Atos 16
Lisǎsè̌ Athè̌ - Kayǎ Ngó̤ (KYU) vs VC
1 Paulu cuố plehyǎ pó̤ dố nyě rò a cuốtuố̤ dố vǐ̤ Derbe ná vǐ̤ Lystra. Bí vǐ̤ Lystra akǔnuô, kayǎ zṳ̂́ka̤nyá̤ka̤tè̤ otôprè̤ rò amwi̤ ná Timothy. Rò amuố̤ ma Judaphú dố a zṳ̂́enyá̤etè̤ tôprè̤, manárò aphè̌ ma Greek myěcôphú tôprè̤.
1 Chegou a Derbe e depois a Listra. Havia ali um discípulo, chamado Timóteo, filho de uma judia cristã, mas de pai grego,
2 Prè̤zṳ̂́etè̤phú dố a o lahyǎ bí vǐ̤ Lystra ná vǐ̤ Iconio nuôtahe htuthè́ ní̤dyé nyacò́ lǔ cò́.
2 que gozava de ótima reputação junto dos irmãos de Listra e de Icônio.
3 Paulu thè́zṳ̂́ è́krwǒcuốní̤ Timothy akhu-akhyě, a dû́talí pé̤ lǔ phá. A cuốme̤ phúyě me̤těhérò, Judaphú dố a o lahyǎ bínuôtahe thè́gně lò̌plǐ ná Timothy aphè̌ nuôma Greek myěcôphú tôprè̤ akhu-akhyě tû́rò a dû́talí pé̤ lǔ phá prè́.
3 Paulo quis que ele fosse em sua companhia. Ao tomá-lo consigo, circuncidou-o, por causa dos judeus daqueles lugares, pois todos sabiam que o seu pai era grego.
4 Bí èthǐ cuố nuô̌tôvǐ̤ htetôvǐ̤ akhè̌nuô, a cuố ithyóithya htuô̌kyǎ pé̤ lò̌ hò́ prè̤zṳ̂́etè̤phú dố a o lahyǎ bí vǐ̤ nuôtahe akǔ nuôtahe hò́. Rò a ithyóithya pé̤ èthǐ phú Prè̤dônyǎphú ná prè̤zṳ̂́etè̤plò́mṳ muố̤prû̌muố̤prè̤́ khuklò́khuklyǎ dố a o lahyǎ dố vǐ̤ Jerusalem akǔ nuôtahe héklò̤héma betǎ̤bete̤ htuô̌hò́ tè̤mekyǎngó̤ nuôtahe hò́.
4 Nas cidades pelas quais passavam, ensinavam que observassem as decisões que haviam sido tomadas pelos apóstolos e anciãos em Jerusalém.
5 Phúnuô akhu-akhyě, prè̤zṳ̂́etè̤ plò́mṳphú tahe a tè̤zṳ̂́tè̤nyá̤ ashyo-asò̌ hyǎtó̤, htuô̌to prè̤zṳ̂́etè̤phú tahe oró̤htya ná oró̤htya cò́ pwǒ̤꤮ tônyěcò́.
5 Assim as igrejas eram confirmadas na fé, e cresciam em número dia a dia.
6 Bí Asia ké̤kǔ nuô Thè́ Sǎsè̌ Byacè nò̌cuố hésodônyǎ èthǐ ná Cò́marya alǎ̤angó̤ to akhu-akhyě èthǐ cuốkhó rò cuốplúbè́kyǎ ná Phrygia ké̤ ná Galasia ké̤.
6 Atravessando em seguida a Frígia e a província da Galácia, foram impedidos pelo Espírito Santo de anunciar a palavra de Deus na {província da} Ásia.
7 Bí èthǐ cuốtuố̤ dố Mysia ké̤kû̌ akhè̌nuô, èthǐ yácû́ cuốnuô̌ dố Bithynia ké̤kǔ tadû́rò Jesǔ a Thè́ Sǎsè̌ nò̌cuốnuô̌ èthǐ to.
