Atos 27
Sola NT (SOY_SIM) vs NTLH
1 Kɑi n símisi ɑí tonɛ rɛ kúninɔi kɑri yɛ́ lõ ɑrí nɛ Itɑlii sĩ, ɑpi Pɔɔli nɛ pikpɑniikɔ́ picɔ pinyinɛ kpísi ɑpi usɔ́ɔ́cɑ kpéẽ unyinɛ kɑpi yɛ n sée rɛ Yuliisi ɑnipɛ-i wɑi. U Rɔm kutɔpilee kpɛ̃ kɑpi yɛ n sée rɛ Rɔm uyɔɔpi kutɔpilee kɛ́mɛɛ úyukɔɔ́ usɛ lɛ.
1 Ficou resolvido que devíamos embarcar para a Itália. Então entregaram Paulo e os outros presos a Júlio, um oficial romano que era do batalhão chamado “Batalhão do Imperador”.
2 Atirɑmiiti kuyu kɛ kúninɔi kpɛ̃ kɑri n lõ ɑku lééri kun Asii sitẽ ɑninɔi sinyɛrɛ kɑnɛi. Ari ku loni ɑri tɔ́mpɔ. Mɑsetuwɑɑni ukɔ́ unyinɛ yɛɛ Tɛsɑloniki-pɔ ń we ɑpi yɛ u séi rɛ Arisitɑriki yɛ pɛɛ kɛrɔ́mɛɛ welɛ.
2 Nós embarcamos num navio da cidade de Adramítio, que estava pronto para navegar para os portos da província da Ásia. E assim começamos a viagem. Aristarco, um macedônio da cidade de Tessalônica, estava conosco.
3 Ari liukóso Sitɔɔ kuyu tulu. Yuliisi yɛ pɛɛ Pɔɔli ńnɑrɛ wɑilɛ. Uu ncée u hɛ rɛ ukɛ́ upisɑnɛ rilóólú, un yɛ yo n lɑ, pikɛ́ fe pikɛ́ yɛ nɛ kutu u ricɔ.
3 No dia seguinte chegamos ao porto de Sidom. Júlio tratava Paulo com bondade e lhe deu licença para ir ver os seus amigos e receber deles o que precisava.
4 Kɑri kei n yisi tɔn tɔ́su, kuyɔ ɑku kɛrɔ́yu-mɛ̃ m pepuri, ɑri pɛɛ Siipuru kuwɛ́ɛ́ kpɛ̃ mɛ̃ kɛ kuyɔ ɑ́ku ń we tiki.
4 Depois de sairmos de Sidom, navegamos ao norte da ilha de Chipre a fim de evitar os ventos que estavam soprando contra nós.
5 Ari pɛɛ Silisii nɛ Pɑmfilii mɛnimɑɑ tɛ́ŋ́ ɑrí nɛ Lisii kɛteni-i Miiri kuyu tulu.
5 Atravessamos o mar em frente ao litoral da região da Cilícia e província da Panfília e chegamos a Mirra, uma cidade da província da Lícia.
6 Rɔm usɔ́ɔ́cɑ kpéẽ uyɛ̃ uu kei kúninɔi kucɔ kunyinɛ yɛnu kpɛɛ Alɛkisɑntiri n lééri kun Itɑlii-mɛ̃ sĩ. Uu kpɛ-i rɔ́ tɑni.
6 Ali o oficial romano encontrou um navio da cidade de Alexandria, que ia para a Itália, e nos fez embarcar nele.
7 Siyɑ́ɑ kulúi kɑri nnɑ́nnɑ́ri nɛ kúninɔi sɔ́nɛ. Íwɛ píimɑ kɑri li ɑri kɛlenɛ Kiniiti tulu. Kuyɔ ɑ́ku ŋmurɛi tɔkɛ́ lɛ̃ n tikilɛ̃ tɔkɛ́ nɛ kɛ́yu-mɛ̃ hɑ. Ari pɛɛ mɛsɛ Sɑlimonee kuwɛ́ɛ́-mɛ̃ míni kɛpɑ́ɑ́pɑ́ɑ́ kɛtẽ kɑpi yɛ n sée rɛ Kirɛɛti mɛcɑ́ɑ tiki.
7 Navegamos bem devagar vários dias e com grande dificuldade chegamos em frente da cidade de Cnido. Como o vento não nos deixava continuar naquela direção, passamos pelo cabo Salmona da ilha de Creta e seguimos pelo lado sul daquela ilha, o qual é protegido dos ventos.
