Romanos 9
Lisǎsè̌ Athè̌ - Kayǎ Ngó̤ (KYU) vs BKJ
1 Vǎ ná Krístu yǒ htwǒhtya hò́ lǔ tôcô꤮ tuô̌ hò́ akhu-akhyě, vǎ hébècò́hébète̤ prè́ thǐ prè́. Vǎ lahǒ ná thǐ to. Thè́ Sǎsè̌ Byacè pốní̤ thǔní̤ vǎ thè́plòyě, rò vǎ thè́plòyě a héklò̤macwó̤ kuô̌pó̤ ná vǎ hébè tè̤yěnuôma atǒ prè́.
1 Eu digo a verdade em Cristo, eu não minto; a minha consciência também me dá testemunho no Espírito Santo,
2 Vǎ thè́plè̤̌thè́zò̤ kanó̤꤮ to. Asè̌ vǎ thè́plòyě, a lamé̤ pé̤pǎ cò́to hò́.
2 que eu tenho grande pesar e contínua tristeza no meu coração.
3 Me̤těhérò, dố vǎ puố̤vyá̤ Judaphú, má̤hò́ vǎmyěcô ní̤dû, vǎthwivǎhtyě ní̤dû yětahe agněnuô, Cò́marya ki isò̌hǎkyǎ dố vǎyě ma aní̤ prè́, htuô̌rò Cò́marya ki htò́pè̤̌kyǎ vǎ ná Krístu rò èthǐ ki ní̤ tè̤me̤lwóhteka̤ pǎ kihérò a htò́pè̤̌kyǎ vǎ ma aní̤ prè́, vǎ thè́zṳ̂́ khyápé̤ nyacò́ dố èthǐgně cò́.
3 Porque eu mesmo desejava ser amaldiçoado de Cristo, por meus irmãos, meus parentes segundo a carne;
4 Èthǐ ma Israelphú tahe. Cò́marya íní̤buôní̤ hò́ èthǐ phú aphúalye̤ shyěklò̤́ nuôhò́. Rò a dyéluô̌ pé̤ hò́ èthǐ ná a tè̤taryěduhtǔ hò́. Cò́marya ema htuô̌hò́ sè ná èthǐ rò a dyétǎ̤ htuô̌hò́ èthǐ ná a tè̤thyótè̤thya hò́. Èthǐ ní̤bè tè̤cò́bè̌ aklyáaklǒ dố tè̤lǔtyǎ hǒkǔ rò a ní̤bè lahyǎ Cò́marya a tè̤emaklò̤ tahe hò́.
4 que são israelitas, aos quais pertence a adoção, e a glória, e os pactos, e a entrega da lei, e o serviço de Deus, e as promessas;
5 Èthǐ phyěphuô̌ klwǐlyǎ ma Hebreo aklwǐalyǎ dố amwi̤la du mú꤮ nukhè̌ tahe. Bí Krístu hyǎlya̤ opacè̤̌ phú prè̤lu hekhuphú akhè̌nuô, a hyǎo dố èthǐ aklwǐalyǎ akǔ. È ma Cò́marya dố a pốtarítè̤ lò̌꤮ plǐ tôprè̤, rò ǔ ki htuthè́htyadû è tacṳ́prè̤ talèkrè́ ní꤮. Amèn.
5 dos quais são os pais, e dos quais, segundo a carne, veio Cristo, que é sobre todos, Deus bendito para sempre. Amém.
6 Kihéphúnuôrò, Cò́marya me̤pyékyǎhò́ a tè̤emaklò̤ yěnuô ná Judaphú yětahe hò́ è̌? A me̤pyékyǎ ná to. Me̤těhérò lò̌꤮ Israelphú dố aklwǐlyǎ kalya̤ dố Jacob a o tahenuô, a htwǒlò̌ Cò́marya kayǎ má̤lakǒ pwǒ̤꤮ tôprè̤ má̤to.
6 Não, porém, que a palavra de Deus tenha perdido o seu efeito, porque nem todos os que são de Israel são israelitas.
7 Lò̌꤮ aklwǐalyǎ tǎ̤ dố Abraham a o tahenuô bèbè, a htwǒ lò̌ Abraham aphú pwǒ̤꤮ tôprè̤ má̤to. Má̤tôkhónuô, Cò́marya hé Abraham, “Vǎ ki dyanuô̌ tû́prè́ Isaac aklwǐalyǎ yěnuô dố nè̤klwǐnè̤lyǎ akǔ pǎ.”
