Mateus 22
Tnúhu ní cáháⁿ yǎ ndiǒxí xito cùu uú (MILNT) vs NTLH
1 Te Jèsús ní ngüíta tucu‑gá cání‑gǎ ɨngá cuèndú núú‑güedě, te xǎhaⁿ‑gǎ:
1 De novo Jesus usou parábolas para falar ao povo. Ele disse:
2 —Na càni tucu‑í ɨngá cuèndú núú‑ndó cuèndá tecú tnùní‑ndó nàcuáa cada‑xi òré ndɨ́hu ndaha ñàha Yá Ndiǒxí xii ñáyiu. Ɨɨⁿ tée yɨ̀ndaha ñaha xii ñáyiu ní quide‑dé ɨɨⁿ vico ní dátnǎndaha‑dé déhe ducuⁿ‑dé.
2 — O
3 Te ní tendaha‑dě cue tée xìnu cuechi núú‑dě cuáháⁿ‑güedé cuángana‑güedé cue ñáyiu sa ní cáháⁿ‑dé cuhuⁿ vico, dico ñáyiu‑áⁿ ñà túú ní cuìní‑yu quɨ́hɨ́ⁿ‑yu.
3 Depois mandou os empregados chamarem os convidados, mas eles não quiseram vir.
4 Te ní xáhaⁿ tùcu‑dé xii dava‑gá cue tée xìnu cuechi núú‑dě: “Quɨ́hɨ́ⁿ‑ndó cǔñaha‑ndo xìi cue ñáyiu sa ní cáháⁿ‑í cuhuⁿ vico sá sà ní quide túha‑í sá cáxǐ‑yu, te sa ní sahni‑í ndɨcutu ndɨhɨ nchaa dava‑gá quɨtɨ ní dánúcuǐhnu‑í, te nchaa sa ní quide túha‑í, te na quìxí‑yu cuhúⁿ‑yu vico càchí‑í cúñaha‑ndo”, càchí‑dé xǎhaⁿ‑dě xii cue tée xìnu cuechi núú‑dě‑áⁿ.
4 Então mandou outros empregados com o seguinte recado: “Digam aos convidados que tudo está preparado para a festa. Já matei os bezerros e os bois gordos, e tudo está pronto. Que venham à festa!”
5 Dico ni ɨ̀ɨⁿ ñáyiu ní cáháⁿ‑dé‑áⁿ ñà túú ní cuìní‑yu quɨ́hɨ́ⁿ‑yu cuhúⁿ‑yu vico. Chi ɨɨ́ⁿ‑yu ní sáháⁿ‑yu ní quide chìúⁿ‑yu núú ñúhǔ‑yu, te ɨngá‑yu ní sáháⁿ‑yu ní nadìcó‑yu núu nándɨ cùu ndáhú quídě‑yu.
5 — Mas os convidados não se importaram com o convite e foram tratar dos seus negócios: um foi para a sua fazenda, e outro, para o seu armazém.
6 Te dava‑gá‑yu ní tnɨɨ́‑yu dava cue tée xìnu cuechi núú těe quìde vico‑áⁿ, te ní canìhá‑yu ndéé ní sahni ñàhá‑yu xii‑güedé.
6 Outros agarraram os empregados, bateram neles e os mataram.
7 Te tée yɨ̀ndaha ñaha xii ñáyiu quìde vico‑áⁿ nǐ cudééⁿ víhí‑dě sá dúcáⁿ nǐ quidé‑yu, te ní tendaha‑dě cue sandàdú‑dé ní sáháⁿ‑güedé ní sahni‑güedé cue ñáyiu ducaⁿ nǐ quide‑áⁿ, te ní sahmi‑güedé nchaa vehe càa ñuú‑yu.
7 O rei ficou com tanta raiva, que mandou matar aqueles assassinos e queimar a cidade deles.
8 Te sátá dúcáⁿ te ní xáhaⁿ‑dě xii dava‑gá cue tée xìnu cuechi núú‑dě: “Nchaa sa ndècu túha, te cue ñáyiu ní cáháⁿ‑í cuhuⁿ vico‑a ni cùu ñá túú‑gǎ tàú‑yu sá cúhǔⁿ‑yu.
