Atos 27
Sola NT (SOY_SIM) vs NAA
1 Kɑi n símisi ɑí tonɛ rɛ kúninɔi kɑri yɛ́ lõ ɑrí nɛ Itɑlii sĩ, ɑpi Pɔɔli nɛ pikpɑniikɔ́ picɔ pinyinɛ kpísi ɑpi usɔ́ɔ́cɑ kpéẽ unyinɛ kɑpi yɛ n sée rɛ Yuliisi ɑnipɛ-i wɑi. U Rɔm kutɔpilee kpɛ̃ kɑpi yɛ n sée rɛ Rɔm uyɔɔpi kutɔpilee kɛ́mɛɛ úyukɔɔ́ usɛ lɛ.
1 Quando foi decidido que devíamos navegar para a Itália, entregaram Paulo e alguns outros presos a um centurião chamado Júlio, do Batalhão Imperial.
2 Atirɑmiiti kuyu kɛ kúninɔi kpɛ̃ kɑri n lõ ɑku lééri kun Asii sitẽ ɑninɔi sinyɛrɛ kɑnɛi. Ari ku loni ɑri tɔ́mpɔ. Mɑsetuwɑɑni ukɔ́ unyinɛ yɛɛ Tɛsɑloniki-pɔ ń we ɑpi yɛ u séi rɛ Arisitɑriki yɛ pɛɛ kɛrɔ́mɛɛ welɛ.
2 Embarcando num navio de Adramítio, que estava de partida para costear a província da Ásia, fizemo-nos ao mar, indo conosco Aristarco, um macedônio de Tessalônica.
3 Ari liukóso Sitɔɔ kuyu tulu. Yuliisi yɛ pɛɛ Pɔɔli ńnɑrɛ wɑilɛ. Uu ncée u hɛ rɛ ukɛ́ upisɑnɛ rilóólú, un yɛ yo n lɑ, pikɛ́ fe pikɛ́ yɛ nɛ kutu u ricɔ.
3 No dia seguinte, chegamos a Sidom. Júlio, tratando Paulo com humanidade, permitiu que ele fosse ver os amigos e obter assistência.
4 Kɑri kei n yisi tɔn tɔ́su, kuyɔ ɑku kɛrɔ́yu-mɛ̃ m pepuri, ɑri pɛɛ Siipuru kuwɛ́ɛ́ kpɛ̃ mɛ̃ kɛ kuyɔ ɑ́ku ń we tiki.
4 Partindo dali, navegamos ao abrigo da ilha de Chipre, porque os ventos eram contrários.
5 Ari pɛɛ Silisii nɛ Pɑmfilii mɛnimɑɑ tɛ́ŋ́ ɑrí nɛ Lisii kɛteni-i Miiri kuyu tulu.
5 E, tendo atravessado o mar ao longo da Cilícia e Panfília, chegamos a Mirra, na Lícia.
6 Rɔm usɔ́ɔ́cɑ kpéẽ uyɛ̃ uu kei kúninɔi kucɔ kunyinɛ yɛnu kpɛɛ Alɛkisɑntiri n lééri kun Itɑlii-mɛ̃ sĩ. Uu kpɛ-i rɔ́ tɑni.
6 Nesse porto, o centurião encontrou um navio de Alexandria, que estava de partida para a Itália, e nos fez embarcar nele.
7 Siyɑ́ɑ kulúi kɑri nnɑ́nnɑ́ri nɛ kúninɔi sɔ́nɛ. Íwɛ píimɑ kɑri li ɑri kɛlenɛ Kiniiti tulu. Kuyɔ ɑ́ku ŋmurɛi tɔkɛ́ lɛ̃ n tikilɛ̃ tɔkɛ́ nɛ kɛ́yu-mɛ̃ hɑ. Ari pɛɛ mɛsɛ Sɑlimonee kuwɛ́ɛ́-mɛ̃ míni kɛpɑ́ɑ́pɑ́ɑ́ kɛtẽ kɑpi yɛ n sée rɛ Kirɛɛti mɛcɑ́ɑ tiki.
7 Navegando vagarosamente muitos dias, foi com dificuldade que chegamos às imediações de Cnido. Não nos sendo permitido prosseguir, por causa do vento contrário, navegamos ao abrigo de Creta, na altura de Salmona.
