Atos 22
Onanto eto kakle fɔfɔ; Sɛkpɛle (LIP) vs NTLH
1 “Boantomǝ ku bayimi ba letsya mfo, nlɛ mi taflatsyɛ boto! Bitǝ kusu lǝ nkpasǝ mi etiki nyamfo lǝ bɛnɔ.”
1 — Meus senhores, irmãos e pais, escutem o que eu vou dizer a vocês em minha defesa!
2 Nya lefe nǝ bánɔ bǝ Yudafɔ eto sele ɔnlɛ budii, bésinkli báyɛ kudu bokpo, betsyue wǝ ato. Nya Paulo lɛtɛyi mǝ nkǝ,
2 Quando o ouviram falar em hebraico , eles ficaram mais quietos ainda. Então Paulo disse:
3 “Yudanyǝ mini, nya bále mɛ lǝ Tarso lǝ Kilikia eto kasɔ. Fɛɛ Yerusalem mfo mínsu suku. Gamaliel léte mɛ asa. Báte mɛ boantomǝ eto afi ku mǝ akpa kenke. Nya mímfi mɔ lɛkɔɛsi kenke míntǝ Onanto fe kase mi tsya nlɛ buyifo mmi.
3 — Eu sou judeu, nascido em Tarso, na região da Cilícia, mas fui criado aqui em Jerusalém como aluno de Gamaliel. Fui educado muito rigorosamente dentro da lei dos nossos antepassados. Eu era muito dedicado a Deus, como todos vocês aqui também são.
4 Nya idu lǝ lefe nǝmfóo, ntsyǝ kasɔ ku bafokanɔfɔ lǝ kusu fɔfɔ komfo ǝsuǝ butǝkǝko, nya mínla miǝ balo mǝ. Nyaso ḿmuǝ basani ku besio nkpe lǝ Aba eto diyo.
4 Persegui os que seguiam este Caminho e fiz com que alguns fossem condenados à morte. Prendi homens e mulheres e os joguei na cadeia.
5 Usumunyǝ Ninǝ Kenke ku katsyakɔ kamǝ eto uninǝ saa ebudi nya minlɛ bɔtɛyi mfo eto adansiɛ, itsyise mǝ díkawɔni ekue kǝtǝ mɛ bǝ nsunkeyifo asa nyamfo. Nya lefe nǝ míntɔ lǝ Damaskoo, bǝtǝ mɛ ǝsuǝale bǝnkǝ nnyǝ bafokanɔfɔ ba nkpe mfóo, lǝ mmuǝ mǝ, lǝ nkle mǝ mfi mboko Yerusalem bǝ lǝ bǝnǝ mǝ koto.
5 O Grande Sacerdote e todo o Conselho Superior podem provar que estou dizendo a verdade, pois eu recebi cartas deles, escritas para os irmãos judeus que moram em Damasco. E fui até lá para prender os seguidores deste Caminho e trazê-los presos com correntes a Jerusalém, a fim de serem castigados.
6 “Lǝ lefe nǝ mínyɛ míntɔ ibu sɛkɛ lǝ ndufǝ Damaskoo, iyifo fe kakɔmi eto lefosi abombo ǝnuǝǝ, lamfolamfo diyǝnde kekleke ditsyuǝ dítsyi kato díbǝ lékpo mɛ lǝ ǝsuǝ!
6 E Paulo continuou: — Eu estava viajando, já perto de Damasco, e era mais ou menos meio-dia. De repente, uma forte luz que vinha do céu brilhou em volta de mim.
7 Nya míndu mínɔ mínkpo lǝ kasɔ nya mínɔ se ɔkɔɛ utsyuǝ nlɛ etiki budi kátɛyi mɛ nkǝ, ‘Saulo, Saulo, beso fǝńyǝ mɛ lǝ ǝsuǝ mmǝ?’
7 Eu caí no chão e ouvi uma voz que me dizia: “Saulo, Saulo, por que você me persegue?”
8 “Nya míntɔ mínkǝ, ‘Bonamute, owoe feni?’
8 — Então eu perguntei: “Quem é o senhor?”
9 Nya betidi ba ku mɛ nyɛɛ, ǝnyǝ diyǝnde nǝmfo. Fɛɛ bánnɔ utsyǝ wǝ nlɛ etiki budinko mfo eto ɔkɔɛ.
9 — Os homens que viajavam comigo viram a luz, porém não ouviram a voz de quem falava comigo.
10 “Nya míntɔ wǝ minkǝ, ‘Bonamute, be ele bǝ nyifo?’
10 Eu perguntei: “Senhor, o que devo fazer?” — E o Senhor respondeu:
11 Diyǝnde kplɛ nǝmfo ába mɛ ǝnǝmi itǝ bǝ betidi ba bonko mǝ nyɛɛ, lɛkɔbe mɛ lǝ kɔni bálɛ fɛ búsu búdufǝ Damasko.
11 — Aquela luz brilhante tinha me deixado cego. Por isso os meus companheiros me pegaram pela mão e me levaram até Damasco.