8 Ari íwɛ píimɑ le ɑrí nɛ rikóitimɛ kɑnɛi ɑrí nɛ kɛlõ kɛnyinɛ tulu. Pi yɛ kei sée rɛ Áninɔi-Kɛnyɛrɛ-Sɔnɛ. Lɑsee kuyu kɑí nɛ kɔlɛ̃.
8 Assim fomos navegando bem perto do litoral e, ainda com dificuldade, chegamos a um lugar chamado “Bons Portos”, perto da cidade de Laseia.
9 Ái kusɑ rɔ́ nɑ́ŋɑisɛ. Anɔ́ɔpɑhɑɑ kɛyɑɑ yɛ pɛɛ pitɔ́mpɔ mɑsilɛ. Kúninɔi pilonɛ nɛ ncée pinɔŋ́ yɛ́ fe ɑpí nɛ nkpɔ weri.
9 Ficamos ali muito tempo, e tornou-se perigoso continuar a viagem porque o inverno estava chegando . Então Paulo avisou:
10 Lɛ̃ nnyɑ kɛ Pɔɔli uu kúninɔi pikɛikɔ́ símisi ńsɔnɛ pikɛ́ kṍ. U pi mɑɑ rɛ: Pinɛ́sɑ́nɛ, nɛ yɛ̃ tɛ ntɔ́cée mmú pitiki yɛ́ nɛ nkpɔ rɔ́ kɑm. Kúninɔi nɛ ilũ kɑku n topori yɛ mɛyɑ̃ cɑɑinkɛɛnɛ. Ái nkpɑ́ni ilũ nɛ kúninɔi ŋmɑnɛ, ɑmɑ́ nɛ tɔ́ɔpi.
10 — Homens, estou vendo que daqui para diante a nossa viagem será perigosa. Haverá grandes prejuízos não somente com o navio e com a sua carga, mas também haverá perda de vidas.
11 Amɑ́ Rɔm usɔ́ɔ́cɑ kpéẽ uyɛ̃ uu kúninɔi utíkíí nɛ kuute nkɔ́ nɛ kutu n cɔlɛ̃ ɑi tɔ́su Pɔɔli nkɔ́ kuu ḿ mɑ.
11 Mas o oficial romano tinha mais confiança no capitão e no dono do navio do que em Paulo.
12 Ai kɔ yɑ́, ɑ́ninɔi kɛnyɛrɛ ɑ́kɛ pɛɛ́ nyɑḿ tɛ pikɛ́ kei nnyiyɛ píimɑ kumúŋɛ́-i siyɑ́ɑ wɑ. Kúninɔi pikɔ́ mɛyɑ̃ ɑpi pɛɛ lɛ̃ nnyɑ rɛ pi yɛ́ kei yisi. Pi lɛ̃ pɛɛ nɑ́ɑ́silɛ rɛ lin íye n we, pikɛ́ Kirɛɛti ɑninɔi kɛnyɛrɛ kɛ̃ kɑpi yɛ n sée rɛ Fenikisi tu, ɑ́ninɔi kɛnyɛrɛ kɛɛ ituŋɛ kɛlólɛ́ ɑwɛ́lɛ́ kɛtɛ́-mɛ̃ kɛ́yu pɑlɛnlɛ̃. Kei kɑpi lɑ pikɛ́ nnyiyɛ píimɑ kumúŋɛ́-i siyɑ́ɑ wɑ.
12 O porto não era bom para passar o inverno. Por isso a maioria achava que devíamos sair dali e tentar chegar a Fênix. Essa cidade é um porto de Creta que tem um lado para o sudoeste e o outro para o noroeste. E eles achavam que poderíamos passar o inverno ali.
13 Kɛ kúninɔi ɑku lɛ̃ n nyɛnu lin nɑ́ŋɑi, kɛyɔpi kɛnyinɛ ɑkɛ ituŋɛ kumii-mɛ̃ pepuri, ɑpi músu rɛ pi yɛ́ fe ɑpi nkpéni lɛ̃ kɑpi ń lɑ wɑi. Api pɛɛ kɛsɑ́u kɑpi yɛ nɛ kúninɔi n nyɛrɛsɛ sɑkɑɑ ɑpi ncée kpísi. Api míni kɛpɑ́ɑ́pɑ́ɑ́ kɛtẽ kɑpi yɛ n sée rɛ Kirɛɛti n kɑnɛi.