8 Ari íwɛ píimɑ le ɑrí nɛ rikóitimɛ kɑnɛi ɑrí nɛ kɛlõ kɛnyinɛ tulu. Pi yɛ kei sée rɛ Áninɔi-Kɛnyɛrɛ-Sɔnɛ. Lɑsee kuyu kɑí nɛ kɔlɛ̃.
8 Costeando a ilha com dificuldade, chegamos a um lugar chamado Bons Portos, perto do qual estava a cidade de Laseia.
9 Ái kusɑ rɔ́ nɑ́ŋɑisɛ. Anɔ́ɔpɑhɑɑ kɛyɑɑ yɛ pɛɛ pitɔ́mpɔ mɑsilɛ. Kúninɔi pilonɛ nɛ ncée pinɔŋ́ yɛ́ fe ɑpí nɛ nkpɔ weri.
9 Depois de muito tempo, tendo-se tornado a navegação perigosa, e já passado o tempo do Dia do Jejum, Paulo os aconselhou,
10 Lɛ̃ nnyɑ kɛ Pɔɔli uu kúninɔi pikɛikɔ́ símisi ńsɔnɛ pikɛ́ kṍ. U pi mɑɑ rɛ: Pinɛ́sɑ́nɛ, nɛ yɛ̃ tɛ ntɔ́cée mmú pitiki yɛ́ nɛ nkpɔ rɔ́ kɑm. Kúninɔi nɛ ilũ kɑku n topori yɛ mɛyɑ̃ cɑɑinkɛɛnɛ. Ái nkpɑ́ni ilũ nɛ kúninɔi ŋmɑnɛ, ɑmɑ́ nɛ tɔ́ɔpi.
10 dizendo: — Senhores, vejo que a viagem vai ser trabalhosa, com dano e muito prejuízo, não só da carga e do navio, mas também da nossa vida.
11 Amɑ́ Rɔm usɔ́ɔ́cɑ kpéẽ uyɛ̃ uu kúninɔi utíkíí nɛ kuute nkɔ́ nɛ kutu n cɔlɛ̃ ɑi tɔ́su Pɔɔli nkɔ́ kuu ḿ mɑ.
11 Porém o centurião dava mais crédito ao piloto e ao mestre do navio do que ao que Paulo dizia.
12 Ai kɔ yɑ́, ɑ́ninɔi kɛnyɛrɛ ɑ́kɛ pɛɛ́ nyɑḿ tɛ pikɛ́ kei nnyiyɛ píimɑ kumúŋɛ́-i siyɑ́ɑ wɑ. Kúninɔi pikɔ́ mɛyɑ̃ ɑpi pɛɛ lɛ̃ nnyɑ rɛ pi yɛ́ kei yisi. Pi lɛ̃ pɛɛ nɑ́ɑ́silɛ rɛ lin íye n we, pikɛ́ Kirɛɛti ɑninɔi kɛnyɛrɛ kɛ̃ kɑpi yɛ n sée rɛ Fenikisi tu, ɑ́ninɔi kɛnyɛrɛ kɛɛ ituŋɛ kɛlólɛ́ ɑwɛ́lɛ́ kɛtɛ́-mɛ̃ kɛ́yu pɑlɛnlɛ̃. Kei kɑpi lɑ pikɛ́ nnyiyɛ píimɑ kumúŋɛ́-i siyɑ́ɑ wɑ.
12 Não sendo o porto próprio para invernar, a maioria deles era de opinião que deviam partir dali, para ver se podiam chegar a Fenice e aí passar o inverno, visto ser um porto de Creta, que olha para o noroeste e para o sudoeste.
13 Kɛ kúninɔi ɑku lɛ̃ n nyɛnu lin nɑ́ŋɑi, kɛyɔpi kɛnyinɛ ɑkɛ ituŋɛ kumii-mɛ̃ pepuri, ɑpi músu rɛ pi yɛ́ fe ɑpi nkpéni lɛ̃ kɑpi ń lɑ wɑi. Api pɛɛ kɛsɑ́u kɑpi yɛ nɛ kúninɔi n nyɛrɛsɛ sɑkɑɑ ɑpi ncée kpísi. Api míni kɛpɑ́ɑ́pɑ́ɑ́ kɛtẽ kɑpi yɛ n sée rɛ Kirɛɛti n kɑnɛi.
13 Soprando brandamente o vento sul, e pensando eles ter alcançado o que desejavam, levantaram âncora e foram costeando mais de perto a ilha de Creta.
