Atos 22
Mvù Ŋgɔ̀ŋ Feê (MCU) vs NTLH
1 «Bɔ̀ nùàr mò, bɔ̀ tele mò, bí ŋgwé! Mè nde aá sòn mò tueé.»
1 — Meus senhores, irmãos e pais, escutem o que eu vou dizer a vocês em minha defesa!
2 Te bɔ́ yeé nde ŋgweé njií bú mé ju hebreêh sònò mân, bɔ́ huné ŋeí cu baá ye-re nɔɔ́ŋ. À deén baá-re ndɔ, ye bɔ́ a:
2 Quando o ouviram falar em hebraico , eles ficaram mais quietos ainda. Então Paulo disse:
3 «Mè né nùà Jûf; bɔ́ lé mè ŋaár naâ ké Târse te tàbè Silisî. Mè lé kulà naâ ká Jerusalem. Jéjég sóù bɔ̀ tele beèh léí jɔ̀gɔ̀, Gamaliêl lé mè feéh naâ kɔɔ́. Mè lé toò Càŋ bɔgɔ́ naâ faá bí né lan bɔgɔ́ sâ.
3 — Eu sou judeu, nascido em Tarso, na região da Cilícia, mas fui criado aqui em Jerusalém como aluno de Gamaliel. Fui educado muito rigorosamente dentro da lei dos nossos antepassados. Eu era muito dedicado a Deus, como todos vocês aqui também são.
4 Bɔ̀ɔ́ mé né ceér Yeésò bele dɔɔ́ŋ, mè lé naâ bɔ́ bunó, mè né bɔ́ wulá sɔm bele, mè né siíb mé véh mene gwà cibì sie yií.
4 Persegui os que seguiam este Caminho e fiz com que alguns fossem condenados à morte. Prendi homens e mulheres e os joguei na cadeia.
5 *Ŋgàŋ sèmè dé koô mé bɔ̀ kokoô bɔ̀ dɔɔ́ŋ sòn mò tueé nde né kɔɔ́. Bɔ́ lé mè mvù beè nyagá haá naâ kɔɔ́, te mè nde ye terreb njolò bɔ̀ Jûf dé ké Damâs kwa. Mè lé naâ ké teèn ndeé ndɔ, ye mɔ mè wa baá ké teèn, mè ndeè né bɔ̀ Yeésò bɔ̀ ká Jerusalem sie turú ndeê, te bɔ́ ŋene gèr ma.»
5 O Grande Sacerdote e todo o Conselho Superior podem provar que estou dizendo a verdade, pois eu recebi cartas deles, escritas para os irmãos judeus que moram em Damasco. E fui até lá para prender os seguidores deste Caminho e trazê-los presos com correntes a Jerusalém, a fim de serem castigados.
6 Pɔ̂l den cuù, ye bɔ́ a: «Mè fɔɔ́n gò Damâs ndɔ. Mè né ka ndeé, mè wa kwarè lɔɔ̂, sâ lou nde aá dilí. Te mè yeé ke, ŋagâ déì ba suagà ter, né kwarè mò wula njerré yɔŋ.
6 E Paulo continuou: — Eu estava viajando, já perto de Damasco, e era mais ou menos meio-dia. De repente, uma forte luz que vinha do céu brilhou em volta de mim.
7 Mè jege die doó, mè né hueh déì ŋgweé njií, ye mè a: Sɔ̂l, Sɔ̂l, wò mè ménâ bunó né mé ŋgei wa?
7 Eu caí no chão e ouvi uma voz que me dizia: “Saulo, Saulo, por que você me persegue?”
8 Mè bie njií ye bú a: Né wò neì wa, Nùà dueè? Ye mè a: Né nyí Yeésò nùà Najarêt mé mè né bunó den sâ ma.
8 — Então eu perguntei: “Quem é o senhor?”
9 Bɔ̀ɔ́ mé lé naá giì jomo mò ŋene cegé ŋagâ, bɔ́ lé dé bɔɔ̀n hueh sâ ŋgwé ná ŋgwêh.
9 — Os homens que viajavam comigo viram a luz, porém não ouviram a voz de quem falava comigo.
10 Mè ye: á hên, mè bɔɔ́ nde aá naàn wa, Nùà dueè? Nùà Dueè doô ye mè a: Kòmò wùò ter, ndé ké Damâs; ké teèn sâ, njií mé nyí ye wò a, bébɔɔ̀, bɔ́ nde né wò tueé.
10 Eu perguntei: “Senhor, o que devo fazer?” — E o Senhor respondeu:
11 Bɔ̀ɔ́ mé lé naâ jomo mò doô mé mè ké Damâs derré wa baá lòù. Sâ ŋagâ mè njolo cugó sɔm aá kèn.
11 — Aquela luz brilhante tinha me deixado cego. Por isso os meus companheiros me pegaram pela mão e me levaram até Damasco.
