2 Coríntios 7
Tnúhu ní cáháⁿ yǎ ndiǒxí xito cùu uú (MILNT) vs VC
1 Te sá dúcáⁿ ǐo váha càháⁿ Yǎ Ndiǒxí sá cúú‑xí‑ó nǔu xíǎⁿ càháⁿ‑í dóho nchòhó ñáyiu ío cùu iní‑í sá dùuⁿ duuⁿ daña‑o nchaa sá cuèhé sá dúhá, chi nchaa xíǎⁿ ñá túú cùu‑xi sá vǎha sá cúú‑xí ìní‑ó ndɨ̀hɨ yɨquɨ cuñú‑ó, te cada‑o nàcuáa tàú‑xi cunduu nàcuáa cundáá‑ó nǔú Yǎ Ndiǒxí, te cada‑o sǎ néhé‑ó sǎ yɨ́ñùhu núú‑gǎ.
1 Depositários de tais promessas, caríssimos, purifiquemo-nos de toda imundície da carne e do espírito, realizando plenamente nossa santificação no temor de Deus.
2 Te nɨ yùhu nɨ iní‑ndó chì cúú ìní ñáhá xìi‑ndɨ́, chi nchúhú vá yǒo ɨɨⁿ quìde úhú iní‑ndɨ́, te ni vǎ yǒo ɨɨⁿ dàcuíta nihnu‑ndɨ́, te ni vǎ yǒo ɨɨⁿ dàndahú‑ndɨ́.
2 Acolhei-nos dentro do vosso coração. A ninguém temos ofendido, a ninguém temos arruinado, a ninguém temos enganado.
3 Te sá dúhá càháⁿ‑í te vá cání ìní‑ndó sǎ ɨ̀ɨⁿ cuéchi dàcaa‑í dɨ́quɨ́‑ndó, chi dàtná sa ní cachí‑í xii‑ndo sǎ yǔhú ío cùu iní ñáhà‑í xii‑ndo, te cuěi vitna ndècu‑gá‑ó ñùyíú‑a àdi cuéi na cùú‑ó dico dɨu‑ni ducaⁿ cùu iní ñáhà‑í xii‑ndo.
3 Não vos digo isto por vos condenar, pois já vos declaramos que estais em nosso coração, conosco unidos na morte e unidos na vida.
4 Te yúhú ío váha sàni iní‑í cuèndá‑ndó, te ducaⁿ ǐo váha càháⁿ‑í cuèndá‑ndó, te ío ndècu ndɨhɨ‑í tnúhu ndee ìní cuèndá‑ndó, te ío cùdɨ́ɨ́ ìní‑í sá cuèndá‑ndó cuěi nándɨ ndòho‑í ndɨhɨ dava‑gá‑güedé ndécú‑ndɨ̌.
4 Tenho grande confiança em vós. Grande é o motivo de me gloriar de vós. Estou cheio de consolação, transbordo de gozo em todas as nossas tribulações.
5 Te nchúhú cútnàhá ní sáháⁿ‑ndɨ́ distrìtú Macèdoniá, te ñá túú tnàhí ni ndètatú‑ndɨ́ cuèndá nchaa sá nǐ yáhandɨ chi ío ní ndoho‑ndɨ́ cuèndá nchaa sá nǐ quidé‑yu, chi ío ní cuándeé ñáhǎ‑yu xii‑ndɨ́, te ío ní sani iní‑ndɨ́ nǔu nása‑gá yáha‑ndɨ́ ní cùu.
5 De fato, à nossa chegada em Macedônia, nenhum repouso teve o nosso corpo. Eram aflições de todos os lados, combates por fora, temores por dentro.
6 Dico Yá Ndiǒxí ní taxi‑gá tnúhu ndee ìní xii‑ndɨ́ òré ní quexìo té Tìtú núú ndécú‑ndɨ̌, te dɨu‑ni Yaá‑áⁿ cúú‑gǎ Yaá sǎñaha‑gǎ tnúhu ndee ìní xii cue ñáyiu ndɨ̀hú iní‑xi.