14 Mɛsɛ nɛ mɛsɛ, kuyɔ kunyinɛ kɑpi yɛ n sée rɛ Erɑkilɔɔ ɑku míni kɛpɑ́ɑ́pɑ́ɑ́ kɛtẽ-mɛmpɔ pepuri nɛ ńnɑŋɛ.
14 Entretanto, não muito depois, desencadeou-se, do lado da ilha, um tufão de vento, chamado Euroaquilão.
15 Ai kúninɔi kpɑ́ú lin nɛ tɔ́su, ɑ́i kunyɛrɛsɛ we. Ari mɛsɛ yɑ́ ɑí nɛ rɔ́ n tɔ́su.
15 O navio foi arrastado com violência e, sem poder resistir ao vento, cessamos a manobra e nos fomos deixando levar.
16 Ari míni kɛpɑ́ɑ́pɑ́ɑ́ kɛtẽ síńsɑ́pi kɛnyinɛ kɛkúrí tɔ́mpɔ. Pi yɛ kɛ̃ sée rɛ Kulotɑɑ. Ari pɛɛ nɑ́ɑ́si ɑrí nɛ fe ɑri kɛnɔ́ipi kɑpi yɛ nɛ pisoi n léisɛ lesɛ.
16 Passando ao abrigo de uma ilhota chamada Cauda, com dificuldade conseguimos recolher o bote.
17 Kúninɔi pikɛikɔ́ ɑpi kúninɔi kɛ́mɛɛ kɛ tɑmpɔ. Api pɛɛ limɛmɑ́ɑ́ iŋmɛ pɑhɑɑnkɛɛ ɑpí nɛ kúninɔi kɔ́ɔ́nú. Iwɑmɛ ii pi wɑi rɛ ɑ́pi kɑpɛ hɑ Lipii mɛnimɑɑ ritimɛ rinyɛnɛtũ tinyinɛ rikɑm. Api pɛɛ kusɑ́ŋɑ́ɑ́ mɑɑmɑɑ kpɛɛ kuyɔ n wɑi cɛpisɛ. Api nnɑ́nnɑ́ri n sɔ́nɛ pin kuyɔ tikilɛ̃.
17 Tendo içado o bote, os marinheiros usaram de todos os meios para reforçar o navio com cabos de segurança. E, temendo que fossem encalhar nos bancos de areia de Sirte, desceram as velas e foram à deriva.
18 Kuyɔ ɑku lɛ̃ tɔ́ m pepu kun ḿpɑpɛ kpɑ́lɛ̃ ɑí nɛ rɔ́ weesi, ɑpi pɛɛ mɛsɛ ilũ kɛ kúninɔi ɑku n topori n hɑsu pin míni-i sɑriipɔ.
18 Açoitados severamente pela tormenta, no dia seguinte começaram a jogar a carga no mar.
19 Kɑi kɔ piweesi rinkpɑ́, ɑpi kúninɔi ikɛilũ inyinɛ pifóŋɛɛ kɑ́pɑ́ɑ́.
19 E, no terceiro dia, nós mesmos, com as próprias mãos, lançamos ao mar a armação do navio.
20 Ai wɑi siyɑ́ɑ kulúi, ituŋɛ nɛ ɑwɑ́rɛpi ɑ́ɑ kúyɛnɛ wɑ, mɛyɔ mɛn lɛ̃ nɛ ńnɑŋɛ pepu, ɑri pɛɛ́ m músu rɛ ntɔ́kɔ́ yɛ tɛnɛlɛ.
20 E, não aparecendo, havia já alguns dias, nem sol nem estrelas, caindo sobre nós grande tempestade, dissipou-se, afinal, toda a esperança de salvamento.
21 Ai nɑ́ŋɑi, tɔ́ úkɑ úu ilukɛ li. Pɔɔli uu pɛɛ yisi uu pisoi kɛcɔpɛ nyɛrɛ uu rɛ: Pinɛ́sɑ́nɛ, nɔn pɛɛ nnɛ́kɔ́ kutu rincɔ, tɔ yɛɛ pɛɛ Kirɛɛti-pɔ tonɛ ɑ́ri yɛ ɑ́sɑ́lɑ́ú píimɑ nnyɛ́ nɛ risɑ́nɛ tɔkɛ́ nɛ ilũ fóŋɛɛ.