13 Começou a soprar do sul um vento fraco, e por isso eles pensaram que podiam fazer o que tinham planejado. Levantamos âncora e fomos navegando o mais perto possível do litoral de Creta.
14 Mɛsɛ nɛ mɛsɛ, kuyɔ kunyinɛ kɑpi yɛ n sée rɛ Erɑkilɔɔ ɑku míni kɛpɑ́ɑ́pɑ́ɑ́ kɛtẽ-mɛmpɔ pepuri nɛ ńnɑŋɛ.
14 Mas, de repente, um vento muito forte, chamado “Nordeste”, veio da ilha
15 Ai kúninɔi kpɑ́ú lin nɛ tɔ́su, ɑ́i kunyɛrɛsɛ we. Ari mɛsɛ yɑ́ ɑí nɛ rɔ́ n tɔ́su.
15 e arrastou o navio de tal maneira, que não pudemos fazer com que ele seguisse na direção certa. Por isso desistimos e deixamos que o vento nos levasse.
16 Ari míni kɛpɑ́ɑ́pɑ́ɑ́ kɛtẽ síńsɑ́pi kɛnyinɛ kɛkúrí tɔ́mpɔ. Pi yɛ kɛ̃ sée rɛ Kulotɑɑ. Ari pɛɛ nɑ́ɑ́si ɑrí nɛ fe ɑri kɛnɔ́ipi kɑpi yɛ nɛ pisoi n léisɛ lesɛ.
16 Para escaparmos do vento, passamos ao sul de uma pequena ilha chamada Cauda. Ali, com muita dificuldade, conseguimos recolher o bote do navio.
17 Kúninɔi pikɛikɔ́ ɑpi kúninɔi kɛ́mɛɛ kɛ tɑmpɔ. Api pɛɛ limɛmɑ́ɑ́ iŋmɛ pɑhɑɑnkɛɛ ɑpí nɛ kúninɔi kɔ́ɔ́nú. Iwɑmɛ ii pi wɑi rɛ ɑ́pi kɑpɛ hɑ Lipii mɛnimɑɑ ritimɛ rinyɛnɛtũ tinyinɛ rikɑm. Api pɛɛ kusɑ́ŋɑ́ɑ́ mɑɑmɑɑ kpɛɛ kuyɔ n wɑi cɛpisɛ. Api nnɑ́nnɑ́ri n sɔ́nɛ pin kuyɔ tikilɛ̃.
17 Os marinheiros levantaram o bote para dentro do navio e amarraram o casco do navio com cordas grossas. Estavam com medo de que o navio fosse arrastado para os bancos de areia que ficam perto do litoral da Líbia. Então desceram as velas e deixaram que o navio fosse levado pelo vento.
18 Kuyɔ ɑku lɛ̃ tɔ́ m pepu kun ḿpɑpɛ kpɑ́lɛ̃ ɑí nɛ rɔ́ weesi, ɑpi pɛɛ mɛsɛ ilũ kɛ kúninɔi ɑku n topori n hɑsu pin míni-i sɑriipɔ.
18 E a terrível tempestade continuou. No dia seguinte começaram a jogar a carga no mar.
19 Kɑi kɔ piweesi rinkpɑ́, ɑpi kúninɔi ikɛilũ inyinɛ pifóŋɛɛ kɑ́pɑ́ɑ́.
19 E, no outro dia, os marinheiros, com as próprias mãos, jogaram no mar uma parte do equipamento do navio.
20 Ai wɑi siyɑ́ɑ kulúi, ituŋɛ nɛ ɑwɑ́rɛpi ɑ́ɑ kúyɛnɛ wɑ, mɛyɔ mɛn lɛ̃ nɛ ńnɑŋɛ pepu, ɑri pɛɛ́ m músu rɛ ntɔ́kɔ́ yɛ tɛnɛlɛ.
20 Durante muitos dias não pudemos ver o sol nem as estrelas, e o vento continuava soprando forte. Finalmente perdemos toda a esperança de nos salvarmos.
21 Ai nɑ́ŋɑi, tɔ́ úkɑ úu ilukɛ li. Pɔɔli uu pɛɛ yisi uu pisoi kɛcɔpɛ nyɛrɛ uu rɛ: Pinɛ́sɑ́nɛ, nɔn pɛɛ nnɛ́kɔ́ kutu rincɔ, tɔ yɛɛ pɛɛ Kirɛɛti-pɔ tonɛ ɑ́ri yɛ ɑ́sɑ́lɑ́ú píimɑ nnyɛ́ nɛ risɑ́nɛ tɔkɛ́ nɛ ilũ fóŋɛɛ.
