Lucas 15
Sola NT (SOY_SIM) vs ARA
1 Pilɑmpooyɔɔ́ nnɛ́í nɛ pikópɛkɔɔ́ ɑpí nɛ Yeesu kɔ rɛ pikɛ́ kutu u ricɔ.
1 Aproximavam-se de Jesus todos os publicanos e pecadores para o ouvir.
2 Ai Pifɑrisi nɛ isé picélɑɑ cɔ́ŋ pin mɑ́ikɛɛ rɛ: Usoi nkó yɛ kusɑ́nɛ pikópɛkɔɔ́ séelɛ pin kɛsẽ́ le!
2 E murmuravam os fariseus e os escribas, dizendo: Este recebe pecadores e come com eles.
3 Yeesu uu pɛɛ kɛnyɑ́rũ nkɛ́ pi mɑɑ rɛ:
3 Então, lhes propôs Jesus esta parábola:
4 In tɛ nɔ́kɛnɛ́cɔpɛ unyinɛ yɛ isɑ́ŋ pílɛ mɑ́, isɛ ii pɛɛ́ nɛ u pɔlu, liute úu yɛ isɛ íi we pílɛ nnyí tíyɛ uú hɑ isɛ nnyí yɛɛ nní ḿ pɔ piwɛ́lɑɑ sĩ hɑ́i uú hɑ nɛ i yɛnuu?
4 Qual, dentre vós, é o homem que, possuindo cem ovelhas e perdendo uma delas, não deixa no deserto as noventa e nove e vai em busca da que se perdeu, até encontrá-la?
5 Un kɔ i n yɛ̃, li yɛ u lɑrisilɛ uu i kpísi uú yɑ
5 Achando-a, põe-na sobre os ombros, cheio de júbilo.
6 uú nɛ kulu, uu pɛɛ upisɑnɛ nɛ upipɛrɛcɔ sélei uu pi mɑɑ rɛ: Ani ɑnyɑ̃́ nɛ́ lɛ̃́, nɛ inɛ́sɑ́ŋ iyɛɛ pɛɛ m pɔ heeilɛ.
6 E, indo para casa, reúne os amigos e vizinhos, dizendo-lhes: Alegrai-vos comigo, porque já achei a minha ovelha perdida.
7 Lɛ̃ cirɛ yɛ ni, nɛ nɔ́ mɑɑ rɛ ukópɛkɔɔ́ usɛ mɛfinɛ mɛconsɛ yɛ ɑnyɑ̃́ píimɑ lɛ kɛyómɛcɑɑ-pɔ ɑi tɔ́su pisɔnɛ usɛ úu we pílɛ kɑ́i m pisɛ rɛ pikɛ́ mɛfinɛ consɛ.
7 Digo-vos que, assim, haverá maior júbilo no céu por um pecador que se arrepende do que por noventa e nove justos que não necessitam de arrependimento.
8 Nɛ́ɛ in tɛ unɔ́si unyinɛ yɛ nwóóweni mɛpipi kɛfi mɑ́, mɛsɛ ɑmɛ pɛɛ́ nɛ u pɔlu, unɔ́si uyɛ̃ úu yɛ kɛ́firɑ́ɑ risɛ́ uu kɛ́yɔ pééi, uu ńsɔnɛ kɛ perei uú hɑ nɛ mɛpipi mɛsɛ mɛ̃ yɛnuu?
8 Ou qual é a mulher que, tendo dez dracmas, se perder uma, não acende a candeia, varre a casa e a procura diligentemente até encontrá-la?
9 Un píyei mɛ n yɛ̃, u yɛ upisɑnɛ nɛ upipɛrɛcɔ séleilɛ uu pi mɑɑ rɛ: Ani ɑnyɑ̃́ nɛ́ lɛ̃́. Nɛ kɛwóó kɛɛ nɛ nɛ́ ḿ pɔ heeilɛ.
9 E, tendo-a achado, reúne as amigas e vizinhas, dizendo: Alegrai-vos comigo, porque achei a dracma que eu tinha perdido.
10 Lɛ̃ cirɛ yɛ ni, nɛ nɔ́ mɑɑ rɛ ukópɛkɔɔ́ usɛ mɛfinɛ mɛconsɛ yɛ ɑnyɑ̃́ píimɑ lɛ piléécɑɑtumɛ kɛ́mɛɛ.
10 Eu vos afirmo que, de igual modo, há júbilo diante dos anjos de Deus por um pecador que se arrepende.
11 Yeesu uu pimɑ́ɑ kpɑ́ rɛ: Utisi unyinɛ yɛɛ pɛɛ piŋmɑ́nɛ pitɛ́ mɑ́.
11 Continuou: Certo homem tinha dois filhos;
12 Usíńsɑ́ uu u mɑɑ rɛ: Unɛ́sɑ́ɑ, ɑ lɛ̃ kɑḿ mɑsí mɛpɔ́kpɔ-mɑɑ́ mɛpɔ́mɑ́ kɛ́mɛɛ n yɛ́nunɛ nɛ́ pɑ. Usɑ́ɑ uu pɛɛ umɛmɑ́ pikɛtɛ́ hɔ́ɔ́nɛ.