21 Havendo todos estado muito tempo sem comer, Paulo, pondo-se em pé no meio deles, disse: — Senhores, na verdade, era preciso terem-me atendido e não partir de Creta, para evitar este dano e perda.
22 Lɛ̃ nnyɑ, kɛ́ nkpéni nɔ́ símisi ɑni rikíŋ tɑ́pisi ńsɔnɛ. Nɔ́ úkɑ úu kpinɛ. Kúninɔi ŋmɑnɛ kpɛɛ ɑ́sɑ́lɑ́ú wɑinɛ.
22 Mas agora aconselho que tenham coragem, porque nenhuma vida se perderá, mas somente o navio.
23 Uléécɑɑ uyɛɛ nɛ́ n te nɛn kɔ u kɛisi Uleecɑɑtumɛ yɛ kɛsinɛ nkɛ́ kɛnɛ́mɛɛ kɑlɛ.
23 Porque, esta mesma noite, um anjo do Deus a quem pertenço e a quem sirvo, esteve comigo,
24 Uu nɛ́ mɑɑ rɛ: Iwɑmɛ íi kɑpɛ pɔ́ wɑ, Pɔɔli! Pɔ Sesɑɑ kɛ́mɛɛ pitúhɑɑnɛ sinlɛ pɑ́í! Pɔ̃́ kɛ Uléécɑɑ uu n lɑ nnyɑ, u yɛ́ kɔ pipɔ́séncɔ nnɛ́í nfɑ́ɑ tíyɛ.
24 dizendo: “Paulo, não tenha medo! É preciso que você compareça diante de César, e eis que Deus, por sua graça, lhe deu todos os que navegam com você.”
25 Lɛ̃ nnyɑ, ɑni ikɑri wɑ, pinɛ́sɑ́nɛ. Nɛ nɛ kɛfɑ tɛnɛlɛ̃ tɛ lɛ̃ kɛ Uléécɑɑ uu ḿ mɑ kɑi lenɛ.
25 Portanto, senhores, tenham coragem! Pois eu confio em Deus que tudo vai acontecer conforme me foi dito.
26 Amɑ́ kuyɔ yɛ́ rɔ́ lesɛ ɑku míni kɛpɑ́ɑ́pɑ́ɑ́ kɛtẽ kɛnyinɛ ritimɛ sɑ́.
26 Porém é necessário que sejamos arrastados para alguma ilha.
27 Kɑrí nɛ n wemɛ, sisinɛ kɛfi nɛ sinɑ kɑri lɛ̃ Metitɛrɑnee mɛnimɑɑ kɛ́mɛɛ wɑ, mɛyɔ mɛn tɔ́ kpɑ́úlɛ̃. Ai kɛsinɛcɔ kumúŋɛ́ kúninɔi pikɛikɔ́ wɑi yɑrɛ tɔ nɛ kɛtẽ kóimɑ kɛnyinɛ nnyɑ́ɑ̃ wɑlɛ.
27 Quando chegou a décima quarta noite, sendo nós batidos de um lado para outro no mar Adriático, por volta da meia-noite os marinheiros pressentiram que se aproximavam de alguma terra.
28 Api mɛ́ŋmɛ kɑpi yɛ nɛ míni mɛcímɑ́ ḿ musí kpísi ɑpi fóm, ɑpi yɛ́nu rɛ simɛtiri ɑfɛɛtɑɑni nɛ sisɛɛi kɑmɛ címú. Api kɛ́yu-mɛ̃ nyɔsɔ́pɔ ɑpi kɔ pimúŋɛ́ kpɑ́, ɑpi yɛ́nu simɛtiri sitɛ́ ɑ́si we ɑfɛɛtɑɑni.
28 E, lançando a sonda, viram que a profundidade era de trinta e seis metros. Passando um pouco mais adiante, tornando a lançar a sonda, viram que a profundidade era de vinte e sete metros.
29 Api pɛɛ́ n wuru rɛ kúninɔi ɑ́ku kɑpɛ ɑpɑrɛcɑŋɑɑ ɑnyinɛ rikɑm. Api pɛɛ lɛ̃ nnyɑ sisɑ́u sinɑ kɑpi yɛ nɛ kúninɔi n nyɛrɛsɛ kɛpirɛ-mɛ̃ cɛpisɛpɔ, ɑpi pɛɛ m mɛ̃́ pin yɔɔnɛ rɛ likɛ́ weesi.
