Gênesis 42
Ị́jọ́ Úꞌdí rĩ (LUC) vs NTLH
1 Yãkóꞌbõ la mụ arelé la ãkónã ãngũ Mị̃sị́rị̃ drị̂ gá cí, jọ anzị ĩꞌdidrị̂ ꞌbaní, “Ĩmi ídé ị́jọ́ ãzí ku ãꞌdu sĩ yã?
1 Quando Jacó soube que havia mantimentos no Egito, disse aos filhos: — Por que vocês estão aí de braços cruzados?
2 Má are Mị̃sị́rị̃ gâlé ãkónã cí, ĩmụ ꞌbání ĩgbãlé la sĩ uꞌájó ídri ãbị́rị́ ika ꞌdĩ agá ꞌdâ ãma icó dó sĩ ũdrãlé ku.”
2 Ouvi dizer que no Egito há mantimentos. Vão até lá e comprem cereais para não morrermos de fome.
3 Ị́jọ́ ꞌdĩ sĩ, Yụ̃sụ́fụ̃ ꞌbã ádrị́pịka mụdrị́ rĩ mụ kí dó ãkónã ĩgbãlé Mị̃sị́rị̃ gâlé nĩ.
3 Então os dez irmãos de José por parte de pai foram até o Egito para comprar mantimentos.
4 Wó Yãkóꞌbõ uga Yụ̃sụ́fụ̃ ꞌbã ádrị́pị Bénzãmĩnĩ mụlé ĩꞌba abe úmgbé ãꞌdusĩku idé ụ̃rị̃ sĩ, ũrã ị́jọ́ ãzí ũnzí la icó mụlé ru idélé ĩꞌdi ụrụꞌbá gá rá.
4 Mas Jacó não deixou que Benjamim, o irmão de José por parte de pai e de mãe, fosse com eles; ele tinha medo de que lhe acontecesse alguma desgraça.
5 Anzị Yãkóꞌbõ drị́ ꞌdĩ mụ kí ꞌbá ãzí mụlépi ãkónã ĩgbãlépi Mị̃sị́rị̃ gâlé rĩ kí abe ãꞌdusĩku rílẽ ꞌde ándrá vâ ãngũ Kãnánĩ drị̂ agá ĩndĩ.
5 Os filhos de Jacó foram comprar mantimentos junto com outras pessoas, pois em todo o país de Canaã havia fome.
6 Yụ̃sụ́fụ̃ ꞌbã ándrá adrujó ãmbógó ru ãngũ Mị̃sị́rị̃ drị̂ gá rĩ sĩ, ri ãkónã ụzịlé ꞌbá ụ̃nọ́kụ́ drị̃ gá ꞌdâ rĩ ꞌbaní pírí nĩ. Yụ̃sụ́fụ̃ ꞌbã ádrị́pịka kí mụ acálé ꞌbo tị̃ kí ãja ãzíla su kí drị̃ vụ̃rụ́ ĩꞌdi drị̃lẹ́ gá.Yụ̃sụ́fụ̃ ꞌbã ádrị́pịka tị̃ kí ãja ĩꞌdi drị̃lẹ́ gá.|alt="Joseph's brothers bow down before him." src="CO00730b.tif" size="span" ref="42:6"
6 Como governador do Egito, era José quem vendia cereais às pessoas que vinham de outras terras. Quando os irmãos de José chegaram, eles se ajoelharam na frente dele e encostaram o rosto no chão.
7 Yụ̃sụ́fụ̃ la mụ ádrị́pịka kí ndrelé ꞌbo, cọtị nị̃ kí cé, wó ꞌbã ru ínị̃ kí ku. Zị kí ũmbájírílí, “Ĩmi angá íngõlé yã?”
7 Logo que José viu os seus irmãos, ele os reconheceu, mas fez de conta que não os conhecia. E lhes perguntou com voz dura: — Vocês, de onde vêm? — Da terra de Canaã — responderam. — Queremos comprar mantimentos.
8 Yụ̃sụ́fụ̃ ní táni ádrị́pịka kí nị̃ agá rá tí, wó nị̃ kí ĩꞌdi ku.
8 José reconheceu os seus irmãos, mas eles não o reconheceram.
9 ꞌDã ꞌbã ũngúkú gá, ị́jọ́ ándrá urobí ꞌbã ĩꞌdi ũbĩjó rĩ agá kí dó ĩꞌdinî, ãzíla jọ ĩꞌbaní, “Ĩmi ꞌbá ũní-ũníŋá gá la kî; ĩmi amụ́ lú sĩ lẽjó ãngũ ãmadrị́ ꞌdĩ ị̃ndụ́ ndrụ̃jó sĩ nị̃jó la ĩꞌdi ũkpó kóru la wókõ íngõ gá yã rĩ.”
