Lucas 15

Tnúhu ní cáháⁿ yǎ ndiǒxí xito cùu uú (MILNT) vs ARA

Sair da comparação
ARA Almeida Revista e Atualizada 1993
1 Te cue tée cuihna ìní‑xi quìde cobrá ñáhá xìi ñáyiu cuèndá impuèstú ndɨhɨ cue dava‑gá ñáyiu ndècu ichi cuehé ichi duha ní quexìó‑yu núú ndécú Jèsús cuèndá cundedóho‑yu tnúhu càháⁿ‑gá.
1 Aproximavam-se de Jesus todos os publicanos e pecadores para o ouvir.
2 Te ní ngüíta cue tée cùu fariséú, ndɨhɨ cue tée dàcuaha ñaha xii ñáyiu nchaa tnúhu ní chídó tnùní ndíi Moìsés xǐcáháⁿ cuèhé‑güedé cuèndá‑gá, te càchí‑güedé:
2 E murmuravam os fariseus e os escribas, dizendo: Este recebe pecadores e come com eles.
3 Te Jèsús ní cani‑gá ɨɨⁿ cuèndú nàcuáa tecú tnùní‑güedé tnúhu‑gá, te xáhaⁿ‑gǎ xii‑güedé:
3 Então, lhes propôs Jesus esta parábola:
4 —Ɨɨⁿ tée ndècu ɨɨⁿ ciendú mběé‑dě, te ní xíta ɨɨⁿ‑dɨ, te nchòhó sa cùtnuní iní‑ndó nàcuáa cada tée‑áⁿ, chi dàndóo‑dé cúmídícó sǎhúⁿ cúmí‑dɨ ɨɨⁿ yucu, te cúnúndúcú‑dě quɨtɨ ní xíta xíǎⁿ ndèé ndéé naníhí‑dě‑dɨ.
4 Qual, dentre vós, é o homem que, possuindo cem ovelhas e perdendo uma delas, não deixa no deserto as noventa e nove e vai em busca da que se perdeu, até encontrá-la?
5 Te òré ní naníhí‑dě‑dɨ te ní dácáá‑dě‑dɨ chíó‑dě ní docó‑dé‑dɨ sá cúdɨ̌ɨ́ ìní‑dé.
5 Achando-a, põe-na sobre os ombros, cheio de júbilo.
6 Te òré ní nasáá‑dé vehe‑dé, te ní dátàcá‑dé nchaa cue tée càháⁿ ndɨhɨ‑dé, ndɨhɨ nchaa ñáyiu ndècu yatni ndɨhɨ‑dé, te ní xáhaⁿ‑dě: “Chí ná cùdɨ́ɨ́ ìní‑ó vìtna, chi ní naníhì‑í mběè‑í quɨtɨ ní xíta ni cùu”, cachí‑dé xǎhaⁿ‑dě xií‑yu.
6 E, indo para casa, reúne os amigos e vizinhos, dizendo-lhes: Alegrai-vos comigo, porque já achei a minha ovelha perdida.
7 Te yúhú càchí‑í sá ǐo‑gá cúdɨ̌ɨ́ ìní Yǎ Ndiǒxí ndɨhɨ cue espíritú xínú cuèchi núú‑gǎ nǔu ɨɨⁿ ñáyiu ndècu ichi cuehé ichi duha na ndìxi cuéchi iní‑yu cuèndá nchaa sá ñà túú vǎha quìdé‑yu ndècú‑yu te tnɨɨ́‑yu ichi‑gá, dàcúúxí cǔmídícó sǎhúⁿ cúmí ñǎyiu sa ní tuha ichi‑gá, chi ñá túú‑gǎ xíní ñùhu‑xi ndixi cuéchi iní‑yu chi sa ndècú‑yu ichi‑gá —càchí‑gá xáhaⁿ‑gǎ xii‑güedé.
7 Digo-vos que, assim, haverá maior júbilo no céu por um pecador que se arrepende do que por noventa e nove justos que não necessitam de arrependimento.
8 Te ní cani Jèsús ɨngá cuèndú núú‑güedě, te xáhaⁿ‑gǎ:
8 Ou qual é a mulher que, tendo dez dracmas, se perder uma, não acende a candeia, varre a casa e a procura diligentemente até encontrá-la?