29 E, receosos de que fôssemos atirados contra lugares rochosos, lançaram da popa quatro âncoras e oravam para que rompesse o dia.
30 Kúninɔi pikɛikɔ́ yɛ pɛɛ lɑlɛ pikɛ́ léepɔ pikɛ́ wuri. Lɛ̃ nnyɑ kɑpi kɛnɔ́ipi kɛ̃ kɑpi yɛ nɛ pisoi n léisɛ míni-i ricɛpisɛ ɑpi pɛɛ kpɑ́rɑ́ rɛ pi lɑlɛ pikɛ́ hɑ nɛ kɛsɑ́u kɛ́yu-mɛ̃ ku nyɛrɛsɛ.
30 Nisto os marinheiros tentaram escapar do navio. Arriaram o bote no mar, a pretexto de que iam largar âncoras da proa.
31 Pɔɔli uu Rɔm usɔ́ɔ́cɑ kpéẽ nɛ pisɔ́ɔ́cɑ picɔ mɑɑ rɛ: Pisoi pɛ̃ pinsɑ́ kúninɔi kɛ́mɛɛ n tonɛ, ɑ́ni nkpɔ-i mɛ́lelɛ mɑ́.
31 Paulo disse ao centurião e aos soldados: — Se estes não permanecerem a bordo, vocês não poderão se salvar.
32 Pisɔ́ɔ́cɑ ɑpi pɛɛ mɛ́ŋmɛ mɛɛ kɛnɔ́ipi kɑpi yɛ nɛ n léisɛ m múílɛ̃ seḿ, ɑpi kɛ yɑ́ ɑkɛ lólu.
32 Então os soldados cortaram os cabos do bote e o deixaram afastar-se.
33 Likɛ́ kɛlenɛ n weesi, Pɔɔli uu pinnɛ́í mɑɑ rɛ pikɛ́ ilukɛ li. Uu rɛ: Siyɑ́ɑ kɛfi nɛ sinɑ yɛ nsí kɑni nɛ mpɔ́ɔcɑɑi tũ nɔn mɛ̃́ ɑ́ni kɔ líkɑ li.
33 Enquanto amanhecia, Paulo rogava a todos que se alimentassem, dizendo: — Hoje é o décimo quarto dia em que, esperando, vocês estão sem comer, não tendo provado nada.
34 Nɛ lɑ kɛ́ nɔ́ símisi rɛ ɑni ilukɛ li. Li pisɛ rɛ nɔkɛ́ li nɔkɛ́ nɛ nfɑ́ɑ m mɑ́. Nɔ́ úkɑ nnyúpi ricuruu ńn ríyu kɛcɑ́ɑ́ wɛhɛnɛ.
34 Por isso peço que comam alguma coisa, pois disto depende a sobrevivência de vocês. Porque nenhum de vocês perderá nem mesmo um fio de cabelo.
35 Kuu lɛ̃ ḿ mɑ, uu kukpɔ́nɔ́ kpísi, uu pinnɛ́í inipɛɛ-i Uléécɑɑ pɑkɑrɛ uu pɛɛ ku kpɔkɔ́ri uu pilukɛ kɑ́pɑ́ɑ́.
35 Tendo dito isto, pegando um pão, deu graças a Deus na presença de todos e, depois de o partir, começou a comer.
36 Kei kɑpi pɛɛ pinnɛ́í ikɑri wɑ ɑpi ilukɛ le.
36 Todos ficaram mais animados e se puseram também a comer.
37 Ntɔ́nɛ́í yɛ pɛɛ kúninɔi kpɛ-i wɑlɛ pisoi pílɛ pílɛ mɛtɛ́ nɛ kuwóó nɛ ɑfɛɛrɛ́ nɛ pikpuulũ (276).
37 Estávamos no navio duzentas e setenta e seis pessoas ao todo.
38 Kɛ ḿpɑ́ úye uu pilukɛ ḿ mɑsí uu lɛpu, ɑpi mɛlukɛpipi mɛɛ kúninɔi-i ń we n hɑsu pin mínimɑɑ-i sɑriipɔ rɛ kúninɔi kukɛ́ nkɑ́ripi fɑkɑsi.