9 Então José lembrou dos sonhos que tinha tido a respeito deles e disse: — Vocês são espiões que vieram para ver os pontos fracos do nosso país.
10 Umvi kí, “Yụ, úpí ãmadrị̂ ãtiꞌbo mídrị̂ amụ́ kí ãkónã ĩgbãlé.
10 Eles responderam: — De modo nenhum, senhor. Nós, os seus criados, viemos para comprar mantimentos.
11 Ãma pírí anzị átẹ́pị ãlu ãni la. Ãma adru ꞌbá ũní-ũníŋá gá la kî ku, ãma ꞌbá ị́jọ́ mgbã idélépi la kî.”
11 Somos filhos de um mesmo pai. Nós não somos espiões, senhor! Somos gente honesta.
12 Yụ̃sụ́fụ̃ jọ ĩꞌbaní, “Yụ! Ĩmi amụ́ lú sĩ lẽjó ãngũ ãmadrị́ ꞌdĩ ị̃ndụ́ ndrụ̃jó sĩ nị̃jó la ĩꞌdi ũkpó kóru la wókõ íngõ gá yã rĩ.”
12 — Não acredito — disse José. — Vocês vieram para ver os pontos fracos do nosso país.
13 Wó jọ kí, “Ãtiꞌbo mídrị̂ kí ándrá ádrị́pịka rú pírí rĩ gá ꞌbá mụdrị́ drị̃ ị̃rị̃, ãma anzị ꞌbá ãlu ãni la kí angájó ãngũ Kãnánĩ drị̂ gá. Ãmã ádrị́pị ãlu rĩ drã rá, ãzí vúléŋá rĩ ace ru ãmã átẹ́pị be.”
13 Eles disseram: — Nós moramos em Canaã. Somos ao todo doze irmãos, filhos do mesmo pai. Mas um irmão desapareceu, e o mais novo está neste momento com o nosso pai.
14 Yụ̃sụ́fụ̃ jọ ĩꞌbaní, “Ĩꞌdi tá mání jọlé ĩminí rĩ áni, ĩmi ꞌbá ũní-ũníŋá gá la kî.
14 José respondeu: — É como eu disse: vocês são espiões.
15 Ma ĩmi ụ̃ꞌbị̃ ꞌdĩ áni: Ána ũyõ úpí Fãráwũ ꞌbã rụ́ sĩ ĩmi icó gõlé ku kpere ĩmi ádrị́pị vúléŋá ꞌdã ꞌbã acâ gá ꞌdâ.
15 E o jeito de provar que vocês estão dizendo a verdade é este: enquanto o irmão mais moço de vocês não vier para cá, vocês não sairão daqui. Isso eu juro pela vida do rei!
16 Ĩmi ãzí ãlu la ꞌbã mụ ĩmĩ ádrị́pị ajílé. Ála ĩmi ãzí rĩ kí ꞌbã mãbụ́sụ̃ gá, ma sĩ nị̃ la ị́jọ́ ĩminí jọlé ꞌdĩ ĩꞌdi jõ nõ ị́jọ́ mgbã la yã áni. Ĩdrĩ ĩmĩ ádrị́pị vúléŋá ꞌdã ají ku, ị́jọ́ mání jọlé rĩ, ána ũyõ úpí Fãráwũ ꞌbã rụ́ sĩ ĩmi ꞌbá ũní-ũníŋá gá la kî!”
16 Um de vocês irá buscá-lo, mas os outros ficarão presos até que fique provado se estão ou não dizendo a verdade. Se não estão, é que vocês são espiões. Juro pela vida do rei!
17 ꞌDã ꞌbã vúlé gá Yụ̃sụ́fụ̃ ꞌbã dó kí mãbụ́sụ̃ gá ụ́ꞌdụ́ na.
17 E os pôs na cadeia por três dias.
18 Ụ́ꞌdụ́ na la sĩ Yụ̃sụ́fụ̃ jọ ĩꞌbaní, “Ma ꞌbá Ãdróŋâ ụ̃rị̃lépi rá la, ma ĩmi aꞌbe ídri rá ĩdrĩ ị́jọ́ ꞌdĩ nga rá rĩ gá.