9 Te òré ní naníhí‑aⁿ, te ní dátàcá‑aⁿ nchaa ñáyiu dɨ̀hɨ́ càháⁿ ndɨhɨ‑aⁿ ndɨhɨ nchaa ñáyiu ndècu yatni ndɨhɨ‑aⁿ, te ní xáhaⁿ‑aⁿ: “Chí ná cùdɨ́ɨ́ ìní‑ó vìtna chi ní naníhì‑í díhùⁿ‑í sá nǐ xíta ni cùu”, cachí‑aⁿ xǎhaⁿ‑aⁿ xìí‑yu.
9 E, tendo-a achado, reúne as amigas e vizinhas, dizendo: Alegrai-vos comigo, porque achei a dracma que eu tinha perdido.
10 Te yúhú càchí‑í sá dúcáⁿ ǐo cùdɨ́ɨ́ ìní nchaa espíritú xínú cuèchi núú Yǎ Ndiǒxí, núu ɨɨⁿ ñáyiu ndècu ichi cuehé ichi duha na ndìxi cuéchi iní‑yu cuèndá nchaa sá ñà túú vǎha quìdé‑yu, te tnɨɨ́‑yu ichi‑gá —càchí‑gá xáhaⁿ‑gǎ xii‑güedé.
10 Eu vos afirmo que, de igual modo, há júbilo diante dos anjos de Deus por um pecador que se arrepende.
11 Te ní cani tucu Jèsús ɨngá cuèndú núú‑güedě, te xáhaⁿ‑gǎ:
11 Continuou: Certo homem tinha dois filhos;
12 te tée lǐhli‑gá ní xáhaⁿ‑dě xii tǎtá‑dě: “Táu, taxi‑n tǎhú sǎ cúú cuèndá‑í”, càchí‑dé xǎhaⁿ‑dě. Te tǎtá‑dě‑áⁿ nǐ sáñaha‑dě ndɨ́ dɨ́ɨ́ⁿ nǔú‑güedě sá cúú cuèndá‑güedé.
12 o mais moço deles disse ao pai: Pai, dá-me a parte dos bens que me cabe. E ele lhes repartiu os haveres.
13 Te núú sàcú‑ni nduu, te déhe‑dé tée lǐhli‑gá‑áⁿ nǐ nadico‑dě nchaa sá nǐ sáñaha tǎtá‑dě, te ní xica‑dé cuáháⁿ‑dé ɨɨⁿ ñuú xícá, te yàcáⁿ ní tnɨɨ‑dé ɨɨⁿ ichi cuèhé ichi duha, te ní ndɨhɨ díhúⁿ‑dě ní dándóñùhu‑dé ndɨhɨ cue tée càháⁿ ndɨhɨ‑dé, ndɨhɨ nchaa ñáyiu dɨ̀hɨ́ xǐndecu ichi dɨ́ɨ́ ìní.
13 Passados não muitos dias, o filho mais moço, ajuntando tudo o que era seu, partiu para uma terra distante e lá dissipou todos os seus bens, vivendo dissolutamente.
14 Te ní ndɨhɨ ndoo díhúⁿ‑dě ní dándóñùhu‑dé, te núú sàcú‑ni nduu ní sáá tnamá ñuú núú ndécú‑dě‑áⁿ, te ñá nìhí‑gá‑dé sá cáxí‑dě, te xìhí‑dé docó.
14 Depois de ter consumido tudo, sobreveio àquele país uma grande fome, e ele começou a passar necessidade.
15 Núu ní xica‑dé cuáháⁿ ndúcú chìuⁿ‑dé núú ɨ̀ɨⁿ tée dɨu‑ni ñuú xíáⁿ, te tée‑áⁿ nǐ sáha chìuⁿ ñaha‑dé ɨɨⁿ xichi núú ñúhú‑dě coto‑dé cùchí.
15 Então, ele foi e se agregou a um dos cidadãos daquela terra, e este o mandou para os seus campos a guardar porcos.
16 Te súúní xìhí‑dé docó te cuìní‑dé caxi‑dé nchaa sá sǎha‑yu cùchí‑áⁿ ní cùu, dico ñá túú ní sǎñàhá‑yu xii‑dé.
16 Ali, desejava ele fartar-se das alfarrobas que os porcos comiam; mas ninguém lhe dava nada.
17 Te uuⁿni ní sani váha iní‑dé, te ní cachí‑dé: “¡Ío cuéhé cue tée xìnu cuechi vehe tátà‑í te ío cuéhé sǎ xéxí‑güedě ndécú, te yúhú duha ndòho‑í docó iha!
