Lucas 20
Tnúhu ní cáháⁿ yǎ ndiǒxí xito cùu uú (MILNT) vs NVT
1 Te ɨɨⁿ nduu yɨ̀hɨ Jesús xɨtɨ́ veñúhu càhnu sá ǐo cùnuu danehé‑gá ñáyiu tnúhu sá càháⁿ nàcuáa naníhí tàhú‑yu. Te ní quexìo cue tée cùu dútú cúnùu ndɨhɨ cue tée dàcuaha ñaha xii ñáyiu nchaa tnúhu ní chídó tnùní ndíi Moìsés, ndɨhɨ cue tée cùu sacuéhé nǔú ñǎyiu isràél,
1 Certo dia, quando Jesus ensinava o povo e anunciava as boas-novas no templo, os principais sacerdotes, os mestres da lei e os líderes do povo se aproximaram dele
2 te ní xáhaⁿ‑güedě xii‑gá:
2 e perguntaram: “Com que autoridade você faz essas coisas? Quem lhe deu esse direito?”.
3 Te Jèsús ní xáhaⁿ‑gǎ:
3 “Primeiro, deixe-me fazer uma pergunta”, respondeu ele.
4 Te chí càchí tnúhu xii‑í yoo ní táúchíúⁿ nǐ dácuándùte ndíi Juàá ñáyiu. ¿Yá Ndiǒxí ǎⁿ cuè tée ñuyíú‑a ní táúchíúⁿ dùcaⁿ ní quide ndíi? —càchí‑gá xáhaⁿ‑gǎ xii‑güedé.
4 “A autoridade de João para batizar vinha do céu ou era apenas humana?”
5 Te ní ngüíta‑güedé xǐtnàha‑güedé:
5 Eles discutiram a questão entre si: “Se dissermos que vinha do céu, ele perguntará por que não cremos em João.
6 Àdi te núu nà cúñaha‑o sǎ cuè ñáyiu ñuyíú‑a ní táúchíúⁿ dùcaⁿ ní quide ndíi ña, te nchaa ñáyiu cuáha ñàhá‑yu yúú xii‑o, te cahni ñàhá‑yu, chi càchí‑yu sá ndàá sá Yǎ Ndiǒxí ní táúchíúⁿ‑gǎ ní cáháⁿ ndíi Juàá tnúhu‑gá núú ñǎyiu —càchí‑güedé xǐtnàha‑güedé.
6 Mas, se dissermos que era apenas humana, seremos apedrejados pela multidão, pois todos estão convencidos de que João era profeta”.
7 Te ní xáhaⁿ‑güedě xii‑gá sá ñà túú xìní‑güedé yoo ní táúchíúⁿ dùcaⁿ ní dácuándùte ndíi Juàá ñáyiu.
7 Por fim, responderam a Jesus que não sabiam.
8 Te ní xáhaⁿ Jèsús xii‑güedé:
8 E Jesus replicou: “Então eu também não direi com que autoridade faço essas coisas”.
9 Te sátá dúcáⁿ te ní ngüíta Jèsús ní cani‑gá ɨɨⁿ cuèndú núú ñǎyiu nàcuáa tecú tnùní‑yu tnúhu‑gá, te xáhaⁿ‑gǎ xií‑yu:
9 Em seguida, Jesus se voltou para o povo e contou a seguinte parábola: “Um homem plantou um vinhedo e o arrendou a alguns lavradores. Depois, partiu para um lugar distante, onde passou um longo tempo.
10 Te sátá nǐ sáá nduu nǐ cuu nchaa ndéhé yoho yàha stilé sá nǐ xitu‑dé‑áⁿ, te ní xáhaⁿ‑dě xii ɨɨⁿ tée xìnu cuechi núú‑dě: “Cuàháⁿ cácáⁿ‑n sǎ cúú cuèndá‑í núú cuè tée ní dándǒo ndàha‑í nchaa yoho yàha stilé sá nǐ xitu‑í”, càchí‑dé xǎhaⁿ‑dě. Te tée xìnu cuechi‑áⁿ nǐ xica‑dé cuáháⁿ‑dé, dico cue tée ndèé nchaa yoho yàha stilé‑áⁿ nǐ tnɨɨ‑güedé tée xìnu cuechi‑áⁿ te ní caniha‑güedě, te ní nacuícúⁿ ñáhá‑güedě xii‑dé, te ñá túú tnàhí ná ní sǎñaha‑güedě.
10 Na época da colheita da uva, enviou um de seus servos para receber sua parte da produção. Os lavradores atacaram o servo, o espancaram e o mandaram de volta, de mãos vazias.
