Lucas 20

Tnúhu ní cáháⁿ yǎ ndiǒxí xito cùu uú (MILNT) vs ACF

Sair da comparação
ACF Almeida Corrigida Fiel
1 Te ɨɨⁿ nduu yɨ̀hɨ Jesús xɨtɨ́ veñúhu càhnu sá ǐo cùnuu danehé‑gá ñáyiu tnúhu sá càháⁿ nàcuáa naníhí tàhú‑yu. Te ní quexìo cue tée cùu dútú cúnùu ndɨhɨ cue tée dàcuaha ñaha xii ñáyiu nchaa tnúhu ní chídó tnùní ndíi Moìsés, ndɨhɨ cue tée cùu sacuéhé nǔú ñǎyiu isràél,
1 E aconteceu num daqueles dias que, estando ele ensinando o povo no templo, e anunciando o evangelho, sobrevieram os principais dos sacerdotes e os escribas com os anciãos,
2 te ní xáhaⁿ‑güedě xii‑gá:
2 E falaram-lhe, dizendo: Dize-nos, com que autoridade fazes estas coisas? Ou, quem é que te deu esta autoridade?
3 Te Jèsús ní xáhaⁿ‑gǎ:
3 E, respondendo ele, disse-lhes: Também eu vos farei uma pergunta: Dizei-me pois:
4 Te chí càchí tnúhu xii‑í yoo ní táúchíúⁿ nǐ dácuándùte ndíi Juàá ñáyiu. ¿Yá Ndiǒxí ǎⁿ cuè tée ñuyíú‑a ní táúchíúⁿ dùcaⁿ ní quide ndíi? —càchí‑gá xáhaⁿ‑gǎ xii‑güedé.
4 O batismo de João era do céu ou dos homens?
5 Te ní ngüíta‑güedé xǐtnàha‑güedé:
5 E eles arrazoavam entre si, dizendo: Se dissermos: Do céu, ele nos dirá: Então por que o não crestes?
6 Àdi te núu nà cúñaha‑o sǎ cuè ñáyiu ñuyíú‑a ní táúchíúⁿ dùcaⁿ ní quide ndíi ña, te nchaa ñáyiu cuáha ñàhá‑yu yúú xii‑o, te cahni ñàhá‑yu, chi càchí‑yu sá ndàá sá Yǎ Ndiǒxí ní táúchíúⁿ‑gǎ ní cáháⁿ ndíi Juàá tnúhu‑gá núú ñǎyiu —càchí‑güedé xǐtnàha‑güedé.
6 E se dissermos: Dos homens; todo o povo nos apedrejará, pois têm por certo que João era profeta.
7 Te ní xáhaⁿ‑güedě xii‑gá sá ñà túú xìní‑güedé yoo ní táúchíúⁿ dùcaⁿ ní dácuándùte ndíi Juàá ñáyiu.
7 E responderam que não sabiam de onde era.
8 Te ní xáhaⁿ Jèsús xii‑güedé:
8 E Jesus lhes disse: Tampouco vos direi com que autoridade faço isto.
9 Te sátá dúcáⁿ te ní ngüíta Jèsús ní cani‑gá ɨɨⁿ cuèndú núú ñǎyiu nàcuáa tecú tnùní‑yu tnúhu‑gá, te xáhaⁿ‑gǎ xií‑yu:
9 E começou a dizer ao povo esta parábola: Certo homem plantou uma vinha, e arrendou-a a uns lavradores, e partiu para fora da terra por muito tempo;
10 Te sátá nǐ sáá nduu nǐ cuu nchaa ndéhé yoho yàha stilé sá nǐ xitu‑dé‑áⁿ, te ní xáhaⁿ‑dě xii ɨɨⁿ tée xìnu cuechi núú‑dě: “Cuàháⁿ cácáⁿ‑n sǎ cúú cuèndá‑í núú cuè tée ní dándǒo ndàha‑í nchaa yoho yàha stilé sá nǐ xitu‑í”, càchí‑dé xǎhaⁿ‑dě. Te tée xìnu cuechi‑áⁿ nǐ xica‑dé cuáháⁿ‑dé, dico cue tée ndèé nchaa yoho yàha stilé‑áⁿ nǐ tnɨɨ‑güedé tée xìnu cuechi‑áⁿ te ní caniha‑güedě, te ní nacuícúⁿ ñáhá‑güedě xii‑dé, te ñá túú tnàhí ná ní sǎñaha‑güedě.
