Atos 22
Lisǎsè̌ Athè̌ - Kayǎ Ngó̤ (KYU) vs NVT
1 Rò Paulu hé pé̤ èthǐ, “Puố̤vyá̤ muố̤phè̌ thǐ꤮, ní̤dǎ lahyǎ vǎ tè̤hébèsiplè́ vǎné̤ dố thǐ mèthènyě yě.”
1 “Irmãos e pais”, disse Paulo. “Ouçam-me enquanto apresento minha defesa.”
2 Bí èthǐ ní̤huô̌ a hébè èthǐ ná Hebreo ngó̤ akhè̌nuô, èthǐ lé̤othuô ryáklò̌lố pǎpǎ.
2 Quando o ouviram falar em aramaico, o silêncio foi ainda maior.
3 “Vǎ ma Judaphú tôprè̤, vǎ opacè̤̌lya̤ dố vǐ̤ Tarso, dố Cilicia ké̤ a tè̤pốalè̤̌, manárò vǎ duhtya dố vǐ̤ Jerusalem. Gamalie ma vǎ Thárá rò ǔ ithyó tǎ̤te̤ nyacò́ vǎ ná tè̤thyótè̤thya dố muố̤phè̌phyěphuô̌ dố꤮ nyénu tahe krwǒme̤kuô̌ htuô̌hò́ nuôtahe. Vǎ thè́plòshyo me̤lò̌thulò̌thè́ nyacò́ Cò́marya a tè̤phyétè̤me̤ thyáná thǐ dố a o bíyě tahe pwǒ̤prè̤ thè́plòshyo nyacò́ khǒnyá̤ yěnuôhò́.
3 Então Paulo disse: “Sou judeu, nascido em Tarso, cidade da Cilícia. Fui criado aqui em Jerusalém e educado por Gamaliel. Como aluno dele, fui instruído rigorosamente em nossas leis e nos costumes judaicos. Tornei-me muito zeloso de honrar a Deus em tudo que fazia, como vocês são hoje.
4 Kayǎ dố a krwǒkuô̌ klyá dố Jesǔ Krístu dyéluô̌ yěnuô, vǎ me̤cyě̤me̤cṳ̂ cò́ èthǐ bá꤮ tě hénuô, vǎ me̤cyě̤me̤cṳ̂ tuố̤ cò́ èthǐ dố a thyě cò́. Htuô̌rò vǎ pṳ̂́ lò̌ prè̤mòprè̤khǔ tahe rò vǎ dò́tǎ̤lò̌ èthǐ dố htò̌kǔ.
4 E fui ao encalço dos seguidores do Caminho, perseguindo alguns até a morte, prendendo homens e mulheres e lançando-os na prisão.
5 Vǎ hébècò́hébète̤ prè́ nuôma, bwídukhulố yěnuô ná Judaphú dố a htwǒ khuklò́khuklyǎ lò̌꤮ plǐ tahe khyábè́ athè́ dố vǎgně prè́. Me̤těhérò, thyáphú vǎ ki cuốpṳ̂́ kayǎ dố a krwǒkuô̌ Jesǔ Krístu akhyě nuôtahe rò vǎ ki cò̌klò̤ èthǐ ná suplye̤tò̤́htè́, htuô̌pǎrò vǎ ki è́ka̤ cirya èthǐ dố vǐ̤ Jerusalem pǎ nuôrò, èthǐ htwǒ khuklò́khuklyǎ nuôtahe rǎcuốní̤ litahe rò a dyécuố ná vǎ. Li yětahenuô, a rǎcuố pé̤ apuố̤vyá̤ Judaphú dố a htwǒ khuklò́khuklyǎ rò a o lahyǎ dố vǐ̤ Damasco dố vǎ kíré̤ cuố vǐ̤yě tôvǐ̤ akǔ nuôtahe a o.”
5 O sumo sacerdote e todo o conselho dos líderes do povo podem confirmar isso. Recebi deles cartas para nossos irmãos judeus em Damasco que me autorizavam a trazer os seguidores do Caminho de lá para Jerusalém, em cadeias, para serem castigados.
6 “Bí vǎ hyǎ phûhò́ ná vǐ̤ Damasco bí mò̤́htuôhò́ akhè̌nuô, tè̤lǐtakhè̌ rasǒ tôkuô o dố mò́khu hyǎlya̤ lǐtava̤ htyakhyé dố vǎ khǎshyé.
