Lucas 20

Lisǎsè̌ Athè̌ - Kayǎ Ngó̤ (KYU) vs NVT

Sair da comparação
NVT Nova Versão Transformadora
1 Tônyěkhè̌, Jesǔ o dố tè̤lǔtyǎ hǒkǔ rò a ithyóithyatǎ̤ kayǎ è́prè̤, rò a hésodônyǎ pé̤ ǔ ná tè̤thè́krṳ̂̌mila. Rò bínuôkhè̌, prè̤lǔtyǎ khuklò́ tahe ná prè̤ithyó tè̤thyótè̤thya athárá tahe, ná Judaphú aplò́amṳ khuklò́khuklyǎ tahe hyǎ dố lǔo.
1 Certo dia, quando Jesus ensinava o povo e anunciava as boas-novas no templo, os principais sacerdotes, os mestres da lei e os líderes do povo se aproximaram dele
2 Rò a hé lǔ, “Hésoluô̌ pé̤ myá pè̤, nè̤ me̤tè̤ yětahe nuôma nè̤ cuốme̤ ná ǔpě a taryěshyosò̌ pě? Ǔpě nò̌me̤ nè̤ pě?”
2 e perguntaram: “Com que autoridade você faz essas coisas? Quem lhe deu esse direito?”.
3 Rò Jesǔ hésû èthǐ, “Ki héphúnuôrò, vǎ sudyǎ kuô̌ thǐ ngó̤ tômû̌, rò héluô̌ pé̤ kuô̌ vǎ.
3 “Primeiro, deixe-me fazer uma pergunta”, respondeu ele.
4 Giovanni Baptista plwǒ pé̤ ǔ htyě yěnuôma Cò́marya dyé lǔ taryěshyosò̌ è̌? Má̤torò prè̤lukayǎ dyé lǔ è̌?”
4 “A autoridade de João para batizar vinha do céu ou era apenas humana?”
5 Èthǐ dônyǎ ní̤dyé khyělǔ, “Pè̤ tǒ hésû è phútě? Pè̤ ki hé, ‘Cò́marya dyé lǔ’ kihérò, a klyá sudyǎ nyǎ hò́ pè̤, ‘Kihéphúnuôrò thǐ zṳ̂́e lǔ to me̤tě?’ A klyá hé nyǎ hò́.
5 Eles discutiram a questão entre si: “Se dissermos que vinha do céu, ele perguntará por que não cremos em João.
6 Má̤torò, ‘Prè̤lukayǎ dyé lǔ,’ pè̤ ki hé rò lò̌꤮ kayǎ bè́mṳ bíyě tahe yǒ zṳ̂́e ná Giovanni ma prè̤pro̤ tôprè̤ akhu-akhyě, èthǐ ki tá̤thyě pè̤ ná lò̤́ pǎ.”
6 Mas, se dissermos que era apenas humana, seremos apedrejados pela multidão, pois todos estão convencidos de que João era profeta”.
7 Phúnuôrò èthǐ hésû, “Ǔpě dyé Giovanni taryěshyosò̌ dố a ki plwǒ pé̤ ǔ htyě yěnuô, pè̤ thè́gněto.”
7 Por fim, responderam a Jesus que não sabiam.
8 Rò Jesǔ hésû èthǐ, “Kihéphúnuôrò vǎ me̤tè̤ yětahe ná ǔpě taryěshyosò̌ pě nuô vǎ hésoluô̌ pé̤ thǐ toto.”
8 E Jesus replicou: “Então eu também não direi com que autoridade faço essas coisas”.
9 Rò Jesǔ hésoluô̌ pé̤ kayǎ è́prè̤ ná ngó̤khákho tômû̌ rò a hé, “Bètôphuố kayǎ o tôprè̤, rò aprè́ dố a isò́iplû̌ ní̤dyé ná thòbǐthèmò̤́ tahenuô a o tôlé̤ rò a plwǒkhyǎekyǎ ná prè̤khyǎeprè́ tahe. Htuô̌rò a htecuố onyě̤kyǎ dố ké̤aruô tôké̤.
9 Em seguida, Jesus se voltou para o povo e contou a seguinte parábola: “Um homem plantou um vinhedo e o arrendou a alguns lavradores. Depois, partiu para um lugar distante, onde passou um longo tempo.
