Gênesis 37

Ị́jọ́ Úꞌdí rĩ (LUC) vs NAA

Sair da comparação
NAA Nova Almeida Atualizada 2017
1 Yãkóꞌbõ ri uꞌálé Kãnánĩ gá ãngũ ándrá átẹ́pị̃ ꞌbã sĩ uꞌájó rĩ gá.
1 Jacó habitou na terra das peregrinações de seu pai, na terra de Canaã.
2 ꞌDĩ dó ãwí Yãkóꞌbõ drị̂: Yụ̃sụ́fụ̃ ri kí ándrá kãbĩlõ kí ucélé ádrị́pịka ụ́kụ́pị̃ Bílĩhã ãzíla Zị̃lị́pã Yãkóꞌbõ ꞌbã ũkúka rú rĩ kí abe ịsụ́ íni ꞌdĩ ílí la mụdrị́ drị̃ ázị̂rị̃. Wó Yụ̃sụ́fụ̃ ri ị́jọ́ ádrị́pịka ꞌbã kí idélé ũnzí rĩ kí ũlũlé átẹ́pị̃ nî.
2 Esta é a história de Jacó. Quando José tinha dezessete anos, apascentava os rebanhos com os seus irmãos. Sendo ainda jovem, acompanhava os filhos de Bila e os filhos de Zilpa, mulheres de seu pai; e trazia más notícias deles a seu pai.
3 Yãkóꞌbõ lẽ Yụ̃sụ́fụ̃ ãndânĩ ndẽ anzị ĩꞌdidrị́ ãzí rĩ kí rá, ãꞌdusĩku útị Yụ̃sụ́fụ̃ ꞌi ịsụ́ ꞌdĩ sĩ Yãkóꞌbõ dó ãmbá ru. Yãkóꞌbõ fẽ dó sĩ Yụ̃sụ́fụ̃ ní kánzũ uꞌbélé ũniyambamba la.
3 Ora, Israel amava mais José do que todos os seus outros filhos, porque era filho da sua velhice; e mandou fazer para ele uma túnica talar de mangas compridas.
4 Wó Yụ̃sụ́fụ̃ ádrị́pịka kí dó mụ ndrelé la átẹ́pị̃ lẽ ĩꞌdi ãndânĩ ꞌbo, ngụ̃ kí dó ĩꞌdi ãjị́ ũnzí, ãzíla jọ kí ĩꞌdiní ị́jọ́ ásị́ ị̃gbẹ̃ sĩ ku.
4 Quando os seus irmãos viram que o pai o amava mais do que todos os outros filhos, odiaram-no e já não podiam falar com ele de forma pacífica.
5 Ị́nị́ ãlu, urobí ũbĩ Yụ̃sụ́fụ̃ ꞌi, ĩꞌdi dó mụ vú la nzelé ádrị́pịka ꞌbaní ꞌbo, ngụ̃ kí dó sĩ ĩꞌdi ị̃dị́-ị̃dị́.
5 José teve um sonho e o contou aos seus irmãos; por isso, o odiaram ainda mais.
6 Jọ ĩꞌbaní, “Ĩmi are drĩ urobí áma ũbĩlépi ꞌdĩ ꞌi:
6 Ele lhes disse: — Peço que ouçam o sonho que tive.
7 Ãma ní ngánũ lịlẹ́ ámvụ́ agá rĩ kí umbé agâ ꞌdĩ gá ꞌdâ gbõgbõ mádrị́ tị ngúlú rĩ inga ru pâ tulé ụrụgá, ĩmidrị̂ atrá kí ru mádrị̂ andre gá, ilú kí ru ĩꞌdiní vụ̃rụ́.”
7 Sonhei que estávamos amarrando feixes no campo, e eis que o meu feixe se levantou e ficou em pé, enquanto os feixes de vocês o rodeavam e se inclinavam diante do meu.
8 Ádrị́pịka jọ kí, “Mi dó sĩ mụ adrulé ãma drị̃lẹ́ gá ãmbógó ru yã? Mi ãma drị̃ ce úpí ru ãndá-ãndá ru yã?” Ngụ̃ kí dó sĩ ĩꞌdi ị̃dị́-ị̃dị́ urobí ĩꞌdidrị́ ꞌdã kí sĩ ãzíla ị́jọ́ ĩꞌdi ꞌbã jọlé rĩ sĩ.
