Mateus 22

Tnúhu ní cáháⁿ yǎ ndiǒxí xito cùu uú (MILNT) vs NVT

Sair da comparação
NVT Nova Versão Transformadora
1 Te Jèsús ní ngüíta tucu‑gá cání‑gǎ ɨngá cuèndú núú‑güedě, te xǎhaⁿ‑gǎ:
1 Jesus lhes contou outras parábolas. Disse ele:
2 —Na càni tucu‑í ɨngá cuèndú núú‑ndó cuèndá tecú tnùní‑ndó nàcuáa cada‑xi òré ndɨ́hu ndaha ñàha Yá Ndiǒxí xii ñáyiu. Ɨɨⁿ tée yɨ̀ndaha ñaha xii ñáyiu ní quide‑dé ɨɨⁿ vico ní dátnǎndaha‑dé déhe ducuⁿ‑dé.
2 “O reino dos céus pode ser ilustrado com a história de um rei que preparou um grande banquete de casamento para seu filho.
3 Te ní tendaha‑dě cue tée xìnu cuechi núú‑dě cuáháⁿ‑güedé cuángana‑güedé cue ñáyiu sa ní cáháⁿ‑dé cuhuⁿ vico, dico ñáyiu‑áⁿ ñà túú ní cuìní‑yu quɨ́hɨ́ⁿ‑yu.
3 Quando o banquete estava pronto, o rei enviou seus servos para avisar os convidados, mas todos se recusaram a vir.
4 Te ní xáhaⁿ tùcu‑dé xii dava‑gá cue tée xìnu cuechi núú‑dě: “Quɨ́hɨ́ⁿ‑ndó cǔñaha‑ndo xìi cue ñáyiu sa ní cáháⁿ‑í cuhuⁿ vico sá sà ní quide túha‑í sá cáxǐ‑yu, te sa ní sahni‑í ndɨcutu ndɨhɨ nchaa dava‑gá quɨtɨ ní dánúcuǐhnu‑í, te nchaa sa ní quide túha‑í, te na quìxí‑yu cuhúⁿ‑yu vico càchí‑í cúñaha‑ndo”, càchí‑dé xǎhaⁿ‑dě xii cue tée xìnu cuechi núú‑dě‑áⁿ.
4 “Então ele enviou outros servos para lhes dizer: ‘Já preparei o banquete; os bois e novilhos gordos foram abatidos, e tudo está pronto. Venham para a festa!’.
5 Dico ni ɨ̀ɨⁿ ñáyiu ní cáháⁿ‑dé‑áⁿ ñà túú ní cuìní‑yu quɨ́hɨ́ⁿ‑yu cuhúⁿ‑yu vico. Chi ɨɨ́ⁿ‑yu ní sáháⁿ‑yu ní quide chìúⁿ‑yu núú ñúhǔ‑yu, te ɨngá‑yu ní sáháⁿ‑yu ní nadìcó‑yu núu nándɨ cùu ndáhú quídě‑yu.
5 Mas os convidados não lhes deram atenção e foram embora: um para sua fazenda, outro para seus negócios.
6 Te dava‑gá‑yu ní tnɨɨ́‑yu dava cue tée xìnu cuechi núú těe quìde vico‑áⁿ, te ní canìhá‑yu ndéé ní sahni ñàhá‑yu xii‑güedé.
6 Outros, ainda, agarraram os mensageiros, os insultaram e os mataram.
7 Te tée yɨ̀ndaha ñaha xii ñáyiu quìde vico‑áⁿ nǐ cudééⁿ víhí‑dě sá dúcáⁿ nǐ quidé‑yu, te ní tendaha‑dě cue sandàdú‑dé ní sáháⁿ‑güedé ní sahni‑güedé cue ñáyiu ducaⁿ nǐ quide‑áⁿ, te ní sahmi‑güedé nchaa vehe càa ñuú‑yu.
7 “O rei ficou furioso e enviou seu exército para destruir os assassinos e queimar a cidade deles.
8 Te sátá dúcáⁿ te ní xáhaⁿ‑dě xii dava‑gá cue tée xìnu cuechi núú‑dě: “Nchaa sa ndècu túha, te cue ñáyiu ní cáháⁿ‑í cuhuⁿ vico‑a ni cùu ñá túú‑gǎ tàú‑yu sá cúhǔⁿ‑yu.