11 Te dǎtnùní tée cùu xítohó nchaa yoho yàha stilé‑áⁿ nǐ tendaha tùcu‑dé ɨngá tée xìnu cuechi núú‑dě cuáháⁿ‑dé, dico dɨu‑ni ducaⁿ nǐ quide ñaha‑güedě xii‑dé, chi ní xícuèhé ñáhá‑güedě, te ní caniha‑güedě te ní nacuícúⁿ ñáhá‑güedě, te ñá túú tnàhí ná ní sǎñaha‑güedě.
11 Então o dono da propriedade enviou outro servo, mas eles também o insultaram, o espancaram e o mandaram de volta, de mãos vazias.
12 Te tée cùu xítohó nchaa yoho yàha stilé‑áⁿ nǐ tendaha tùcu‑dé ɨngá‑dé cuáháⁿ‑dé, te dɨu‑ni ducaⁿ nǐ quide ñaha tùcu‑güedé, chi ní dánǐcuèhé ñáhá‑güedě, te ní nacuícúⁿ ñáhá‑güedě.
12 Enviou ainda um terceiro, e eles o feriram e o expulsaram do vinhedo.
13 ’Te tée cùu xítohó nchaa yoho yàha stilé‑áⁿ nǐ sani iní‑dé: “¿Nása cada‑í vitna? Váha‑gá tendaha‑ǐ déhe‑í tée ío cùu iní‑a núhú‑dé, chi cudana te òré quiní ñáhá‑güedě xii‑dé, te canehe‑güedé sá yɨ́ñùhu núú‑dě”, duha ní sani iní‑dé.
13 “‘Que farei?’, disse o dono do vinhedo. ‘Já sei; enviarei meu filho amado. Certamente eles o respeitarão.’
14 Dico òré ní xiní cue tée quìde chiuⁿ‑áⁿ děhe xítohó nchaa yoho yàha stilé‑áⁿ, te ní xítnàha‑güedé: “Tée‑ǎⁿ tée véxi nduu táhú ñuhu‑a ndɨhɨ nchaa sá cáá nǔú‑xi, dico cahni‑o‑dě te mee‑o ndùu tahú‑ó sǎ ndúú tǎhú‑dě”, càchí‑güedé xǐtnàha‑güedé.
14 “No entanto, quando os lavradores viram o filho, disseram uns aos outros: ‘Aí vem o herdeiro da propriedade. Vamos matá-lo e tomar posse desta terra!’.
15 Te ní queñuhu ñaha‑güedě ɨɨⁿ xio yuhu ñùhu‑áⁿ, te ní sahni ñaha‑güedě xii‑dé —duha cuáháⁿ cuèndú ní cani Jèsús núǔ‑yu.
15 Então o arrastaram para fora do vinhedo e o mataram. “O que vocês acham que o dono do vinhedo fará com eles?”, perguntou Jesus.
16 Chi núhú‑dé te cahni‑dé cue tée‑áⁿ, te dàndóo ndaha‑dě ñuhu‑dé xii cue tée cùtnuní iní‑dé cada ndáá —càchí‑gá xáhaⁿ‑gǎ xií‑yu.
16 “Ele virá, matará os lavradores, e arrendará o vinhedo a outros.” “Que isso jamais aconteça!”, disseram os que o ouviam.
17 Te Jèsús ní ndacoto‑gá núǔ‑yu, te ní xáhaⁿ‑gǎ:
17 Jesus olhou para eles e perguntou: “Então o que significa esta passagem das Escrituras: ‘A pedra que os construtores rejeitaram se tornou a pedra angular’?
18 Te nchaa ñáyiu ñá túú cuìní tnɨɨ tnúhu‑í, te ndohó‑yu dàtná ɨɨⁿ ñáyiu tnàhnú duuⁿ òré ndùá‑yu núú yǔú, àdi núu na tàú ñáhá‑xí te dàcachi duuⁿ ñaha‑xi —cachí‑gá xáhaⁿ‑gǎ xií‑yu.
18 Quem tropeçar nessa pedra será despedaçado, e aquele sobre quem ela cair será reduzido a pó”.
19 Te cue tée cùu dútú cúnùu, ndɨhɨ cue tée dàcuaha ñaha xii ñáyiu nchaa tnúhu ní chídó tnùní ndíi Moìsés ní cuiní‑güedé tnɨɨ‑güedé Jèsús òré‑ni‑á ní cùu, chi ní cutnùní iní‑güedé sá cuèndá‑güedé ní cáháⁿ‑gá, dico ní yùhú‑güedé cuèndá sá ǐo vài ñáyiu.