8 Depois chamou os seus empregados e disse: “A minha festa de casamento está pronta, mas os convidados não a mereciam.
9 Te chí cuàháⁿ nděni ní cuu te cáháⁿ‑ndó nchàa ñáyiu na nàníhí‑ndó ìchi na quixí‑yu cuhúⁿ‑yu vico‑a”, càchí‑dé xǎhaⁿ‑dě xii‑güedé.
9 Agora vão pelas ruas e convidem todas as pessoas que vocês encontrarem.”
10 Te cue tée xìnu cuechi‑áⁿ nǐ quee‑güedé cuáháⁿ‑güedé, te ní cáháⁿ‑güedé nchaa ñáyiu ní naníhí‑güedě ichi, te cuěi ñáyiu váha iní‑xi, te cuěi ñáyiu cuihna ìní‑xi, te ní chítǔ‑yu núú cúú vìco‑áⁿ.
10 — Então os empregados saíram pelas ruas e reuniram todos os que puderam encontrar, tanto bons como maus. E o salão de festas ficou cheio de gente.
11 ’Te sátá dúcáⁿ te tée yɨ̀ndaha ñáyiu quìde vico‑áⁿ nǐ quɨ́hu‑dé xɨtɨ́ vehe ní xíndéhé‑dě cue ñáyiu ñùhu vico‑áⁿ, te ní xiní‑dé ɨɨⁿ tée ñùtnahá tnuú‑yu te ñá túú càa dóó‑dě dàtná cáá dǒó níhnú cuè ñáyiu ñùhu vico‑áⁿ.
11 Quando o rei entrou para ver os convidados, notou um homem que não estava usando roupas de festa
12 Te ní xáhaⁿ‑dě xii tée‑áⁿ: “¿Tǎta, nása ní cuu cuánguɨhu‑ǒ iha, te ñá túú càa dóó‑n dàtná cáá dǒó níhnú cuè ñáyiu ñùhu vico tnándaha‑i?”, càchí‑dé xǎhaⁿ‑dě xii tée‑áⁿ. Dico tée‑áⁿ ñà túú ní nǐhí‑dě tnúhu cáháⁿ‑dé.
12 e perguntou: “Amigo, como é que você entrou aqui sem roupas de festa?”
13 Te tée yɨ̀ndaha ñáyiu quìde vico‑áⁿ nǐ xáhaⁿ‑dě xii cue ñáyiu xìnu cuechi núú mèsá: “Chí tnɨ́ɨ́ těe‑áⁿ te dacùtu‑ndo‑dé, te queñuhu‑ndo‑dě ná quɨ̀hɨ́ⁿ‑dé cundecu‑dé ɨɨⁿ xichi núú néé nǔú ǐo ndoho‑dé, te yàcáⁿ ío ndáhyú‑dé te dìcó rúhñú‑nǎ cuu núhu‑dé sá sàtú iní‑dé sá ndóhó‑dě”, càchí‑dé xǎhaⁿ‑dě xii cue ñáyiu xìnu cuechi núú mèsá‑áⁿ.
13 Então o rei disse aos empregados: “Amarrem os pés e as mãos deste homem e o joguem fora, na escuridão. Ali ele vai chorar e ranger os dentes de desespero.”
14 Te duha ndùu cuendú càháⁿ‑í chi ío cuéhé ñǎyiu càháⁿ ñáhá Yǎ Ndiǒxí xií‑yu, dico sacú‑ni‑yu nduu táhǔ‑yu cundecú‑yu ndɨhɨ‑gá —càchí‑gá xǎhaⁿ‑gǎ xii‑güedé.
14 E Jesus terminou, dizendo:
15 Te cue tée cùu fariséú ní sáháⁿ‑güedé ɨɨⁿ xichi ní ndatnúhu‑güedé nàcuáa cada‑güedé datɨ̀cánuu‑güedé Jèsús núú tnǔhu càháⁿ‑gá cuèndá ducaⁿ nǐhí‑güedě nàcuáa cada‑güedé cacáⁿ cuéchi‑güedé cuèndá‑gá.