8 Disse a seus servos: ‘O banquete de casamento está pronto, e meus convidados não são dignos dessa honra.
9 Te chí cuàháⁿ nděni ní cuu te cáháⁿ‑ndó nchàa ñáyiu na nàníhí‑ndó ìchi na quixí‑yu cuhúⁿ‑yu vico‑a”, càchí‑dé xǎhaⁿ‑dě xii‑güedé.
9 Agora, saiam pelas esquinas e convidem todos que vocês encontrarem’.
10 Te cue tée xìnu cuechi‑áⁿ nǐ quee‑güedé cuáháⁿ‑güedé, te ní cáháⁿ‑güedé nchaa ñáyiu ní naníhí‑güedě ichi, te cuěi ñáyiu váha iní‑xi, te cuěi ñáyiu cuihna ìní‑xi, te ní chítǔ‑yu núú cúú vìco‑áⁿ.
10 Então os servos trouxeram todos que encontraram, tanto bons como maus, e o salão do banquete se encheu de convidados.
11 ’Te sátá dúcáⁿ te tée yɨ̀ndaha ñáyiu quìde vico‑áⁿ nǐ quɨ́hu‑dé xɨtɨ́ vehe ní xíndéhé‑dě cue ñáyiu ñùhu vico‑áⁿ, te ní xiní‑dé ɨɨⁿ tée ñùtnahá tnuú‑yu te ñá túú càa dóó‑dě dàtná cáá dǒó níhnú cuè ñáyiu ñùhu vico‑áⁿ.
11 “Quando o rei entrou para recebê-los, notou um homem que não estava vestido de forma apropriada para um casamento
12 Te ní xáhaⁿ‑dě xii tée‑áⁿ: “¿Tǎta, nása ní cuu cuánguɨhu‑ǒ iha, te ñá túú càa dóó‑n dàtná cáá dǒó níhnú cuè ñáyiu ñùhu vico tnándaha‑i?”, càchí‑dé xǎhaⁿ‑dě xii tée‑áⁿ. Dico tée‑áⁿ ñà túú ní nǐhí‑dě tnúhu cáháⁿ‑dé.
12 e perguntou-lhe: ‘Amigo, como é que você se apresenta sem a roupa de casamento?’. O homem não teve o que responder.
13 Te tée yɨ̀ndaha ñáyiu quìde vico‑áⁿ nǐ xáhaⁿ‑dě xii cue ñáyiu xìnu cuechi núú mèsá: “Chí tnɨ́ɨ́ těe‑áⁿ te dacùtu‑ndo‑dé, te queñuhu‑ndo‑dě ná quɨ̀hɨ́ⁿ‑dé cundecu‑dé ɨɨⁿ xichi núú néé nǔú ǐo ndoho‑dé, te yàcáⁿ ío ndáhyú‑dé te dìcó rúhñú‑nǎ cuu núhu‑dé sá sàtú iní‑dé sá ndóhó‑dě”, càchí‑dé xǎhaⁿ‑dě xii cue ñáyiu xìnu cuechi núú mèsá‑áⁿ.
13 Então o rei disse: ‘Amarrem-lhe as mãos e os pés e lancem-no para fora, na escuridão, onde haverá choro e ranger de dentes’.
14 Te duha ndùu cuendú càháⁿ‑í chi ío cuéhé ñǎyiu càháⁿ ñáhá Yǎ Ndiǒxí xií‑yu, dico sacú‑ni‑yu nduu táhǔ‑yu cundecú‑yu ndɨhɨ‑gá —càchí‑gá xǎhaⁿ‑gǎ xii‑güedé.
14 “Pois muitos são chamados, mas poucos são escolhidos”.
15 Te cue tée cùu fariséú ní sáháⁿ‑güedé ɨɨⁿ xichi ní ndatnúhu‑güedé nàcuáa cada‑güedé datɨ̀cánuu‑güedé Jèsús núú tnǔhu càháⁿ‑gá cuèndá ducaⁿ nǐhí‑güedě nàcuáa cada‑güedé cacáⁿ cuéchi‑güedé cuèndá‑gá.
