Atos 22
Lisǎsè̌ Athè̌ - Kayǎ Ngó̤ (KYU) vs NTLH
1 Rò Paulu hé pé̤ èthǐ, “Puố̤vyá̤ muố̤phè̌ thǐ꤮, ní̤dǎ lahyǎ vǎ tè̤hébèsiplè́ vǎné̤ dố thǐ mèthènyě yě.”
1 — Meus senhores, irmãos e pais, escutem o que eu vou dizer a vocês em minha defesa!
2 Bí èthǐ ní̤huô̌ a hébè èthǐ ná Hebreo ngó̤ akhè̌nuô, èthǐ lé̤othuô ryáklò̌lố pǎpǎ.
2 Quando o ouviram falar em hebraico , eles ficaram mais quietos ainda. Então Paulo disse:
3 “Vǎ ma Judaphú tôprè̤, vǎ opacè̤̌lya̤ dố vǐ̤ Tarso, dố Cilicia ké̤ a tè̤pốalè̤̌, manárò vǎ duhtya dố vǐ̤ Jerusalem. Gamalie ma vǎ Thárá rò ǔ ithyó tǎ̤te̤ nyacò́ vǎ ná tè̤thyótè̤thya dố muố̤phè̌phyěphuô̌ dố꤮ nyénu tahe krwǒme̤kuô̌ htuô̌hò́ nuôtahe. Vǎ thè́plòshyo me̤lò̌thulò̌thè́ nyacò́ Cò́marya a tè̤phyétè̤me̤ thyáná thǐ dố a o bíyě tahe pwǒ̤prè̤ thè́plòshyo nyacò́ khǒnyá̤ yěnuôhò́.
3 — Eu sou judeu, nascido em Tarso, na região da Cilícia, mas fui criado aqui em Jerusalém como aluno de Gamaliel. Fui educado muito rigorosamente dentro da lei dos nossos antepassados. Eu era muito dedicado a Deus, como todos vocês aqui também são.
4 Kayǎ dố a krwǒkuô̌ klyá dố Jesǔ Krístu dyéluô̌ yěnuô, vǎ me̤cyě̤me̤cṳ̂ cò́ èthǐ bá꤮ tě hénuô, vǎ me̤cyě̤me̤cṳ̂ tuố̤ cò́ èthǐ dố a thyě cò́. Htuô̌rò vǎ pṳ̂́ lò̌ prè̤mòprè̤khǔ tahe rò vǎ dò́tǎ̤lò̌ èthǐ dố htò̌kǔ.
4 Persegui os que seguiam este Caminho e fiz com que alguns fossem condenados à morte. Prendi homens e mulheres e os joguei na cadeia.
5 Vǎ hébècò́hébète̤ prè́ nuôma, bwídukhulố yěnuô ná Judaphú dố a htwǒ khuklò́khuklyǎ lò̌꤮ plǐ tahe khyábè́ athè́ dố vǎgně prè́. Me̤těhérò, thyáphú vǎ ki cuốpṳ̂́ kayǎ dố a krwǒkuô̌ Jesǔ Krístu akhyě nuôtahe rò vǎ ki cò̌klò̤ èthǐ ná suplye̤tò̤́htè́, htuô̌pǎrò vǎ ki è́ka̤ cirya èthǐ dố vǐ̤ Jerusalem pǎ nuôrò, èthǐ htwǒ khuklò́khuklyǎ nuôtahe rǎcuốní̤ litahe rò a dyécuố ná vǎ. Li yětahenuô, a rǎcuố pé̤ apuố̤vyá̤ Judaphú dố a htwǒ khuklò́khuklyǎ rò a o lahyǎ dố vǐ̤ Damasco dố vǎ kíré̤ cuố vǐ̤yě tôvǐ̤ akǔ nuôtahe a o.”
5 O Grande Sacerdote e todo o Conselho Superior podem provar que estou dizendo a verdade, pois eu recebi cartas deles, escritas para os irmãos judeus que moram em Damasco. E fui até lá para prender os seguidores deste Caminho e trazê-los presos com correntes a Jerusalém, a fim de serem castigados.
6 “Bí vǎ hyǎ phûhò́ ná vǐ̤ Damasco bí mò̤́htuôhò́ akhè̌nuô, tè̤lǐtakhè̌ rasǒ tôkuô o dố mò́khu hyǎlya̤ lǐtava̤ htyakhyé dố vǎ khǎshyé.
6 E Paulo continuou: — Eu estava viajando, já perto de Damasco, e era mais ou menos meio-dia. De repente, uma forte luz que vinha do céu brilhou em volta de mim.
