Lucas 20
Lisǎsè̌ Athè̌ - Kayǎ Ngó̤ (KYU) vs BKJ
1 Tônyěkhè̌, Jesǔ o dố tè̤lǔtyǎ hǒkǔ rò a ithyóithyatǎ̤ kayǎ è́prè̤, rò a hésodônyǎ pé̤ ǔ ná tè̤thè́krṳ̂̌mila. Rò bínuôkhè̌, prè̤lǔtyǎ khuklò́ tahe ná prè̤ithyó tè̤thyótè̤thya athárá tahe, ná Judaphú aplò́amṳ khuklò́khuklyǎ tahe hyǎ dố lǔo.
1 E aconteceu que, em um daqueles dias, enquanto ele ensinava o povo no templo, e pregava o evangelho, os principais sacerdotes e os escribas vieram a ele com os anciãos,
2 Rò a hé lǔ, “Hésoluô̌ pé̤ myá pè̤, nè̤ me̤tè̤ yětahe nuôma nè̤ cuốme̤ ná ǔpě a taryěshyosò̌ pě? Ǔpě nò̌me̤ nè̤ pě?”
2 e falaram-lhe, dizendo: Dize-nos, com que autoridade fazes tu essas coisas? Ou quem é que te deu tal autoridade?
3 Rò Jesǔ hésû èthǐ, “Ki héphúnuôrò, vǎ sudyǎ kuô̌ thǐ ngó̤ tômû̌, rò héluô̌ pé̤ kuô̌ vǎ.
3 E, respondendo ele, disse-lhes: Eu também vos perguntarei uma coisa, respondam-me:
4 Giovanni Baptista plwǒ pé̤ ǔ htyě yěnuôma Cò́marya dyé lǔ taryěshyosò̌ è̌? Má̤torò prè̤lukayǎ dyé lǔ è̌?”
4 O batismo de João, era do céu ou dos homens?
5 Èthǐ dônyǎ ní̤dyé khyělǔ, “Pè̤ tǒ hésû è phútě? Pè̤ ki hé, ‘Cò́marya dyé lǔ’ kihérò, a klyá sudyǎ nyǎ hò́ pè̤, ‘Kihéphúnuôrò thǐ zṳ̂́e lǔ to me̤tě?’ A klyá hé nyǎ hò́.
5 E eles arrazoavam entre si, dizendo: Se nós dissermos: Do céu, ele nos dirá: Por que então não crestes?
6 Má̤torò, ‘Prè̤lukayǎ dyé lǔ,’ pè̤ ki hé rò lò̌꤮ kayǎ bè́mṳ bíyě tahe yǒ zṳ̂́e ná Giovanni ma prè̤pro̤ tôprè̤ akhu-akhyě, èthǐ ki tá̤thyě pè̤ ná lò̤́ pǎ.”
6 Mas, e se nós dissermos: Dos homens, todo o povo nos apedrejará, porque eles estão convencidos que João era um profeta.
7 Phúnuôrò èthǐ hésû, “Ǔpě dyé Giovanni taryěshyosò̌ dố a ki plwǒ pé̤ ǔ htyě yěnuô, pè̤ thè́gněto.”
7 E eles responderam que não podiam dizer de onde era.
8 Rò Jesǔ hésû èthǐ, “Kihéphúnuôrò vǎ me̤tè̤ yětahe ná ǔpě taryěshyosò̌ pě nuô vǎ hésoluô̌ pé̤ thǐ toto.”
8 E Jesus lhes disse: Tampouco eu vos direi com que autoridade faço estas coisas.
9 Rò Jesǔ hésoluô̌ pé̤ kayǎ è́prè̤ ná ngó̤khákho tômû̌ rò a hé, “Bètôphuố kayǎ o tôprè̤, rò aprè́ dố a isò́iplû̌ ní̤dyé ná thòbǐthèmò̤́ tahenuô a o tôlé̤ rò a plwǒkhyǎekyǎ ná prè̤khyǎeprè́ tahe. Htuô̌rò a htecuố onyě̤kyǎ dố ké̤aruô tôké̤.
9 Então, ele começou a falar ao povo esta parábola: Certo homem plantou uma vinha, e arrendou-a a uns lavradores, e foi para uma terra distante por muito tempo.