15 Então os fariseus se reuniram para tramar um modo de levar Jesus a dizer algo que desse motivo para o prenderem.
16 Te ní tendaha‑güedě ɨɨⁿ ǔú cue tée cùndɨhɨ‑güedé, ndɨhɨ cue tée cùndɨhɨ té Hèrodés cuáháⁿ‑güedé núú ndécú Jèsús. Te òré ní quexìo‑güedé núú ndécú‑gǎ, te ní xáhaⁿ‑güedě xii‑gá:
16 Enviaram alguns de seus discípulos, junto com os partidários de Herodes, para se encontrarem com ele. Disseram: “Mestre, sabemos como o senhor é honesto e ensina o caminho de Deus de acordo com a verdade. É imparcial e não demonstra favoritismo.
17 Te cachí tnúhu xii‑ndɨ́, núu váha‑ni quìde‑ndɨ́ sá chǎhu‑ndɨ́ té Cèsár tée ío cùnuu cuendá impuèstú áⁿ ñǎhá —càchí‑güedé xǎhaⁿ‑güedě xii‑gá.
17 Agora, diga-nos o que o senhor pensa a respeito disto: É certo pagar impostos a César ou não?”.
18 Dico Jèsús ní cutnùní iní‑gá sá xító ndèé ñáhá‑güedě xii‑gá, núu ní xáhaⁿ‑gǎ xii‑güedé:
18 Jesus, porém, sabia de sua má intenção e disse: “Hipócritas! Por que vocês tentam me apanhar numa armadilha?
19 Chí dánèhé ñáhá xìi‑í ɨɨⁿ díhúⁿ sǎ chǎhu‑ndo cuèndá impuèstú nǔu nása càa —cachí‑gá xǎhaⁿ‑gǎ xii‑güedé.
19 Mostrem-me a moeda usada para pagar o imposto”. Quando lhe deram uma moeda de prata,
20 Te òré ní xiní‑gá díhúⁿ‑ǎⁿ te ní xícáⁿ tnúhú‑gǎ núú‑güedě, te xǎhaⁿ‑gǎ:
20 ele disse: “De quem são a imagem e o título nela gravados?”.
21 Te ní xáhaⁿ‑güedě xii‑gá:
21 “De César”, responderam. “Então deem a César o que pertence a César, e deem a Deus o que pertence a Deus”, disse ele.
22 Te cue tée‑áⁿ ǐo ní cuñúhu‑güedé sá dúcáⁿ nǐ cáháⁿ‑gá, te ní natnɨɨ‑güedé ichi cuánuhú‑güedé.
22 Sua resposta os deixou admirados, e eles foram embora.
23 Te dɨu‑ni nduu‑ǎⁿ nǐ quexìo ɨɨⁿ úú cue tée cùu saducéú núú ndécú Jèsús. Te cue tée‑áⁿ ñà túú sàndáá iní‑güedé sá ndótó cuè ñáyiu ní xíhí, te ní xáhaⁿ‑güedě xii‑gá:
23 No mesmo dia, vieram a Jesus alguns saduceus, líderes religiosos que afirmam não haver ressurreição dos mortos,
24 —Mèstrú, ndíi Moìsés ní cachí ndíi sá nǔu ɨɨⁿ tée ndècu ñadɨhɨ́‑xi cuú‑dé te quendóo ñadɨ̀hɨ́‑dé, te núu ñá túú děhe‑dé ní xǒo ndɨhɨ‑aⁿ te tée cùu ñaní‑dé naqueheⁿ‑dé ñaha ní quendóo quèé‑áⁿ cuèndá coo déhe‑dé ndɨhɨ‑aⁿ cuèndá ñaní‑dé tée ní xíhí‑áⁿ.
24 e perguntaram: “Mestre, Moisés disse: ‘Se um homem morrer sem deixar filhos, o irmão dele deve se casar com a viúva e ter um filho, que dará continuidade ao nome do irmão’.
25 Te ñuú‑ndɨ́‑a ní xíndecu úsá tnàhá cue tée mee‑ni ndɨ̀ ñaní‑güedé. Te tée díhna ní níhí ñadɨ̀hɨ́‑dé te ñá túú ní cùdíi‑dé cundecu‑dé chi ní xíhí‑dé, te ni ɨ̀ɨⁿ déhe‑dé ñá túú ní xǒo ndɨhɨ ñadɨ̀hɨ́‑dé‑áⁿ. Te tée cùu uú ní nàqueheⁿ‑dé ñaha ní quendóo quèé‑áⁿ.