8 Então os irmãos lhe disseram: — Você pensa que vai mesmo reinar sobre nós? Pensa que realmente dominará sobre nós? E com isso o odiavam ainda mais, por causa dos seus sonhos e de suas palavras.
9 ꞌDã ꞌbã ũngúkú gá, urobí ãzí rĩ ũbĩ vâ Yụ̃sụ́fụ̃ ꞌi, nze vú la ádrị́pịka ꞌbaní jọ, “Ĩmi are drĩ urobí ꞌdĩ ꞌi, ị̃tụ́ kí ĩmbá be ãzíla lẽlẽgó mụdrị́ drị̃ ãlu la kí abe ãvụ̃ kí vụ̃rụ́ áma ị̃nzị̃jó.”
9 José teve ainda outro sonho, que ele contou aos seus irmãos, dizendo: — Sonhei também que o sol, a lua e onze estrelas se inclinavam diante de mim.
10 Ĩꞌdi mụ urobí ꞌdĩ vú nzelé átẹ́pị̃ ꞌbaní ádrị́pịka kí abe ꞌbo, átẹ́pị̃ angá drị̃ la gá trụ, “Urobí ími ũbĩlépi ꞌdĩ ífí la íngoní? Mî ãndrẽ kí mî ádrị́pịka abe ãzíla mâ trũ kí rú amụ́ ãvụ̃lé vụ̃rụ́ ími drị̃lẹ́ gá rá yã?”
10 Quando José contou esse sonho ao pai e aos seus irmãos, o pai o repreendeu, dizendo: — Que sonho é esse que você teve? Você está querendo dizer que eu, a sua mãe e os seus irmãos iremos e nos inclinaremos até o chão diante de você?
11 Ádrị́pịka idé kí ĩꞌdiní ãjã sĩ, wó átẹ́pị̃ mba ị́jọ́ ꞌdĩ kí tã ĩꞌdi ásị́ gá cí.
11 Os irmãos tinham inveja dele; o pai, no entanto, guardou aquilo no coração.
12 Ụ́ꞌdụ́ ãlu, Yụ̃sụ́fụ̃ ꞌbã ádrị́pịka mụ kí kãbĩlõ átẹ́pị̃ drị̂ kí ucé trũ Sẹ̃kẹ́mụ̃ gá.
12 Como os irmãos foram apascentar o rebanho do pai, em Siquém,
13 Yãkóꞌbõ jọ Yụ̃sụ́fụ̃ ní, “Ínị̃ rá mî ádrị́pịka mụ kí kãbĩlõ kí ucé trũ ãni rú Sẹ̃kẹ́mụ̃ gâlé ꞌdã, álẽ ími tị pẽlé ĩꞌba rụ̂lé.” Yụ̃sụ́fụ̃ umvi, “Múké ma bábá mụjó.”
13 Israel perguntou a José: — Os seus irmãos não estão apascentando o rebanho em Siquém? Venha, pois vou mandar você até eles. José respondeu: — Eis-me aqui.
14 Jọ ĩꞌdiní, “Ímụ mî ádrị́pịka kí andrélé ãnãkpá kí abe kí nõ múké yã áni, mí ají mání ụ́ꞌdụ́kọ́ la.” Yụ̃sụ́fụ̃ mụ dó angájó wọ́rọ̃ŋá Hẹ̃bụ̃rọ́nị̃ drị̂ gá rĩ sĩ Sẹ̃kẹ́mụ̃ gâlé.
14 Israel continuou: — Vá, agora, e veja se está tudo bem com os seus irmãos e com o rebanho; e traga-me notícias. Assim, o enviou do vale de Hebrom, e ele foi a Siquém.
15 Ĩꞌdi mụ calé ꞌdãá ꞌbo, ágọ́bị́ ãzí ndre ĩꞌdi wãyá co agá ãzíla zị ĩꞌdi, “Mi ãꞌdu ndrụ̃ yã?”