7 Ao chegarem aos confins da Mísia, tencionavam seguir para a Bitínia, mas o Espírito de Jesus não o permitiu.
8 Phúnuô akhu-akhyě, èthǐ cuố talwókyǎ Mysia ké̤ rò cuố dố vǐ̤ Troa akǔ prè́.
8 Depois de haverem atravessado rapidamente a Mísia, desceram a Trôade.
9 Bínuôtôthè̌, Paulu myáhtyelwó tè̤tôcô. Rò a myáhtyelwó ná Macedonia ké̤phú tôprè̤ hyǎkahtò kwǐthè́zò̤ lǔ, “Hyǎnuô̌ me̤cwó̤ pé̤kuô̌ré̤ pè̤ dố Macedonia ké̤kǔyě.”
9 De noite, Paulo teve uma visão: um macedônio, em pé, diante dele, lhe rogava: Passa à Macedônia, e vem em nosso auxílio!
10 Paulu myáhtyelwó htuô̌ tè̤ yěyě, pè̤ otaritaryǎ pè̤né̤ ná pè̤ ki htecuố dố Macedonia ké̤, me̤těhérò pè̤ zṳ̂́e ná Cò́marya è́ pè̤ ná pè̤ ki cuố hésodônyǎ pé̤kuô̌ Macedonia ké̤phú tahe ná tè̤thè́krṳ̂̌mila ari-akyǎ.
10 Assim que teve essa visão, procuramos partir para a Macedônia, certos de que Deus nos chamava a pregar-lhes o Evangelho.
11 Pè̤ o bí vǐ̤ Troa nuô rò pè̤ sidyání̤ thòklyědu rò pè̤ htecuố tǒdè̌ cò́cò́ dố Samothrace klû́ oní̤ nuôtôpho, parǒ tônyěnuô, pè̤ cuố plehyǎ pó̤ dố vǐ̤ Neapoli.
11 Embarcados em Trôade, fomos diretamente à Samotrácia e no outro dia a Neápolis;
12 Pè̤ o bínuô rò, pè̤ htecuố dǐtû́pó̤ dố vǐ̤ Philippi. Vǐ̤yě tôvǐ̤ ma vǐ̤du tôvǐ̤ dố a o dố Macedonia ké̤kǔ rò kayǎ bínuô tahe ma Roma a htyěphúké̤phú lò̌ pwǒ̤꤮ tôprè̤ cò́. Rò pè̤ o bínuô thuô̌lwǐ̤nyǎ̤nyě.
12 e dali a Filipos, que é a cidade principal daquele distrito da Macedônia, uma colônia {romana}. Nesta cidade nos detivemos por alguns dias.
13 Bí Judaphú Mò̤́nyěduô bèhò́ akhè̌nuô, pè̤ htecuố dố vǐ̤klò̌ rò pè̤ cuố dǐtû́ dố htyěklǒhtû̌. Bínuôma Judaphú tahe lé̤kwǐcò́bè̌ akhǎlé̤ okǒle pè̤ ne rò pè̤ cuố꤮, rò prè̤mò tahe hyǎoplò́ one ré̤ lahyǎ bínuô rò pè̤ onyǎhébè ná èthǐ.
13 No sábado, saímos fora da porta para junto do rio, onde pensávamos haver lugar de oração. Aí nos assentamos e falávamos às mulheres que se haviam reunido.
14 Prè̤mò dố a ní̤dǎ pè̤ tè̤hébè yě aklè̌ tôprè̤nuô, amwi̤ ná Lydia, è ma vǐ̤ Thyatiraphú tôprè̤ rò a isè̌ ikè̤̌ li̤lò́thò̌ ngṳdu tahe. È ma prè̤mò tôprè̤ dố a cò́bucò́bè̌ Cò́marya. Rò thyáphú a ki zṳ̂́ekuô̌ Paulu a tè̤dônyǎhébè pé̤ ǔ yětahe agněnuôrò, Cò́marya bámǒ pé̤ lǔthè́plò.
