Atos 27
Lisǎsè̌ Athè̌ - Kayǎ Ngó̤ (KYU) vs NTLH
1 Bí ǔ héplû́héhtuô̌ hò́ ngó̤ dố pè̤ bè sidyání̤ thòklyědu rò bè htecuố dố Italy ké̤ akhè̌, Paulu ná kayǎ aruô dố ǔ dò́tǎ̤ èthǐ dố htò̌kǔ tahenuô, ǔ dyétǎ̤kyǎ èthǐ dố Julius a takhukǔ. Julius ma klyětôzè̤ akhuklò́ tôprè̤. È ma a o panuô̌tố̤ kuô̌ dố Roma klyěphú dố a o aprè̤ tôrí tômṳ, rò ǔ è́ ná “Augusta aklyě bè́mṳdu.”
1 Ficou resolvido que devíamos embarcar para a Itália. Então entregaram Paulo e os outros presos a Júlio, um oficial romano que era do batalhão chamado “Batalhão do Imperador”.
2 Thòklyědu tôbè a o dố vǐ̤ Adramytium rò a hyǎ. Rò a kíré̤ htecuố dố vǐ̤ dố a orwó htyědutava̤htû̌ dố Asia ké̤kǔ tahe rò pè̤ htya sidyání̤ lǔ. Kayǎ mwi̤ ná Aristarko dố a o dố vǐ̤ Thessalonia, dố Macedoniaké̤ a tè̤pốalè̤̌ otôprè̤ rò a cuố tố̤kuô̌ ná pè̤.
2 Nós embarcamos num navio da cidade de Adramítio, que estava pronto para navegar para os portos da província da Ásia. E assim começamos a viagem. Aristarco, um macedônio da cidade de Tessalônica, estava conosco.
3 Shyéparǒ nuô, pè̤ cuốtuố̤ dố vǐ̤ Sido. Julius thè́zò̤ ní̤dyé Paulu. Rò thyáphú a khǒbò́thyó tahe ki dyépé̤ kuô̌ lǔ tè̤ dố a lo tahenuô rò a plwǒcuốolě kuô̌ lǔ dố a khǒbò́thyó tahe a o.
3 No dia seguinte chegamos ao porto de Sidom. Júlio tratava Paulo com bondade e lhe deu licença para ir ver os seus amigos e receber deles o que precisava.
4 Pè̤ obínuô htecuố rò ké̤lathè́ htò̌hyǎsû pè̤ akhu-akhyě, pè̤ cuố tadwǒbíkyǎ ná Cyprú klû́ dố cíhtǒ tôkyě.
4 Depois de sairmos de Sidom, navegamos ao norte da ilha de Chipre a fim de evitar os ventos que estavam soprando contra nós.
5 Pè̤ cuố talwókyǎ Cilicia ké̤ ná Pamphylia ké̤ a htyědutava̤ rò pè̤ cuốtuố̤ dố vǐ̤ Myra, Lycia ké̤kǔnuô.
5 Atravessamos o mar em frente ao litoral da região da Cilícia e província da Panfília e chegamos a Mirra, uma cidade da província da Lícia.
6 Bínuôkhè̌ klyětôzè̤ akhuklò́ nuôtôprè̤ myáhtye thòklyědu o dố vǐ̤ Alexandria hyǎ rò a kíré̤ cuố dố Italy ké̤ tôbè, rò a nò̌htyasidyá cuốkuô̌ pè̤ ná thòklyědu yětôbè.
6 Ali o oficial romano encontrou um navio da cidade de Alexandria, que ia para a Itália, e nos fez embarcar nele.
7 A cuốzò̌ pé̤ sû́lû̌ pè̤ rò mò̤́nyěmò̤́thè̌ nyě̤hyǎhò́ rò dốkhyěnuô pè̤ cuốtuố̤ pyá̤sè̌nyacò́ dố khǎlé̤ tôpho, bí aphû ná vǐ̤ Cida nuô. Ké̤lathè́ yǒ htò̌sû pè̤ rò pè̤ cuố plehyǎ cyá̤pǎto akhu-akhyě, pè̤ cuố tadwǒhò́ dố Crete klû́ cílya̤ tôkyě. Crete klû́ yěnuô a o tǒdè̌cuố ná Salmone klû́ tanò̌phú nuôtôklû́.