25 Numa família havia sete irmãos. O mais velho se casou e morreu sem deixar filhos, de modo que seu irmão se casou com a viúva.
26 Dico ní xíhí tucu‑dé, te ni ɨ̀ɨⁿ tucu déhe‑dé ñá túú ní xǒo ndɨhɨ ñaha‑áⁿ, te dɨu‑ni ducaⁿ nǐ yáha tée cùu uní, te ní xínu ndɨ ùsá‑güedé ní cándeca ñaha‑güedě xii ñaha‑áⁿ dico dɨu‑ni ducaⁿ nǐ xíhí‑güedé.
26 O segundo irmão também morreu, e o terceiro irmão se casou com ela. E assim por diante, até o sétimo irmão.
27 Te ndéé núú nǐ ndɨhɨ‑ná te ní xíhí tnàhá ñadɨ̀hɨ́‑áⁿ.
27 Por fim, a mulher também morreu.
28 Te na sàá nduu ndòto‑güedé ndɨhɨ ñaha‑áⁿ, ¿te ndědacàa‑güedé ñadɨ̀hɨ́‑güedé cuu‑aⁿ‑i? Chi ndɨ ùsá‑güedé ní cándeca ñaha‑güedě xii‑aⁿ —càchí‑güedé xǎhaⁿ‑güedě xii‑gá.
28 Diga-nos, de quem ela será esposa na ressurreição? Afinal, os sete se casaram com ela”.
29 Te Jèsús ní xáhaⁿ‑gǎ xii‑güedé:
29 Jesus respondeu: “O erro de vocês está em não conhecerem as Escrituras nem o poder de Deus,
30 Te na càchí tnúhu‑í xii‑ndo sǎ òré ná sàá nduu ndòto nchaa ñáyiu ní xíhí, te dàvá‑áⁿ vǎ yǒo‑gá dasaⁿ děhe yoco‑xi chi vá yǒo‑gá candeca tnàha, chi cuu‑ná‑yu dàtná cue espíritú xínú cuèchi núú Yǎ Ndiǒxí.
30 pois, quando os mortos ressuscitarem, não se casarão nem se darão em casamento. Nesse sentido, serão como os anjos do céu.
31 ¿Te náa ñá túú quìde cuendá‑ndó nàcuáa càháⁿ Yǎ Ndiǒxí núú tùtú‑gá núú càháⁿ‑gá cuèndá cue ñáyiu ní xíhí‑ǎⁿ? Te duha càchí‑gá:
31 “Agora, quanto a haver ressurreição dos mortos, vocês não leram a esse respeito nas Escrituras? Deus disse:
32 “Yúhú cúù‑í Ndiǒxí tě Àbrahám, ndɨhɨ té Isàác, ndɨhɨ té Jàcób”, duha càchí‑gá núú tùtú‑gá. Te cue tée‑áⁿ chi cuěi ní xíhí‑güedé núú ñùyíú‑a, dico sá cúú‑xí Yǎ Ndiǒxí chi ndècu vívú‑ni‑güedě. Chi dɨu‑gá cúú‑gǎ Ndiǒxí mee‑ni cuè ñáyiu xǐndecu vǐvú, te ñá túú cùu‑gá Ndiǒxí cue ñáyiu ñá túú ndècu vívú —càchí‑gá xǎhaⁿ‑gǎ xii‑güedé.
32 ‘Eu sou o Deus de Abraão, o Deus de Isaque e o Deus de Jacó’. Portanto, ele é o Deus dos vivos, e não dos mortos”.
33 Te sá dúcáⁿ nǐ cáháⁿ‑gá ní xíi‑gá cue tée‑áⁿ, te ío ní cuñúhu nchaa ñáyiu cuèndá sá ǐo váha ndùu tnúhu ní cáháⁿ‑gá.
33 Quando as multidões o ouviram, ficaram admiradas com seu ensino.
34 Te cue tée cùu fariséú ní xiní‑güedé ní sadɨ́ Jèsús yuhu cue tée cùu saducéú, chi ñá túú ní nǐhí‑gǎ‑güedé tnúhu cúñaha‑güedě xii‑gá, te cue tée cùu fariséú‑áⁿ nǐ natacá‑güedé te cuáháⁿ‑güedé núú ndécú Jèsús.