17 Então, caindo em si, disse: Quantos trabalhadores de meu pai têm pão com fartura, e eu aqui morro de fome!
18 Te ndacuɨ́ñɨ́‑í te núhú‑í vehe tǎtà‑í, te cúñaha‑ǐ xii‑dé: Táu, ñá túú ní quìde váha‑í núú Yǎ Ndiǒxí te ni ñà túú ní quìde váha‑í núú‑n,
18 Levantar-me-ei, e irei ter com o meu pai, e lhe direi: Pai, pequei contra o céu e diante de ti;
19 te ñá túú‑gǎ tàú‑í sá cúù‑í déhe‑n vìtna, te cada ñaha‑nǎ‑n xìi‑í dàtná ɨɨⁿ tée xìnu cuechi núú‑n”, duha ní sani iní‑dé cúñaha‑dě xii tǎtá‑dě.
19 já não sou digno de ser chamado teu filho; trata-me como um dos teus trabalhadores.
20 Te sátá dúcáⁿ nǐ sani iní‑dé, te ní natnɨɨ‑dé ichi cuánuhú‑dé vehe tǎtá‑dě, te xica‑gǎ cuánuhú‑dé ní xiní ñáhá tǎtá‑dě xii‑dé te ní cundàhú iní ñáhá‑dě. Te xìnu tátá‑dě‑áⁿ nǐ sáháⁿ nútnahá ñáhá‑dě, te ní numi ñaha‑dě, te ío váha ní cáháⁿ ndɨhɨ ñaha‑dě.
20 E, levantando-se, foi para seu pai. Vinha ele ainda longe, quando seu pai o avistou, e, compadecido dele, correndo, o abraçou, e beijou.
21 Te ní xáhaⁿ děhe‑dé‑áⁿ xii‑dé: “Táu, ñá túú ní quìde váha‑í núú Yǎ Ndiǒxí te ni ñà túú ní quìde váha‑í núú‑n, te ñá túú‑gǎ tàú‑í sá cúù‑í déhe‑n vìtna”, cachí‑dé xǎhaⁿ‑dě.
21 E o filho lhe disse: Pai, pequei contra o céu e diante de ti; já não sou digno de ser chamado teu filho.
22 ’Dico tǎtá‑dě‑áⁿ nǐ xáhaⁿ‑dě xii cue tée xìnu cuechi núú‑dě: “Chí quéñùhu ndɨ́hɨ‑ni dóó vǎha‑gá cuáha‑ndo děhe‑í‑a na cuìhnu‑dé, ndɨhɨ ɨɨⁿ dehé ná quɨ̀hɨ dɨ́quɨ́ ndáhá‑dě, ndɨhɨ chàú váha na quɨ̀hɨ‑dé.
22 O pai, porém, disse aos seus servos: Trazei depressa a melhor roupa, vesti-o, ponde-lhe um anel no dedo e sandálias nos pés;
23 Te quɨ́hɨ́ⁿ ngueheⁿ‑ndo ɨ̀ɨⁿ ndɨcutu numa quɨtɨ caváha‑gá, te cahni‑ndo‑dɨ, te na càda‑o vico, te na càxi‑o‑dɨ.
23 trazei também e matai o novilho cevado. Comamos e regozijemo-nos,
24 Chi déhe‑í‑a ní sani iní‑í sá nǐ xíhí‑dé ní cùu, te ñáhá chi ndècu vívú‑dě, te ní sani tucu iní‑í sá nǐ xíta‑dé ní cùu te ní nasáá méé‑dě”, càchí‑dé xǎhaⁿ‑dě xii cue tée xìnu cuechi núú‑dě‑áⁿ. Te ní ngüíta‑güedé ní quide‑güedé vico.
24 porque este meu filho estava morto e reviveu, estava perdido e foi achado. E começaram a regozijar-se.
25 ’Te déhe‑dé tée sàcuéhé‑gǎ cuáháⁿ‑dé yucu, te òré cuándixi‑dé tá ndùu yatni‑dé vehe, te ní tecú dóho‑dé ìó yaá cúú vìco.