7 Nem por serem a semente de Abraão, são todos filhos; mas, em Isaque será chamada a tua semente.
8 A thè́zṳ̂́ hé angó̤lasá phútě hérò, prè̤lukayǎ phúo rò aklwǐlyǎ kalya̤ dǐtû́ dố Abraham thwihtyě tahenuôma, Cò́marya aphúalye̤ lò̌ pwǒ̤꤮ tôprè̤ má̤to. Kayǎ dố a opacè̤̌lya̤ phú Cò́marya a tè̤ò́lya̤nuôlya̤kyǎ nuôtahema tû́ ǔ ki dya èthǐ phú Abraham aklwǐalyǎ prè́.
8 Isto é: Os que são filhos da carne, estes não são filhos de Deus, mas os filhos da promessa são considerados como semente.
9 Me̤těhérò, Cò́marya ò́lya̤ nuôlya̤kyǎ angó̤, “Shyé꤮ ashuốakhè̌ tǎ̤tǒtǎ̤bèhò́ pǎnuô, vǎ ki hyǎ khyěthyá pǎ rò Sara ki phúoní̤dyé a phúprè̤khǔ pǎ.”
9 Porque esta é a palavra da promessa: Por este tempo eu virei, e Sara terá um filho.
10 Tû́nuôhtuô̌to, Rebecca phúo dǐkryě ní̤dyé htuô̌hò́ aprè̤khǔ thè́nyě̤ hò́, rò aphè̌ ma tôprè̤prè̤꤮ tuô̌ prè́. Aphè̌ ma má̤hò́ pè̤phè̌ Isaac dố꤮ nyénu nuôtôprè̤ hò́.
10 E não somente isso, mas também quando Rebeca concebeu de um, de nosso pai Isaque;
11 — ausente —
11 (porque, não tendo os filhos ainda nascido, nem tendo feito algo bom ou mal, para que o propósito de Deus pudesse permanecer segundo a eleição, não por obras, mas por aquele que chama),
12 — ausente —
12 isto foi dito a ela: O mais velho servirá ao mais jovem.
13 Lisǎsè̌kǔ hé, “Vǎ mo̤ ní̤dyé Jacob, vǎ thè́htekyǎ Esau,” a héphúnuô.
13 Como está escrito: Jacó eu tenho amado, mas Esaú eu tenho odiado.
14 Ki me̤phúnuôrò pè̤ bè hé phútě? Cò́marya me̤ tè̤ tôkuô, acò́to, pè̤ ki hé phúnuô è̌? Pè̤ hé phúnuô ma atǒ to.
14 O que diremos então? Há em Deus injustiça? De forma alguma!
15 Me̤těhérò, tôphuốkhè̌ a hé Mosè,
15 Porque ele diz a Moisés: Eu terei misericórdia de quem eu tiver misericórdia, e eu terei compaixão de quem eu tiver compaixão.
16 Phúnuôrò pè̤ lé̤thè́lè̤htya ní̤dyé pè̤ prè̤lukayǎ a tè̤thè́zṳ̂́, má̤torò, atè̤ yácû́-yáre tahe nuôma aní̤ to. Tè̤lò̌꤮ plǐ dố pè̤ lé̤thè́lè̤ htyaní̤ nuôma tû́prè́ Cò́marya a tè̤thè́zò̤ prè́.
16 Assim, pois, não é daquele que quer, nem daquele que corre, mas de Deus, que manifesta misericórdia.
17 Me̤těhérò lisǎsè̌kǔ hédû Khwí Pharao, “Thyáphú vǎ ki dyéluô̌ ní̤ dǐtû́ vǎ taryěpro̤prya̤ tahe ná nè̤, htuô̌to thyáphú vǎmwi̤ ki luô̌htyěluô̌ké̤ lò̌ dố hekhusǐba yěnuôrò, vǎ nò̌htyahtwǒ nè̤ ná khwí prè́,” a hé lǔ phúnuô.