18 No terceiro dia José disse a eles: — Eu sou uma pessoa que
19 Ĩmi ꞌbá mgbã la yã rĩ nị̃jó, ĩmĩ ãzí ãlu rĩ ꞌbã ace mãbụ́sụ̃ gá ꞌdâ; ĩmi ãzí rĩ icó kí gõlé vúlêlé íná ĩꞌbã kí ĩgbãlé rĩ trũ ꞌbá ĩꞌbadrị́ ãbị́rị́ trũ ꞌdã ꞌba rụ̂lé rá.
19 Se, de fato, são pessoas honestas, que um de vocês fique aqui na cadeia, e que os outros voltem para casa, levando mantimentos para matar a fome das suas famílias.
20 Wó ĩminí ãgõ agá ĩmi ají ĩmĩ ádrị́pị vúléŋá rĩ má rụ́ ꞌdõlé ĩndĩ. ꞌDĩ la iꞌda la mání ĩmi ị́jọ́ mgbã rĩ jọ ãzíla má icó dó sĩ ĩmi ụꞌdị́lé ku.” Ãꞌị̃ kí ị́jọ́ ꞌdĩ idéjó rá.
20 Depois tragam aqui o seu irmão mais moço. Isso provará se vocês estão ou não dizendo a verdade; e, se estiverem, não serão mortos. Eles concordaram
21 Iꞌdó dó kí ị́jọ́ jọlé kí drĩdríŋĩ gá, jọ kí ãndá-ãndá ru “Ị́jọ́ ꞌdĩ kí ru idé ãma ụrụꞌbá gá íni la ãmaní ándrá ãmã ádrị́pị Yụ̃sụ́fụ̃ idéjó ũnzí rĩ sĩ. Ãndre kí ándrá ũcõgõ ĩꞌdi ꞌbã adrujó ala gá rĩ ãzíla drị́ ĩꞌdi ꞌbã ãꞌbãlé ãzãkoma aꞌị́jó ãmadrị́ rĩ rá, wó ãma are kí ándrá ĩꞌdi ku. Ũcõgõ ãmadrị́ ꞌdĩ acá ãma drị̃ gá ị́jọ́ ándrá ãmaní idélé rĩ sĩ.”
21 e disseram uns aos outros: — De fato, nós agora estamos sofrendo por causa daquilo que fizemos com o nosso irmão. Nós vimos a sua aflição quando pedia que tivéssemos pena dele, porém não nos importamos. Por isso agora é a nossa vez de ficarmos aflitos.
22 Rụ́bẹ̃nị̃ jọ, “Ájọ ándrá ĩmi idé mgbâ ũnzí ku rĩ gá ku yã? Wó ĩmi are ándrá áma tị ku. Ãma kí dó mụ ũdrãlé ãvũ ãrí ũfẽjó ãmã kí ándrá ĩꞌdi ꞌdịjó rá rĩ sĩ.”
22 E Rúben disse assim: — Eu bem que disse que não maltratassem o rapaz, mas vocês não quiseram me ouvir. Por isso agora estamos pagando pela morte dele.
23 Yụ̃sụ́fụ̃ are ị́jọ́ ĩꞌbã kí jọlé rĩ cé, wó ũrã kí ꞌbã ngá are ku íni ãꞌdusĩku Yụ̃sụ́fụ̃ rĩ ị́jọ́ jọlé ĩꞌba abe ꞌdĩ sĩ ꞌbá ãzí la tị uja agá ĩꞌbaní nĩ.
23 Eles não sabiam que José estava entendendo o que diziam, pois ele tinha estado falando com eles por meio de um intérprete.
24 Yụ̃sụ́fụ̃ ĩdã ru kí andre gá ꞌdãá rĩ sĩ mbẽlẽŋá ru, fũ mụlé awálé bụ́lụ́ gá. Ĩꞌdi mụ ĩyãŋãlé ꞌbo, ãgõ vúlé ĩꞌba rụ́ ꞌdõlé, fẽ Sị̃mọ́nị̃ arụ́lé ãzíla úmbé ĩꞌdi mgbemgbe ádrị́pịka kí drị̃ gâsĩ.
24 José saiu de perto deles e começou a chorar. Quando pôde falar outra vez, voltou, separou Simeão e mandou que fosse amarrado na presença deles.