7 Vǎ lakhû́tǎ̤ dố hekhu rò vǎ ní̤huô̌ ngó̤ pra̤htya rò a hé vǎ, ‘Saulu꤮, Saulu꤮, mame̤těrò nè̤ cuố me̤cyě̤me̤cṳ̂ vǎ me̤tě?’
7 Eu caí no chão e ouvi uma voz que me dizia: “Saulo, Saulo, por que você me persegue?”
8 “Rò vǎ sudyǎsû è, ‘Byacè, nè̤ ma ǔpě?’
8 — Então eu perguntei: “Quem é o senhor?”
9 Kayǎ dố a krwǒcuốkuô̌ ná vǎ tahe myáhtye tè̤lǐ nuôtôkuô tadû́rò a ní̤huô̌ lahyǎ ngó̤ dố a hébè ná vǎ yěnuô to.
9 — Os homens que viajavam comigo viram a luz, porém não ouviram a voz de quem falava comigo.
10 “‘Byacè꤮, vǎ tǒbè me̤phútě?’ Vǎ sudyǎsû è phúnuô.
10 Eu perguntei: “Senhor, o que devo fazer?” — E o Senhor respondeu:
11 Tè̤lǐtakhè̌ nuôtôkuô akhu-akhyěrò vǎ mèthèkhíkyǎ. Vǎkhǒvǎthyó tahe cwinuô̌thǔnuô̌ prè́ vǎ dố vǐ̤ Damasco akǔ prè́.
11 — Aquela luz brilhante tinha me deixado cego. Por isso os meus companheiros me pegaram pela mão e me levaram até Damasco.
12 “Kayǎ amwi̤ ná Anania o tôprè̤, è ma kayǎ tôprè̤ dố a mo̤nyacò́ Cò́marya, rò a lṳ̂ krwǒme̤kuô̌ phú tè̤thyótè̤thya o nuô. Rò Judaphú o bí vǐ̤ Damasco akǔ nuôtahe dyaduzṳ̂́nyá̤ nyacò́ lǔ cò́.
12 Havia ali um homem chamado Ananias. Ele era religioso, obedecia à nossa Lei , e todos os judeus que moravam em Damasco o respeitavam.
13 A hyǎ ihtòo dố vǎ khǎshyé rò a hé vǎ, ‘Puố̤vyá̤ Saulu꤮, myáhtye ka̤khyě khyěthyámò̌,’ a hé rò, vǎmèthè lǐka̤ tôphuố lǐka̤khyěcò́, rò vǎ myáhtyerè̤̌ è.
13 Esse homem veio me procurar, chegou perto de mim e disse: “Irmão Saulo, veja de novo!” — No mesmo instante comecei a ver de novo e olhei para ele.
14 “Rò Anania hé vǎ, ‘Cò́marya dố pè̤phè̌ dố꤮ nyénu tahe cò́bè̌htya è tôprè̤nuô, a nwóhtyahò́ nè̤ dố nè̤ ki thè́gně tè̤ dố atǒ lǔthè́plò tahe, htuô̌rò nè̤ ki myáhtye a prè̤me̤tè̤phú cò́te̤ tôprè̤, rò nè̤ ki ní̤huô̌bè dû ngó̤ dố a hébè ní̤dû nè̤ ná ané̤ yěnuô pǎ.
14 Então ele disse: “Saulo, o Deus dos nossos antepassados escolheu você para conhecer a vontade dele, para ver o seu Bom Servo e para ouvir o Servo falar com você pessoalmente.
15 Me̤těhérò nè̤ ki htwǒhtya prè̤khyáthè́ tôprè̤ dố lǔgně pǎ, rò nè̤ ki héso pé̤ ǔ pwǒ̤꤮ tôprè̤ ná tè̤ dố nè̤ myáhtye, ní̤huô̌bè nuôtahe pǎ.
15 Pois você será testemunha dele para dizer a todos aquilo que você tem visto e ouvido.
16 Nè̤ me̤ pyá̤zè̤́ nè̤né̤ me̤tě? Ihtòmò̌ rò plwǒka̤mò̌ nè̤né̤ ná htyěnuô, rò kwǐcò́bè̌htya mò̌ è dố a ki sǐplǐkyǎ nè̤ tè̤thû́ yěnuô,’” Paulu hé pé̤ èthǐ phúnuô.