14 Uma mulher, chamada Lídia, da cidade dos tiatirenos, vendedora de púrpura, temente a Deus, nos escutava. O Senhor abriu-lhe o coração, para atender às coisas que Paulo dizia.
15 È ná a hiphúphyǎphú ná kayǎ o lǎkuô̌ bí Lydia ahikǔ nuôtahe plwǒ lahyǎ ané̤ ná htyě. Htuô̌rò a è́ka̤ pè̤ rò a hé, “Thǐ ki dyanyǎhò́ vǎ ná vǎ ma kayǎ tôprè̤ dố a zṳ̂́enyá̤e tǎ̤te̤ tôprè̤ hò́ hérò thǐ bè ka̤-olě tuố̤kuô̌ dố vǎhi,” a hé rò a è́tadû pè̤, rò pè̤ bè ka̤kuô̌ cò́ lǔ.
15 Foi batizada juntamente com a sua família e fez-nos este pedido: Se julgais que tenho fé no Senhor, entrai em minha casa e ficai comigo. E obrigou-nos a isso.
16 Tônyěkhè̌ bí pè̤ cuố dố tè̤kwǐcò́bè̌ akhǎlé̤ tôpho akhè̌nuô, pè̤ myáhtye tǎ̤sû ná cṳ̂́muố̤ pacè̤̌phú tôprè̤, cṳ̂́muố̤phú yětôprè̤nuô khǐnékhǐnò̌ o dố lǔkǔ rò a nò̌hé lǔ, tè̤shuốtè̤khè̌ dố a ki hyǎhtwǒhtya dố nyě pǎ nuôtahe ari-akyǎ. Dố a héso pé̤ ǔ phúnuô akhu-akhyě abyacè tahe ní̤bè è́nyacò́ rû̌ ná èkhukhyě cò́.
16 Certo dia, quando íamos à oração, eis que nos veio ao encontro uma moça escrava que tinha o espírito de Pitão, a qual com as suas adivinhações dava muito lucro a seus senhores.
17 A krwǒcuốkuô̌ Paulu ná pè̤ tahe akhyě rò, a è́htǒhtya, “Prè̤khǔ yětahe ma Cò́marya dố adu-ahtǔ tadû yětôprè̤ alulé tahe hò́. A hésodônyǎ luô̌ pé̤ thǐ ná Cò́marya me̤lwóhteka̤ thǐ ari-akyǎ hò́.”
17 Pondo-se a seguir a Paulo e a nós, gritava: Estes homens são servos do Deus Altíssimo, que vos anunciam o caminho da salvação.
18 A hé phúnuô mò̤́nyěmò̤́thè̌ nyě̤hò́ rò a súsádídyǎ nyacò́ Paulu athè́plò rò a tarí ka̤khyětǒ lǔ rò a hé khǐnékhǐnò̌yě, “Dố Jesǔ Krístu amwi̤ akǔnuô, vǎ nò̌htecuốkyǎ nè̤ dố prè̤mò yětôprè̤ akǔ,” a héhtuô̌ tôphuốtuô̌ khǐnékhǐnò̌ yětôduô̌ htecuốkyǎ dố lǔkǔ.
18 Repetiu isto por muitos dias. Por fim, Paulo enfadou-se. Voltou-se para ela e disse ao espírito: Ordeno-te em nome de Jesus Cristo que saias dela. E na mesma hora ele saiu.
19 Bí pacè̤̌muố̤phú yětôprè̤ abyacè thè́gněhò́ ná a lé̤ní̤bèrû̌ klyá o pǎto akhè̌nuô, èthǐ pṳ̂́ Paulu ná Sila rò cwicuố èthǐ dố khuklò́du khusuhtǔ tahe lé̤oní̤ akhǎlé̤ dố klè́kǔ nuô.