10 E no tempo próprio mandou um servo aos lavradores, para que lhe dessem dos frutos da vinha; mas os lavradores, espancando-o, mandaram-no vazio.
11 Te dǎtnùní tée cùu xítohó nchaa yoho yàha stilé‑áⁿ nǐ tendaha tùcu‑dé ɨngá tée xìnu cuechi núú‑dě cuáháⁿ‑dé, dico dɨu‑ni ducaⁿ nǐ quide ñaha‑güedě xii‑dé, chi ní xícuèhé ñáhá‑güedě, te ní caniha‑güedě te ní nacuícúⁿ ñáhá‑güedě, te ñá túú tnàhí ná ní sǎñaha‑güedě.
11 E tornou ainda a mandar outro servo; mas eles, espancando também a este, e afrontando-o, mandaram-no vazio.
12 Te tée cùu xítohó nchaa yoho yàha stilé‑áⁿ nǐ tendaha tùcu‑dé ɨngá‑dé cuáháⁿ‑dé, te dɨu‑ni ducaⁿ nǐ quide ñaha tùcu‑güedé, chi ní dánǐcuèhé ñáhá‑güedě, te ní nacuícúⁿ ñáhá‑güedě.
12 E tornou ainda a mandar um terceiro; mas eles, ferindo também a este, o expulsaram.
13 ’Te tée cùu xítohó nchaa yoho yàha stilé‑áⁿ nǐ sani iní‑dé: “¿Nása cada‑í vitna? Váha‑gá tendaha‑ǐ déhe‑í tée ío cùu iní‑a núhú‑dé, chi cudana te òré quiní ñáhá‑güedě xii‑dé, te canehe‑güedé sá yɨ́ñùhu núú‑dě”, duha ní sani iní‑dé.
13 E disse o senhor da vinha: Que farei? Mandarei o meu filho amado; talvez que, vendo, o respeitem.
14 Dico òré ní xiní cue tée quìde chiuⁿ‑áⁿ děhe xítohó nchaa yoho yàha stilé‑áⁿ, te ní xítnàha‑güedé: “Tée‑ǎⁿ tée véxi nduu táhú ñuhu‑a ndɨhɨ nchaa sá cáá nǔú‑xi, dico cahni‑o‑dě te mee‑o ndùu tahú‑ó sǎ ndúú tǎhú‑dě”, càchí‑güedé xǐtnàha‑güedé.
14 Mas, vendo-o os lavradores, arrazoaram entre si, dizendo: Este é o herdeiro; vinde, matemo-lo, para que a herança seja nossa.
15 Te ní queñuhu ñaha‑güedě ɨɨⁿ xio yuhu ñùhu‑áⁿ, te ní sahni ñaha‑güedě xii‑dé —duha cuáháⁿ cuèndú ní cani Jèsús núǔ‑yu.
15 E, lançando-o fora da vinha, o mataram. Que lhes fará, pois, o senhor da vinha?
16 Chi núhú‑dé te cahni‑dé cue tée‑áⁿ, te dàndóo ndaha‑dě ñuhu‑dé xii cue tée cùtnuní iní‑dé cada ndáá —càchí‑gá xáhaⁿ‑gǎ xií‑yu.
16 Irá, e destruirá estes lavradores, e dará a outros a vinha. E, ouvindo eles isto, disseram: Não seja assim!
17 Te Jèsús ní ndacoto‑gá núǔ‑yu, te ní xáhaⁿ‑gǎ:
17 Mas ele, olhando para eles, disse: Que é isto, pois, que está escrito? A pedra, que os edificadores reprovaram, Essa foi feita cabeça da esquina.
18 Te nchaa ñáyiu ñá túú cuìní tnɨɨ tnúhu‑í, te ndohó‑yu dàtná ɨɨⁿ ñáyiu tnàhnú duuⁿ òré ndùá‑yu núú yǔú, àdi núu na tàú ñáhá‑xí te dàcachi duuⁿ ñaha‑xi —cachí‑gá xáhaⁿ‑gǎ xií‑yu.
18 Qualquer que cair sobre aquela pedra ficará em pedaços, e aquele sobre quem ela cair será feito em pó.
19 Te cue tée cùu dútú cúnùu, ndɨhɨ cue tée dàcuaha ñaha xii ñáyiu nchaa tnúhu ní chídó tnùní ndíi Moìsés ní cuiní‑güedé tnɨɨ‑güedé Jèsús òré‑ni‑á ní cùu, chi ní cutnùní iní‑güedé sá cuèndá‑güedé ní cáháⁿ‑gá, dico ní yùhú‑güedé cuèndá sá ǐo vài ñáyiu.