15 Os fariseus saíram e fizeram um plano para conseguir alguma prova contra Jesus.
16 Te ní tendaha‑güedě ɨɨⁿ ǔú cue tée cùndɨhɨ‑güedé, ndɨhɨ cue tée cùndɨhɨ té Hèrodés cuáháⁿ‑güedé núú ndécú Jèsús. Te òré ní quexìo‑güedé núú ndécú‑gǎ, te ní xáhaⁿ‑güedě xii‑gá:
16 Então mandaram que alguns dos seus seguidores e alguns membros do partido de Herodes fossem dizer a Jesus: — Mestre, sabemos que o senhor é honesto, ensina a verdade sobre a maneira de viver que Deus exige e não se importa com a opinião dos outros, nem julga pela aparência.
17 Te cachí tnúhu xii‑ndɨ́, núu váha‑ni quìde‑ndɨ́ sá chǎhu‑ndɨ́ té Cèsár tée ío cùnuu cuendá impuèstú áⁿ ñǎhá —càchí‑güedé xǎhaⁿ‑güedě xii‑gá.
17 Então o que o senhor acha: é ou não é contra a nossa Lei pagar impostos ao Imperador romano?
18 Dico Jèsús ní cutnùní iní‑gá sá xító ndèé ñáhá‑güedě xii‑gá, núu ní xáhaⁿ‑gǎ xii‑güedé:
18 Mas Jesus percebeu a malícia deles e respondeu:
19 Chí dánèhé ñáhá xìi‑í ɨɨⁿ díhúⁿ sǎ chǎhu‑ndo cuèndá impuèstú nǔu nása càa —cachí‑gá xǎhaⁿ‑gǎ xii‑güedé.
19 Tragam a moeda com que se paga o imposto! Trouxeram a moeda,
20 Te òré ní xiní‑gá díhúⁿ‑ǎⁿ te ní xícáⁿ tnúhú‑gǎ núú‑güedě, te xǎhaⁿ‑gǎ:
20 e ele perguntou:
21 Te ní xáhaⁿ‑güedě xii‑gá:
21 Eles responderam: — São do Imperador. Então Jesus disse:
22 Te cue tée‑áⁿ ǐo ní cuñúhu‑güedé sá dúcáⁿ nǐ cáháⁿ‑gá, te ní natnɨɨ‑güedé ichi cuánuhú‑güedé.
22 Eles ficaram admirados quando ouviram isso. Então deixaram Jesus e foram embora.
23 Te dɨu‑ni nduu‑ǎⁿ nǐ quexìo ɨɨⁿ úú cue tée cùu saducéú núú ndécú Jèsús. Te cue tée‑áⁿ ñà túú sàndáá iní‑güedé sá ndótó cuè ñáyiu ní xíhí, te ní xáhaⁿ‑güedě xii‑gá:
23 Naquele mesmo dia chegaram perto de Jesus alguns saduceus , afirmando que ninguém ressuscita.
24 —Mèstrú, ndíi Moìsés ní cachí ndíi sá nǔu ɨɨⁿ tée ndècu ñadɨhɨ́‑xi cuú‑dé te quendóo ñadɨ̀hɨ́‑dé, te núu ñá túú děhe‑dé ní xǒo ndɨhɨ‑aⁿ te tée cùu ñaní‑dé naqueheⁿ‑dé ñaha ní quendóo quèé‑áⁿ cuèndá coo déhe‑dé ndɨhɨ‑aⁿ cuèndá ñaní‑dé tée ní xíhí‑áⁿ.
24 Eles disseram a Jesus: — Mestre, Moisés ensinou assim: “Se um homem morrer e deixar a esposa sem filhos, o irmão dele deve casar com a viúva, para terem filhos, que serão considerados filhos do irmão que morreu.”
25 Te ñuú‑ndɨ́‑a ní xíndecu úsá tnàhá cue tée mee‑ni ndɨ̀ ñaní‑güedé. Te tée díhna ní níhí ñadɨ̀hɨ́‑dé te ñá túú ní cùdíi‑dé cundecu‑dé chi ní xíhí‑dé, te ni ɨ̀ɨⁿ déhe‑dé ñá túú ní xǒo ndɨhɨ ñadɨ̀hɨ́‑dé‑áⁿ. Te tée cùu uú ní nàqueheⁿ‑dé ñaha ní quendóo quèé‑áⁿ.