38 Refeitos com a comida, aliviaram o navio, jogando o trigo no mar.
39 Kɑi n weesi, kúninɔi pikɛikɔ́ ɑ́pi kɛtẽ kɛ̃ ceri, ɑmɑ́ ɑpi kɛtɑɑ-pɔ kɛtenpɑmpi kɛnyinɛ yɛnupɔ nɛ kɛkɛcɑ́ɑ́ kunyɛnɛ lɑii ɑí nɛ sĩ. Api pɛɛ rɛ pin n fe, pi yɛ́ wɑ kúninɔi ɑkú hɑ kei tɑsi.
39 Quando amanheceu, não reconheceram a terra, mas avistaram uma enseada, onde havia uma praia. Então consultaram entre si se não podiam encalhar ali o navio.
40 Lɛ̃ nnyɑ kɑpi sisɑ́u fénnɛ ɑpi mínimɑɑ-i sɑriipɔ. Api kɔ ɑ́ŋmɛ kɑpi yɛ nɛ kúninɔi kɛtíkíí m pɑɑsi fénnɛ. Api kɔ lɛ̃ mɛmɑ́ɑ́ kúninɔi kɛyu-mɛ̃ kusɑ́ŋɑ́ɑ́ tórɛsi ɑpi síkɑ, kuyɔ ɑku pɛɛ kúninɔi n télɛ̃ lin nɛ kɛnyɛnɛpɑmpi kɛ̃-mɛ̃ sĩ.
40 Cortando os cabos das âncoras, deixaram que ficassem no mar. Soltaram também as amarras do leme. E, alçando a vela de proa ao vento, dirigiram-se para a praia.
41 Amɑ́ ɑpi sĩ́ ɑpí hɑ ínisɑ̃ itɛ́ kɛpɑ́ɑ́pɑ́ɑ́ rinyɛnɛtũ tinyinɛ tɑkɑ́ri, kúninɔi riyu ɑri kei lompɔ ɑí tini síḿ, ɑ́i pɛɛ kunyɔ́kɔ-nyɔkɔ we. Ániwɑlɛ́ nɑŋɛ-nɑŋɛ ɑnyinɛ pɔ́ɔ pɛɛ kɛpirɛ-mɛ̃ ku n forɛsi.
41 Dando, porém, num lugar onde duas correntes se encontravam, encalharam ali o navio; a proa encravou-se e ficou imóvel, mas a popa se despedaçava pela violência das ondas.
42 Kɑi pisɔ́ɔ́cɑ iwɑmɛ n wɑ rɛ pikpɑniikɔ́ yɛ́ wééri ɑpi wúrunkɛɛ nnyɑ, ɑpi pɛɛ́ n lɑ pikɛ́ pi kṍ.
42 O parecer dos soldados era que os presos deviam ser mortos, para que nenhum deles fugisse nadando.
43 Kɛ Rɔm usɔ́ɔ́cɑ kpéẽ uu ń lɑ ukɛ́ Pɔɔli riyu lɔ nnyɑ, uú nɛ pi yulu rɛ ɑ́pi kɑpɛ lɛ̃ wɑ. Uu pɛɛ rinɔ́ɔ hɛ rɛ pɛpɛɛ piwéeri n nyu pikɛ́ mɛfoí rikpuu ɑpí nɛ rikóitimɛ tɛ́ŋ́.
43 Mas o centurião, querendo salvar Paulo, impediu-os de fazer isso. Ordenou que os que soubessem nadar fossem os primeiros a lançar-se ao mar e alcançar a terra.
44 Amɑ́ pitɔ́rɔɔ pikɛ́ ɑkpénkpélé nɛ kúninɔi siwɛ́lɛ́pi kɛcɑ́ɑ́ túnti ɑpí nɛ pi tiki. Lɛ̃ kɑri mɛsei ntɔ́nɛ́í wɑ ɑrí nɛ kɛtẽ kóimɑ tulu ɑ́i úkɑ ríkɑ kpu.
44 Quanto aos demais, que se salvassem, uns, em tábuas, e outros, em destroços do navio. E foi assim que todos se salvaram em terra.
Atalhos do teclado
- Capítulo anterior←
- Próximo capítulo→
- Versículo anteriork
- Próximo versículoj
- Limpar seleçãoEsc
- Esta ajuda?
Estude este capítulo no WhatsApp
Peça à IA da Bíblia Fala para explicar Atos 27, comparar traduções ou montar um estudo — tudo direto pelo WhatsApp.