10 Bí thòbǐthè mǐhò́ akhè̌nuô, thyáphú a ki ní̤bèkuô̌ thòbǐthè dố a tǒkò ní̤bèkuô̌ nuôtaherò thòbǐthèphè byacè yě a nò̌hyǎkuô̌ a prè̤me̤tè̤phú tôprè̤ dố prè̤khyǎeprè́ nuôtahe a o. Manárò prè̤khyǎeprè́ yětahenuô, a mṳ̂̌sûpò̤sûhtuô̌ lǔlulé yětôprè̤ rò a plwǒka̤ kazuô̌klíkyǎ prè́ lǔ prè́.
10 E, no devido tempo, enviou um servo aos lavradores, para que lhe dessem dos frutos da vinha; mas os lavradores, espancando-o, mandaram-no embora vazio.
11 Phúnuô akhu-akhyě, a nò̌hyǎ tapleke alulé dố aruô tôprè̤ tadû́rò prè̤khyǎeprè́ yětahe mṳ̂̌sû khyěpó̤ lǔ, a me̤tarè̤̌kyǎ htuô̌ lǔ rò a plwǒka̤ kazuô̌klí kuô̌pó̤khyě lǔlǔ.
11 E novamente ele enviou outro servo; e eles também o espancaram, e o insultaram e o mandaram embora vazio.
12 Htuô̌rò a plwǒhyǎ pó̤ alulé thuô̌prè̤ tôprè̤, rò prè̤khyǎe thòbǐthèphè yětahenuô, a mṳ̂̌tapò̤̌lò́thò̌, mṳ̂̌cumṳ̂̌htyǎsû lò̌ lǔ rò vè̤́htekyǎ lǔ dố prè́klò̌.
12 E ele enviou novamente um terceiro; e eles também feriram a este, e o expulsaram.
13 “Rò thòbǐthèphè byacè hé, ‘Vǎ tǒbè me̤ phútě? Vǎ ki nò̌hyǎ ná vǎ phúprè̤khǔ dố vǎ mo̤ ní̤dyélố lǔ yětôprè̤ ma èthǐ ki dyaduzṳ̂́nyá̤ klò̌ lǔ pǎ kǒle,’ a hé phúnuô.
13 Então, disse o senhor da vinha: O que eu farei? Enviarei o meu filho amado; talvez, vendo-o, o respeitem.
14 “Manárò bí prè̤khyǎeprè́ yětahe myáhtye lǔ phúprè̤khǔ hyǎ akhè̌nuô, èthǐ hé ní̤dyé khyělǔ, ‘Yětôprè̤ ma prè́byacè aphúkhǔ dố a tǒ ní̤bè phúucè̌tazè̌ nuôtôprè̤ hò́. Cuố! Cuốme̤thyěkyǎ lǔ pó꤮! Rò a ucè̌tazè̌ yětahe nuô a ki htwǒ lò̌ pè̤tè̤ pǎ!’
14 Mas, vendo-o os lavradores, eles arrazoaram entre si dizendo: Este é o herdeiro; vinde, matemo-lo, para que a herança seja nossa.
15 Phúnuô akhu-akhyě, èthǐ cwitarṳ́ htekyǎ lǔ dố prè́klò̌ rò me̤thyěkyǎ lǔ.
15 Assim, eles lançaram-no fora da vinha, e o mataram. O que lhes fará, pois, o senhor da vinha?
16 A ki hyǎ me̤thyěkyǎ lò̌꤮ kayǎ nuôtahe rò a ki plwǒkhyǎe tapleke thòbǐthèphè yěnuô ná kayǎ dố aruô tahe pǎ.”
16 Ele virá e destruirá esses lavradores, e dará a vinha a outros. E, ouvindo eles isso, disseram: Deus o proíba!
17 Jesǔ myácuốtǒ èthǐ rò a sudyǎ èthǐ, “Kihéphúnuô rò lisǎsè̌ héone vǎrivǎkyǎ,
17 E ele observando-os, disse: Então, o que é isto que está escrito: A pedra que os edificadores rejeitaram, essa se tornou a cabeça de esquina?
18 “Lò̌꤮ kayǎ dố a latǎ̤ dố lò̤́ nuôtômě alo̤ tahenuô, akrwí ki lakè̤́ prè́ pǎ, manárò lò̤́ nuôtômě ki latǎ̤ dố èthǐ alo̤ pǎ nuô, akrwíakrwó ki mû kaprǐ̤ lò̌ cò́ pǎ.”