12 «Sâ nùà dùlà-Càŋ déì né lɔ sâ teèn, yilí seèn né Ananíà, à né *sóú beèh bagasé jolo nyegé. Né nùà gècên beè bɔ̀ Jûf ké sâ ndɔ.
12 Havia ali um homem chamado Ananias. Ele era religioso, obedecia à nossa Lei , e todos os judeus que moravam em Damasco o respeitavam.
13 Nùà sâ waà njebá ndeè kwarè mò, ye mè a: Sɔ̂l, nùàr nyî, njolo yeè a, kòmò cú wò mé njéh komò ma! À yeé cib sòn, njolo mò kwɔgɔ ŋagá ndɔ, mè ŋene njií bú.
13 Esse homem veio me procurar, chegou perto de mim e disse: “Irmão Saulo, veja de novo!” — No mesmo instante comecei a ver de novo e olhei para ele.
14 Ye mè a: Càŋ mé né felè bɔ̀ tele beèh léí jɔ̀gɔ̀ lé wò balé sɔɔ́m naâ kɔɔ́, ye te wò ŋene kɔ njií mé nyí gwaán nê. À lé naâ wò Nùà dilî njolò feh gií, wò lé naâ bú ŋené, wò ŋgweé hueh seèn.
14 Então ele disse: “Saulo, o Deus dos nossos antepassados escolheu você para conhecer a vontade dele, para ver o seu Bom Servo e para ouvir o Servo falar com você pessoalmente.
15 Wò nde né sòn seèn toò bɔ̀ nùàr dɔɔ̂ŋ ŋaá. Njií mé wò lé naâ ŋené dɔɔ́ŋ, wò nde né bɔ́ feh, wò feh bɔ́ njií mé wò lé naâ ŋgweé ndɔ.
15 Pois você será testemunha dele para dizer a todos aquilo que você tem visto e ouvido.
16 À deén baá-re ye mè a: Sâ mè kela cu né kei wa? Wùò ter, bɔ́ kou sɔm wò nòmò Càŋ, te veên yeè yaga yuo mé yilí Fehtoò beèh ma.»
16 E agora não espere mais. Levante-se, peça a ajuda do Senhor e seja batizado, e os seus pecados serão perdoados.”
17 «Jomo sâ mè cu cuù ká Jerusalem. Mè yeé baá Càŋ ké *gwà Càŋ koô dua den, kulu mè faá vuú nɔ.
17 E Paulo terminou, dizendo: — Então eu voltei para Jerusalém. Quando estava orando no Templo, tive uma visão.
18 Mè ŋene Nùà Dueè ye mè a: Wùò ter kwar, yùò ká Jerusalem nɔɔ́ŋ. Njií mé wò né felè mò tueé den hên, bɔ̀ nùàr gwàn ndé ŋgwéh.
18 Vi o Senhor, e ele me disse: “Saia depressa de Jerusalém porque as pessoas daqui não aceitarão o que você vai dizer a meu respeito.”
19 Mè ye bú a: Nùà Dueè, ŋgweéh bɔ́ né gi kɔɔ́ ye, mè lé naâ te bɔ̀ *gwà sóù ndeé bele, mè sie bɔ̀ɔ́ mé né temé yoòr yeè kwaá njií, mè nde bɔ́ gwà cibì yií njií, bɔ́ duún bɔ́ núr wa?
19 — Eu respondi: “Senhor, eles sabem muito bem que eu ia às sinagogas , e prendia os que criam em ti, e batia neles.
20 Ŋgweéh loù mé bɔ́ lé wulà naâ sòn yeè Etiên, mè lé naâ teèn ndɔ wa? Bɔ̀ɔ́ mé lé wulà naâ bú, mè lé naâ bɔ́ seén, bɔ́ lé cɔ̀gɔ̀ huaré kwaá lɔɔ̀ naâ beè mò.
20 Quando estavam matando Estêvão, que falava a respeito de ti, ó Senhor, eu estava ali, concordando com aquele crime. E até tomei conta das capas dos assassinos dele.”
21 Nùà Dueè tueé baá-re mè ndɔ, ye mè a: Ndé yeè ndeè, mè wò tema njií nde né ké bèh dàb, ké yoòr bɔ̀ɔ́ mé Jûf sam ma.»
21 — Aí o Senhor disse: “Vá, pois eu vou enviá-lo para bem longe; vou enviá-lo aos não judeus.”
22 Pɔ̂l yeé baá dé bɔ̀ɔ́ mé Jûf sam teèn tueé kwaá, bɔ̀ɔ́ mé lé naá giì ŋgweé dɔɔ́ŋ keéŋ njií ké ter, ye bɔ́ nyòlò sɔ̀m nùà hèllè mé cio; Càŋ a bɔ́ à hue cu ma.
22 A multidão ficou ouvindo Paulo até que ele disse isso, mas aí eles começaram a gritar com toda a força: — Matem esse homem! — Ele não merece viver!