10 Bí thòbǐthè mǐhò́ akhè̌nuô, thyáphú a ki ní̤bèkuô̌ thòbǐthè dố a tǒkò ní̤bèkuô̌ nuôtaherò thòbǐthèphè byacè yě a nò̌hyǎkuô̌ a prè̤me̤tè̤phú tôprè̤ dố prè̤khyǎeprè́ nuôtahe a o. Manárò prè̤khyǎeprè́ yětahenuô, a mṳ̂̌sûpò̤sûhtuô̌ lǔlulé yětôprè̤ rò a plwǒka̤ kazuô̌klíkyǎ prè́ lǔ prè́.
10 Na época da colheita da uva, enviou um de seus servos para receber sua parte da produção. Os lavradores atacaram o servo, o espancaram e o mandaram de volta, de mãos vazias.
11 Phúnuô akhu-akhyě, a nò̌hyǎ tapleke alulé dố aruô tôprè̤ tadû́rò prè̤khyǎeprè́ yětahe mṳ̂̌sû khyěpó̤ lǔ, a me̤tarè̤̌kyǎ htuô̌ lǔ rò a plwǒka̤ kazuô̌klí kuô̌pó̤khyě lǔlǔ.
11 Então o dono da propriedade enviou outro servo, mas eles também o insultaram, o espancaram e o mandaram de volta, de mãos vazias.
12 Htuô̌rò a plwǒhyǎ pó̤ alulé thuô̌prè̤ tôprè̤, rò prè̤khyǎe thòbǐthèphè yětahenuô, a mṳ̂̌tapò̤̌lò́thò̌, mṳ̂̌cumṳ̂̌htyǎsû lò̌ lǔ rò vè̤́htekyǎ lǔ dố prè́klò̌.
12 Enviou ainda um terceiro, e eles o feriram e o expulsaram do vinhedo.
13 “Rò thòbǐthèphè byacè hé, ‘Vǎ tǒbè me̤ phútě? Vǎ ki nò̌hyǎ ná vǎ phúprè̤khǔ dố vǎ mo̤ ní̤dyélố lǔ yětôprè̤ ma èthǐ ki dyaduzṳ̂́nyá̤ klò̌ lǔ pǎ kǒle,’ a hé phúnuô.
13 “‘Que farei?’, disse o dono do vinhedo. ‘Já sei; enviarei meu filho amado. Certamente eles o respeitarão.’
14 “Manárò bí prè̤khyǎeprè́ yětahe myáhtye lǔ phúprè̤khǔ hyǎ akhè̌nuô, èthǐ hé ní̤dyé khyělǔ, ‘Yětôprè̤ ma prè́byacè aphúkhǔ dố a tǒ ní̤bè phúucè̌tazè̌ nuôtôprè̤ hò́. Cuố! Cuốme̤thyěkyǎ lǔ pó꤮! Rò a ucè̌tazè̌ yětahe nuô a ki htwǒ lò̌ pè̤tè̤ pǎ!’
14 “No entanto, quando os lavradores viram o filho, disseram uns aos outros: ‘Aí vem o herdeiro da propriedade. Vamos matá-lo e tomar posse desta terra!’.
15 Phúnuô akhu-akhyě, èthǐ cwitarṳ́ htekyǎ lǔ dố prè́klò̌ rò me̤thyěkyǎ lǔ.
15 Então o arrastaram para fora do vinhedo e o mataram. “O que vocês acham que o dono do vinhedo fará com eles?”, perguntou Jesus.
16 A ki hyǎ me̤thyěkyǎ lò̌꤮ kayǎ nuôtahe rò a ki plwǒkhyǎe tapleke thòbǐthèphè yěnuô ná kayǎ dố aruô tahe pǎ.”
16 “Ele virá, matará os lavradores, e arrendará o vinhedo a outros.” “Que isso jamais aconteça!”, disseram os que o ouviam.
17 Jesǔ myácuốtǒ èthǐ rò a sudyǎ èthǐ, “Kihéphúnuô rò lisǎsè̌ héone vǎrivǎkyǎ,
17 Jesus olhou para eles e perguntou: “Então o que significa esta passagem das Escrituras: ‘A pedra que os construtores rejeitaram se tornou a pedra angular’?
18 “Lò̌꤮ kayǎ dố a latǎ̤ dố lò̤́ nuôtômě alo̤ tahenuô, akrwí ki lakè̤́ prè́ pǎ, manárò lò̤́ nuôtômě ki latǎ̤ dố èthǐ alo̤ pǎ nuô, akrwíakrwó ki mû kaprǐ̤ lò̌ cò́ pǎ.”