21 Fazia muito tempo que eles não comiam nada. Então Paulo ficou de pé no meio deles e disse: — Homens, vocês deviam ter dado atenção ao que eu disse e ter ficado em Creta; e assim não teríamos tido toda esta perda e este prejuízo.
22 Lɛ̃ nnyɑ, kɛ́ nkpéni nɔ́ símisi ɑni rikíŋ tɑ́pisi ńsɔnɛ. Nɔ́ úkɑ úu kpinɛ. Kúninɔi ŋmɑnɛ kpɛɛ ɑ́sɑ́lɑ́ú wɑinɛ.
22 Mas agora peço que tenham coragem. Ninguém vai morrer; vamos perder somente o navio.
23 Uléécɑɑ uyɛɛ nɛ́ n te nɛn kɔ u kɛisi Uleecɑɑtumɛ yɛ kɛsinɛ nkɛ́ kɛnɛ́mɛɛ kɑlɛ.
23 Digo isso porque, na noite passada, um anjo do Deus a quem pertenço e sirvo apareceu a mim
24 Uu nɛ́ mɑɑ rɛ: Iwɑmɛ íi kɑpɛ pɔ́ wɑ, Pɔɔli! Pɔ Sesɑɑ kɛ́mɛɛ pitúhɑɑnɛ sinlɛ pɑ́í! Pɔ̃́ kɛ Uléécɑɑ uu n lɑ nnyɑ, u yɛ́ kɔ pipɔ́séncɔ nnɛ́í nfɑ́ɑ tíyɛ.
24 e disse: “Paulo, não tenha medo! Você precisa ir até a presença do Imperador. E Deus, na sua bondade, já lhe deu a vida de todos os que estão viajando com você.”
25 Lɛ̃ nnyɑ, ɑni ikɑri wɑ, pinɛ́sɑ́nɛ. Nɛ nɛ kɛfɑ tɛnɛlɛ̃ tɛ lɛ̃ kɛ Uléécɑɑ uu ḿ mɑ kɑi lenɛ.
25 Por isso, homens, tenham coragem! Eu confio em Deus e estou certo de que ele vai fazer o que me disse.
26 Amɑ́ kuyɔ yɛ́ rɔ́ lesɛ ɑku míni kɛpɑ́ɑ́pɑ́ɑ́ kɛtẽ kɛnyinɛ ritimɛ sɑ́.
26 Porém vamos ser arrastados para alguma ilha.
27 Kɑrí nɛ n wemɛ, sisinɛ kɛfi nɛ sinɑ kɑri lɛ̃ Metitɛrɑnee mɛnimɑɑ kɛ́mɛɛ wɑ, mɛyɔ mɛn tɔ́ kpɑ́úlɛ̃. Ai kɛsinɛcɔ kumúŋɛ́ kúninɔi pikɛikɔ́ wɑi yɑrɛ tɔ nɛ kɛtẽ kóimɑ kɛnyinɛ nnyɑ́ɑ̃ wɑlɛ.
27 Duas semanas depois, à noite, continuávamos sendo levados pela tempestade no mar Mediterrâneo. Mais ou menos à meia-noite, os marinheiros começaram a sentir que estávamos chegando perto de terra.
28 Api mɛ́ŋmɛ kɑpi yɛ nɛ míni mɛcímɑ́ ḿ musí kpísi ɑpi fóm, ɑpi yɛ́nu rɛ simɛtiri ɑfɛɛtɑɑni nɛ sisɛɛi kɑmɛ címú. Api kɛ́yu-mɛ̃ nyɔsɔ́pɔ ɑpi kɔ pimúŋɛ́ kpɑ́, ɑpi yɛ́nu simɛtiri sitɛ́ ɑ́si we ɑfɛɛtɑɑni.
28 Então jogaram no mar uma corda com um peso na ponta e viram que a água ali tinha trinta e seis metros de fundura. Mais adiante tornaram a medir, e deu vinte e sete metros.
29 Api pɛɛ́ n wuru rɛ kúninɔi ɑ́ku kɑpɛ ɑpɑrɛcɑŋɑɑ ɑnyinɛ rikɑm. Api pɛɛ lɛ̃ nnyɑ sisɑ́u sinɑ kɑpi yɛ nɛ kúninɔi n nyɛrɛsɛ kɛpirɛ-mɛ̃ cɛpisɛpɔ, ɑpi pɛɛ m mɛ̃́ pin yɔɔnɛ rɛ likɛ́ weesi.