15 E um homem encontrou José, que andava errante pelo campo, e lhe perguntou: — O que você está procurando?
16 Umvi ĩꞌdiní, “Ma mâ ádrị́pịka kí ndrụ̃, mí icó mání lũlé la kí kãbĩlõ kí ucé íngõlé rĩ gá rá yã?”
16 Ele respondeu: — Estou procurando os meus irmãos. Por favor, pode me dizer onde eles estão apascentando o rebanho?
17 Ágọ́bị̂ jọ ĩꞌdiní, “Mî ádrị́pịka aꞌbe kí ãngũ ꞌdĩ rá, má are kí jọ agá la ‘Ãmụ kí Dõtánĩ gâlé.’” Yụ̃sụ́fụ̃ bĩ dó kí vú Dõtánĩ gâlé ãzíla ịsụ́ kí rá.
17 O homem respondeu: — Foram embora daqui. Ouvi quando disseram: “Vamos a Dotã.” Então José seguiu atrás dos irmãos e os encontrou em Dotã.
18 Yụ̃sụ́fụ̃ ꞌbã ádrị́pịka ndre kí ĩꞌdi amụ́ agá rá-rá ru acá drĩ ku rú, utú kí ị́jọ́ sĩ ĩꞌdi ꞌdịjó rá.
18 De longe eles o viram e, antes que chegasse, conspiraram contra ele para o matar.
19 Jọ kí ị́jọ́ kí drĩdríŋĩ gá, “Urobí ꞌdị́pị la amụ́ ꞌdã.
19 Disseram uns aos outros: — Lá vem o grande sonhador!
20 Ĩmi amụ́, lẽ ãꞌdị kí ĩꞌdi rá, ãꞌbe kí dó sĩ ãvũ la kídí nzụlépi rá la ꞌbã ꞌbụ́ ãzí agá, ãjọ kí ụ̃bọ̃gụ̃ ãzí na ĩꞌdi rá. Ãma kí dó drĩ sĩ ndre la ãꞌdu la nõ ru idé urobí ĩꞌdi ãni ꞌdĩ kí agá nĩ yã áni.”
20 Venham, pois, agora, vamos matá-lo e jogar o corpo numa destas cisternas. Diremos que um animal selvagem o devorou. Vejamos em que vão dar os sonhos dele.
21 Rụ́bẹ̃nị̃ la mụ ị́jọ́ ꞌdĩ arelé ꞌbo, ụ̃ꞌbị̃ Yụ̃sụ́fụ̃ palé kí drị́ gá rĩ sĩ rá jọ, “Ãꞌdị kí ĩꞌdi ku.”
21 Mas Rúben, ouvindo isso, livrou-o das mãos deles e disse: — Não lhe tiremos a vida.
22 Jọ ĩꞌbaní, “Ĩmi asu ãrí la ku; úꞌbe ĩꞌdi kõtórõ agá ꞌbụ́ ꞌdĩ agá ꞌdâ wó lẽ ꞌbá ãzí ꞌbã su drị́ ĩꞌdi rụ́ ku.” Rụ́bẹ̃nị̃ idé ị́jọ́ ꞌdĩ íni la sĩ ĩꞌdi pajó ãzíla sĩ ĩꞌdi agụjó átẹ́pị̃ drị̂lé ídri.
22 Rúben disse mais: — Não derramem sangue. Joguem o rapaz naquela cisterna que está no deserto, e não lhe façam mal. Rúben disse isto para o livrar deles, a fim de levá-lo de volta ao pai.
23 Yụ̃sụ́fụ̃ la mụ acálé ádrị́pịka ꞌba rụ́ ꞌdõlé ꞌbo, trũ kí kánzũ ĩꞌdi ụrụꞌbá gá uꞌbélé ũniyambamba rĩ rá.
23 Mas, logo que José chegou a seus irmãos, despiram-no da túnica, a túnica talar de mangas compridas que trazia,
24 ꞌDã ꞌbã ũngúkú gá, rụ kí ĩꞌdi ãzíla ꞌdụ kí ĩꞌdi ꞌbelé ꞌbụ́ ãꞌí la agá. Yụ̃sụ́fụ̃ ádrị́pịka ꞌbe kí ĩꞌdi ꞌbụ́ gá.|alt="Joseph's brothers throw him into a pit." src="CO00705b.tif" size="span" ref="37:24"
24 e o jogaram na cisterna. A cisterna estava vazia, sem água.