25 Ora, o filho mais velho estivera no campo; e, quando voltava, ao aproximar-se da casa, ouviu a música e as danças.
26 Te ní cana‑dé ɨɨⁿ tée xìnu cuechi, te ní xícáⁿ tnúhú‑dě núú‑dě ná cuèndá ducaⁿ ìó yaá.
26 Chamou um dos criados e perguntou-lhe que era aquilo.
27 Te tée xìnu cuechi‑áⁿ nǐ xáhaⁿ‑dě: “Ñaní‑n těe cuáháⁿ ní cùu ní nasáá‑dé, te tǎtá‑n nǐ táúchíúⁿ‑dě ní xíhí ɨɨⁿ ndɨcutu nùma quɨtɨ caváha‑gá cuèndá sá nǐ nasáá váha‑dé”, càchí‑dé xǎhaⁿ‑dě.
27 E ele informou: Veio teu irmão, e teu pai mandou matar o novilho cevado, porque o recuperou com saúde.
28 ’Dico ñaní‑dé tée sàcuéhé‑ǎⁿ nǐ cudééⁿ‑dě, te ní cachí‑dé sá vǎ ndɨ̌hu‑dé vehe cundecu‑dé vico‑áⁿ ní cùu, dico ní quee tǎtá‑güedě ní cáháⁿ ndàhú‑dé núú‑dě cuèndá ndɨ́hu‑dé.
28 Ele se indignou e não queria entrar; saindo, porém, o pai, procurava conciliá-lo.
29 Te ní xáhaⁿ‑dě xii tǎtá‑dě: “Táu, cundedóho váha saú‑n tnǔhu na càháⁿ‑í‑a, yúhú ío cuéhé cuǐá nǐ cuu xìnu cuechi‑í núú‑n, te ni ɨ̀ɨⁿ xito ñá túú quìde sáá iní‑í núú‑n, te ni ɨ̀ɨⁿ chivá lǐhli ñá túú tàxi‑n‑dɨ caxi dɨ́ɨ́ ìní‑í‑dɨ ndɨhɨ cue tée càháⁿ ndɨhɨ‑í.
29 Mas ele respondeu a seu pai: Há tantos anos que te sirvo sem jamais transgredir uma ordem tua, e nunca me deste um cabrito sequer para alegrar-me com os meus amigos;
30 Te vitna ní nasáá déhe‑n těe ní sáháⁿ ní dándóñùhu díhúⁿ‑n ndɨhɨ nchaa ñáyiu xǐndecu ichi dɨ́ɨ́ ìní. Te ní sahni‑n ɨ̀ɨⁿ ndɨcutu numa quɨtɨ caváha‑gá sá cuèndá‑dé”, càchí‑dé xǎhaⁿ‑dě xii tǎtá‑dě.
30 vindo, porém, esse teu filho, que desperdiçou os teus bens com meretrizes, tu mandaste matar para ele o novilho cevado.
31 Te ní xáhaⁿ tǎtá‑dě xii‑dé: “Yòhó déhe‑í ducaⁿ‑ni ndècu ndɨhɨ ñaha‑n xii‑í, te nchaa sá ndécú ndɨ̀hɨ‑í cúú‑xí cuèndá‑n.
31 Então, lhe respondeu o pai: Meu filho, tu sempre estás comigo; tudo o que é meu é teu.
32 Te vitna dacuɨtɨ́í tàú‑xi sá cádá‑ó vìco, te cudɨ́ɨ́ ìní‑ó, chi ñaní‑n‑áⁿ nǐ quide‑í cuèndá sá nì xíhí‑dé ní cùu, te ñáhá chi ndècu vívú‑dě, te sa ní xíta‑dé ní cùu, te ní nasáá méé‑dě”, càchí‑dé xǎhaⁿ‑dě xii déhe‑dé tée sàcuéhé‑gǎ‑áⁿ —duha cuáháⁿ cuèndú ní cani Jèsús núú‑güedě.
32 Entretanto, era preciso que nos regozijássemos e nos alegrássemos, porque esse teu irmão estava morto e reviveu, estava perdido e foi achado.

Ler em outra tradução

Comparar com outra

Estude este capítulo no WhatsApp

Peça à IA da Bíblia Fala para explicar Lucas 15, comparar traduções ou montar um estudo — tudo direto pelo WhatsApp.