29 Eles ficaram com muito medo de que o navio fosse bater contra as rochas. Por isso jogaram quatro âncoras da parte de trás do navio e oraram para que amanhecesse logo.
30 Kúninɔi pikɛikɔ́ yɛ pɛɛ lɑlɛ pikɛ́ léepɔ pikɛ́ wuri. Lɛ̃ nnyɑ kɑpi kɛnɔ́ipi kɛ̃ kɑpi yɛ nɛ pisoi n léisɛ míni-i ricɛpisɛ ɑpi pɛɛ kpɑ́rɑ́ rɛ pi lɑlɛ pikɛ́ hɑ nɛ kɛsɑ́u kɛ́yu-mɛ̃ ku nyɛrɛsɛ.
30 Aí os marinheiros tentaram escapar do navio. Baixaram o bote no mar, fingindo que iam jogar âncoras da parte da frente do navio.
31 Pɔɔli uu Rɔm usɔ́ɔ́cɑ kpéẽ nɛ pisɔ́ɔ́cɑ picɔ mɑɑ rɛ: Pisoi pɛ̃ pinsɑ́ kúninɔi kɛ́mɛɛ n tonɛ, ɑ́ni nkpɔ-i mɛ́lelɛ mɑ́.
31 Então Paulo disse ao oficial romano e aos soldados: — Se os marinheiros não ficarem no navio, vocês não poderão se salvar.
32 Pisɔ́ɔ́cɑ ɑpi pɛɛ mɛ́ŋmɛ mɛɛ kɛnɔ́ipi kɑpi yɛ nɛ n léisɛ m múílɛ̃ seḿ, ɑpi kɛ yɑ́ ɑkɛ lólu.
32 Aí os soldados cortaram as cordas que prendiam o bote e o largaram no mar.
33 Likɛ́ kɛlenɛ n weesi, Pɔɔli uu pinnɛ́í mɑɑ rɛ pikɛ́ ilukɛ li. Uu rɛ: Siyɑ́ɑ kɛfi nɛ sinɑ yɛ nsí kɑni nɛ mpɔ́ɔcɑɑi tũ nɔn mɛ̃́ ɑ́ni kɔ líkɑ li.
33 De madrugada Paulo pediu a todos que comessem alguma coisa e disse: — Já faz catorze dias que vocês estão esperando e durante este tempo não comeram nada.
34 Nɛ lɑ kɛ́ nɔ́ símisi rɛ ɑni ilukɛ li. Li pisɛ rɛ nɔkɛ́ li nɔkɛ́ nɛ nfɑ́ɑ m mɑ́. Nɔ́ úkɑ nnyúpi ricuruu ńn ríyu kɛcɑ́ɑ́ wɛhɛnɛ.
34 Agora comam alguma coisa, por favor. Vocês precisam se alimentar para poder continuar vivendo. Pois ninguém vai perder nem mesmo um fio de cabelo.
35 Kuu lɛ̃ ḿ mɑ, uu kukpɔ́nɔ́ kpísi, uu pinnɛ́í inipɛɛ-i Uléécɑɑ pɑkɑrɛ uu pɛɛ ku kpɔkɔ́ri uu pilukɛ kɑ́pɑ́ɑ́.
35 Em seguida Paulo pegou pão e deu graças a Deus diante de todos. Depois partiu o pão e começou a comer.
36 Kei kɑpi pɛɛ pinnɛ́í ikɑri wɑ ɑpi ilukɛ le.
36 Então eles ficaram com mais coragem e também comeram.
37 Ntɔ́nɛ́í yɛ pɛɛ kúninɔi kpɛ-i wɑlɛ pisoi pílɛ pílɛ mɛtɛ́ nɛ kuwóó nɛ ɑfɛɛrɛ́ nɛ pikpuulũ (276).
37 No navio éramos ao todo duzentas e setenta e seis pessoas.
38 Kɛ ḿpɑ́ úye uu pilukɛ ḿ mɑsí uu lɛpu, ɑpi mɛlukɛpipi mɛɛ kúninɔi-i ń we n hɑsu pin mínimɑɑ-i sɑriipɔ rɛ kúninɔi kukɛ́ nkɑ́ripi fɑkɑsi.