7 Navegamos bem devagar vários dias e com grande dificuldade chegamos em frente da cidade de Cnido. Como o vento não nos deixava continuar naquela direção, passamos pelo cabo Salmona da ilha de Creta e seguimos pelo lado sul daquela ilha, o qual é protegido dos ventos.
8 Pè̤ cuốrwó htyědutava̤htû̌ yěnuô apyá̤asè̌ nyacò́ pè̤. Rò pè̤ hyǎtuố̤ dố khǎlé̤ tôpho dố ǔ è́ lǔ ná Lé̤okuố khǎlé̤mo̤ héyěnuô tôpho. Khǎlé̤ yěnuô a ophû ná vǐ̤ Lasea.
8 Assim fomos navegando bem perto do litoral e, ainda com dificuldade, chegamos a um lugar chamado “Bons Portos”, perto da cidade de Laseia.
9 Pè̤ cuố yěnuô, mò̤́nyěmò̤́thè̌ nyě̤lǎhò́ akhu-akhyě pè̤ ki cuố plehyǎ pó̤ dố nyě hénuô tè̤pyá̤tè̤sè̌ ohtya cyá̤dè pǎ, me̤těhérò, tè̤plwǒkyǎ tè̤thû́ pwè̌yěnuô amò̤́nyěmò̤́thè̌ talwókyǎhò́ akhu-akhyě Paulu dyérò̤dyéryě̤ èthǐ rò a hé,
9 Ficamos ali muito tempo, e tornou-se perigoso continuar a viagem porque o inverno estava chegando . Então Paulo avisou:
10 “Khǒbò́thyó thǐ꤮, vǎ myáhtye ná ki pè̤ htecuố hénuô, cáhtya bíyě tǎ̤plehyǎ tuố̤ dố nyě nuôpǎma tè̤pyétè̤kyǎ ki ohtya pǎ, rò tè̤lacṳ́laprò̤ ki ohtya è́nyacò́ pǎ. Pè̤ ki lacṳ́laprò̤ tû́prè́ thòklyědu ná tǎ̤muô̌tǎ̤tè̤ o dố thòklyědukǔ yěnuôtahe tû́dû má̤to. Pè̤ thè́plò htwǒprè̤ tahe ki lacṳ́laprò̤kyǎ kuô̌ pǎpǎ.”
10 — Homens, estou vendo que daqui para diante a nossa viagem será perigosa. Haverá grandes prejuízos não somente com o navio e com a sua carga, mas também haverá perda de vidas.
11 Manárò klyětôzè̤ akhuklò́ yětôprè̤nuô a ní̤dǎkuô̌ Paulu angó̤ to. A ní̤dǎ prè́tû́ thòklyědu a khuklò́du yětôprè̤ ná thòklyědu abyacè angó̤ prè́.
11 Mas o oficial romano tinha mais confiança no capitão e no dono do navio do que em Paulo.
12 Shyé꤮ ké̤ró̤khè̌ hyǎtuố̤pǎnuô, lé̤báokuố thòklyědu khǎlé̤ bíyě nuôma a tǎ̤tǒtǎ̤bè to. Èthǐ thè́plòtǒ è́klò̌ ná ki htecuốkyǎ bíyě, rò ki yácû́ cuốtuố̤bè́ dố vǐ̤ Phoeni hénuô, shyé꤮ ké̤ró̤khè̌ pǎrò ki cuốokuốré̤ bínuô pǎ. Vǐ̤ Phoeni ma má̤dû thòklyědu bí Crete klû́ nuôtahe lé̤ka̤báokuố tadwǒryá akhǎlé̤. Vǐ̤yěnuô, a o tǒdè̌cuố dố cínuô̌ cílya̤ ná cínuô̌ cíhtya tôkyě.
12 O porto não era bom para passar o inverno. Por isso a maioria achava que devíamos sair dali e tentar chegar a Fênix. Essa cidade é um porto de Creta que tem um lado para o sudoeste e o outro para o noroeste. E eles achavam que poderíamos passar o inverno ali.
13 Ké̤ cáhtya lathè́ thè́dǒthè́dǒ hyǎ dố cílya̤ tôkyě rò kayǎ tahe tane̤ lahyǎ ná yětôphuốrò, ki htecuố ma aní̤ hò́ a tane̤ lahyǎ phúnuô, rò èthǐ cû́htyakyǎ lò̤́ dố ǔ lé̤cû́ okuốma ná thòklyěduyě rò a plwǒkuô̌cuốkyǎ thòklyěduyě rwó Crete klû́htû̌ nuôtôkyě.