17 Porque a escritura diz a faraó: Para este mesmo propósito eu te levantei; para mostrar o meu poder em ti, e para que o meu nome seja declarado em toda a terra.
18 Me̤phúnuôrò Cò́marya thè́zò̤ní̤ ǔ cṳ́꤮ dû a thè́zò̤ nuô, a me̤ khuklò́pryě̤ kayǎ dố cṳ́꤮ dû a thè́zṳ̂́ me̤pryě̤ní̤ ǔ nuôtahe prè́.
18 Portanto, ele tem misericórdia de quem ele quer ter misericórdia, e endurece a quem quer.
19 Taryáma dố thǐklè̌nuô, a ki sudyǎ vǎ, “Ki me̤phúnuôrò mame̤těrò a cuố dyatadûpǎ pè̤ tè̤thû́ me̤tě? Ǔpě tôprè̤ ki me̤tǎ̤tṳ̂̌ bè́ lǔ thè́zṳ̂́me̤tè̤ yěnuô pě?”
19 Tu dirás a mim então: Por que ele ainda achou culpa? Pois quem tem resistido à sua vontade?
20 Manárò vǎ ki hé nè̤, nè̤ ma prè̤lu kayǎ prè́. Nè̤ lohé pacyé̤ ka̤khyěsû Cò́marya phúnuôto. Pò̤he tôměnuô, ki a hé ka̤khyěsû prè̤byálǔ yětôprè̤, “Nè̤ cuốbyá vǎ phúyě me̤tě?” A hé ka̤khyěsû phúyě nuôma aní̤ to.
20 Mas, ó homem, quem és tu, para que contestes a Deus? Dirá a coisa formada ao que a formou: Por que tu me fizeste assim?
21 Paá tôbè́ yěnuô, a o dố prè̤byápò̤he yětôprè̤ a takhukǔ prè́, a ki byápò̤ cṳ́꤮ dû phú a thè́zṳ̂́ byánuô ma aní̤ prè́. Paá tôbè́ akǔnuô, a ki byápò̤ dố ǔ nò̌e khókhyedû è bípwè̌bíla akhè̌ nuôbèbè, má̤torò a ki byápò̤ dố ǔ ki nò̌e è mò̤́hémò̤́lǐ agně nuôbèbè, a byá cṳ́꤮ dû athè́plò thè́zṳ̂́ byá nuôma aní̤ prè́.
21 Não tem o oleiro poder sobre o barro, para da mesma massa fazer um vaso para honra e outro para desonra?
22 Cò́marya thè́zṳ̂́ me̤ cṳ́꤮ dû athè́plò nuô, aní̤ pwǒ̤꤮ tôphuố cò́. A thè́zṳ̂́ dyéluô̌ pé̤ ǔ ná a tè̤thè́plòdu htuô̌rò a thè́zṳ̂́ nò̌thè́gně kuô̌ǔ ná a tè̤pro̤tè̤prya̤ tahe. Manárò kayǎ dố a bè khyábè lǔ tè̤thè́plòdu pǎ, rò a bè tuố̤dố tè̤pyétè̤kyǎ pǎ tahe agněnuô, a dyéluô̌ taple khópé̤ èthǐ ná a tè̤khyáthè́dǒ, a tè̤khyáthè́plòhtǔ tahe.
22 E se Deus, disposto a demonstrar a sua ira e dar a conhecer o seu poder, suportou com muita paciência os vasos da ira, preparados para a destruição,
23 Thyáphú Cò́marya ki dyéluô̌ní̤ pé̤ kayǎ dố a thè́zò̤ ní̤dyé lǔ nuôtahe ná a me̤ tè̤pro̤tè̤prya̤ pé̤ cò́ èthǐ bá꤮ těnuô rò, a khyáthè́plòhtǔ pé̤ nyacò́ èthǐ cò́. A nwóhtya one ré̤ hò́ èthǐ hò́rò a ki dyé pé̤ èthǐ ná a taryěduhtǔ yěnuô pǎ.