19 Os mestres da lei e os principais sacerdotes queriam prender Jesus ali mesmo, pois perceberam que eles eram os lavradores maus a que Jesus se referia. No entanto, tinham medo da reação do povo.
20 Te ní ndúcú‑güedě nàcuáa cada‑güedé tnɨɨ ñaha‑güedě xii‑gá, te ní tendaha‑güedě cue tée cuáháⁿ ngoto dayuhu ñàha xii‑gá, te cuáháⁿ‑güedé dàtná cue tée váha iní‑xi, te ndùcu‑güedé nàcuáa cada‑güedé nǔu cáháⁿ‑gá ɨɨⁿ tnúhu sá ñà túú tàú‑gá cáháⁿ‑gá cuèndá ducaⁿ te candeca ñaha‑güedě xii‑gá quɨ́hɨ́ⁿ cuáha cuèndá ñáhá‑güedě núú těe cùnuu.
20 Esperando uma oportunidade, os líderes enviaram espiões que fingiam ser pessoas sinceras. Tentaram fazer Jesus dizer algo que pudesse ser relatado ao governador romano, de modo que ele fosse preso.
21 Te ní xáhaⁿ‑güedě xii Jèsús:
21 Disseram: “Mestre, sabemos que o senhor fala e ensina o que é certo, não se deixa influenciar por outros e ensina o caminho de Deus de acordo com a verdade.
22 Te cachí tnúhu xii‑ndɨ́ nǔu váha‑ni cháhu‑ndɨ́ té Cèsár tée ío cùnuu cuendá impuèstú ǎⁿ ñǎhá —càchí‑güedé xǎhaⁿ‑güedě xii‑gá.
22 Então, diga-nos: É certo pagar impostos a César ou não?”.
23 Dico Jèsús ní cutnùní iní‑gá sá xító ndèé ñáhá‑güedě xii‑gá, núu ní xáhaⁿ‑gǎ xii‑güedé:
23 Jesus percebeu a hipocrisia deles e disse:
24 —Chí dánèhé ñáhá xìi‑í ɨɨⁿ díhúⁿ cuìxíⁿ te cachí tnúhu‑ndo nǔu yoo núú‑xi ndèé, ndɨhɨ yoo dɨ̀u‑xi ndeé —càchí‑gá xáhaⁿ‑gǎ xii‑güedé.
24 “Mostrem-me uma moeda de prata. De quem são a imagem e o título nela gravados?”. “De César”, responderam.
25 Te ní xáhaⁿ tùcu‑gá xii‑güedé:
25 “Então deem a César o que pertence a César, e deem a Deus o que pertence a Deus”, disse ele.
26 Te ñá ní ndàcu tnahí‑güedé datɨ̀cánuu ñaha‑güedě xii‑gá núú tnǔhu càháⁿ‑gá, chi òré ní cáháⁿ‑gá, te da ní cuñúhu‑güedé nchaa tnúhu ní cáháⁿ‑gá, te váha‑gá ní sadɨ́‑güedé yuhu‑güedé.
26 Eles não conseguiam apanhá-lo em nada que ele dizia diante do povo. Em vez disso, admiraram-se de sua resposta e se calaram.
27 Te sátá dúcáⁿ te ní sáá ɨɨⁿ ǔú cue tée cùu saducéú núú ndécú Jèsús. Te cue tée‑áⁿ ñà túú sàndáá iní‑güedé sá ndótó cuè ñáyiu ní xíhí, te ní xáhaⁿ‑güedě xii‑gá:
27 Então vieram a Jesus alguns saduceus, líderes religiosos que afirmam não haver ressurreição dos mortos,
28 —Mèstrú, ndíi Moìsés càchí ndíi núú tùtú ndècu vitna sá nǔu ɨɨⁿ tée na cùú, te quendóo ñadɨ̀hɨ́‑dé te ñá túú děhe‑dé ní xǒo ndɨhɨ‑aⁿ, te tée cùu ñaní‑dé naqueheⁿ‑dé ñaha ní quendóo quèé‑áⁿ cuèndá coo déhe‑dé ndɨhɨ‑aⁿ cuèndá ñaní‑dé tée ní xíhí‑áⁿ.
28 e perguntaram: “Mestre, Moisés nos deu uma lei segundo a qual se um homem morrer e deixar a esposa sem filhos, o irmão dele deve se casar com a viúva e ter um filho que dará continuidade ao nome do irmão.