6 “Quando me aproximava de Damasco, por volta do meio-dia, de repente uma luz muito intensa brilhou ao meu redor.
7 Vǎ lakhû́tǎ̤ dố hekhu rò vǎ ní̤huô̌ ngó̤ pra̤htya rò a hé vǎ, ‘Saulu꤮, Saulu꤮, mame̤těrò nè̤ cuố me̤cyě̤me̤cṳ̂ vǎ me̤tě?’
7 Caí no chão e ouvi uma voz que me disse: ‘Saulo, Saulo, por que você me persegue?’.
8 “Rò vǎ sudyǎsû è, ‘Byacè, nè̤ ma ǔpě?’
8 “‘Quem és tu, Senhor?’, perguntei. “E a voz respondeu: ‘Sou Jesus, o nazareno,
9 Kayǎ dố a krwǒcuốkuô̌ ná vǎ tahe myáhtye tè̤lǐ nuôtôkuô tadû́rò a ní̤huô̌ lahyǎ ngó̤ dố a hébè ná vǎ yěnuô to.
9 Os que me acompanhavam viram a luz, mas não entenderam a voz daquele que falava comigo.
10 “‘Byacè꤮, vǎ tǒbè me̤phútě?’ Vǎ sudyǎsû è phúnuô.
10 “Então perguntei: ‘Que devo fazer, Senhor?’. “E o Senhor me disse: ‘Levante-se e entre em Damasco, onde lhe dirão tudo que você deve fazer’.
11 Tè̤lǐtakhè̌ nuôtôkuô akhu-akhyěrò vǎ mèthèkhíkyǎ. Vǎkhǒvǎthyó tahe cwinuô̌thǔnuô̌ prè́ vǎ dố vǐ̤ Damasco akǔ prè́.
11 “A luz intensa havia me deixado cego, e meus companheiros tiveram de levar-me pela mão a Damasco.
12 “Kayǎ amwi̤ ná Anania o tôprè̤, è ma kayǎ tôprè̤ dố a mo̤nyacò́ Cò́marya, rò a lṳ̂ krwǒme̤kuô̌ phú tè̤thyótè̤thya o nuô. Rò Judaphú o bí vǐ̤ Damasco akǔ nuôtahe dyaduzṳ̂́nyá̤ nyacò́ lǔ cò́.
12 Vivia ali Ananias, um homem devoto, dedicado à lei e muito respeitado por todos os judeus da cidade.
13 A hyǎ ihtòo dố vǎ khǎshyé rò a hé vǎ, ‘Puố̤vyá̤ Saulu꤮, myáhtye ka̤khyě khyěthyámò̌,’ a hé rò, vǎmèthè lǐka̤ tôphuố lǐka̤khyěcò́, rò vǎ myáhtyerè̤̌ è.
13 Ele veio, colocou-se ao meu lado e disse: ‘Irmão Saulo, volte a enxergar’. E, naquele mesmo instante, pude vê-lo.
14 “Rò Anania hé vǎ, ‘Cò́marya dố pè̤phè̌ dố꤮ nyénu tahe cò́bè̌htya è tôprè̤nuô, a nwóhtyahò́ nè̤ dố nè̤ ki thè́gně tè̤ dố atǒ lǔthè́plò tahe, htuô̌rò nè̤ ki myáhtye a prè̤me̤tè̤phú cò́te̤ tôprè̤, rò nè̤ ki ní̤huô̌bè dû ngó̤ dố a hébè ní̤dû nè̤ ná ané̤ yěnuô pǎ.
14 “Então ele disse: ‘O Deus de nossos antepassados escolheu você para conhecer a vontade dele e para ver o Justo e ouvi-lo falar.
15 Me̤těhérò nè̤ ki htwǒhtya prè̤khyáthè́ tôprè̤ dố lǔgně pǎ, rò nè̤ ki héso pé̤ ǔ pwǒ̤꤮ tôprè̤ ná tè̤ dố nè̤ myáhtye, ní̤huô̌bè nuôtahe pǎ.
15 Você será testemunha dele, dizendo a todos o que viu e ouviu.
16 Nè̤ me̤ pyá̤zè̤́ nè̤né̤ me̤tě? Ihtòmò̌ rò plwǒka̤mò̌ nè̤né̤ ná htyěnuô, rò kwǐcò́bè̌htya mò̌ è dố a ki sǐplǐkyǎ nè̤ tè̤thû́ yěnuô,’” Paulu hé pé̤ èthǐ phúnuô.