16 E agora não espere mais. Levante-se, peça a ajuda do Senhor e seja batizado, e os seus pecados serão perdoados.”
17 Paulu hé pó̤, “Vǎ ka̤khyě khyěthyá dố vǐ̤ Jerusalem rò bí vǎ kwǐcò́bè̌ dố tè̤lǔtyǎ hǒkǔ akhè̌nuô, vǎ myáhtyelwó tè̤tôcô.
17 E Paulo terminou, dizendo: — Então eu voltei para Jerusalém. Quando estava orando no Templo, tive uma visão.
18 Dố vǎ tè̤myáhtyelwó yěakǔnuô, vǎ myáhtye Byacè rò a hé vǎ, ‘Htecuốkyǎ pryǎpryǎmò̌ dố vǐ̤ Jerusalem yěakǔnuô, me̤těhérò nè̤ khyáluô̌ nè̤thè́ ná vǎrivǎkyǎ yětahenuô kayǎ bè́mṳ bíyě tahe ní̤dǎkuô̌ nè̤tè̤ to.’
18 Vi o Senhor, e ele me disse: “Saia depressa de Jerusalém porque as pessoas daqui não aceitarão o que você vai dizer a meu respeito.”
19 “Vǎ hésû è, ‘Byacè꤮, èthǐ thè́gně tǎ̤te̤ cò́hò́ ná vǎ cuố dố tè̤cò́bè̌hǒkǔ tômě htuô̌ tômě rò kayǎ dố a zṳ̂́ka̤nyá̤ka̤ nè̤ tahenuô, tahehe rò vǎmṳ̂̌vǎpò̤ èthǐ, tahehe rò vǎ dò́tǎ̤ èthǐ dố htò̌kǔ hò́.
19 — Eu respondi: “Senhor, eles sabem muito bem que eu ia às sinagogas , e prendia os que criam em ti, e batia neles.
20 Rò bí ǔ me̤thyě Stephano dố a khyáathè́ ná nè̤rinè̤kyǎ yětôprè̤ akhè̌nuô, vǎ okuô̌ bínuô, rò vǎ krwǒpó̤ ní̤dyé kuô̌ ná kayǎ dố a me̤thyě lǔ nuôtahe tôkyě rò vǎ opò̤́myání̤ pé̤kuô̌ kayǎ dố a me̤thyě lǔ nuôtahe aca̤klò̌ tahe.’
20 Quando estavam matando Estêvão, que falava a respeito de ti, ó Senhor, eu estava ali, concordando com aquele crime. E até tomei conta das capas dos assassinos dele.”
21 “Byacè hé vǎ, ‘Cuốmò̌! Me̤těhérò, vǎ ki nò̌cuố taphǎye̤kyǎ nè̤ dố Judaphú má̤to tahe a o.’”
21 — Aí o Senhor disse: “Vá, pois eu vou enviá-lo para bem longe; vou enviá-lo aos não judeus.”
22 Bí Paulu hébè tuố̤hò́ bíyě akhè̌nuô, kayǎ bè́mṳ yětahe ní̤dǎ khyǎpǎto rò èthǐ cyé̤pryě̤ è́htǒhtya lahyǎ, “Me̤thyěkyǎ è! A kò ohtwǒprè̤ pǎ to hò́!”
22 A multidão ficou ouvindo Paulo até que ele disse isso, mas aí eles começaram a gritar com toda a força: — Matem esse homem! — Ele não merece viver!
23 Èthǐ è́htǒè́mo̤, vû́vyá̤htya lò̌ ahyeca̤ rò pruốhtyamò́ lò̌plǐ hemû.
23 Eles gritavam, sacudiam as capas no ar e jogavam poeira para cima.
24 Judaphú yětahe cuố è́htǒè́mo̤ lahyǎ cò́ katè̤́yě rò ma, tè̤ritè̤kyǎ cò́phútětěnuô, Roma klyětôrí akhuklò́ yětôprè̤ thè́zṳ̂́ thè́gně kuô̌ akhu-akhyě, a hétǎ̤ a khǒpacè̤̌ tahe ná a ki thǔcuố Paulu dố klyěphú tahe lé̤o ahikǔ, rò a ki nò̌tǎ̤ aklyěphú tahe ki mṳ̂̌ Paulu rò ki ce̤myá lǔ pǎ.
24 Então o comandante mandou que os seus soldados levassem Paulo para dentro da fortaleza. Mandou também que o chicoteassem para que ele contasse por que a multidão estava gritando contra ele.