19 E os principais dos sacerdotes e os escribas procuravam lançar mão dele naquela mesma hora; mas temeram o povo; porque entenderam que contra eles dissera esta parábola.
20 Te ní ndúcú‑güedě nàcuáa cada‑güedé tnɨɨ ñaha‑güedě xii‑gá, te ní tendaha‑güedě cue tée cuáháⁿ ngoto dayuhu ñàha xii‑gá, te cuáháⁿ‑güedé dàtná cue tée váha iní‑xi, te ndùcu‑güedé nàcuáa cada‑güedé nǔu cáháⁿ‑gá ɨɨⁿ tnúhu sá ñà túú tàú‑gá cáháⁿ‑gá cuèndá ducaⁿ te candeca ñaha‑güedě xii‑gá quɨ́hɨ́ⁿ cuáha cuèndá ñáhá‑güedě núú těe cùnuu.
20 E, observando-o, mandaram espias, que se fingissem justos, para o apanharem nalguma palavra, e o entregarem à jurisdição e poder do presidente.
21 Te ní xáhaⁿ‑güedě xii Jèsús:
21 E perguntaram-lhe, dizendo: Mestre, nós sabemos que falas e ensinas bem e retamente, e que não consideras a aparência da pessoa, mas ensinas com verdade o caminho de Deus.
22 Te cachí tnúhu xii‑ndɨ́ nǔu váha‑ni cháhu‑ndɨ́ té Cèsár tée ío cùnuu cuendá impuèstú ǎⁿ ñǎhá —càchí‑güedé xǎhaⁿ‑güedě xii‑gá.
22 É-nos lícito dar tributo a César ou não?
23 Dico Jèsús ní cutnùní iní‑gá sá xító ndèé ñáhá‑güedě xii‑gá, núu ní xáhaⁿ‑gǎ xii‑güedé:
23 E, entendendo ele a sua astúcia, disse-lhes: Por que me tentais?
24 —Chí dánèhé ñáhá xìi‑í ɨɨⁿ díhúⁿ cuìxíⁿ te cachí tnúhu‑ndo nǔu yoo núú‑xi ndèé, ndɨhɨ yoo dɨ̀u‑xi ndeé —càchí‑gá xáhaⁿ‑gǎ xii‑güedé.
24 Mostrai-me uma moeda. De quem tem a imagem e a inscrição? E, respondendo eles, disseram: De César.
25 Te ní xáhaⁿ tùcu‑gá xii‑güedé:
25 Disse-lhes então: Dai, pois, a César o que é de César, e a Deus o que é de Deus.
26 Te ñá ní ndàcu tnahí‑güedé datɨ̀cánuu ñaha‑güedě xii‑gá núú tnǔhu càháⁿ‑gá, chi òré ní cáháⁿ‑gá, te da ní cuñúhu‑güedé nchaa tnúhu ní cáháⁿ‑gá, te váha‑gá ní sadɨ́‑güedé yuhu‑güedé.
26 E não puderam apanhá-lo em palavra alguma diante do povo; e, maravilhados da sua resposta, calaram-se.
27 Te sátá dúcáⁿ te ní sáá ɨɨⁿ ǔú cue tée cùu saducéú núú ndécú Jèsús. Te cue tée‑áⁿ ñà túú sàndáá iní‑güedé sá ndótó cuè ñáyiu ní xíhí, te ní xáhaⁿ‑güedě xii‑gá:
27 E, chegando-se alguns dos saduceus, que dizem não haver ressurreição, perguntaram-lhe,
28 —Mèstrú, ndíi Moìsés càchí ndíi núú tùtú ndècu vitna sá nǔu ɨɨⁿ tée na cùú, te quendóo ñadɨ̀hɨ́‑dé te ñá túú děhe‑dé ní xǒo ndɨhɨ‑aⁿ, te tée cùu ñaní‑dé naqueheⁿ‑dé ñaha ní quendóo quèé‑áⁿ cuèndá coo déhe‑dé ndɨhɨ‑aⁿ cuèndá ñaní‑dé tée ní xíhí‑áⁿ.
28 Dizendo: Mestre, Moisés nos deixou escrito que, se o irmão de algum falecer, tendo mulher, e não deixar filhos, o irmão dele tome a mulher, e suscite posteridade a seu irmão.