23 Bɔ́ né ké ter geba njií, bɔ́ né cɔ̀gɔ̀ yoòr salé, bɔ́ né fùfú ter ŋuaán vuú njií.
23 Eles gritavam, sacudiam as capas no ar e jogavam poeira para cima.
24 Kwaá-taâb bɔ̀ Rɔ̂m bɔ̀ doô yeé ŋene aá ménâ, ye bɔ́ yí njí Pɔ̂l yí te mbàn bɔ̀ sɔ́jì, bɔ́ dún bú núr ma. Sâ ye, mɔ núr baá bú yoòr yilá, à nde né cie tueé sɔm, te nyí kɔ kwɔ̀m teèn, nyí kɔ njií mé bɔ́ nùàr né mé njéh ŋaáŋ doô.
24 Então o comandante mandou que os seus soldados levassem Paulo para dentro da fortaleza. Mandou também que o chicoteassem para que ele contasse por que a multidão estava gritando contra ele.
25 Bɔ́ yeé kaga si aá Pɔ̂l doó, faá bɔ́ nde aá bú lobo nɔ, à deên ndɔ, ye nùà koô lètenè bɔ̀ sɔ́jì a: «Mɔ nùàr né bɔ̀ huaán Rɔ̂m, bɔ́ née ju túé ŋgwéeh ye, sóú biì ye lòbò kéh bú mbaá wa?»
25 Porém, quando o estavam amarrando para chicoteá-lo, Paulo perguntou ao oficial romano que estava perto dele: — Será que vocês têm o direito de chicotear um cidadão romano, especialmente um que não foi condenado por nenhum crime?
26 Nùà koô hèllè yeé nde ŋgweé njií ménâ, à nde mé kwaá-taâb tueé njií ndɔ, ye bú a: «Wò jue te nyí bɔɔ́ naàn á? Nùà hên né bɔ̀ huaán Rɔ̂m.»
26 Quando o oficial ouviu isso, foi falar com o comandante e disse: — O que é que o senhor vai fazer? Aquele homem é cidadão romano!
27 Kwaá-taâb yeé nde ŋgweé njií mân, à ndeè ká teèn mé be seèn, ye Pɔ̂l a: «Júe mè a, nyí né bɔ̀ huaán Rɔ̂m?» Pɔ̂l ye bú a: «Nyea!»
27 Então o comandante foi falar com Paulo e perguntou: — Me diga uma coisa: você é mesmo cidadão romano? — Sou! — respondeu Paulo.
28 Kwaá-taâb hèllè den cuù ye: «Mè lɔ nde nùà Rɔ̂m ŋaá, mè lɔ gwɔɔ́m naâ kàgàlɔ̀ŋ kókoó.» Pɔ̂l deên ndɔ, ye bú a: «Dé mò, mè né huaán, bɔ́ lé mè ŋaár naâ ké teèn.»
28 Aí o comandante disse: — Eu também sou, e isso me custou muito dinheiro. Paulo respondeu: — Pois eu sou cidadão romano de nascimento.
29 Te bɔ̀ɔ́ mé la ye bɔ́ nde aá bú lobo doô yeé nde ŋgweé njií mân, bɔ́ ŋellé nde gi gè jomo. Kwaá-taâb mé feh seèn yeé ŋgweé, wa nyí mé yuií kagá naâ bɔ̀ huaán Rɔ̂m mân, veéh bɔɔ́ bú njèh.
29 Imediatamente os homens que iam chicoteá-lo recuaram. E o próprio comandante ficou com medo ao saber que Paulo era cidadão romano e ele tinha mandado amarrá-lo.
30 Cieé ŋaga, kwaá-taâb kaga ndòn, ye njií mé bɔ̀ Jûf ye kɔ bɔ́ wúlá sɔ̀m Pɔ̂l mé njéh doô, kɔ nyí ŋgweé nyegé baá kwɔ̀m sâ. Yeé baá ménâ, à ye bɔ́ sè sɔ̀m bú seè. À yilá bilí bɔ̀ *ŋgàŋ sèmè dé kokoô mé gùm mbàgà juù sâ dɔɔ́ŋ, à weh suaga mé Pɔ̂l ké toò juù ndɔ.
30 O comandante queria saber com certeza por que os judeus estavam acusando Paulo. Então, no dia seguinte, mandou que tirassem as correntes que o prendiam e ordenou que os chefes dos sacerdotes e todo o Conselho Superior se reunissem. Depois mandou que trouxessem Paulo e o colocassem em frente deles.
Atalhos do teclado
- Capítulo anterior←
- Próximo capítulo→
- Versículo anteriork
- Próximo versículoj
- Limpar seleçãoEsc
- Esta ajuda?
Estude este capítulo no WhatsApp
Peça à IA da Bíblia Fala para explicar Atos 22, comparar traduções ou montar um estudo — tudo direto pelo WhatsApp.