18 Quem tropeçar nessa pedra será despedaçado, e aquele sobre quem ela cair será reduzido a pó”.
19 Prè̤ithyó tè̤thyótè̤thya athárá tahe ná bwídukhu tahe thè́gně ná Jesǔ hékho èthǐ khukhyě tôphuốtuô̌ a thè́zṳ̂́ pṳ̂́ cò́ hò́ Jesǔ bínuô hò́. Manárò èthǐ thè́isě kayǎ bè́mṳ nuôtahe alé̤.
19 Os mestres da lei e os principais sacerdotes queriam prender Jesus ali mesmo, pois perceberam que eles eram os lavradores maus a que Jesus se referia. No entanto, tinham medo da reação do povo.
20 Phúnuô akhu-akhyě, thyáphú èthǐ ki pṳ̂́ní̤ Jesǔ tè̤hébèthû́ngó̤ tahe, htuô̌to thyáphú èthǐ ki pṳ̂́thǔcuốkyǎ lǔ dố Romakhwí dố a o ná a taryěshyosò̌ ná a tè̤pro̤tè̤prya̤ yětôprè̤ a takhukǔ agněnuô, èthǐ opò̤́myá shuốkhè̌ tǎ̤tǒtǎ̤bè rò a nò̌cuố prè̤htû́myá tahe ki cyé̤me̤kho ané̤ phú kayǎcò́cû́ tahenuô rò èthǐ ki sudyǎ kho lahyǎ Jesǔ ngó̤ tahe.
20 Esperando uma oportunidade, os líderes enviaram espiões que fingiam ser pessoas sinceras. Tentaram fazer Jesus dizer algo que pudesse ser relatado ao governador romano, de modo que ele fosse preso.
21 Kayǎ prè̤htû́myá yětahe sudyǎ Jesǔ, “Thárá꤮, pè̤ thè́gně ná nè̤ tè̤hébèhésû̌ tahe ná nè̤ tè̤ithyóithya tahe nuôma acò́ate̤, htuô̌to nè̤ myádumyápatí kuô̌ǔ to. Nè̤ ithyóithya ǔ phú atǒ ná Cò́marya aklyáaklǒ a tè̤má̤tè̤cò́ nuôtahe prè́.
21 Disseram: “Mestre, sabemos que o senhor fala e ensina o que é certo, não se deixa influenciar por outros e ensina o caminho de Deus de acordo com a verdade.
22 Phúnuôrò héso pé̤myá pè̤, ma pè̤ tǒbè dyé Romakhwí amo-arǎ è̌? Ma to è̌?”
22 Então, diga-nos: É certo pagar impostos a César ou não?”.
23 Manárò Jesǔ yǒ thè́gně ná èthǐ pṳ̌pṳ̂́ lǔ tè̤hébèthû́ akhu-akhyě, a hésû èthǐ,
23 Jesus percebeu a hipocrisia deles e disse:
24 “Dyéluô̌ pé̤ myá vǎ thǐrû̌zye tôbè. Dố rû̌zyelo̤ yěnuôma ǔpě khuklò́zǎ̤zo̤ ná ǔpě mwi̤ opě?”
24 “Mostrem-me uma moeda de prata. De quem são a imagem e o título nela gravados?”. “De César”, responderam.
25 Rò èthǐ hésû lǔ, “Roma Khwí Caesare azǎ̤zo̤ ná amwi̤ o.”
25 “Então deem a César o que pertence a César, e deem a Deus o que pertence a Deus”, disse ele.
26 Rò èthǐ pṳ̂́ní̤ lǔ tè̤hébèthû́ dố ǔ è́prè̤ anyěhyǎ tômû̌꤮ to. Jesǔ hésû èthǐ phúyě akhu-akhyě a htetapa̤ lò̌plǐ cò́ èthǐ rò a o thuôkrû́kyǎ lò̌ prè́.
26 Eles não conseguiam apanhá-lo em nada que ele dizia diante do povo. Em vez disso, admiraram-se de sua resposta e se calaram.
27 Saducěophú dố a zṳ̂́e ná kayǎthyě ihtòhtwǒprè̤ ka̤khyě to nuôtahe hyǎ dố Jesǔ o rò hyǎ sudyǎ lǔ ngó̤ tômû̌,
27 Então vieram a Jesus alguns saduceus, líderes religiosos que afirmam não haver ressurreição dos mortos,
28 “Thárádu꤮, Mosè rǎkyǎ tè̤thyótè̤thya tômû̌ dố pè̤gně rò a hé, kayǎ tôprè̤prè̤ ki thyěkyǎ amělé̤, rò aphú ki okyǎ tôprè̤꤮ to hénuô, thyáphú aklwǐalyǎ ki okyǎ nuôrò, a puố̤prè̤khǔ bè phyédwó akhǐ okyǎyě, a hé phúnuô.