29 Te ní xíndecu úsá tnàhá cue tée mee‑ni ndɨ̀ ñaní‑güedé. Te tée díhna ní níhí ñadɨ̀hɨ́‑dé, dico ñá túú ní cùdíi‑dé cundecu‑dé chi ní xíhí‑dé, te ni ɨ̀ɨⁿ déhe‑dé ñá túú ní xǒo ndɨhɨ ñadɨ̀hɨ́‑dé‑áⁿ.
29 Houve, pois, sete irmãos, e o primeiro tomou mulher, e morreu sem filhos;
30 Te tée cùu uú ní naqueheⁿ‑dé ñaha ní quendóo quèé‑áⁿ dico ní xíhí tucu‑dé, te ni ɨ̀ɨⁿ tucu déhe‑dé ñá túú ní xǒo ndɨhɨ ñaha‑áⁿ.
30 E tomou-a o segundo por mulher, e ele morreu sem filhos.
31 Te tée cùu uní ní naqueheⁿ tucu‑dé ñaha ní quendóo quèé‑áⁿ, te dɨu‑ni ducaⁿ nǐ xíhí‑dé, te ní xínu ndɨ ùsá‑güedé ní cándeca ñaha‑güedě xii ñaha‑áⁿ, dico ni ɨ̀ɨⁿ‑güedé ñá túú ní xǒo déhe‑güedé ndɨhɨ‑aⁿ, te ní ndɨhɨ‑güedé ní xíhí.
31 E tomou-a o terceiro, e igualmente também os sete; e morreram, e nào deixaram filhos.
32 Te ndéé núú nǐ ndɨhɨ‑ná ní xíhí tnàhá ñadɨ̀hɨ́‑áⁿ.
32 E por último, depois de todos, morreu também a mulher.
33 Te na sàá nduu ndòto‑güedé ndɨhɨ ñaha‑áⁿ ¿Te ndědacàa‑güedé ñadɨ̀hɨ́‑güedé cuu‑aⁿ‑i? Chi ndɨ ùsá‑güedé ní cándeca ñaha‑güedě xii‑aⁿ —càchí‑güedé xǎhaⁿ‑güedě xii‑gá.
33 Portanto, na ressurreição, de qual deles será a mulher, pois que os sete por mulher a tiveram?
34 Te Jèsús ní xáhaⁿ‑gǎ xii‑güedé:
34 E, respondendo Jesus, disse-lhes: Os filhos deste mundo casam-se, e dão-se em casamento;
35 Dico nchaa ñáyiu ní nduu táhú ndoto díhna nuu ñáyiu‑áⁿ cundecú‑yu ndɨhɨ Yá Ndiǒxí nɨ caa nɨ quɨ́hɨ́ⁿ, te yàcáⁿ ñá túú‑gǎ sá cándèca tnahá‑yu.
35 Mas os que forem havidos por dignos de alcançar o mundo vindouro, e a ressurreição dentre os mortos, nem hão de casar, nem ser dados em casamento;
36 Te ni ñà túú‑gǎ tnúhu xìhí, chi cuu‑ná‑yu dàtná cue espíritú xínú cuèchi núú Yǎ Ndiǒxí cuèndá sá nǐ ndotó‑yu, chi cùú‑yu déhe‑gá.
36 Porque já não podem mais morrer; pois são iguais aos anjos, e são filhos de Deus, sendo filhos da ressurreição.
37 Te ndéé ndíi Moìsés ní chídó tnùní ndíi núú tùtú ndíi sá ncháá ñǎyiu ní xíhí ndotó‑yu, te dɨu‑ni xíáⁿ càháⁿ‑xi cuèndá tnutàú nchìcúⁿ ñuhú, te dɨu‑ni xíáⁿ càchí tucu‑xi sá Yǎ Ndiǒxí cúú‑gǎ Ndiǒxí ndíi Àbrahám, ndíi Isàác, ndɨhɨ ndíi Jàcób.
37 E que os mortos hão de ressuscitar também o mostrou Moisés junto da sarça, quando chama ao Senhor Deus de Abraão, e Deus de Isaque, e Deus de Jacó.
38 Te cue tée‑áⁿ chi cuěi ní xíhí‑güedé sá cúú‑xí nchòhó, dico sá cúú‑xí Yǎ Ndiǒxí chi ndècu vívú‑ni‑güedě. Chi cùtnuní iní‑ó sǎ Yǎ Ndiǒxí cúú‑gǎ Ndiǒxí mee‑ni cuè ñáyiu xǐndecu vǐvú, te ñá túú cùu‑gá Ndiǒxí cue ñáyiu ñá túú ndècu vívú. Te sá cúú‑xí mèe‑gá chi nchaa ñáyiu ndècu ndɨhɨ‑gá ndécú vǐvǔ‑yu cuěi sa ní xíhí‑yu núú ñùyíú‑a —càchí‑gá xáhaⁿ‑gǎ xii‑güedé.