19 Vendo seus amos que se lhes esvaecera a esperança do lucro, pegaram Paulo e Silas e levaram-nos ao foro, à presença das autoridades.
20 Èthǐ è́cuố Paulu ná Sila dố Roma prè̤ciryatè̤ tahe a mèthènyě rò a hé èthǐ, “Kayǎ yětahe ma Judaphú rò a hyǎme̤ tathû̌talṳ̂̌ lò̌plǐ pè̤ vǐ̤kǔ.
20 Em seguida, apresentaram-nos aos magistrados, acusando: Estes homens são judeus; amotinam a nossa cidade.
21 Èthǐ ithyóithyatǎ̤ ngó̤ dố a khódû ná pè̤ tè̤thyótè̤thya alé̤klǒ tahe. Pè̤ ma Roma htyěphúké̤phú tahe akhu-akhyě, pè̤ cṳ̌e, krwǒme̤bè́ kuô̌cyá̤ èthǐ alé̤klǒ yětahe to,” èthǐ hé lahyǎ phúnuô.
21 E pregam um modo de vida que nós, romanos, não podemos admitir nem seguir.
22 Lò̌꤮ kayǎ bè́mṳ yětahenuô a htésû kuô̌ lò̌plǐ Paulu ná Sila. Phúnuôrò prè̤ciryatè̤ tahenuô, a nò̌htò́zǎ̤kyǎ kayǎ yěthè́nyě̤ hyeca̤, rò a hétǎ̤ angó̤ ná bèmṳ̂̌ èthǐ ná iplírwí̤.
22 O povo insurgiu-se contra eles. Os magistrados mandaram arrancar-lhes as vestes para açoitá-los com varas.
23 Ǔ mṳ̂̌cyě̤mṳ̂̌cṳ̂ nyacò́ èthǐ rò dốkhyěnuô, ǔ dò́nuô̌ èthǐ dố htò̌kǔ, rò ǔ nò̌ opò̤́ma tǎ̤te̤kyǎ èthǐ ná prè̤opò̤́ htò̌ akhuklò́ nuôtôprè̤.
23 Depois de lhes terem feito muitas chagas, meteram-nos na prisão, mandando ao carcereiro que os guardasse com segurança.
24 Bí ngó̤ hyǎtuố̤hò́ dố prè̤opò̤́ htò̌ khuklò́ yětôprè̤ a o akhè̌nuô, a dò́nuô̌ èthǐ dố htò̌kǔ dố akǔ tôtó̤ rò a klóma èthǐ khǎduô ná thòbyedu.
24 Este, conforme a ordem recebida, meteu-os na prisão inferior e prendeu-lhes os pés ao cepo.
25 Bí mò̤́ne̤khè̌nuô, Paulu ná Sila kwǐcò́bè̌ rò irǒ htuthè́htya Cò́marya akhè̌, kayǎ o dố htò̌kǔ tahe ní̤dǎ lahyǎ èthǐ tè̤kwǐcò́bè̌ tahe ná èthǐ irǒtè̤ tahe.
25 Pela meia-noite, Paulo e Silas rezavam e cantavam um hino a Deus, e os prisioneiros os escutavam.
26 Yětôphuốrò tanéhtò́dǐ htyakhyé rò a htò́ shyonyacò́ rò lé̤dò́ o htò̌ khǎshyé yěnuô a kazuô̤̌tuố̤ lò̌ cò́. Bínuô tôphuốtuô̌, lé̤dò́ o htò̌ kadǎdu tahe lṳmǒhtya ní̤dyé lò̌dû ané̤. Htuô̌to lò̌꤮ suplye̤tò̤́htè́ dố ǔ cò̌ma ná ǔ dò́o kayǎ tahenuô, a lalyě htekyǎ ní̤dyédû lò̌ ané̤.