28 e perguntaram: “Mestre, Moisés nos deu uma lei segundo a qual se um homem morrer e deixar a esposa sem filhos, o irmão dele deve se casar com a viúva e ter um filho que dará continuidade ao nome do irmão.
29 Khǒnyá̤rò puố̤ ná vyá̤ prè̤khǔ o thuô̌thyótôprè̤. A vyá̤prè̤́lố tôprè̤ phyé amě rò dốkhyěnuô a thyěkyǎ amě khǎlé̤, rò aphú okyǎ tôprè̤꤮ to akhu-akhyě apuố̤ dốkhyě tôprè̤ bèphyédwó akhǐ okyǎ yětôprè̤.
29 Numa família havia sete irmãos. O mais velho se casou e morreu sem deixar filhos.
30 Rò a puố̤prè̤khǔ nyě̤prè̤tôprè̤ phyédwó khyěthyá akhǐyě.
30 O segundo irmão se casou com a viúva, mas também morreu.
31 Htuô̌rò a puố̤prè̤khǔ thuô̌prè̤tôprè̤ tuố̤dố thuô̌thyótôprè̤ yěnuô thyěkyǎ thyákuô̌ phúnuô, rò aphú okyǎ lahyǎ tôprè̤꤮ to.
31 Então o terceiro irmão se casou com ela. O mesmo aconteceu aos sete irmãos, que morreram sem deixar filhos.
32 Dốkhyě rò prè̤mò yětôprè̤ thyěkyǎ kuô̌.
32 Por fim, a mulher também morreu.
33 Phúnuôrò shyé꤮ thyěihtòka̤khyě amò̤́nyě pǎ tônyěnuô, prè̤mò yětôprè̤ ki htwǒ bítě tôprè̤ amě pǎpě? Me̤těhérò èthǐ puố̤návyá̤ thuô̌thyótôprè̤ ní̤cû̌lò̌ lǔ prè̤mò yětôprè̤ nuô̌꤮.”
33 Diga-nos, de quem ela será esposa na ressurreição? Afinal, os sete se casaram com ela”.
34 Jesǔ hésû èthǐ, “Yětôhtû̌nuô, ǔ phyéphúphyémě lahyǎ vǎ.
34 Jesus respondeu: “O casamento é para pessoas deste mundo.
35 Manárò kayǎ dố Cò́marya dyahò́ èthǐ ná a kò hò́ dố a ki thyě ihtòka̤khyě shyé꤮ nopǎ tôhtû̌ pǎ tahenuô, tè̤phyéphúphyémě opǎ to hò́.
35 Mas, na era futura, aqueles que forem considerados dignos de ser ressuscitados dos mortos não se casarão nem se darão em casamento,
36 Èthǐ ki thyá ná tanémò́khuphú nuôtahe pǎ rò a thyě cyá̤ pǎ to. Èthǐ ihtò ka̤khyě dố tè̤thyě pǎ akhu-akhyě, èthǐ ma Cò́marya a phúmòphúkhǔ tahe hò́.
36 e nunca mais morrerão. Nesse sentido, serão como os anjos. São filhos de Deus e filhos da ressurreição.
37 Rò Mosè khyá lá̤lá̤lǐlǐ cò́ athè́ ná kayǎ dố a thyě htuô̌hò́ tahenuô, a ki ihtò htwǒprè̤ ka̤khyě pǎ, me̤těhérò Abraham ná Isaac ná Jacob yětahenuô, a thyěhtuô̌ nyě̤lǎhò́ tadû́rò lisǎsè̌kǔ hé o tôtó̤ ná bí mikyǎ̤htya cǎcuố̤ tôcuố̤ akhè̌nuô, Mosè è́ Byacè yěnuô, ‘Abraham a Cò́marya, Isaac a Cò́marya, ná Jacob a Cò́marya,’ phúnuô.
37 “Agora, quanto a haver ressurreição dos mortos, o próprio Moisés provou isso quando escreveu a respeito do arbusto em chamas. Ele se referiu ao Senhor como ‘o Deus de Abraão, o Deus de Isaque e o Deus de Jacó’.