23 para que ele também desse a conhecer as riquezas da sua glória nos vasos de misericórdia, que antes ele já preparou para glória,
24 Pè̤ ma kayǎ dố Cò́marya è́ cò́ pè̤ tahe hò́. A è́ tû́ Judaphú tahe aklè̌nuô má̤to, dố Judaphú má̤to tahe aklè̌nuôma, a è́ ní̤ tố̤kuô̌ dûdû.
24 até nós, a quem ele chamou, não só dentre os judeus, mas também dentre os gentios?
25 Phú Cò́marya nò̌hé prè̤pro̤ Hosea,
25 Assim como ele também diz em Oseias: Eu os chamarei meu povo, os quais não eram meu povo; e amada à que não era amada.
26 “Khǎlé̤ dố vǎ héhtuô̌hò́ thǐ mú꤮ nukhè̌, ‘Thǐ ma vǎkayǎ má̤to’ nuôtôpho nuô, khǒnyá̤rò vǎ ki è́ èthǐ ná ‘Cò́marya dố a htwǒprè̤ tôprè̤ a phúmòphúkhǔ tahe’ hò́,” prè̤pro̤ Hosea hé phúnuô.
26 E acontecerá que, no lugar em que lhes foi dito: Vós não sois meu povo; ali serão chamados filhos do Deus vivo.
27 Prè̤pro̤ Isaiah hé Israelphú tahe ari-akyǎ,
27 Isaías também clamava acerca de Israel: Ainda que o número dos filhos de Israel seja como a areia do mar, o remanescente será salvo;
28 Me̤těhérò, Cò́marya ki cirya tadû pryǎkyǎ hekhuyě pǎ.”
28 porque ele concluirá a obra e a abreviará em justiça; porque o Senhor fará breve a obra sobre a terra.
29 Phú Prè̤pro̤ Isaiah héone htuô̌hò́,
29 E como Isaías disse antes: Se o Senhor Sabaoth não nos tivesse deixado semente, teríamos nos tornado como Sodoma, e teríamos sido feitos semelhante a Gomorra.
30 Ki me̤phúnuôrò, pè̤ ki hé phútě? Judaphú má̤to tahenuô, a myápṳ̌ kuô̌ǔ klyá dố Cò́marya dyacò́dyate̤ ǔ yěnuôtôbǒ to tadû́rò èthǐ ní̤bè hò́. Dố èthǐ tè̤zṳ̂́tè̤nyá̤ akhu-akhyěrò Cò́marya dyacò́dyate̤ hò́ èthǐ hò́.
30 O que diremos então? Que os gentios, que não seguiam a justiça, alcançaram justiça, a justiça que é pela fé.
31 Manárò Judaphú yětahenuô, thyáphú a ki ní̤bè Cò́marya a tè̤dyacò́dyate̤ èthǐ agněnuôrò, èthǐ yácû́ lṳ̂krwǒme̤ lahyǎ tè̤thyótè̤thya tahe tadû́rò a ní̤bè cyá̤ takhyá꤮ to.
31 Mas Israel, que seguia a lei da justiça, não alcançou a lei da justiça.
32 A cuố ní̤bè tuố̤ to me̤těhérò èthǐ yácû́ myápṳ̌ tè̤cò́tè̤te̤ nuô, a thè́lè̤htyaní̤ kuô̌ lahyǎ tè̤zṳ̂́ to. Má̤tôkhónuô, èthǐ thè́lè̤htyaní̤ lahyǎ tè̤ryá dố èthǐ me̤ nuôtahe alo̤ prè́. Èthǐ sítakluô̌bè “Lò̤́ lé̤sítakluô̌ tômě.”
32 Por quê? Porque eles não a buscaram pela fé, mas como que pelas obras da lei; pois eles tropeçaram na pedra de tropeço.
33 Phú lisǎsè̌kǔ hé Messia ari-akyǎ,
33 Como está escrito: Eis que eu ponho em Sião uma pedra de tropeço, e uma rocha de ofensa; e todo aquele que crer nela não será envergonhado.
Atalhos do teclado
- Capítulo anterior←
- Próximo capítulo→
- Versículo anteriork
- Próximo versículoj
- Limpar seleçãoEsc
- Esta ajuda?
Estude este capítulo no WhatsApp
Peça à IA da Bíblia Fala para explicar Romanos 9, comparar traduções ou montar um estudo — tudo direto pelo WhatsApp.