26 Subitamente, sentiu-se um terremoto tão grande que se abalaram até os fundamentos do cárcere. Abriram-se logo todas as portas e soltaram-se as algemas de todos.
27 Bí prè̤opò̤́htò̌ khuklò́ yětôprè̤ thè́né̤htya rò a myáhtye ná kayǎhtò̌ akadǎ lṳmǒ akhè̌nuô, a tane̤ ná ǔ dò́tǎ̤ kayǎ tahe klyahteplè́ lò̌hò́ rò a báhte anè́ rò a kíré̤ sû̌thyělya̤ ní̤dyé ná ané̤.
27 Acordou o carcereiro e, vendo abertas as portas do cárcere, supôs que os presos haviam fugido. Tirou da espada e queria matar-se.
28 Bínuôkhè̌ Paulu è́htǒcuố lǔ, “Sû̌sè̌ dyétǎ nè̤né̤ tǎmé̤. Pè̤ o lò̌plǐ bíyě prè́.”
28 Mas Paulo bradou em alta voz: Não te faças nenhum mal, pois estamos todos aqui.
29 Prè̤opò̤́htò̌ khuklò́ nò̌phyéhyǎ ǔ mikò̌ rò a klyanuô̌ dángṳ̂tǎ̤ tanyǎ̤tadè dố Paulu ná Sila a khǎduôshyé.
29 Então o carcereiro pediu luz, entrou e lançou-se trêmulo aos pés de Paulo e Silas.
30 A me̤phúnuô htuô̌rò a è́hte Paulu ná Sila dố aklò̌ rò a sudyǎ èthǐ, “Puố̤vyá̤ thǐ꤮, thyáphú vǎ ki ní̤bèkuô̌ tè̤siplè́ka̤ agněnuô, vǎ tǒbè me̤phútě?”
30 Depois os conduziu para fora e perguntou-lhes: Senhores, que devo fazer para me salvar?
31 Rò èthǐ hésû lǔ, “Zṳ̂́ka̤nyá̤ka̤ Byacè Jesǔ yěnuô, rò nè̤ ná kayǎ dố a hyǎ olǎkuô̌ ná nè̤ dố nè̤hikǔ tahenuô, a ki ní̤bè dû tè̤me̤lwóhteka̤ pǎ.”
31 Disseram-lhe: Crê no Senhor Jesus e serás salvo, tu e tua família.
32 Htuô̌rò Paulu ná Sila hésodônyǎ pé̤ è ná lò̌꤮ kayǎ o dố lǔhikǔ nuôtahe ná Byacè alǎ̤angó̤.
32 Anunciaram-lhe a palavra de Deus, a ele e a todos os que estavam em sua casa.
33 Bí nuôtôthè̌thè̌꤮ tuô̌ prè́, prè̤opò̤́htò̌ khuklò́ yětôprè̤nuô a sǐplǐkyǎ pé̤ èthǐ acu-ahtyǎ tahe, htuô̌rò tôphuốtuô̌ è ná lò̌꤮ a hiphúphyǎphú nuôtahe plwǒ lò̌ lahyǎ ané̤ ná htyě.
33 Então, naquela mesma hora da noite, ele cuidou deles e lavou-lhes as chagas. Imediatamente foi batizado, ele e toda a sua família.
34 A è́ka̤ní̤ Paulu ná Sila dố ahi, htuô̌rò a dyéedyéǒ pé̤ èthǐ sèesèǒ. È ná a hiphúphyǎphú tahe a zṳ̂́ka̤nyá̤ka̤ lahyǎ hò́ Cò́marya akhu-akhyě, a thè́krṳ̂̌thè́lò̌ lahyǎ kanó̤꤮ to.
34 Em seguida, ele os fez subir para sua casa, pôs-lhes a mesa e alegrou-se com toda a sua casa por haver crido em Deus.
35 Dốkhyě tôrǒnuô, Roma prè̤ciryatè̤ tahe nò̌cuố klyěopò̤́ vǐ̤ tahe dố kayǎopò̤́htò̌ khuklò́ yětôprè̤ a o. Rò a nò̌cuốhé prè̤opò̤́htò̌ khuklò́ nuôtôprè̤, “Plwǒhtekyǎ kayǎ nuôtahe.”