6 Deus, porém, que consola os humildes, confortou-nos com a chegada de Tito;
7 Te ducaⁿ nǐ taxi Yá Ndiǒxí tnúhu ndee ìní xii‑ndɨ́ cuèndá sá nǐ quexìo té Tìtú núú ndécú‑ndɨ̌, te ñá dɨ́ú‑ní sǎ cuèndá ní quexìo‑dé chi ní níhí tucu‑ndɨ́ tnúhu ndee ìní cuèndá ní cani‑dé cuèndú núú‑ndɨ̌ sá nchòhó ní sáñaha‑ndo tnǔhu ndee ìní xii‑dé, te ní cachí tnúhu‑dé xii‑ndɨ́ sá nchòhó ío cuìní‑ndó cǎháⁿ ndɨhɨ ñaha‑ndo xìi‑ndɨ́, te ní cachí tnúhu tucu‑dé xii‑ndɨ́ sá nchòhó ío ndɨ̀hú iní‑ndó cuèndá nàcuáa cùu ndecu‑ndo ni cuu, ndɨhɨ cuèndá sá ǐo sàni iní‑ndó cuèndá‑í, te sá dúcáⁿ ndùu cuendú ní cani‑dé núú‑ndɨ̌ nǔu xíǎⁿ ío ní cudɨ́ɨ́ ìní‑í.
7 e não somente com a sua chegada, mas também com a consolação que ele recebeu de vós. Ele nos contou o vosso ardor, as vossas lágrimas, a vossa solicitude por mim, de modo que ainda mais me regozijei.
8 Te nchòhó ní ndɨ́hú iní‑ndó cuèndá tnúhu càháⁿ‑í núú tùtú sá nǐ dáquíxì‑í ndaha‑ndo, te òré ní níhì‑í tnúhu sá ndɨ̀hú iní‑ndó te tnaa‑ni ní ndixi cuéchi iní‑í sá dúcáⁿ nǐ quide‑í te dǎtnùní ñá túú‑gǎ ní ndìxi cuéchi iní‑í.
8 Se minha carta vos penalizou, não me arrependo. Se a princípio o senti {porque vejo que, ao menos por um momento, essa carta vos penalizou},
9 Te vitna ní ndɨ́hú iní‑ndó, te xíǎⁿ ní quide‑xi ní ndixi cuéchi iní‑ndó sǎ ñà túú quìde váha‑ndo ndècu‑ndo ni cuu, te ní cudɨ́ɨ́ ìní‑í dico ñá dɨ́ú cuèndá sá ni ndɨ̌hú iní‑ndó nǐ cudɨ́ɨ́ ìní‑í chi cuèndá sá nǐ ndixi cuéchi iní‑ndó, te ní ndɨ́hú iní‑ndó nàcuáa ní cuu váha iní Yǎ Ndiǒxí, te xíǎⁿ nǔu ní cuu‑xi ɨɨⁿ sá vǎha sá cúú‑xí‑ndó cuèndá tnúhu ní cáháⁿ‑í te ñá túú ní cùu‑xi ɨɨⁿ sá cuèhé sá cúú‑xí‑ndó.
9 agora me alegro, não porque fostes entristecidos, mas porque esta tristeza vos levou à penitência. Pois fostes entristecidos segundo Deus, de modo que nenhum dano sofrestes de nossa parte.
10 Te nchoo nǔu na ndɨ̀hú iní‑ó nàcuáa cuu váha iní Yǎ Ndiǒxí, te ndìxi cuéchi iní‑ó te núu ñá túú quìde váha‑o ndècu‑o, te sá dúcáⁿ quìde‑o te nàníhí tàhú‑ó, te vá ndɨ̀hú iní‑ó sǎ dúcáⁿ nǐ quide‑o, te dava ñáyiu xǐndecu ichi cuèhé ichi duha ndɨ̀hú iní‑yu dico ñá túú ndìxi cuéchi iní‑yu cuèndá nchaa sá ñà túú vǎha quìdé‑yu, te sá dúcáⁿ quìdé‑yu te cuíta nihnú‑yu.
10 De fato, a tristeza segundo Deus produz um arrependimento salutar de que ninguém se arrepende, enquanto a tristeza do mundo produz a morte.
11 Te sá dúcáⁿ nǐ ndɨ́hú iní‑ndó nàcuáa ní cuu váha iní Yǎ Ndiǒxí, te xíǎⁿ nǔu ndùcu ndee‑ndo quide‑ndo nchaa nacuáa tàú‑xi cunduu, te vitna nɨ yùhu nɨ iní‑ndó càháⁿ‑ndó sǎ quídé vǎha‑ndo, te ío cùdééⁿ‑ndó nǔú méé‑ndó sǎ ñà túú quìde váha‑ndo ndècu‑ndo ni cuu, te yùhú‑ndó ndècu‑ndo cuendá sá ñà túú quìde váha‑ndo ni cùu, te ío ní xúhuⁿ iní ñáhá‑ndó xìi‑í, te ní ndúcú ndéé‑ndó nǐ quide ndáá‑ndó cuèndá tée ndècuéchi ndècu ndɨhɨ‑ndo, te sá dúcáⁿ nǐ quide‑ndo te xíǎⁿ ní cutnùní sá méé‑ndó ñà túú cuěchi‑ndo.