13 Começou a soprar do sul um vento fraco, e por isso eles pensaram que podiam fazer o que tinham planejado. Levantamos âncora e fomos navegando o mais perto possível do litoral de Creta.
14 Manárò nyě̤tyatonuô, ké̤lathè́ hyǎsò̌ dố ǔ è́ lǔ ná “Cíhtya cíhte ké̤lathè́” nuô a o dố klû́khu tôkyě rò a hyǎtǒ dố èthǐ o.
14 Mas, de repente, um vento muito forte, chamado “Nordeste”, veio da ilha
15 Ké̤lathè́ hyǎhtò̌ thòklyěduyě rò èthǐ buô̌pé̤ ní̤dyé pǎ a thòklyědu akhuklò́ to akhu-akhyě, pè̤ plwǒ htò̌cuốkyǎ lǔ ná ké̤lathè́.
15 e arrastou o navio de tal maneira, que não pudemos fazer com que ele seguisse na direção certa. Por isso desistimos e deixamos que o vento nos levasse.
16 Bí pè̤ cuốtadwǒhò́ ná Cauda klû́phú akhè̌nuô, thyáphú a thòklyěphú dố thòklyědu cwicuốní̤ lǔ yětôbè ki phè́pyékyǎ tǎmé̤ nuô, pè̤ yácû́-yáre pṳ̂́cuố ní̤dyé khyěthyá è dố tè̤pyá̤tè̤sè̌ akǔcò́.
16 Para escaparmos do vento, passamos ao sul de uma pequena ilha chamada Cauda. Ali, com muita dificuldade, conseguimos recolher o bote do navio.
17 Èthǐ cwihtya thòklyěphú yětôbè dố thòklyědu akǔ, htuô̌rò thyáphú thòklyědu yětôbè ki phè́kyǎ tǎmé̤nuô, èthǐ phyé suplye̤du rò a cò̌tarǎ tava̤ma ná thòklyědu. Thè́isě ná thòklyěduyě locuố tabò otyá̤ dố Syrti hethǒkhu nuôrò, èthǐ htò́tǎ̤kyǎ thòklyědu a ikè̤̌badu lé̤plwǒhtò̌ ná ké̤lathè́ yěnuô rò a plwǒ locuốkyǎ thòklyědu yě, cṳ́꤮ dûhò́ ké̤lathè́ htò̌cuố è phúnuô prè́.
17 Os marinheiros levantaram o bote para dentro do navio e amarraram o casco do navio com cordas grossas. Estavam com medo de que o navio fosse arrastado para os bancos de areia que ficam perto do litoral da Líbia. Então desceram as velas e deixaram que o navio fosse levado pelo vento.
18 Ké̤lathè́shyo lathè́sò̌ pǎ akhu-akhyě, ano tônyěnuô èthǐ tá̤tǎ̤kyǎ tǎ̤muô̌tǎ̤tè̤ dố thòklyědukǔ yětahe dố htyěkǔ.
18 E a terrível tempestade continuou. No dia seguinte começaram a jogar a carga no mar.
19 Dốkhyěpó̤ tônyěnuô, èthǐ ané̤byacè ní̤dû tá̤tǎ̤kyǎ kuô̌pó̤ thòklyědu krṳ̂krò̤̌ tahe dố htyěkǔkǔ.
19 E, no outro dia, os marinheiros, com as próprias mãos, jogaram no mar uma parte do equipamento do navio.
20 Tamò̤́ bèbè, sè bèbè, pè̤ myáhtyenò́ pǎ to nuô, mò̤́nyěmò̤́thè̌ nyě̤lǎhò́, ké̤lathè́ lalyǎ hyǎsò̌pǎ nyacò́ rò pè̤ myásû̌ dố pè̤ lé̤siplè́ nuô a o pǎto.
20 Durante muitos dias não pudemos ver o sol nem as estrelas, e o vento continuava soprando forte. Finalmente perdemos toda a esperança de nos salvarmos.
21 Bí kayǎ yětahe enò́ǒnò́ pǎto nyě̤lǎhò́ akhè̌nuô, Paulu ihtò dố èthǐ nyěhyǎ rò a hé èthǐ, “Khǒbò́thyó thǐ꤮ bí pè̤ o dố Crete klû́ akhè̌nuô, thǐ tǒkò htecuố to vǎ hé thǐ akhè̌nuô, thǐ tǒkò ní̤dǎ sálé̤ vǎngó̤. Thǐ ki ní̤dǎ vǎngó̤ hénuôma, thǐ kíré̤pyékíré̤kyǎ, kíré̤ lacṳ́laprò̤ lò̌kyǎ phúyě to.