35 Quando amanheceu, os magistrados mandaram os lictores dizer: Solta esses homens.
36 Phúnuô rò, prè̤opò̤́htò̌ khuklò́ yětôprè̤ hésoluô̌ Paulu, “Prè̤ciryatè̤ tahe hétǎ̤hò́ angó̤ ná bèplwǒhtekyǎ nè̤ ná Sila akhu-akhyě, thǐ htecuố ní̤ hò́. Cuốmo̤mo̤ lahyǎ ní꤮.”
36 O carcereiro transmitiu essa mensagem a Paulo: Os magistrados mandaram-me dizer que vos ponha em liberdade. Saí, pois, e ide em paz.
37 Manárò Paulu hésû klyěopò̤́ vǐ̤phú tahe, “Pè̤ ma Roma htyěphúké̤phú tahe prè́. Èthǐ sudyǎce̤myá hí pè̤ tôphuố꤮ to rò a cuốmṳ̂̌cuốpò̤ lò̌plǐ pè̤ dố ǔ tôplutôphè mèthènyě, htuô̌to èthǐ cuốdò́tǎ̤ tuố̤ pè̤ dố htò̌kǔ cò́. Khǒnyá̤rò, èthǐ thè́zṳ̂́ nò̌htecuốhuô pè̤ è̌? Èthǐ cuốme̤phúyě ma aní̤ to. Roma prè̤ciryatè̤ yětahe tǒbè hyǎ bíyě rò bèhyǎplwǒhte pè̤ ná ané̤.”
37 Mas Paulo replicou: Sem nenhum julgamento nos açoitaram publicamente, a nós que somos cidadãos romanos, e meteram-nos no cárcere, e agora nos lançam fora ocultamente... Não há de ser assim! Mas venham e soltem-nos pessoalmente!
38 Klyěopò̤́ vǐ̤phú tahe hésoluô̌ ka̤khyě pé̤ khyěthyá tè̤ritè̤kyǎ yě dố Roma prè̤ciryatè̤ tahe a o rò bí èthǐ ní̤huô̌ ná Paulu ná Sila ma Roma htyěphúké̤phú tahe prè́ akhè̌nuô, èthǐ thè́isě lahyǎ.
38 Os lictores deram parte dessas palavras aos magistrados. Estes temeram, ao ouvir dizer que eram romanos.
39 Phúnuô akhu-akhyě, Roma prè̤ciryatè̤ tahe hyǎ kwǐthè́zò̤ Paulu ná Sila rò èthǐ thǔhte lǔ dố htò̌klò̌ rò a kwǐthè́zò̤ èthǐ ná a ki htecuốtaphǎ dố vǐ̤kǔ yě.
39 Foram e lhes falaram brandamente. Pedindo desculpas, rogavam-lhes que se retirassem da cidade.
40 Paulu ná Sila o dố htò̌kǔ hte rò htecuố dố Lydia ahi. Èthǐ cuốmyáhtye ná prè̤zṳ̂́etè̤phú tahe bínuô. Rò èthǐ dyéhè̌dyére htuô̌ ǔ bínuô tahe rò èthǐ htecuốkyǎ.
40 Saindo do cárcere, entraram em casa de Lídia, onde reviram e consolaram os irmãos. Depois partiram.
Atalhos do teclado
- Capítulo anterior←
- Próximo capítulo→
- Versículo anteriork
- Próximo versículoj
- Limpar seleçãoEsc
- Esta ajuda?
Estude este capítulo no WhatsApp
Peça à IA da Bíblia Fala para explicar Atos 16, comparar traduções ou montar um estudo — tudo direto pelo WhatsApp.