18 Qualquer que cair sobre aquela pedra será despedaçado, mas naquele em que ela cair, ela triturará ao pó.
19 Prè̤ithyó tè̤thyótè̤thya athárá tahe ná bwídukhu tahe thè́gně ná Jesǔ hékho èthǐ khukhyě tôphuốtuô̌ a thè́zṳ̂́ pṳ̂́ cò́ hò́ Jesǔ bínuô hò́. Manárò èthǐ thè́isě kayǎ bè́mṳ nuôtahe alé̤.
19 E os principais sacerdotes e os escribas procuraram lançar mão dele naquela mesma hora, mas eles temiam o povo; pois perceberam que ele tinha falado a parábola contra eles.
20 Phúnuô akhu-akhyě, thyáphú èthǐ ki pṳ̂́ní̤ Jesǔ tè̤hébèthû́ngó̤ tahe, htuô̌to thyáphú èthǐ ki pṳ̂́thǔcuốkyǎ lǔ dố Romakhwí dố a o ná a taryěshyosò̌ ná a tè̤pro̤tè̤prya̤ yětôprè̤ a takhukǔ agněnuô, èthǐ opò̤́myá shuốkhè̌ tǎ̤tǒtǎ̤bè rò a nò̌cuố prè̤htû́myá tahe ki cyé̤me̤kho ané̤ phú kayǎcò́cû́ tahenuô rò èthǐ ki sudyǎ kho lahyǎ Jesǔ ngó̤ tahe.
20 E, eles vigiando-o, enviaram espiões, os quais se fingiam de homens justos, para o apanharem em alguma palavra, e o entregarem ao poder e à autoridade do governador.
21 Kayǎ prè̤htû́myá yětahe sudyǎ Jesǔ, “Thárá꤮, pè̤ thè́gně ná nè̤ tè̤hébèhésû̌ tahe ná nè̤ tè̤ithyóithya tahe nuôma acò́ate̤, htuô̌to nè̤ myádumyápatí kuô̌ǔ to. Nè̤ ithyóithya ǔ phú atǒ ná Cò́marya aklyáaklǒ a tè̤má̤tè̤cò́ nuôtahe prè́.
21 E eles perguntaram-lhe, dizendo: Mestre, nós sabemos que tu falas e ensinas retamente, e que não fazes acepção de pessoas, mas ensinas o caminho de Deus verdadeiramente;
22 Phúnuôrò héso pé̤myá pè̤, ma pè̤ tǒbè dyé Romakhwí amo-arǎ è̌? Ma to è̌?”
22 é lícito dar tributo a César ou não?
23 Manárò Jesǔ yǒ thè́gně ná èthǐ pṳ̌pṳ̂́ lǔ tè̤hébèthû́ akhu-akhyě, a hésû èthǐ,
23 Mas, ele percebendo a sua astúcia, disse-lhes: Por que vós me tentais?
24 “Dyéluô̌ pé̤ myá vǎ thǐrû̌zye tôbè. Dố rû̌zyelo̤ yěnuôma ǔpě khuklò́zǎ̤zo̤ ná ǔpě mwi̤ opě?”
24 Mostrai-me uma moeda. De quem é a imagem e a inscrição? E, eles respondendo, disseram: De César.
25 Rò èthǐ hésû lǔ, “Roma Khwí Caesare azǎ̤zo̤ ná amwi̤ o.”
25 E ele lhes disse: Dai, pois, a César as coisas que são de César, e a Deus as coisas que são de Deus.
26 Rò èthǐ pṳ̂́ní̤ lǔ tè̤hébèthû́ dố ǔ è́prè̤ anyěhyǎ tômû̌꤮ to. Jesǔ hésû èthǐ phúyě akhu-akhyě a htetapa̤ lò̌plǐ cò́ èthǐ rò a o thuôkrû́kyǎ lò̌ prè́.
26 E eles não puderam tomá-lo em suas palavras diante do povo; e eles maravilhados da sua resposta, calaram-se.
27 Saducěophú dố a zṳ̂́e ná kayǎthyě ihtòhtwǒprè̤ ka̤khyě to nuôtahe hyǎ dố Jesǔ o rò hyǎ sudyǎ lǔ ngó̤ tômû̌,
27 Então, chegaram-se a ele alguns dos saduceus, que negam haver ressurreição, e eles perguntaram-lhe,
28 “Thárádu꤮, Mosè rǎkyǎ tè̤thyótè̤thya tômû̌ dố pè̤gně rò a hé, kayǎ tôprè̤prè̤ ki thyěkyǎ amělé̤, rò aphú ki okyǎ tôprè̤꤮ to hénuô, thyáphú aklwǐalyǎ ki okyǎ nuôrò, a puố̤prè̤khǔ bè phyédwó akhǐ okyǎyě, a hé phúnuô.