38 Ora, Deus não é Deus de mortos, mas de vivos; porque para ele vivem todos.
39 Te ɨɨⁿ tée dàcuaha ñaha xii ñáyiu nchaa tnúhu ní chídó tnùní ndíi Moìsés ní xáhaⁿ‑dě xii Jèsús:
39 E, respondendo alguns dos escribas, disseram: Mestre, disseste bem.
40 Te ñá túú‑gǎ ní cùyɨɨ‑güedé cácáⁿ tnúhú‑güedě ni ɨ̀ɨⁿ tnúhu núú‑gǎ.
40 E não ousavam perguntar-lhe mais coisa alguma.
41 Te Jèsús ní xáhaⁿ‑gǎ xii‑güedé:
41 E ele lhes disse: Como dizem que o Cristo é filho de Davi?
42 Te mee ndǐi Dàvií‑áⁿ nǐ cachí ndíi núú lìbrú Sǎlmú:
42 Visto como o mesmo Davi diz no livro dos Salmos: Disse o SENHOR ao meu Senhor: Assenta-te à minha direita,
43 te yúhú cada‑í te nchaa sá cúú ǔhú iní ñáhá xìi‑n canehe‑xi sá yɨ́ñùhu núú‑n.”
43 Até que eu ponha os teus inimigos por escabelo de teus pés.
44 ¿Te nása cùu Cristú déhe ndíi Dàvií, te mee ndǐi ní cachí ndíi sá cúú‑gǎ Xítohó ndíi‑i? —càchí Jèsús xáhaⁿ‑gǎ xii‑güedé.
44 Se Davi lhe chama Senhor, como é ele seu filho?
45 Te òré ndátnǔhu Jèsús ndɨhɨ cue tée xìca cuu ndɨhɨ‑gá xǐndedóho ñaha ñáyiu, te xáhaⁿ‑gǎ xii‑güedé:
45 E, ouvindo-o todo o povo, disse Jesus aos seus discípulos:
46 —Cada cuèndá‑ndó vǎ cádá‑ndó nàcuáa quìde cue tée dàcuaha ñaha xii ñáyiu nchaa tnúhu ní chídó tnùní ndíi Moìsés, chi tnàhá iní‑güedé cuihnu‑güedé dóó nání sǎ sácuǐhnu cue tée cùnuu. Te nchaa núú tàcá ñáyiu cuìní‑güedé sá ndɨ̀hɨ tnúhu yɨñùhu cáháⁿ ndɨhɨ ñàhá‑yu xii‑güedé, te nàcáxi‑güedé xìlé sácǒo nchihi cue tée cùnuu‑gá xɨtɨ́ veñúhu conchihi‑güedé, te ducaⁿ‑ni quìde‑güedé cuěi òré quɨ́hu‑güedé mèsá caxi‑güedé òré ndécú‑güedě ɨɨⁿ vico, chi mee‑ni nǔú sácǒo cue tée cùnuu‑gá cuìní‑güedé coo‑güedé.
46 Guardai-vos dos escribas, que querem andar com vestes compridas; e amam as saudações nas praças, e as principais cadeiras nas sinagogas, e os primeiros lugares nos banquetes;
47 Te quèndeé‑güedé vehe nchaa ñáyiu dɨ̀hɨ́ ñáyiu quèé, te ío naha càháⁿ ndɨhɨ‑güedé Yǎ Ndiǒxí cuèndá cuìní‑güedé cáháⁿ váha‑yu cuèndá‑güedé. Te sá dúcáⁿ quìde‑güedé te sáá nduu te ío‑gá ndoho‑güedé núú ùhú núú ndàhú dàcúúxí dàva‑gá ñáyiu —càchí‑gá xáhaⁿ‑gǎ xii‑güedé.
47 Que devoram as casas das viúvas, fazendo, por pretexto, largas orações. Estes receberão maior condenação.

Ler em outra tradução

Comparar com outra

Estude este capítulo no WhatsApp

Peça à IA da Bíblia Fala para explicar Lucas 20, comparar traduções ou montar um estudo — tudo direto pelo WhatsApp.