38 Depois que todos comeram, jogaram o trigo no mar para que o navio ficasse mais leve.
39 Kɑi n weesi, kúninɔi pikɛikɔ́ ɑ́pi kɛtẽ kɛ̃ ceri, ɑmɑ́ ɑpi kɛtɑɑ-pɔ kɛtenpɑmpi kɛnyinɛ yɛnupɔ nɛ kɛkɛcɑ́ɑ́ kunyɛnɛ lɑii ɑí nɛ sĩ. Api pɛɛ rɛ pin n fe, pi yɛ́ wɑ kúninɔi ɑkú hɑ kei tɑsi.
39 Quando amanheceu, os marinheiros não reconheceram a terra, mas viram uma baía onde havia uma praia. Então resolveram fazer o possível para encalhar o navio lá.
40 Lɛ̃ nnyɑ kɑpi sisɑ́u fénnɛ ɑpi mínimɑɑ-i sɑriipɔ. Api kɔ ɑ́ŋmɛ kɑpi yɛ nɛ kúninɔi kɛtíkíí m pɑɑsi fénnɛ. Api kɔ lɛ̃ mɛmɑ́ɑ́ kúninɔi kɛyu-mɛ̃ kusɑ́ŋɑ́ɑ́ tórɛsi ɑpi síkɑ, kuyɔ ɑku pɛɛ kúninɔi n télɛ̃ lin nɛ kɛnyɛnɛpɑmpi kɛ̃-mɛ̃ sĩ.
40 Eles cortaram as cordas das âncoras, e as largaram no mar, e desamarraram os lemes. Em seguida suspenderam a vela do lado dianteiro, para que pudessem seguir na direção da praia.
41 Amɑ́ ɑpi sĩ́ ɑpí hɑ ínisɑ̃ itɛ́ kɛpɑ́ɑ́pɑ́ɑ́ rinyɛnɛtũ tinyinɛ tɑkɑ́ri, kúninɔi riyu ɑri kei lompɔ ɑí tini síḿ, ɑ́i pɛɛ kunyɔ́kɔ-nyɔkɔ we. Ániwɑlɛ́ nɑŋɛ-nɑŋɛ ɑnyinɛ pɔ́ɔ pɛɛ kɛpirɛ-mɛ̃ ku n forɛsi.
41 Mas o navio bateu num banco de areia e ficou encalhado. A parte da frente ficou presa, e a de trás começou a ser arrebentada pela força das ondas.
42 Kɑi pisɔ́ɔ́cɑ iwɑmɛ n wɑ rɛ pikpɑniikɔ́ yɛ́ wééri ɑpi wúrunkɛɛ nnyɑ, ɑpi pɛɛ́ n lɑ pikɛ́ pi kṍ.
42 Os soldados combinaram matar todos os prisioneiros, para que nenhum pudesse chegar até a praia e fugir.
43 Kɛ Rɔm usɔ́ɔ́cɑ kpéẽ uu ń lɑ ukɛ́ Pɔɔli riyu lɔ nnyɑ, uú nɛ pi yulu rɛ ɑ́pi kɑpɛ lɛ̃ wɑ. Uu pɛɛ rinɔ́ɔ hɛ rɛ pɛpɛɛ piwéeri n nyu pikɛ́ mɛfoí rikpuu ɑpí nɛ rikóitimɛ tɛ́ŋ́.
43 Mas o oficial romano queria salvar Paulo e não deixou que fizessem isso. Pelo contrário, mandou que todos os que soubessem nadar fossem os primeiros a se jogar na água e a nadar até a praia.
44 Amɑ́ pitɔ́rɔɔ pikɛ́ ɑkpénkpélé nɛ kúninɔi siwɛ́lɛ́pi kɛcɑ́ɑ́ túnti ɑpí nɛ pi tiki. Lɛ̃ kɑri mɛsei ntɔ́nɛ́í wɑ ɑrí nɛ kɛtẽ kóimɑ tulu ɑ́i úkɑ ríkɑ kpu.
44 E mandou também que os outros se salvassem, segurando-se em tábuas ou em pedaços do navio. E foi assim que todos nós chegamos a terra sãos e salvos.
Atalhos do teclado
- Capítulo anterior←
- Próximo capítulo→
- Versículo anteriork
- Próximo versículoj
- Limpar seleçãoEsc
- Esta ajuda?
Estude este capítulo no WhatsApp
Peça à IA da Bíblia Fala para explicar Atos 27, comparar traduções ou montar um estudo — tudo direto pelo WhatsApp.