12 o mais moço deles disse ao pai: Pai, dá-me a parte dos bens que me cabe. E ele lhes repartiu os haveres.
13 Kɑi siyɑ́ɑ rinkɔ́ɔ́nú, uŋmɑ́nɛ síńsɑ́ uu ulikɔ́ nnɛ́í cɑ́pinɛntɛ uú nɛ kuyu tɑɑ-tɑɑ kunyinɛ sĩ, uú hɑ kei mɛfinɛ kópɛ-i loni ɑi wɑi rɛ u umɛmɑ́ cɑɑinkɛɛ.
13 Passados não muitos dias, o filho mais moço, ajuntando tudo o que era seu, partiu para uma terra distante e lá dissipou todos os seus bens, vivendo dissolutamente.
14 Kuu usiwóó nnɛ́í pilukɛ ḿ mɑsí, nkṹ píimɑ nnyinɛ nn kuyu kpɛ̃ loni, ḿpɑ́ yo ɑí pipɑ́rí u koru.
14 Depois de ter consumido tudo, sobreveio àquele país uma grande fome, e ele começou a passar necessidade.
15 Uu pɛɛ́ hɑ kuyu kpɛ̃ utisi unyinɛ kɛ́mɛɛ pikɛi loni. Uyɛ̃ uu usicɑrɛ-mɛ̃ u yekei rɛ ukɛ́ uɑfɔŋ kɛcɑ́ɑ́ m pɑílɛ̃.
15 Então, ele foi e se agregou a um dos cidadãos daquela terra, e este o mandou para os seus campos a guardar porcos.
16 Li yɛ pɛɛ ripɔ́ɔ u wɑ rɛ ḿpɑ́ ɑ́fɔŋpomɛ́ kuu yɛ̃́ ukɛ́ li, ɑmɑ́ úkɑ úu yɛ kɔ ɑ u pɑ.
16 Ali, desejava ele fartar-se das alfarrobas que os porcos comiam; mas ninguém lhe dava nada.
17 Uu pɛɛ nfɑsimɛ́ loni, uu umɛcirɛ mɑɑ rɛ: Unɛ́sɑ́ɑ pikɛikɔ́ nnɛ́í yɛ̀ɛ̀ lilɛ ɑpi pɔɔnɛntɛ, nɛ́ɛn nɛ nté nkṹ kpinɛ.
17 Então, caindo em si, disse: Quantos trabalhadores de meu pai têm pão com fartura, e eu aqui morro de fome!
18 Nɛ unɛ́sɑ́ɑ-i pɛlɛnɛ, ɑḿ hɑ u mɑɑ rɛ: Unɛ́sɑ́ɑ, nɛ nɛ Uléécɑɑ púnnɛlɛ ɑm kɔ nɛ pɔ̃́ púnnɛ.
18 Levantar-me-ei, e irei ter com o meu pai, e lhe direi: Pai, pequei contra o céu e diante de ti;
19 Ám tu rɛ pɔkɛ́ nɛ́ kpísi yɑrɛ kɛpɔ́pipi. A nɛ́ rimúlú yɑrɛ upɔ́kɛikɔ́.
19 já não sou digno de ser chamado teu filho; trata-me como um dos teus trabalhadores.
20 Uu yisi ukɛ́ usɑ́ɑ-i pɛlɛ. Úu kɑhɑnɛ nkpɑ́ni kɛ́yɔ nɛ rinkɔ, usɑ́ɑ uu kɛtɑɑ-pɔ u yɛnu, ɑi íwɛ u wɑi, uu wurupɔ uú hɑ u pirɑ.
20 E, levantando-se, foi para seu pai. Vinha ele ainda longe, quando seu pai o avistou, e, compadecido dele, correndo, o abraçou, e beijou.
21 Kɛwɑ̃́ ɑkɛ pɛɛ u mɑɑ rɛ: Unɛ́sɑ́ɑ, nɛ nɛ Uléécɑɑ púnnɛlɛ ɑm kɔ nɛ pɔ̃́ púnnɛ. Ám tu rɛ pɔkɛ́ nɛ́ kpísi yɑrɛ kɛpɔ́pipi.
21 E o filho lhe disse: Pai, pequei contra o céu e diante de ti; já não sou digno de ser chamado teu filho.
22 Amɑ́ usɑ́ɑ uu upikɛikɔ́ mɑɑ rɛ: Ani mɛkɛɛkɛɛ nɛ kukpɛ́lɛnku kɛcirɛ kɑm ɑni ku u tɑni, ɑni ukɛnipɛpi kɛpɑlɛ tɑni, ɑni ɑnɛ́ɛ́ri u tɑni.