38 Kayǎ pwǒ̤꤮ tôprè̤ ohtwǒprè̤ tacṳ́prè̤ lò̌ dố Cò́marya a mèthènyě akhu-akhyě, è ma kayǎthyě tahe a Cò́marya má̤to, kayǎ htwǒprè̤ tahe a Cò́marya.”
38 Portanto, ele é o Deus dos vivos, e não dos mortos, pois para ele todos vivem”.
39 Prè̤ithyó tè̤thyótè̤thya athárá tahe hé pó̤ è, “Thárá꤮ nè̤ hésû cyá̤ nyacò́ cò́.”
39 “Mestre, o senhor disse bem!”, comentaram alguns mestres da lei.
40 Rò èthǐ sudyǎ plehyǎ bû pǎ lǔ tôcô꤮ to.
40 E ninguém mais teve coragem de lhe fazer perguntas.
41 Jesǔ sudyǎ èthǐ, “Ǔ cuố hétuố̤ ná Krístu ma Davi aklwǐalyǎ ma phútě?
41 Então Jesus lhes perguntou: “Por que se diz que o Cristo é filho de Davi?
42 Me̤těhérò bí Li Htuthè́htya akǔnuô, Davi ané̤byacè ní̤dû cuố rǎtuố̤,
42 Afinal, o próprio Davi escreveu no Livro de Salmos: ‘O Senhor disse ao meu Senhor, Sente-se no lugar de honra à minha direita
43 onyǎo tadû tuố̤dố vǎ me̤pé̤kyǎ lò̌lá̤takli lò̌ hò́ kayǎ dố a thè́hte nè̤ nuôtahe pǎní꤮. Vǎ ki nò̌htwǒ kayǎ dố a thè́hte nè̤ nuôtahe thyáná nè̤ khǎduô lé̤zí̤ dố nè̤ onyǎo rò nè̤ zí̤tǎ̤ ní̤dyé yěnuô pǎ.”’
43 até que eu humilhe seus inimigos, e os ponha debaixo de seus pés’.
44 “Khwí Davi è́ Krístu ná ‘Byacè’ akhu-akhyě, a cuố htwǒ cyá̤ Khwí Davi aphúkhǔ phútě?”
44 Uma vez que Davi chamou o Cristo de ‘meu Senhor’, como ele pode ser filho de Davi?”.
45 Bí kayǎ è́prè̤ ní̤dǎ Jesǔ a tè̤hébè akhè̌nuô, a hé a khǒpacè̤̌ tahe,
45 Então, enquanto as multidões o ouviam, Jesus se voltou para seus discípulos e disse:
46 “Rò̤ní̤ lahyǎ thǐné̤ ná prè̤ithyó tè̤thyótè̤thya athárá nuôtahe ní꤮. Èthǐ nuôtahema a thè́zṳ̂́ thyá lahyǎ ca̤cwo̤ karo̤htǔ rò a cuốka̤cuốhyǎ dố klè́kǔ rò a thè́zṳ̂́ nò̌ hébècè̤́hébènya̤ sû ǔ ná ané̤. Dố tè̤cò́bè̌hǒkǔ nuôbèbè, dố pwè̌kǔ nuôbèbè, èthǐ thè́zṳ̂́ onyǎo lahyǎ khǎlé̤ dố ǔ dyaduzṳ̂́nyá̤ní̤ è nuôtahe prè́.
46 “Cuidado com os mestres da lei! Eles gostam de se exibir com vestes longas e de receber saudações respeitosas quando andam pelas praças. E como gostam de sentar-se nos lugares de honra nas sinagogas e à cabeceira da mesa nos banquetes!
47 Èthǐ cuốlahǒe lahyaǒ lò̌ prè̤mòokryá tè̤ pwǒ̤꤮ tôcô. Thyáphú ǔ ki tane̤ní̤ èthǐ ná èthǐ ma kayǎsǎsè̌ tahe cò́ nuôrò, èthǐ kwǐcò́bè̌htǔ pé̤ ǔ. Kayǎ phúnuô tahenuô, tè̤cirya ki bè cyě̤ lốklò̌ cò́ ná ǔruô tahe pǎ.”
47 No entanto, tomam posse dos bens das viúvas de maneira desonesta e, depois, para dar a impressão de piedade, fazem longas orações em público. Por causa disso, serão duramente castigados”.

Ler em outra tradução

Comparar com outra

Estude este capítulo no WhatsApp

Peça à IA da Bíblia Fala para explicar Lucas 20, comparar traduções ou montar um estudo — tudo direto pelo WhatsApp.