29 Te ní xíndecu úsá tnàhá cue tée mee‑ni ndɨ̀ ñaní‑güedé. Te tée díhna ní níhí ñadɨ̀hɨ́‑dé, dico ñá túú ní cùdíi‑dé cundecu‑dé chi ní xíhí‑dé, te ni ɨ̀ɨⁿ déhe‑dé ñá túú ní xǒo ndɨhɨ ñadɨ̀hɨ́‑dé‑áⁿ.
29 Numa família havia sete irmãos. O mais velho se casou e morreu sem deixar filhos.
30 Te tée cùu uú ní naqueheⁿ‑dé ñaha ní quendóo quèé‑áⁿ dico ní xíhí tucu‑dé, te ni ɨ̀ɨⁿ tucu déhe‑dé ñá túú ní xǒo ndɨhɨ ñaha‑áⁿ.
30 O segundo irmão se casou com a viúva, mas também morreu.
31 Te tée cùu uní ní naqueheⁿ tucu‑dé ñaha ní quendóo quèé‑áⁿ, te dɨu‑ni ducaⁿ nǐ xíhí‑dé, te ní xínu ndɨ ùsá‑güedé ní cándeca ñaha‑güedě xii ñaha‑áⁿ, dico ni ɨ̀ɨⁿ‑güedé ñá túú ní xǒo déhe‑güedé ndɨhɨ‑aⁿ, te ní ndɨhɨ‑güedé ní xíhí.
31 Então o terceiro irmão se casou com ela. O mesmo aconteceu aos sete irmãos, que morreram sem deixar filhos.
32 Te ndéé núú nǐ ndɨhɨ‑ná ní xíhí tnàhá ñadɨ̀hɨ́‑áⁿ.
32 Por fim, a mulher também morreu.
33 Te na sàá nduu ndòto‑güedé ndɨhɨ ñaha‑áⁿ ¿Te ndědacàa‑güedé ñadɨ̀hɨ́‑güedé cuu‑aⁿ‑i? Chi ndɨ ùsá‑güedé ní cándeca ñaha‑güedě xii‑aⁿ —càchí‑güedé xǎhaⁿ‑güedě xii‑gá.
33 Diga-nos, de quem ela será esposa na ressurreição? Afinal, os sete se casaram com ela”.
34 Te Jèsús ní xáhaⁿ‑gǎ xii‑güedé:
34 Jesus respondeu: “O casamento é para pessoas deste mundo.
35 Dico nchaa ñáyiu ní nduu táhú ndoto díhna nuu ñáyiu‑áⁿ cundecú‑yu ndɨhɨ Yá Ndiǒxí nɨ caa nɨ quɨ́hɨ́ⁿ, te yàcáⁿ ñá túú‑gǎ sá cándèca tnahá‑yu.
35 Mas, na era futura, aqueles que forem considerados dignos de ser ressuscitados dos mortos não se casarão nem se darão em casamento,
36 Te ni ñà túú‑gǎ tnúhu xìhí, chi cuu‑ná‑yu dàtná cue espíritú xínú cuèchi núú Yǎ Ndiǒxí cuèndá sá nǐ ndotó‑yu, chi cùú‑yu déhe‑gá.
36 e nunca mais morrerão. Nesse sentido, serão como os anjos. São filhos de Deus e filhos da ressurreição.
37 Te ndéé ndíi Moìsés ní chídó tnùní ndíi núú tùtú ndíi sá ncháá ñǎyiu ní xíhí ndotó‑yu, te dɨu‑ni xíáⁿ càháⁿ‑xi cuèndá tnutàú nchìcúⁿ ñuhú, te dɨu‑ni xíáⁿ càchí tucu‑xi sá Yǎ Ndiǒxí cúú‑gǎ Ndiǒxí ndíi Àbrahám, ndíi Isàác, ndɨhɨ ndíi Jàcób.
37 “Agora, quanto a haver ressurreição dos mortos, o próprio Moisés provou isso quando escreveu a respeito do arbusto em chamas. Ele se referiu ao Senhor como ‘o Deus de Abraão, o Deus de Isaque e o Deus de Jacó’.
38 Te cue tée‑áⁿ chi cuěi ní xíhí‑güedé sá cúú‑xí nchòhó, dico sá cúú‑xí Yǎ Ndiǒxí chi ndècu vívú‑ni‑güedě. Chi cùtnuní iní‑ó sǎ Yǎ Ndiǒxí cúú‑gǎ Ndiǒxí mee‑ni cuè ñáyiu xǐndecu vǐvú, te ñá túú cùu‑gá Ndiǒxí cue ñáyiu ñá túú ndècu vívú. Te sá cúú‑xí mèe‑gá chi nchaa ñáyiu ndècu ndɨhɨ‑gá ndécú vǐvǔ‑yu cuěi sa ní xíhí‑yu núú ñùyíú‑a —càchí‑gá xáhaⁿ‑gǎ xii‑güedé.
