que estavam prestes a interrogar Paulo ouviram que ele era cidadão romano, retiraram-se de imediato. Até mesmo o comandante ficou com medo ao saber que Paulo era cidadão romano, pois tinha mandado amarrá-lo.
30 Te tée tàxi tnuní sandàdú ñá ní xìní‑dé ná cuéchi ní dácáá ñǎyiu isràél dɨ́quɨ́ tě Pǎblú, núu xíǎⁿ nduu tněé ní cana‑dé cue dútú cúnùu, ndɨhɨ cue tée cùchiuⁿ, ndɨhɨ cue tée cùu sacuéhé, te ní xáhaⁿ‑dě sá cádá‑güedě jùndá cuèndá nducu tnǔhu‑güedé núú tě Pǎblú ná cuéchi ní dácáǎ‑yu dɨ́quɨ́‑dě. Te ní xáhaⁿ‑dě xii cue sandàdú sá nándàxi ñaha‑güedé cadèná ndútú‑dě, te candeca ñaha‑güedě quɨ́hɨ́ⁿ núú cádá‑güedě jùndá. Te ní sáháⁿ‑güedé ní nandaxi ñàha‑güedé xii‑dé ndécá ñàha‑güedé cuáháⁿ jùndá, te ní quexìo‑güedé, te ní ngúnutnɨ́ɨ‑dé núú cuè tée cùchiuⁿ.
30 No dia seguinte, o comandante ordenou que os principais sacerdotes se reunissem com o conselho dos líderes do povo. Queria descobrir exatamente qual era o problema, por isso soltou Paulo e mandou que o trouxessem diante deles.
Atalhos do teclado
- Capítulo anterior←
- Próximo capítulo→
- Versículo anteriork
- Próximo versículoj
- Limpar seleçãoEsc
- Esta ajuda?
Estude este capítulo no WhatsApp
Peça à IA da Bíblia Fala para explicar Atos 22, comparar traduções ou montar um estudo — tudo direto pelo WhatsApp.