21 Fazia muito tempo que eles não comiam nada. Então Paulo ficou de pé no meio deles e disse: — Homens, vocês deviam ter dado atenção ao que eu disse e ter ficado em Creta; e assim não teríamos tido toda esta perda e este prejuízo.
22 Manárò khǒnyá̤yě vǎ kwǐthè́zò̤ thǐ, beshyobesò̌ lahyǎ thǐ thè́plò, thǐ thè́htwǒprè̤ tǒbè lacṳ́kyǎní̤ tôprè̤꤮ to. A ki pyékyǎ prè́tû́ thòklyědu yětôbè pǎ prè́.
22 Mas agora peço que tenham coragem. Ninguém vai morrer; vamos perder somente o navio.
23 Me̤těhérò, yětôthè̌, Cò́marya dố vǎ htwǒhò́ atè̤ rò vǎ me̤hò́ atè̤me̤ yětôprè̤ a tanémò́khuphú hyǎ kahtòo dố vǎ khǎshyé,
23 Digo isso porque, na noite passada, um anjo do Deus a quem pertenço e sirvo apareceu a mim
24 rò a hé vǎ, ‘Paulu꤮, thè́isě tǎmé̤. Nè̤ bè hyǎ kahtòo tuố̤bè́ ní̤dû dố Khwídu Caesare a mèthènyě pǎ, rò a ki cirya sudyǎsuce̤myá dû nè̤ pǎ. Cò́marya yǒ myá nè̤mèthè rò a me̤bwíme̤taryě ní̤dû nè̤ akhu-akhyě, a ki me̤siplè́ nè̤ ná kayǎ dố a sidyá tố̤kuô̌ thòklyědu ná nè̤ yětahe lò̌꤮ plǐ pǎ.’
24 e disse: “Paulo, não tenha medo! Você precisa ir até a presença do Imperador. E Deus, na sua bondade, já lhe deu a vida de todos os que estão viajando com você.”
25 Phúnuô akhu-akhyě, khǒbò́thyó thǐ꤮, besò̌ lahyǎ thǐ thè́plò ní꤮, me̤těhérò vǎ zṳ̂́ení̤dû Cò́marya yětôprè̤ ná a ki me̤phú a héhtuô̌hò́ vǎ nuô pǎ.
25 Por isso, homens, tenham coragem! Eu confio em Deus e estou certo de que ele vai fazer o que me disse.
26 Phútětě꤮ bèbè, ké̤lathè́yě klyá htò̌cuố dyahtya nyǎ pè̤ dố klû́ tôměmě akhu pǎ.”
26 Porém vamos ser arrastados para alguma ilha.
27 Bí shyélwǐ̤thè̌ tôthè̌nuô, ké̤lathè́duyě a htò̌cuố pè̤ dố Adria htyědutava̤ yěnuô akǔ. Atǒ bí mò̤́ kíré̤ phûne̤hò́ akhè̌nuô, prè̤me̤tè̤phú dố thòklyědu akǔ yětahe thè́gně ná a cô ná a locuốphûhò́ ná khǒkhu tôphopho hò́.
27 Duas semanas depois, à noite, continuávamos sendo levados pela tempestade no mar Mediterrâneo. Mais ou menos à meia-noite, os marinheiros começaram a sentir que estávamos chegando perto de terra.
28 Phúnuô akhu-akhyě, èthǐ těmyá htyěyě rò a zǎ̤ aklǐ nyě̤shyě, rò o taplô̤du nuô èthǐ těmyákhyě htyě rò a oprè́ aklǐ shyényǎ̤ prè́.
28 Então jogaram no mar uma corda com um peso na ponta e viram que a água ali tinha trinta e seis metros de fundura. Mais adiante tornaram a medir, e deu vinte e sete metros.
29 Èthǐ bèzò̤ ná thè́isě thòklyědu cuốtá̤bè ná lò̤́ rò a cya̤tǎ̤ lò̤́ lé̤me̤-okuố thòklyědu lwǐ̤mě dố htyěkǔ rò a kwǐcò́bè̌ lahyǎ ná mò̤́ ki lǐ pryǎ pé̤ èthǐ.