34 Sabendo os fariseus que Jesus tinha calado os saduceus com essa resposta, reuniram-se novamente para interrogá-lo.
35 Te ɨɨⁿ tée cùu fariséú‑áⁿ ǐo váha cùtnuní iní‑dé nàcuáa ndùu nchaa tnúhu ní chídó tnùní ndíi Moìsés te xìto ndeé‑dé Jèsús, te xǎhaⁿ‑dě xii‑gá:
35 Um deles, especialista na lei, tentou apanhá-lo numa armadilha com a seguinte pergunta:
36 —Mèstrú, cachí tnúhu ndědacàa tnúhu sá nǐ chídó tnùní ndíi Moìsés ío‑gá cúnùu cada‑o —cachí‑dé xǎhaⁿ‑dě xii‑gá.
36 “Mestre, qual é o mandamento mais importante da lei de Moisés?”.
37 Te Jèsús ní xáhaⁿ‑gǎ xii‑dé:
37 Jesus respondeu: “‘Ame o Senhor, seu Deus, de todo o seu coração, de toda a sua alma e de toda a sua mente’.
38 duha càháⁿ tnúhu sá ǐo‑gá cúnùu.
38 Este é o primeiro e o maior mandamento.
39 Te duha càháⁿ tucu ɨngá tnúhu cùu uú sá ǐo cùnuu, te sa yatni ɨɨⁿ‑ni cùu‑xi ndɨhɨ tnúhu díhna nuu, te càchí‑xi: “Cuu iní‑ndó tnàha ñáyiu‑ndo dàtná cúú ìní‑ndó mèe‑ndo”, duha càháⁿ tnúhu cùu uú‑áⁿ.
39 O segundo é igualmente importante: ‘Ame o seu próximo como a si mesmo’.
40 Te cuèndá úú tnúhu‑a ní cáá nchaa tnúhu ní cáháⁿ ndíi Moìsés nàcuáa cada ñáyiu, te dɨu‑ni cuèndá úú tnúhu‑a ní cáá tnúhu ní cáháⁿ nchaa cue tée ní xóo cáháⁿ tnúhu Yá Ndiǒxí ndéé sanaha —càchí‑gá xǎhaⁿ‑gǎ xii‑güedé.
40 Toda a lei e todas as exigências dos profetas se baseiam nesses dois mandamentos”.
41 Te ndècu ducaⁿ‑ni cue tée cùu fariséú núú ndécú Jèsús.
41 Então, rodeado pelos fariseus, Jesus lhes fez a seguinte pergunta:
42 Te ní xícáⁿ tnúhú‑gǎ núú‑güedě, te xǎhaⁿ‑gǎ:
42 “O que vocês pensam do Cristo? De quem ele é filho?”. Eles responderam: “É filho de Davi”.
43 Te Jèsús ní xáhaⁿ‑gǎ xii‑güedé:
43 Jesus perguntou: “Então por que Davi, falando por meio do Espírito, chama o Cristo de ‘meu Senhor’? Pois Davi disse:
44 Dútú Ndiǒxí ní xáhaⁿ‑gǎ xii Yaá cúú Xǐtohó‑í:
44 ‘O Senhor disse ao meu Senhor: Sente-se no lugar de honra à minha direita até que eu humilhe seus inimigos debaixo de seus pés’.
45 ¿Te nása cùu Cristú déhe ndíi Dàvií, te mee ndǐi ní cachí ndíi sá cúú‑gǎ Xítohó ndíi? —càchí Jèsús xǎhaⁿ‑gǎ xii‑güedé.
45 Portanto, se Davi chamou o Cristo de ‘meu Senhor’, como ele pode ser filho de Davi?”.
46 Te ni ɨ̀ɨⁿ‑güedé ñá túú‑gǎ ní nǐhí‑güedě tnúhu cúñaha‑güedě xii‑gá. Te ndéé nduu‑ǎⁿ ñà túú‑gǎ ní cùyɨɨ‑güedé ná tnúhu cácáⁿ tnúhú‑güedě núú‑gǎ.
46 Ninguém conseguiu responder e, depois disso, não se atreveram a lhe fazer mais perguntas.

Ler em outra tradução

Comparar com outra

Estude este capítulo no WhatsApp

Peça à IA da Bíblia Fala para explicar Mateus 22, comparar traduções ou montar um estudo — tudo direto pelo WhatsApp.