28 dizendo: Mestre, Moisés nos escreveu que, se morresse o irmão de um homem, tendo esposa, e ele não deixasse filhos, seu irmão tomasse a esposa dele, e levantasse descendência a seu irmão.
29 Khǒnyá̤rò puố̤ ná vyá̤ prè̤khǔ o thuô̌thyótôprè̤. A vyá̤prè̤́lố tôprè̤ phyé amě rò dốkhyěnuô a thyěkyǎ amě khǎlé̤, rò aphú okyǎ tôprè̤꤮ to akhu-akhyě apuố̤ dốkhyě tôprè̤ bèphyédwó akhǐ okyǎ yětôprè̤.
29 Houve, pois, sete irmãos; e o primeiro tomou uma mulher, e morreu sem filhos.
30 Rò a puố̤prè̤khǔ nyě̤prè̤tôprè̤ phyédwó khyěthyá akhǐyě.
30 E o segundo a tomou como esposa, e morreu sem filhos.
31 Htuô̌rò a puố̤prè̤khǔ thuô̌prè̤tôprè̤ tuố̤dố thuô̌thyótôprè̤ yěnuô thyěkyǎ thyákuô̌ phúnuô, rò aphú okyǎ lahyǎ tôprè̤꤮ to.
31 E o terceiro a tomou, e semelhantemente também os sete, e eles não tiveram filhos e morreram.
32 Dốkhyě rò prè̤mò yětôprè̤ thyěkyǎ kuô̌.
32 E depois de todos, a mulher também morreu.
33 Phúnuôrò shyé꤮ thyěihtòka̤khyě amò̤́nyě pǎ tônyěnuô, prè̤mò yětôprè̤ ki htwǒ bítě tôprè̤ amě pǎpě? Me̤těhérò èthǐ puố̤návyá̤ thuô̌thyótôprè̤ ní̤cû̌lò̌ lǔ prè̤mò yětôprè̤ nuô̌꤮.”
33 Portanto, na ressurreição, de qual deles será a mulher? Pois os sete a tiveram por esposa.
34 Jesǔ hésû èthǐ, “Yětôhtû̌nuô, ǔ phyéphúphyémě lahyǎ vǎ.
34 E, Jesus respondendo, disse-lhes: Os filhos deste mundo casam-se, e dão-se em casamento;
35 Manárò kayǎ dố Cò́marya dyahò́ èthǐ ná a kò hò́ dố a ki thyě ihtòka̤khyě shyé꤮ nopǎ tôhtû̌ pǎ tahenuô, tè̤phyéphúphyémě opǎ to hò́.
35 mas os que são considerados dignos de alcançar o mundo vindouro, e a ressurreição dos mortos, não se casam, nem se dão em casamento;
36 Èthǐ ki thyá ná tanémò́khuphú nuôtahe pǎ rò a thyě cyá̤ pǎ to. Èthǐ ihtò ka̤khyě dố tè̤thyě pǎ akhu-akhyě, èthǐ ma Cò́marya a phúmòphúkhǔ tahe hò́.
36 nem podem mais morrer; porque são iguais aos anjos, e são filhos de Deus, sendo filhos da ressurreição.
37 Rò Mosè khyá lá̤lá̤lǐlǐ cò́ athè́ ná kayǎ dố a thyě htuô̌hò́ tahenuô, a ki ihtò htwǒprè̤ ka̤khyě pǎ, me̤těhérò Abraham ná Isaac ná Jacob yětahenuô, a thyěhtuô̌ nyě̤lǎhò́ tadû́rò lisǎsè̌kǔ hé o tôtó̤ ná bí mikyǎ̤htya cǎcuố̤ tôcuố̤ akhè̌nuô, Mosè è́ Byacè yěnuô, ‘Abraham a Cò́marya, Isaac a Cò́marya, ná Jacob a Cò́marya,’ phúnuô.
37 Agora que os mortos hão de ressuscitar, até Moisés o mostrou no arbusto, quando ele chamou ao Senhor Deus de Abraão, e Deus de Isaque, e Deus de Jacó.