38 Portanto, ele é o Deus dos vivos, e não dos mortos, pois para ele todos vivem”.
39 Te ɨɨⁿ tée dàcuaha ñaha xii ñáyiu nchaa tnúhu ní chídó tnùní ndíi Moìsés ní xáhaⁿ‑dě xii Jèsús:
39 “Mestre, o senhor disse bem!”, comentaram alguns mestres da lei.
40 Te ñá túú‑gǎ ní cùyɨɨ‑güedé cácáⁿ tnúhú‑güedě ni ɨ̀ɨⁿ tnúhu núú‑gǎ.
40 E ninguém mais teve coragem de lhe fazer perguntas.
41 Te Jèsús ní xáhaⁿ‑gǎ xii‑güedé:
41 Então Jesus lhes perguntou: “Por que se diz que o Cristo é filho de Davi?
42 Te mee ndǐi Dàvií‑áⁿ nǐ cachí ndíi núú lìbrú Sǎlmú:
42 Afinal, o próprio Davi escreveu no Livro de Salmos: ‘O Senhor disse ao meu Senhor, Sente-se no lugar de honra à minha direita
43 te yúhú cada‑í te nchaa sá cúú ǔhú iní ñáhá xìi‑n canehe‑xi sá yɨ́ñùhu núú‑n.”
43 até que eu humilhe seus inimigos, e os ponha debaixo de seus pés’.
44 ¿Te nása cùu Cristú déhe ndíi Dàvií, te mee ndǐi ní cachí ndíi sá cúú‑gǎ Xítohó ndíi‑i? —càchí Jèsús xáhaⁿ‑gǎ xii‑güedé.
44 Uma vez que Davi chamou o Cristo de ‘meu Senhor’, como ele pode ser filho de Davi?”.
45 Te òré ndátnǔhu Jèsús ndɨhɨ cue tée xìca cuu ndɨhɨ‑gá xǐndedóho ñaha ñáyiu, te xáhaⁿ‑gǎ xii‑güedé:
45 Então, enquanto as multidões o ouviam, Jesus se voltou para seus discípulos e disse:
46 —Cada cuèndá‑ndó vǎ cádá‑ndó nàcuáa quìde cue tée dàcuaha ñaha xii ñáyiu nchaa tnúhu ní chídó tnùní ndíi Moìsés, chi tnàhá iní‑güedé cuihnu‑güedé dóó nání sǎ sácuǐhnu cue tée cùnuu. Te nchaa núú tàcá ñáyiu cuìní‑güedé sá ndɨ̀hɨ tnúhu yɨñùhu cáháⁿ ndɨhɨ ñàhá‑yu xii‑güedé, te nàcáxi‑güedé xìlé sácǒo nchihi cue tée cùnuu‑gá xɨtɨ́ veñúhu conchihi‑güedé, te ducaⁿ‑ni quìde‑güedé cuěi òré quɨ́hu‑güedé mèsá caxi‑güedé òré ndécú‑güedě ɨɨⁿ vico, chi mee‑ni nǔú sácǒo cue tée cùnuu‑gá cuìní‑güedé coo‑güedé.
46 “Cuidado com os mestres da lei! Eles gostam de se exibir com vestes longas e de receber saudações respeitosas quando andam pelas praças. E como gostam de sentar-se nos lugares de honra nas sinagogas e à cabeceira da mesa nos banquetes!
47 Te quèndeé‑güedé vehe nchaa ñáyiu dɨ̀hɨ́ ñáyiu quèé, te ío naha càháⁿ ndɨhɨ‑güedé Yǎ Ndiǒxí cuèndá cuìní‑güedé cáháⁿ váha‑yu cuèndá‑güedé. Te sá dúcáⁿ quìde‑güedé te sáá nduu te ío‑gá ndoho‑güedé núú ùhú núú ndàhú dàcúúxí dàva‑gá ñáyiu —càchí‑gá xáhaⁿ‑gǎ xii‑güedé.
47 No entanto, tomam posse dos bens das viúvas de maneira desonesta e, depois, para dar a impressão de piedade, fazem longas orações em público. Por causa disso, serão duramente castigados”.
Atalhos do teclado
- Capítulo anterior←
- Próximo capítulo→
- Versículo anteriork
- Próximo versículoj
- Limpar seleçãoEsc
- Esta ajuda?
Estude este capítulo no WhatsApp
Peça à IA da Bíblia Fala para explicar Lucas 20, comparar traduções ou montar um estudo — tudo direto pelo WhatsApp.