22 O pai, porém, disse aos seus servos: Trazei depressa a melhor roupa, vesti-o, ponde-lhe um anel no dedo e sandálias nos pés;
23 Ani nɛ rinɑ́ɑlɑ kpɔkɔɔ́ kɑm, ɑni ri kopu tɔkɛ́ nɛ ilukɛ kɛcirɛ wɑ tɔkɛ́ li nɛ mpɔ́ɔnɑrɛ.
23 trazei também e matai o novilho cevado. Comamos e regozijemo-nos,
24 Ái líkɑ nnyɑ, unɛ́ŋmɑ́nɛ nkó yɛ pɛɛ kpulɛ, uu nɛni nfɑ́ɑ yɛnu, u pɛɛ pɔlɛ, ɑm nkpéni u heei. Api ɑnyɑ̃́ kóru nɛ mpɔ́ɔnɑrɛ.
24 porque este meu filho estava morto e reviveu, estava perdido e foi achado. E começaram a regozijar-se.
25 Kumúŋɛ́ kpɛ-i, utisi uyɛ̃ uŋmɑ́nɛ foí un sicɑrɛ-mɛ̃ wepɔ. Kuu kɛ́yɔ n nyɑhɑipɔ, uu inyɑ́nlũ nɛ nnyɑ́ɑ nnɛ̃́ kóm
25 Ora, o filho mais velho estivera no campo; e, quando voltava, ao aproximar-se da casa, ouviu a música e as danças.
26 uu ukɛikɔ́ usɛ séi uu u pisɛ rɛ yo nnyɑ kɑi lɛ̃ wɑi.
26 Chamou um dos criados e perguntou-lhe que era aquilo.
27 Ukɛikɔ́ uu rinɔ́ɔ u yɔ́su rɛ: Upɔ́wɑ̃́ yɛɛ pɛɛmɛ. Kɛ upɔ́sɑ́ɑ uu ukɛpipi n yɛ̃́ nɛ nsɑrɛnɑrɛ nnyɑ, uu pɛɛ rinɑ́ɑlɑ kpɔkɔɔ́ kopu.
27 E ele informou: Veio teu irmão, e teu pai mandou matar o novilho cevado, porque o recuperou com saúde.
28 Uŋmɑ́nɛ foí uu pɛɛ wɔ́ɔ́si uu kɛ́yɔ pilonɛ yulu. Usɑ́ɑ uu léépɔ ukɛ́ kɛ́yɔ u tɑmpɔ.
28 Ele se indignou e não queria entrar; saindo, porém, o pai, procurava conciliá-lo.
29 Amɑ́ uŋmɑ́nɛ uu usɑ́ɑ rinɔ́ɔ yɔ́su rɛ: A kutu ricɔ, ɑŋmɛ̃ yɛ kulúi wɑlɛ kɑm pɔ́ n kɛisi, ɑ́m kɔ píkɑi pɔ́ hɑ́ikusɛ. Ḿpɑ́ nɛ lɛ̃, ɑ́ɑ píkɑi ḿpɑ́ ripoilɑ nɛ́ hɛ rɛ tɔ́ nɛ pinɛ́sɑ́nɛ tɔkɛ́ nɛ ɑnyɑ̃́ li.
29 Mas ele respondeu a seu pai: Há tantos anos que te sirvo sem jamais transgredir uma ordem tua, e nunca me deste um cabrito sequer para alegrar-me com os meus amigos;
30 Amɑ́ kɛ upɔ́ŋmɑ́nɛ nkó uu m pɛɛmɛ, upɔ́ŋmɑ́nɛ yɛɛ mɛpɔ́mɑ́ nnɛ́í ń cɑɑi nɛ piwɑ́sɑ́nkɑí pitóoi, uyɛ̃ kɑɑ rinɑ́ɑlɑ kpɔkɔɔ́ kpu.
30 vindo, porém, esse teu filho, que desperdiçou os teus bens com meretrizes, tu mandaste matar para ele o novilho cevado.
31 Usɑ́ɑ uu u mɑɑ rɛ: Kɛnɛ́wɑ̃́, tɔ́ nɛ mpɔ̃́ tɔ́ɔ ḿpɑ́ píyei we, pɔ́ɔ lɛ̃ kɑm m mɑ́ nnɛ́í te.
31 Então, lhe respondeu o pai: Meu filho, tu sempre estás comigo; tudo o que é meu é teu.
32 Amɑ́ li pisɛ rɛ tɔkɛ́ ɑnyɑ̃́ kɛcirɛ wɑ nɛ mpɔ́ɔnɑrɛ rɛ upɔ́wɑ̃́ nkó yɛ pɛɛ kpulɛ, uu nkpéni nfɑ́ɑ yɛnu, u pɛɛ pɔlɛ, ɑm nkpéni u heei.
32 Entretanto, era preciso que nos regozijássemos e nos alegrássemos, porque esse teu irmão estava morto e reviveu, estava perdido e foi achado.
Atalhos do teclado
- Capítulo anterior←
- Próximo capítulo→
- Versículo anteriork
- Próximo versículoj
- Limpar seleçãoEsc
- Esta ajuda?
Estude este capítulo no WhatsApp
Peça à IA da Bíblia Fala para explicar Lucas 15, comparar traduções ou montar um estudo — tudo direto pelo WhatsApp.