38 Kayǎ pwǒ̤꤮ tôprè̤ ohtwǒprè̤ tacṳ́prè̤ lò̌ dố Cò́marya a mèthènyě akhu-akhyě, è ma kayǎthyě tahe a Cò́marya má̤to, kayǎ htwǒprè̤ tahe a Cò́marya.”
38 Porque ele não é Deus de mortos, mas de vivos; porque todos vivem para ele.
39 Prè̤ithyó tè̤thyótè̤thya athárá tahe hé pó̤ è, “Thárá꤮ nè̤ hésû cyá̤ nyacò́ cò́.”
39 Então, alguns dos escribas disseram, respondendo-lhe: Mestre, tu dissestes bem.
40 Rò èthǐ sudyǎ plehyǎ bû pǎ lǔ tôcô꤮ to.
40 E depois disso, eles não ousaram perguntar-lhe questão nenhuma.
41 Jesǔ sudyǎ èthǐ, “Ǔ cuố hétuố̤ ná Krístu ma Davi aklwǐalyǎ ma phútě?
41 E ele lhes disse: Como eles dizem que Cristo é filho de Davi?
42 Me̤těhérò bí Li Htuthè́htya akǔnuô, Davi ané̤byacè ní̤dû cuố rǎtuố̤,
42 E o próprio Davi disse no livro dos Salmos: O SENHOR disse ao meu Senhor: Assenta-te à minha direita,
43 onyǎo tadû tuố̤dố vǎ me̤pé̤kyǎ lò̌lá̤takli lò̌ hò́ kayǎ dố a thè́hte nè̤ nuôtahe pǎní꤮. Vǎ ki nò̌htwǒ kayǎ dố a thè́hte nè̤ nuôtahe thyáná nè̤ khǎduô lé̤zí̤ dố nè̤ onyǎo rò nè̤ zí̤tǎ̤ ní̤dyé yěnuô pǎ.”’
43 até que eu faça dos teus inimigos teu escabelo.
44 “Khwí Davi è́ Krístu ná ‘Byacè’ akhu-akhyě, a cuố htwǒ cyá̤ Khwí Davi aphúkhǔ phútě?”
44 Portanto, se Davi mesmo lhe chama Senhor, como é ele seu filho?
45 Bí kayǎ è́prè̤ ní̤dǎ Jesǔ a tè̤hébè akhè̌nuô, a hé a khǒpacè̤̌ tahe,
45 Então, ouvindo-o todo o povo, ele disse aos seus discípulos:
46 “Rò̤ní̤ lahyǎ thǐné̤ ná prè̤ithyó tè̤thyótè̤thya athárá nuôtahe ní꤮. Èthǐ nuôtahema a thè́zṳ̂́ thyá lahyǎ ca̤cwo̤ karo̤htǔ rò a cuốka̤cuốhyǎ dố klè́kǔ rò a thè́zṳ̂́ nò̌ hébècè̤́hébènya̤ sû ǔ ná ané̤. Dố tè̤cò́bè̌hǒkǔ nuôbèbè, dố pwè̌kǔ nuôbèbè, èthǐ thè́zṳ̂́ onyǎo lahyǎ khǎlé̤ dố ǔ dyaduzṳ̂́nyá̤ní̤ è nuôtahe prè́.
46 Cuidado com os escribas, que querem andar com vestes compridas, e amam saudações nos mercados, e os principais assentos nas sinagogas, e os principais lugares nos banquetes;
47 Èthǐ cuốlahǒe lahyaǒ lò̌ prè̤mòokryá tè̤ pwǒ̤꤮ tôcô. Thyáphú ǔ ki tane̤ní̤ èthǐ ná èthǐ ma kayǎsǎsè̌ tahe cò́ nuôrò, èthǐ kwǐcò́bè̌htǔ pé̤ ǔ. Kayǎ phúnuô tahenuô, tè̤cirya ki bè cyě̤ lốklò̌ cò́ ná ǔruô tahe pǎ.”
47 que devoram as casas das viúvas, e, por aparência, fazem longas orações; estes receberão maior condenação.
Atalhos do teclado
- Capítulo anterior←
- Próximo capítulo→
- Versículo anteriork
- Próximo versículoj
- Limpar seleçãoEsc
- Esta ajuda?
Estude este capítulo no WhatsApp
Peça à IA da Bíblia Fala para explicar Lucas 20, comparar traduções ou montar um estudo — tudo direto pelo WhatsApp.