16 O que está esperando? Levante-se e seja batizado! Fique limpo de seus pecados invocando o nome do Senhor’.
17 Paulu hé pó̤, “Vǎ ka̤khyě khyěthyá dố vǐ̤ Jerusalem rò bí vǎ kwǐcò́bè̌ dố tè̤lǔtyǎ hǒkǔ akhè̌nuô, vǎ myáhtyelwó tè̤tôcô.
17 “Depois que voltei a Jerusalém, estava orando no templo e tive uma visão,
18 Dố vǎ tè̤myáhtyelwó yěakǔnuô, vǎ myáhtye Byacè rò a hé vǎ, ‘Htecuốkyǎ pryǎpryǎmò̌ dố vǐ̤ Jerusalem yěakǔnuô, me̤těhérò nè̤ khyáluô̌ nè̤thè́ ná vǎrivǎkyǎ yětahenuô kayǎ bè́mṳ bíyě tahe ní̤dǎkuô̌ nè̤tè̤ to.’
18 na qual o Senhor me dizia: ‘Depressa! Saia de Jerusalém, pois o povo daqui não aceitará seu testemunho a meu respeito’.
19 “Vǎ hésû è, ‘Byacè꤮, èthǐ thè́gně tǎ̤te̤ cò́hò́ ná vǎ cuố dố tè̤cò́bè̌hǒkǔ tômě htuô̌ tômě rò kayǎ dố a zṳ̂́ka̤nyá̤ka̤ nè̤ tahenuô, tahehe rò vǎmṳ̂̌vǎpò̤ èthǐ, tahehe rò vǎ dò́tǎ̤ èthǐ dố htò̌kǔ hò́.
19 “E eu respondi: ‘Senhor, sem dúvida eles sabem que em cada sinagoga eu prendia e açoitava aqueles que criam em ti.
20 Rò bí ǔ me̤thyě Stephano dố a khyáathè́ ná nè̤rinè̤kyǎ yětôprè̤ akhè̌nuô, vǎ okuô̌ bínuô, rò vǎ krwǒpó̤ ní̤dyé kuô̌ ná kayǎ dố a me̤thyě lǔ nuôtahe tôkyě rò vǎ opò̤́myání̤ pé̤kuô̌ kayǎ dố a me̤thyě lǔ nuôtahe aca̤klò̌ tahe.’
20 E quando Estêvão, tua testemunha, foi morto, eu estava inteiramente de acordo. Fiquei ali e guardei os mantos que eles tiraram quando foram apedrejá-lo’.
21 “Byacè hé vǎ, ‘Cuốmò̌! Me̤těhérò, vǎ ki nò̌cuố taphǎye̤kyǎ nè̤ dố Judaphú má̤to tahe a o.’”
21 “Mas o Senhor me disse: ‘Vá, pois eu o enviarei para longe, para os gentios’”.
22 Bí Paulu hébè tuố̤hò́ bíyě akhè̌nuô, kayǎ bè́mṳ yětahe ní̤dǎ khyǎpǎto rò èthǐ cyé̤pryě̤ è́htǒhtya lahyǎ, “Me̤thyěkyǎ è! A kò ohtwǒprè̤ pǎ to hò́!”
22 A multidão ouviu Paulo até ele dizer essa palavra. Então começaram a gritar: “Fora com esse sujeito! Ele não merece viver!”.
23 Èthǐ è́htǒè́mo̤, vû́vyá̤htya lò̌ ahyeca̤ rò pruốhtyamò́ lò̌plǐ hemû.
23 Gritavam, arrancavam seus mantos e jogavam poeira para o alto.
24 Judaphú yětahe cuố è́htǒè́mo̤ lahyǎ cò́ katè̤́yě rò ma, tè̤ritè̤kyǎ cò́phútětěnuô, Roma klyětôrí akhuklò́ yětôprè̤ thè́zṳ̂́ thè́gně kuô̌ akhu-akhyě, a hétǎ̤ a khǒpacè̤̌ tahe ná a ki thǔcuố Paulu dố klyěphú tahe lé̤o ahikǔ, rò a ki nò̌tǎ̤ aklyěphú tahe ki mṳ̂̌ Paulu rò ki ce̤myá lǔ pǎ.
24 O comandante trouxe Paulo para dentro e ordenou que ele fosse açoitado e interrogado a fim de descobrir por que a multidão tinha ficado tão furiosa.