25 Yụ̃sụ́fụ̃ azị ị́jọ́ ũkpó ru ãtiꞌbo ĩꞌdidrị́ ꞌdĩ ꞌbaní sĩ ãkónã tõjó ádrị́pịka kí ꞌbã gụ̃tị́yã kí agá, ꞌbá ãlu-ãlu ꞌbã séndẽ sujó gụ̃tị́yã agá ãzíla ĩꞌbaní ãkónã gẹ̃rị̃ ãni la fẽjó ĩndĩ.
25 José mandou que os empregados enchessem de mantimentos os sacos que os irmãos haviam trazido e que devolvessem o dinheiro de cada um, colocando-o nos sacos de mantimentos. E também que lhes dessem comida para a viagem. E assim foi feito.
26 Ũꞌbã kí dó ãkónã ĩꞌbaní ĩgbãlé rĩ kí kãyĩnõ kí drị̃ gá ãzíla ko kí dó drị̃ gõlé vúlé.
26 Os irmãos de José carregaram os jumentos com os mantimentos que haviam comprado e foram embora.
27 Ãngũ ĩꞌbã kí ụ́ꞌdụ́ kojó rĩ gá ĩꞌbã ãzí ãlu la nzị̃ gụ̃tị́yã ĩꞌdidrị̂ tị sĩ ãkónã ãndĩjó kãyĩnõ nî, ịsụ́ úꞌbã séndẽ ĩꞌdidrị̂ ãkónã drị̃ gá gụ̃tị́yã agá ꞌdãá ũgũgõ.
27 Quando chegaram ao lugar onde iam passar a noite, um deles abriu um saco para dar comida ao seu animal e viu que o seu dinheiro estava ali na boca do saco de mantimentos.
28 Umve ádrị́pịka kí jọ, “Séndẽ mádrị̂ ûja ĩꞌdi mádrị́ vúlé. Ĩndre ĩꞌdi gápi gụ̃tị́yã agá ꞌdĩ!” Kí ásị́ mvu rụ̃, ãzíla acá kí ụ̃rị̃ sĩ jọ kí, “Ị́jọ́ Ãdróŋá ꞌbã idélé ãma rụ́ íni ꞌdĩ dó ãꞌdu ị́jọ́?”
28 Ele disse aos irmãos: — Vejam só! O meu dinheiro está aqui no meu saco de mantimentos! Eles devolveram! Todos ficaram muito assustados e, tremendo de medo, perguntavam uns aos outros: — O que será isso que Deus fez com a gente?
29 Kí dó mụ acálé átẹ́pị̃ Yãkóꞌbõ rụ́ Kãnánĩ gá ꞌdõlé ꞌbo, nze kí ị́jọ́ ru idélépi ĩꞌba abe rĩ kí vú pírí jọ kí,
29 Quando chegaram a Canaã, contaram a Jacó, o seu pai, tudo o que havia acontecido com eles. E disseram:
30 “Ãmbógó Mị̃sị́rị̃ drị̂ ri ị́jọ́ jọlé ãma abe ũkpómgboroto rú ãzíla alị́ ĩnzõ ãma ụrụꞌbá gá jọ, ãma amụ́ íni la ãngũ ĩꞌdidrị̂ ị̃ndụ́ ndrụ̃ trũ.
30 — Aquele homem, o governador do Egito, tratou a gente com brutalidade e nos acusou de termos ido ao seu país como espiões.
31 Ãjọ ĩꞌdiní, ‘Ãma adru ꞌbá ũní-ũníŋá gá la kî ku, ãma ꞌbá mgbã la kî.
31 Nós respondemos: “Somos homens honestos; não somos espiões.
32 Ãma pírí rĩ gá ádrị́pịka rú ꞌbá mụdrị́ drị̃ ị̃rị̃, anzị ꞌbá ãlu ãni. Ãmã ádrị́pị ãlu rĩ drã rá, ãzí vúléŋá rĩ ace ru ãmã átẹ́pị be Kãnánĩ gâlé ꞌdã.’
32 Somos ao todo doze irmãos, filhos do mesmo pai. Mas um dos nossos irmãos desapareceu, e o mais novo está neste momento com o nosso pai em Canaã.”
33 “ꞌDã ꞌbã ũngúkú gá, ágọ́bị́ úpí ru ãngũ ꞌdã gá rĩ jọ ãmaní, ‘Ma mụ nị̃lé la ĩmi ꞌbá mgbã la rĩ gá ị́jọ́ ꞌdĩ sĩ: Ĩmi aꞌbe ĩmi ádrị́pị ãzí ãlu rĩ má be ꞌdâ; ãzíla ĩꞌdụ ãkónã agụlé ꞌbá ĩmi drị́ko gá ãbị́rị́ ru ꞌdã ꞌba nî.