25 Acontece que havia entre nós sete irmãos. O mais velho casou e morreu sem deixar filhos. Assim, ele deixou a viúva para o segundo irmão.
26 Dico ní xíhí tucu‑dé, te ni ɨ̀ɨⁿ tucu déhe‑dé ñá túú ní xǒo ndɨhɨ ñaha‑áⁿ, te dɨu‑ni ducaⁿ nǐ yáha tée cùu uní, te ní xínu ndɨ ùsá‑güedé ní cándeca ñaha‑güedě xii ñaha‑áⁿ dico dɨu‑ni ducaⁿ nǐ xíhí‑güedé.
26 A mesma coisa aconteceu com este, e também com o terceiro, e, finalmente, com todos os sete.
27 Te ndéé núú nǐ ndɨhɨ‑ná te ní xíhí tnàhá ñadɨ̀hɨ́‑áⁿ.
27 Depois de todos eles, a mulher também morreu.
28 Te na sàá nduu ndòto‑güedé ndɨhɨ ñaha‑áⁿ, ¿te ndědacàa‑güedé ñadɨ̀hɨ́‑güedé cuu‑aⁿ‑i? Chi ndɨ ùsá‑güedé ní cándeca ñaha‑güedě xii‑aⁿ —càchí‑güedé xǎhaⁿ‑güedě xii‑gá.
28 Portanto, no dia da ressurreição, de qual dos sete a mulher vai ser esposa? Pois todos eles casaram com ela!
29 Te Jèsús ní xáhaⁿ‑gǎ xii‑güedé:
29 Jesus respondeu:
30 Te na càchí tnúhu‑í xii‑ndo sǎ òré ná sàá nduu ndòto nchaa ñáyiu ní xíhí, te dàvá‑áⁿ vǎ yǒo‑gá dasaⁿ děhe yoco‑xi chi vá yǒo‑gá candeca tnàha, chi cuu‑ná‑yu dàtná cue espíritú xínú cuèchi núú Yǎ Ndiǒxí.
30 Pois, quando os mortos ressuscitarem, serão como os anjos do céu, e ninguém casará.
31 ¿Te náa ñá túú quìde cuendá‑ndó nàcuáa càháⁿ Yǎ Ndiǒxí núú tùtú‑gá núú càháⁿ‑gá cuèndá cue ñáyiu ní xíhí‑ǎⁿ? Te duha càchí‑gá:
31 E, quanto à ressurreição dos mortos, será que vocês nunca leram o que Deus disse? Ele afirmou:
32 “Yúhú cúù‑í Ndiǒxí tě Àbrahám, ndɨhɨ té Isàác, ndɨhɨ té Jàcób”, duha càchí‑gá núú tùtú‑gá. Te cue tée‑áⁿ chi cuěi ní xíhí‑güedé núú ñùyíú‑a, dico sá cúú‑xí Yǎ Ndiǒxí chi ndècu vívú‑ni‑güedě. Chi dɨu‑gá cúú‑gǎ Ndiǒxí mee‑ni cuè ñáyiu xǐndecu vǐvú, te ñá túú cùu‑gá Ndiǒxí cue ñáyiu ñá túú ndècu vívú —càchí‑gá xǎhaⁿ‑gǎ xii‑güedé.
32 “Eu sou o Deus de Abraão, o Deus de Isaque e o Deus de Jacó.” E Deus não é Deus dos mortos e sim dos vivos.
33 Te sá dúcáⁿ nǐ cáháⁿ‑gá ní xíi‑gá cue tée‑áⁿ, te ío ní cuñúhu nchaa ñáyiu cuèndá sá ǐo váha ndùu tnúhu ní cáháⁿ‑gá.
33 Quando a multidão ouviu isso, ficou admirada com o ensinamento dele.
34 Te cue tée cùu fariséú ní xiní‑güedé ní sadɨ́ Jèsús yuhu cue tée cùu saducéú, chi ñá túú ní nǐhí‑gǎ‑güedé tnúhu cúñaha‑güedě xii‑gá, te cue tée cùu fariséú‑áⁿ nǐ natacá‑güedé te cuáháⁿ‑güedé núú ndécú Jèsús.