25 Manárò bí èthǐ cò̌klò̤ Paulu dố a ki mṳ̂̌ lǔ ná iplírwí̤ akhè̌nuô, Paulu hé klyětôzè̤ akhuklò́ dố a kahtò obínuô tôprè̤, “Roma htyěphúké̤phú tôprè̤nuô atè̤thû́ o è̌, ma a oto è̌ nuô, thǐ cirya htû́ce̤myá htuô̌híto rò thǐ kíré̤ mṳ̂̌ è nuôma atǒ sálé̤ nyǎ ná tè̤thyótè̤thya è̌?”
25 Porém, quando o estavam amarrando para chicoteá-lo, Paulo perguntou ao oficial romano que estava perto dele: — Será que vocês têm o direito de chicotear um cidadão romano, especialmente um que não foi condenado por nenhum crime?
26 Bí klyětôzè̤ akhuklò́ yětôprè̤ ní̤huô̌ tè̤yě akhè̌nuô, a cuố héso dǐtû́ pé̤ ná klyětôrí akhuklò́ rò a cuốsudyǎ klyětôrí akhuklò́ yě, “Nè̤ kíré̤ me̤ è phútě pǎ? È ma Roma htyěphúké̤phú tôprè̤ vǎ!”
26 Quando o oficial ouviu isso, foi falar com o comandante e disse: — O que é que o senhor vai fazer? Aquele homem é cidadão romano!
27 Dố tè̤ritè̤kyǎ yě akhu-akhyěrò, klyětôrí akhuklò́ yětôprè̤ cuố dố Paulu a o rò a cuố sudyǎ lǔ, “Hépé̤myá vǎ, nè̤ ma Roma htyěphúké̤phú tôprè̤ è̌?”
27 Então o comandante foi falar com Paulo e perguntou: — Me diga uma coisa: você é mesmo cidadão romano? — Sou! — respondeu Paulo.
28 Rò klyětôrí akhuklò́ yětôprè̤ hé lǔ, “Thyáphú vǎ htwǒní̤kuô̌ Roma htyěphúké̤phú tôprè̤ nuôrò, vǎ dyébè è́ nyacò́ rû̌ cò́.”
28 Aí o comandante disse: — Eu também sou, e isso me custou muito dinheiro. Paulo respondeu: — Pois eu sou cidadão romano de nascimento.
29 Tôphuốtuô̌, kayǎ dố a kíré̤ htû́ce̤myá lǔ tahenuô, a cuố taphǎkyǎ lò̌ ná lǔ. Htuô̌rò klyětôrí akhuklò́ yětôprè̤nuô, a thè́isě ní̤dyé khyě nyacò́, me̤těhérò a thè́gně hyǎ ná Paulu ma Roma htyěphúké̤phú tôprè̤cò́, manárò a yǒ cuốnò̌ cò̌klò̤mathû́ htuô̌hò́ ǔ ná suplye̤tò̤́htè́ tahe akhu-akhyě, a thè́isě ní̤dyé khyě nyacò́.
29 Imediatamente os homens que iam chicoteá-lo recuaram. E o próprio comandante ficou com medo ao saber que Paulo era cidadão romano e ele tinha mandado amarrá-lo.
30 Judaphú tahe cuốbetuố̤ tè̤thû́ dố Paulu alo̤ me̤těnuô, klyětôrí akhuklò́ yětôprè̤ thè́zṳ̂́ thè́gně tǎ̤te̤ryá akhu-akhyě, mò̤́lǐbǔrò, a nò̌cuố ilyěkyǎ suplye̤tò̤́htè́ dố Paulu alo̤. Htuô̌rò a dyétǎ̤ angó̤ ná a nò̌okúokyá lò̌lò̌꤮ kayǎ dố a htwǒ prè̤lǔtyǎ khuklò́ tahe ná Judaphú dố a htwǒ khuklò́khuklyǎ nuôtahe. Htuô̌rò a è́ Paulu rò a nò̌ihtòo lǔ dố èthǐ amèthènyě.
30 O comandante queria saber com certeza por que os judeus estavam acusando Paulo. Então, no dia seguinte, mandou que tirassem as correntes que o prendiam e ordenou que os chefes dos sacerdotes e todo o Conselho Superior se reunissem. Depois mandou que trouxessem Paulo e o colocassem em frente deles.
Atalhos do teclado
- Capítulo anterior←
- Próximo capítulo→
- Versículo anteriork
- Próximo versículoj
- Limpar seleçãoEsc
- Esta ajuda?
Estude este capítulo no WhatsApp
Peça à IA da Bíblia Fala para explicar Atos 22, comparar traduções ou montar um estudo — tudo direto pelo WhatsApp.