33 O governador respondeu: “Eu tenho um jeito de descobrir se vocês são homens honestos. Um de vocês ficará aqui comigo, e os outros vão voltar, levando um pouco de mantimento para as suas famílias, que estão passando fome.
34 Wó ĩmi ají ĩmi ádrị́pị vúléŋá rĩ má rụ́ ꞌdõlé ĩndĩ ma dó sĩ nị̃ la lọ́lọ́ ĩmi adru ꞌbá ũní-ũníŋá gá la kí ku, wó ꞌbá mgbã la kî; ma dó sĩ ĩmi ádrị́pị fẽ vúlé ĩmidrị́, ĩmi dó sĩ bĩsírã nga ãma be ãngũ ꞌdĩ gá ꞌdâ.’”
34 Mas tragam aqui para mim o seu irmão mais novo. Assim, eu ficarei sabendo que vocês não são espiões, mas homens honestos. Aí entregarei o irmão de vocês, e vocês poderão ficar aqui negociando.”
35 Ĩꞌbaní ĩꞌbã ãkónã kí ũsũ agá, ꞌbá ãlu-ãlu ndre ĩꞌdi ꞌbã bẹ́gị̃ séndẽ drị̂ séndẽ kî trũ gụ̃tị́yã agá ꞌdãá ũgũgõ, kí mụ átẹ́pị̃ trũ séndẽ kí ndrelé bẹ́gị̃ agá ꞌdãá ꞌbo, ụ̃rị̃ rụ kí átẹ́pị̃ Yãkóꞌbõ trũ cí.
35 Aconteceu que, quando despejaram os mantimentos, cada um achou na boca do saco um saquinho com o seu dinheiro. Quando eles e o seu pai viram o dinheiro, ficaram com medo.
36 Átẹ́pị̃ jọ ĩꞌbaní, “Ĩlẽ mâ ãvĩ mâ anzị kí pírí yã? Yụ̃sụ́fụ̃ ꞌdáyụ; Sị̃mọ́nị̃ dó vâ ꞌdáyụ; ãzíla ĩlẽ vâ Bénzãmĩnĩ ꞌdụlé rá. ꞌBá ũcõgõ la nalépi rĩ ĩꞌdi dó ma ꞌi.”
36 Então Jacó disse: — Vocês querem que eu perca todos os meus filhos? José não está com a gente, e Simeão também não está. Agora vocês querem levar Benjamim, e quem sofre com tudo isso sou eu!
37 Rụ́bẹ̃nị̃ jọ átẹ́pị̃ nî, “Ádrĩ Bénzãmĩnĩ ají vúlé mí rụ́ ꞌdõlé ku, mi anzị mádrị́ ị̃rị̃ ꞌdĩ kí ụꞌdị́ tị la gá. Ífẽ ĩꞌdi áma drị́lẹ́ gá ãzíla ma rú ĩꞌdi ají vúlé mị́rụ́ ꞌdõlé rá.”
37 Aí Rúben disse ao pai: — Deixe que eu tome conta de Benjamim; eu o trarei de volta para o senhor. Se não trouxer, o senhor pode matar os meus dois filhos.
38 Wó Yãkóꞌbõ jọ, “Mâ ngọ́pị icó mụlé mí be ku; ãꞌdusĩku ádrị́pị̃ Yụ̃sụ́fụ̃ drã rá, ĩꞌdi dó lú ngọ́tị́ŋá acelépi ãndrẽ agá ꞌdâ rĩ ꞌi. Ị́jọ́ ãzí drĩ dó mụ ru idélé ĩꞌdi ụrụꞌbá gá gẹ̃rị̃ agâlé, ị́jọ́ ĩminí ajílé áma drị̃ gá ꞌdĩ la áma ĩdrãnĩgõ fẽ filé ꞌbụ́ gâlé ũcõgõ trũ.”
38 Jacó respondeu: — O meu filho não vai com vocês. José, o irmão dele, está morto, e só ficou Benjamim. Alguma coisa poderia acontecer com ele na viagem que vão fazer, e assim vocês matariam de tristeza este velho.
Atalhos do teclado
- Capítulo anterior←
- Próximo capítulo→
- Versículo anteriork
- Próximo versículoj
- Limpar seleçãoEsc
- Esta ajuda?
Estude este capítulo no WhatsApp
Peça à IA da Bíblia Fala para explicar Gênesis 42, comparar traduções ou montar um estudo — tudo direto pelo WhatsApp.