11 Vede, pois, que solicitude operou em vós a tristeza segundo Deus! Muito mais: que excusas! Que indignação! Que temor! Que ardor! Que zelo! Que severidade! Mostrastes em tudo que não tínheis culpa neste assunto.
12 Te ní cadúha‑í tutú ní dáquíxì‑í ndaha‑ndo, te ní quide‑ndo nàcuáa ní cáháⁿ‑í, te sá dúcáⁿ nǐ quide‑ndo xíǎⁿ ní cutnùní iní‑ndó sǎ ǐo cùu iní ñáhá‑ndó xìi‑í. Te Yá Ndiǒxí náhá‑gǎ sá dɨ́ú cuèndá xíǎⁿ ní dáquíxì‑í tutú ndaha‑ndo, te ñá dɨ́ú‑ní cuèndá sá sání ìní‑í cuèndá tée ndècuéchi ndècu ndɨhɨ‑ndo, te ni ñà dɨ́ú‑ní cuèndá ñáyiu ní dándɨ̀hú tée ndècuéchi‑áⁿ iní‑xi ní càdúha‑í tutú ní dáquíxì‑í ndaha‑ndo.
12 Portanto, se vos escrevi, não o fiz por causa daquele que cometeu a ofensa, nem por causa do ofendido; foi para que se manifestasse a vossa dedicação por mim diante de Deus.
13 Te cuèndá sá quídé vǎha‑ndo ndècu‑ndo xíǎⁿ cúú‑xí tnǔhu ndee ìní ndécú ndɨ̀hɨ‑ndɨ́.
13 Eis o que nos tem consolado. Mas, acima desta consolação, o que nos deixou sobremaneira contentes foi a alegria de Tito, cujo coração tranqüilizastes.
14 Te yúhú ñá túú cùcahaⁿ núù‑í sá nì cáháⁿ váha‑í cuèndá‑ndó nǔú tě Tìtú cútnàhá vátá quíxí‑gǎ‑dé núú ndécú‑ndó, chi ní cutnùní iní‑dé sá ndàá càháⁿ váha‑í nàcuáa quìde‑ndo datná cúú‑xí sǎ ndàá nchaa tnúhu dàcuaha ñaha‑í xii‑ndo.
14 Se me gloriei de vós em presença dele, não fui envergonhado. Pois, assim como tudo o que vos temos dito foi conforme a verdade, assim também o louvor que de vós fizemos a Tito demonstrou-se verdadeiro.
15 Te vitna ío‑gá váha cùu iní té Tìtú cuèndá‑ndó, chi ndàcu iní‑dé sá ncháá‑ndó ǐo váha ní tnɨɨ‑ndo nchàa tnúhu ní cáháⁿ‑dé núú‑ndó, te ndàcu tucu iní‑dé sá nǐ queheⁿ cuèndá váha‑ndo‑dě, te ní dátǔu‑ndo nǔú‑dě sá ǐo ní quɨyùhú iní‑ndó sǎ vǎ ndácú‑ndó càda‑ndo nchaa nacuáa tàú‑xi cunduu.
15 A sua afeição por vós é cada vez maior, quando se lembra da obediência que todos vós lhe testemunhastes, de como o recebestes com respeito e deferência.
16 Te ío cùdɨ́ɨ́ ìní‑í cuèndá‑ndó chi cùtnuní ndáá iní‑í sá ñà túú dàña ndeé‑ndó quìde‑ndo nchaa nacuáa tàú‑xi cunduu.
16 Alegro-me por poder contar convosco em tudo.
Atalhos do teclado
- Capítulo anterior←
- Próximo capítulo→
- Versículo anteriork
- Próximo versículoj
- Limpar seleçãoEsc
- Esta ajuda?
Estude este capítulo no WhatsApp
Peça à IA da Bíblia Fala para explicar 2 Coríntios 7, comparar traduções ou montar um estudo — tudo direto pelo WhatsApp.