29 Eles ficaram com muito medo de que o navio fosse bater contra as rochas. Por isso jogaram quatro âncoras da parte de trás do navio e oraram para que amanhecesse logo.
30 Prè̤me̤tè̤phú dố thòklyědukǔ tahe pṳ̌ lahyǎ klyá dố a ki klyaplè́kyǎ agně rò èthǐ dyatǎ̤ thòklyěphú nuôtôbè dố htyěkǔ rò a dyatǎ̤ kho lahyǎ lé̤me̤-okuố thòklyědu yětahe dố htyěkǔ dố thòklyědu yě anyěhyǎ.
30 Aí os marinheiros tentaram escapar do navio. Baixaram o bote no mar, fingindo que iam jogar âncoras da parte da frente do navio.
31 Rò Paulu hé klyětôzè̤ akhuklò́ yětôprè̤ ná klyěphú tahe ná prè̤me̤tè̤phú dố thòklyědukǔ yětahe, “Thǐ ki o lahyǎ dố thòklyědu akǔ to hénuôma thǐ siplè́cyá̤ tôprè̤꤮ to.”
31 Então Paulo disse ao oficial romano e aos soldados: — Se os marinheiros não ficarem no navio, vocês não poderão se salvar.
32 Phúnuô akhu-akhyě, klyěphú tahe pǎ̤tṳ̂̌kyǎ suplye̤ dố ǔ cò̌ma ná thòklyěphú yětôbè tahe rò a plwǒ locuốkyǎ thòklyěphú yě.
32 Aí os soldados cortaram as cordas que prendiam o bote e o largaram no mar.
33 Mò̤́ kíré̤ lǐbǔhò́ akhè̌nuô, Paulu kwǐthè́zò̤ tadû lò̌plǐ èthǐ ná a kie kiǒ khyěthyá lahyǎ. “Khǒnyá̤rò thǐ thǎklyǎ talá cò́ shyélwǐ̤thè̌ cò́hò́, rò thǐethǐǒ nò́hí tôcô꤮ to.
33 De madrugada Paulo pediu a todos que comessem alguma coisa e disse: — Já faz catorze dias que vocês estão esperando e durante este tempo não comeram nada.
34 Phúnuôrò, vǎ kwǐthè́zò̤ thǐ ná thǐ kiekiǒ lahyǎ sètôcôcô. Thyáphú thǐ ki htwǒprè̤ lahyǎ nuô, thǐ loe lahyǎ sè. Khuluô̤ prè́ tôbǒ dố thǐ khuklò́lo̤ prè́nuô a bè lamé̤kyǎní̤ tôbǒ꤮ to.”
34 Agora comam alguma coisa, por favor. Vocês precisam se alimentar para poder continuar vivendo. Pois ninguém vai perder nem mesmo um fio de cabelo.
35 Paulu héhtuô̌ èthǐ phúyě rò, a phyéní̤ khò́mǔ rò a hébwíhétaryě Cò́marya dố èthǐ lò̌꤮ plǐ a mèthènyě. Htuô̌rò a ibimû khò́mǔ rò a e lahyǎ.
35 Em seguida Paulo pegou pão e deu graças a Deus diante de todos. Depois partiu o pão e começou a comer.
36 Phúnuôrò èthǐ thè́plòshyo thè́plòsò̌ ka̤khyě lò̌khyěthyá rò a ekuô̌ lò̌khyěthyá sè pwǒ̤꤮ tôprè̤.
36 Então eles ficaram com mais coragem e também comeram.
37 Kayǎ o dố thòklyědu akǔ lò̌꤮ plǐ nuôma a o nyě̤zè̤ ná thuô̌thyótôshyě ná prè̤ thuô̌thyó.
37 No navio éramos ao todo duzentas e setenta e seis pessoas.
38 Ǔ ekò́ǒbǎ htuô̌lò̌hò́ sè pwǒ̤꤮ tôprè̤ rò thyáphú thòklyědu ki phwǐhyǎ agně nuô, èthǐ tá̤tǎ̤kyǎlò̌ buốkǔlǎ tahe dố htyědutava̤ akǔ.