25 Manárò bí èthǐ cò̌klò̤ Paulu dố a ki mṳ̂̌ lǔ ná iplírwí̤ akhè̌nuô, Paulu hé klyětôzè̤ akhuklò́ dố a kahtò obínuô tôprè̤, “Roma htyěphúké̤phú tôprè̤nuô atè̤thû́ o è̌, ma a oto è̌ nuô, thǐ cirya htû́ce̤myá htuô̌híto rò thǐ kíré̤ mṳ̂̌ è nuôma atǒ sálé̤ nyǎ ná tè̤thyótè̤thya è̌?”
25 Quando amarravam Paulo para açoitá-lo, ele disse ao oficial que estava ali: “A lei permite açoitar um cidadão romano sem que ele tenha sido julgado?”.
26 Bí klyětôzè̤ akhuklò́ yětôprè̤ ní̤huô̌ tè̤yě akhè̌nuô, a cuố héso dǐtû́ pé̤ ná klyětôrí akhuklò́ rò a cuốsudyǎ klyětôrí akhuklò́ yě, “Nè̤ kíré̤ me̤ è phútě pǎ? È ma Roma htyěphúké̤phú tôprè̤ vǎ!”
26 Ao ouvir isso, o oficial foi ao comandante e perguntou: “O que o senhor está fazendo? Este homem é cidadão romano!”.
27 Dố tè̤ritè̤kyǎ yě akhu-akhyěrò, klyětôrí akhuklò́ yětôprè̤ cuố dố Paulu a o rò a cuố sudyǎ lǔ, “Hépé̤myá vǎ, nè̤ ma Roma htyěphúké̤phú tôprè̤ è̌?”
27 O comandante perguntou a Paulo: “Diga-me, você é cidadão romano?”. Ele respondeu: “Sim, eu sou”.
28 Rò klyětôrí akhuklò́ yětôprè̤ hé lǔ, “Thyáphú vǎ htwǒní̤kuô̌ Roma htyěphúké̤phú tôprè̤ nuôrò, vǎ dyébè è́ nyacò́ rû̌ cò́.”
28 “Eu também”, disse o comandante. “E paguei caro por minha cidadania!” Paulo respondeu: “Mas eu sou cidadão de nascimento”.
29 Tôphuốtuô̌, kayǎ dố a kíré̤ htû́ce̤myá lǔ tahenuô, a cuố taphǎkyǎ lò̌ ná lǔ. Htuô̌rò klyětôrí akhuklò́ yětôprè̤nuô, a thè́isě ní̤dyé khyě nyacò́, me̤těhérò a thè́gně hyǎ ná Paulu ma Roma htyěphúké̤phú tôprè̤cò́, manárò a yǒ cuốnò̌ cò̌klò̤mathû́ htuô̌hò́ ǔ ná suplye̤tò̤́htè́ tahe akhu-akhyě, a thè́isě ní̤dyé khyě nyacò́.
29 Quando os soldados que estavam prestes a interrogar Paulo ouviram que ele era cidadão romano, retiraram-se de imediato. Até mesmo o comandante ficou com medo ao saber que Paulo era cidadão romano, pois tinha mandado amarrá-lo.
30 Judaphú tahe cuốbetuố̤ tè̤thû́ dố Paulu alo̤ me̤těnuô, klyětôrí akhuklò́ yětôprè̤ thè́zṳ̂́ thè́gně tǎ̤te̤ryá akhu-akhyě, mò̤́lǐbǔrò, a nò̌cuố ilyěkyǎ suplye̤tò̤́htè́ dố Paulu alo̤. Htuô̌rò a dyétǎ̤ angó̤ ná a nò̌okúokyá lò̌lò̌꤮ kayǎ dố a htwǒ prè̤lǔtyǎ khuklò́ tahe ná Judaphú dố a htwǒ khuklò́khuklyǎ nuôtahe. Htuô̌rò a è́ Paulu rò a nò̌ihtòo lǔ dố èthǐ amèthènyě.
30 No dia seguinte, o comandante ordenou que os principais sacerdotes se reunissem com o conselho dos líderes do povo. Queria descobrir exatamente qual era o problema, por isso soltou Paulo e mandou que o trouxessem diante deles.
Atalhos do teclado
- Capítulo anterior←
- Próximo capítulo→
- Versículo anteriork
- Próximo versículoj
- Limpar seleçãoEsc
- Esta ajuda?
Estude este capítulo no WhatsApp
Peça à IA da Bíblia Fala para explicar Atos 22, comparar traduções ou montar um estudo — tudo direto pelo WhatsApp.