12 “Nya, osani utsyuǝ akɛ mfó wǝ baakpo Ananias. Uyifo utidi wǝ leebu Onanto tinti, nya woayɛ lǝ bo afi ǝsuǝ tsya. Nya Yudafɔ ba nkpe mfó kenke leebu wǝ tinti.
12 Havia ali um homem chamado Ananias. Ele era religioso, obedecia à nossa Lei , e todos os judeus que moravam em Damasco o respeitavam.
13 Utidi ǝmfo ǝbǝ úńyǝ mɛ lǝ ɔflɔ nya ɔ́tɛyi mɛ nkǝ, ‘Ɔyimisani Saulo, sinkli ǝnyǝ asa!’ Lǝ nya koo, mɔ ǝnǝmi lékpa kɛ, nya mínyǝ wǝ!
13 Esse homem veio me procurar, chegou perto de mim e disse: “Irmão Saulo, veja de novo!” — No mesmo instante comecei a ver de novo e olhei para ele.
14 “Nya ɔ́tɛyi mɛ nkǝ, ‘Bo bana eto Onanto ni futsyǝ dílǝkǝ fǝ nkǝ laate wǝ lelabi, nya lǝ ǝnyǝ wǝ Ubi Kɛnkɛ lǝ ate wǝ tsya, lǝ anɔ wǝ etiki itsyi lǝ wǝ kɛnyɛ.
14 Então ele disse: “Saulo, o Deus dos nossos antepassados escolheu você para conhecer a vontade dele, para ver o seu Bom Servo e para ouvir o Servo falar com você pessoalmente.
15 Ele bǝ fi nkomǝ eto ditiki nǝmfo esuko kalebe saa fe odansiɛ esu atɛyi betidi kenke lesa nǝ fǝnyǝ nya fanɔ tsya.
15 Pois você será testemunha dele para dizer a todos aquilo que você tem visto e ouvido.
16 Nya mɔmɔɔ, kulesa mensi bu. Taka ǝńyǝ, lǝ afo ntuflǝsǝflǝsǝ eto lekpa. Lǝ akpadi wǝ diye, lǝ uflǝ fǝ abua uwi.’
16 E agora não espere mais. Levante-se, peça a ajuda do Senhor e seja batizado, e os seus pecados serão perdoados.”
17 “Nyamfo eto kamaa, nsinkli nsu Yerusalem. Nya lefe nǝ mínsu Disumuyo minlɛ ola botoo, íyifo mɛ fe selabe minlɛ, nya mínyǝ bulǝkǝkate butsyuǝ.
17 E Paulo terminou, dizendo: — Então eu voltei para Jerusalém. Quando estava orando no Templo, tive uma visão.
18 Mfó nya Bonamute kosate lɛtɛyi mɛ nkǝ, ‘Kɔse lǝ edu lǝ Yerusalem, itsyise betidi ba nkpe mfo embutsyue fǝ ditiki nǝ fɔɔtɛyi itsyi lǝ mɛ ǝsuǝ koto.’
18 Vi o Senhor, e ele me disse: “Saia depressa de Jerusalém porque as pessoas daqui não aceitarão o que você vai dizer a meu respeito.”
19 “Nya míntǝ mbuayɛ minkǝ, ‘Bonamute, mǝmblɛ yi bǝnkǝ mɔ díkesu katsyakɔ isu katsyakɔ kesu kǝmuǝ bafokanɔfɔ nya mínkablɛ mǝ.
19 — Eu respondi: “Senhor, eles sabem muito bem que eu ia às sinagogas , e prendia os que criam em ti, e batia neles.
20 Lǝ lefe nǝ banlɛ Otsyabe Stefano boloo, mintsya átɔnɔ ku mǝ, nya bǝlǝkǝ mǝ awu kato bǝtǝ mɛ mínlɛ fɛ bákato wǝ aba kalo.’
20 Quando estavam matando Estêvão, que falava a respeito de ti, ó Senhor, eu estava ali, concordando com aquele crime. E até tomei conta das capas dos assassinos dele.”
21 “Nya Bonamute lɛtɛyi mɛ nkǝ, ‘Taka, lǝ ama kusu itsyise kaka minlɛ fǝ botsyese atsyo tinti lǝ betidi ba lenni Yudafɔ nti!’ ”
21 — Aí o Senhor disse: “Vá, pois eu vou enviá-lo para bem longe; vou enviá-lo aos não judeus.”
22 Lǝ lefe nǝmfo kenkee, betidi bamfó ńyǝ kpoo banlɛ wǝ ditiki ato butsyuǝ. Fɛɛ lefe nǝ údi wǝ ditiki nǝmfo ólosǝǝ, mǝmblɛ ákpo kudu bátɛyi bǝnkǝ, “Aa! Lo wǝ ku wǝ ditsyǝbi kenke! Yensile bǝ ɔkɛ lǝ kawunsiǝ kamfo kon!”