38 Depois que todos comeram, jogaram o trigo no mar para que o navio ficasse mais leve.
39 Bí mò̤́lǐbǔhò́ akhè̌nuô, èthǐ myáhtye luô̌hò́ khǒkhu tadû́rò èthǐ cuốtuố̤tǒ bítě tôphotě nuô a thè́gně lahyǎ to. Manárò èthǐ myáhtye htyědutava̤ a tanò̤̌nuô̌ otôpho akhu-akhyě, èthǐ ki cuốtuố̤cyá̤ bínuô hénuôma, a thè́zṳ̂́cuố báokuố lahyǎ a thòklyědu bínuô.
39 Quando amanheceu, os marinheiros não reconheceram a terra, mas viram uma baía onde havia uma praia. Então resolveram fazer o possível para encalhar o navio lá.
40 Phúnuô akhu-akhyě èthǐ pǎ̤tṳ̂̌kyǎ suplye̤ dố ǔ cò̌klò̤ma ná lò̤́ lé̤me̤-okuố thòklyědu yěnuôtahe htuô̌rò a plwǒ lacû́ tǎ̤kyǎ lò̌ lò̤́yětahe dố htyědutava̤kǔ. Tôphuốtuô̌ èthǐ ilyěkyǎ suplye̤ dố ǔ cò̌klò̤ma ná lé̤pè̤ thòklyědu nuôtahe. Htuô̌rò èthǐ cò̌tadyǎhtya ikè̤̌badu dố thòklyědu nyěhyǎ tôkyě rò èthǐ plwǒhtò̌cuố ná ké̤lathè́ dố htyěhtû̌ tôkyě.
40 Eles cortaram as cordas das âncoras, e as largaram no mar, e desamarraram os lemes. Em seguida suspenderam a vela do lado dianteiro, para que pudessem seguir na direção da praia.
41 Manárò thòklyědu htya-otyá̤ dố hethǒkhu tôpho. Thòklyědu akhuklò́ sáma nyétaklố cò́ rò a kazuô̤̌ pé̤pǎto. Dố thòklyědu aipè̤ tôkyěnuô, htyěháhó plyá̤shyo talwósû́lû̌ rò a phè́kyǎhò́.
41 Mas o navio bateu num banco de areia e ficou encalhado. A parte da frente ficou presa, e a de trás começou a ser arrebentada pela força das ondas.
42 Pǎma lò̌꤮ kayǎ dố ǔ dò́tǎ̤ èthǐ dố htò̌kǔ yětahe izǒhte lò̌ dố khǒkhu rò hteklya plè́cuốkyǎ lò̌ he, klyěphú tahe a tane̤ rò, èthǐ dyalya̤ lahyǎ hò́ athè́plò ná a ki me̤thyěkyǎ lò̌ èthǐ.
42 Os soldados combinaram matar todos os prisioneiros, para que nenhum pudesse chegar até a praia e fugir.
43 Manárò klyětôzè̤ a khuklò́yě a thè́zṳ̂́ me̤siplè́ Paulu akhu-akhyě, hé dídyǎtǎ̤tṳ̂̌ klyěphú tahe ná a ki me̤thyě tǎ èthǐ tôprè̤꤮ tǎmé̤. Phúnuô akhu-akhyě a hétǎ̤ angó̤ ná kayǎ dố a izǒcyá̤ htyě tahenuô pá̤tǎ̤ ré̤lốmò̌ dố htyěkǔnuô rò izǒhteré̤mò̌ dố khǒkhu nuô.
43 Mas o oficial romano queria salvar Paulo e não deixou que fizessem isso. Pelo contrário, mandou que todos os que soubessem nadar fossem os primeiros a se jogar na água e a nadar até a praia.
44 Kayǎ dố a okyǎ tahenuô, sidyání̤ thòbye tahe, má̤torò sidyání̤ lahyǎ thòklyědu phè́ khakǐkhǎkwo yětahe rò krwǒ izǒhte kuô̌ lahyǎ. Rò èthǐ me̤ lò̌ lahyǎ phú a hé nuôrò èthǐ htetuố̤ ryáryádèdè lò̌plǐ dố khǒkhu pwǒ̤꤮ tôprè̤.
44 E mandou também que os outros se salvassem, segurando-se em tábuas ou em pedaços do navio. E foi assim que todos nós chegamos a terra sãos e salvos.
Atalhos do teclado
- Capítulo anterior←
- Próximo capítulo→
- Versículo anteriork
- Próximo versículoj
- Limpar seleçãoEsc
- Esta ajuda?
Estude este capítulo no WhatsApp
Peça à IA da Bíblia Fala para explicar Atos 27, comparar traduções ou montar um estudo — tudo direto pelo WhatsApp.