34 Os fariseus se reuniram quando souberam que Jesus tinha feito os saduceus calarem a boca.
35 Te ɨɨⁿ tée cùu fariséú‑áⁿ ǐo váha cùtnuní iní‑dé nàcuáa ndùu nchaa tnúhu ní chídó tnùní ndíi Moìsés te xìto ndeé‑dé Jèsús, te xǎhaⁿ‑dě xii‑gá:
35 E um deles, que era mestre da Lei , querendo conseguir alguma prova contra Jesus, perguntou:
36 —Mèstrú, cachí tnúhu ndědacàa tnúhu sá nǐ chídó tnùní ndíi Moìsés ío‑gá cúnùu cada‑o —cachí‑dé xǎhaⁿ‑dě xii‑gá.
36 — Mestre, qual é o mais importante de todos os mandamentos da Lei ?
37 Te Jèsús ní xáhaⁿ‑gǎ xii‑dé:
37 Jesus respondeu:
38 duha càháⁿ tnúhu sá ǐo‑gá cúnùu.
38 Este é o maior mandamento e o mais importante.
39 Te duha càháⁿ tucu ɨngá tnúhu cùu uú sá ǐo cùnuu, te sa yatni ɨɨⁿ‑ni cùu‑xi ndɨhɨ tnúhu díhna nuu, te càchí‑xi: “Cuu iní‑ndó tnàha ñáyiu‑ndo dàtná cúú ìní‑ndó mèe‑ndo”, duha càháⁿ tnúhu cùu uú‑áⁿ.
39 E o segundo mais importante é parecido com o primeiro: “Ame os outros como você ama a você mesmo.”
40 Te cuèndá úú tnúhu‑a ní cáá nchaa tnúhu ní cáháⁿ ndíi Moìsés nàcuáa cada ñáyiu, te dɨu‑ni cuèndá úú tnúhu‑a ní cáá tnúhu ní cáháⁿ nchaa cue tée ní xóo cáháⁿ tnúhu Yá Ndiǒxí ndéé sanaha —càchí‑gá xǎhaⁿ‑gǎ xii‑güedé.
40 Toda a Lei de Moisés e os ensinamentos dos
41 Te ndècu ducaⁿ‑ni cue tée cùu fariséú núú ndécú Jèsús.
41 Quando os fariseus estavam reunidos, Jesus perguntou a eles:
42 Te ní xícáⁿ tnúhú‑gǎ núú‑güedě, te xǎhaⁿ‑gǎ:
42 — O que vocês pensam sobre o — De Davi! — responderam eles.
43 Te Jèsús ní xáhaⁿ‑gǎ xii‑güedé:
43 Jesus tornou a perguntar:
44 Dútú Ndiǒxí ní xáhaⁿ‑gǎ xii Yaá cúú Xǐtohó‑í:
44 “O Senhor Deus disse ao meu Senhor:
45 ¿Te nása cùu Cristú déhe ndíi Dàvií, te mee ndǐi ní cachí ndíi sá cúú‑gǎ Xítohó ndíi? —càchí Jèsús xǎhaⁿ‑gǎ xii‑güedé.
45 Portanto, se Davi chama o Messias de Senhor, como é que o Messias pode ser descendente de Davi?
46 Te ni ɨ̀ɨⁿ‑güedé ñá túú‑gǎ ní nǐhí‑güedě tnúhu cúñaha‑güedě xii‑gá. Te ndéé nduu‑ǎⁿ ñà túú‑gǎ ní cùyɨɨ‑güedé ná tnúhu cácáⁿ tnúhú‑güedě núú‑gǎ.
46 Ninguém podia responder mais nada, e daquele dia em diante não tiveram coragem de lhe fazer mais perguntas.
Atalhos do teclado
- Capítulo anterior←
- Próximo capítulo→
- Versículo anteriork
- Próximo versículoj
- Limpar seleçãoEsc
- Esta ajuda?
Estude este capítulo no WhatsApp
Peça à IA da Bíblia Fala para explicar Mateus 22, comparar traduções ou montar um estudo — tudo direto pelo WhatsApp.