22 A multidão ficou ouvindo Paulo até que ele disse isso, mas aí eles começaram a gritar com toda a força: — Matem esse homem! — Ele não merece viver!
23 Nya mǝmblɛ lekpo kudu bembembe ku lɛblɔfi bála mǝ awu lǝ ǝsuǝ, nya bákpa utembu bǝsǝ wǝ, nya utembu ǝmǝ lébe kato ófo mfo kenke.
23 Eles gritavam, sacudiam as capas no ar e jogavam poeira para cima.
24 Nya Roma eto bamamanyǝ eto ɔtɔnkotɔnko kplɛ ǝmǝ dítǝ nkǝ bákpa wǝ bedufǝnko diyo kafo lǝ bablɛ wǝ lǝ babɛbɛ lesa nǝ eso Yudafɔ bamfo nlɛ wǝ kudu bokpo.
24 Então o comandante mandou que os seus soldados levassem Paulo para dentro da fortaleza. Mandou também que o chicoteassem para que ele contasse por que a multidão estava gritando contra ele.
25 Fɛɛ lefe nǝ bákle wǝ bǝǝbǝ wǝ bɔblɛɛ, Paulo átɔ omamanyǝ ninǝ ɔni wǝ dińyǝ mfó nkǝ, “Kusu kpe bǝ bablɛ Romanyǝ wǝ bánkponko tɔ lekpo?”
25 Porém, quando o estavam amarrando para chicoteá-lo, Paulo perguntou ao oficial romano que estava perto dele: — Será que vocês têm o direito de chicotear um cidadão romano, especialmente um que não foi condenado por nenhum crime?
26 Se uninǝ ǝmfo lɛnɔ nyafoo, úsu ɔtɔnkotɔnko kplɛ ǝmǝ ɔflɔ nya ɔ́tɔ wǝ nkǝ, “Be biǝ bieyifo mfo mmǝ? Osani ǝmfoo, Romanyǝ uni lo!”
26 Quando o oficial ouviu isso, foi falar com o comandante e disse: — O que é que o senhor vai fazer? Aquele homem é cidadão romano!
27 Nyaso bamamanyǝ eto ɔtɔnkotɔnko kplɛ ǝmfo dísu Paulo ɔflɔ nya ɔ́tɔ wǝ nkǝ, “Be fanlɛ bɔtɛyi? Romanyǝ feni?”
27 Então o comandante foi falar com Paulo e perguntou: — Me diga uma coisa: você é mesmo cidadão romano? — Sou! — respondeu Paulo.
28 Nya ɔtɔnkotɔnko kplɛ ǝmfo lɛtɛyi wǝ nkǝ, “Mintsya Romanyǝ mini. Fɛɛ mɔɔ, atabi kpǝ míntǝ fɛ mimfiani Romanyǝ!”
28 Aí o comandante disse: — Eu também sou, e isso me custou muito dinheiro. Paulo respondeu: — Pois eu sou cidadão romano de nascimento.
29 Lamfolamfo se betidi ba bǝ bablɛ wǝ lǝ batɔ wǝ kɛnyɛ eto etiki banɔ léte bǝ Romanyǝ unii, difufu ǝmuǝ mǝmblɛ kenke nya bányi besu kama. Nya lefe nǝ mǝ ɔtɔnkotɔnko kplɛ léte nkǝ Romanyǝ unii, sikpi ǝmuǝ wǝ tinti, itsyise wǝ ni futsyǝ dítǝ kusu nkǝ bakpe wǝ lǝ amana ǝsuǝ.
29 Imediatamente os homens que iam chicoteá-lo recuaram. E o próprio comandante ficou com medo ao saber que Paulo era cidadão romano e ele tinha mandado amarrá-lo.
30 Bamamanyǝ eto ɔtɔnkotɔnko kplɛ ǝmfo ála nkǝ waate lesa nǝ díbǝ fɛ béfi etiki lǝ Paulo ǝsuǝ. Nyaso se kale dísiǝǝ, ókpadi Yudafɔ eto besumunyǝ ninǝ ku mǝ bakponkpo kenke nya mǝmblɛ díbǝ bakɔ. Nya útǝ nkǝ banyankli Paulo nya bákpa wǝ báboko mǝ ǝnǝmi bǝ lǝ bedufǝ lǝ wǝ etiki ǝsuǝ.
30 O comandante queria saber com certeza por que os judeus estavam acusando Paulo. Então, no dia seguinte, mandou que tirassem as correntes que o prendiam e ordenou que os chefes dos sacerdotes e todo o Conselho Superior se reunissem. Depois mandou que trouxessem Paulo e o colocassem em frente deles.
Atalhos do teclado
- Capítulo anterior←
- Próximo capítulo→
- Versículo anteriork
- Próximo versículoj
- Limpar seleçãoEsc
- Esta ajuda?
Estude este capítulo no WhatsApp
Peça à IA da Bíblia Fala para explicar Atos 22, comparar traduções ou montar um estudo — tudo direto pelo WhatsApp.