25 Ĩꞌbaní rĩ agá íná na agá, inga kí drĩ ụrụgá ãzíla ndre kí ꞌbá Ịsụmayị́lị̃ rú rĩ kí ũꞌbí ru angá kí Gị̃lẹ́dị̃ gá ãzíla kî mụ agá Mị̃sị́rị̃ gá. Ngãmíyã ĩꞌbadrị̂ kí drị̃ gá ꞌdụ kí tẹ́rị́ ãko ãjị̂ trũ vĩrĩ rĩ ãni la kí ãdu ifílé ifí-ifî rĩ abe.
25 Depois sentaram-se para comer. Levantando os olhos, viram que uma caravana de ismaelitas vinha de Gileade. Seus camelos traziam especiarias, bálsamo e mirra, que levavam para o Egito.
26 ꞌDã ꞌbã ũngúkú gá, Yụ́dã jọ ádrị́pịka ꞌbaní, “Ãma kí ãꞌdu ịsụ́ ãdrĩ kí ãmã ádrị́pị ꞌdị rá ãzíla ãdrĩ kí drã ĩꞌdidrị̂ ꞌbã ị́jọ́ zị̃ cí rĩ gá?
26 Então Judá disse aos irmãos: — O que vamos ganhar se matarmos o nosso irmão e depois escondermos a sua morte?
27 Ãma uzị kí ĩꞌdi ꞌbá Ịsụmayị́lị̃ rú ꞌdĩ ꞌbanî, ãma asu kí ĩꞌdi ꞌbã ãrí ãmadrị́ sĩ ãma ꞌi ku ĩꞌdi ꞌbã adrujó ãmã ádrị́pị ãrí ãlu ãzíla ĩzá ãlu rĩ sĩ.” Ádrị́pịka ãꞌị̃ kí rá.
27 Venham, vamos vendê-lo aos ismaelitas. Não lhe façamos mal, pois é nosso irmão, é do nosso sangue. Seus irmãos concordaram.
28 ꞌBá bĩsírã idélépi Mị̃dị́yánị̃ rú rĩ ꞌbã kí alị agá, Yụ̃sụ́fụ̃ ꞌbã ádrị́pịka anzé kí ĩꞌdi ꞌbụ́ agâlé rá ãzíla uzị kí ĩꞌdi ꞌbá Ịsụmayị́lị̃ rú rĩ ꞌbaní séndẽ sílĩvã rú kãlị́ ị̃rị̃ sĩ, ꞌdụ kí ĩꞌdi Mị̃sị́rị̃ gâlé ĩndĩ.
28 E, quando os mercadores midianitas passaram, os irmãos de José o tiraram da cisterna e o venderam aos ismaelitas por vinte moedas de prata. E os ismaelitas levaram José para o Egito.
29 Rụ́bẹ̃nị̃ la mụ gõlé ꞌbụ́ tị gâlé ꞌbo, ịsụ́ Yụ̃sụ́fụ̃ ꞌdãá yụ ãzíla asi ĩꞌdi ꞌbã bõngó kí ũcõgõ sĩ rá.
29 Quando Rúben voltou à cisterna, eis que José não estava nela; então rasgou as suas roupas.
30 Atrị drị̃ ádrị́pịka ꞌba rụ̂lé jọ, “Mgbâ dó ꞌdãá yụ, ma dó mání áma idé ãꞌdurú yã?”
30 E, voltando aos seus irmãos, disse: — O rapaz não está mais lá! E agora, o que eu vou fazer?
31 ꞌDã ꞌbã ũngúkú gá, aꞌdụ́ kí dó ị̃ndrị́, lị kí ĩꞌdi rá ãzíla su kî dó Yụ̃sụ́fụ̃ ꞌbã kánzũ ãrí la gá.
31 Então pegaram a túnica de José, mataram um bode e molharam a túnica no sangue.
32 Agụ kí dó ĩꞌdi ꞌbã bõngó uꞌbélé ũniyambamba rĩ átẹ́pị̃ rụ̂lé, jọ kí ĩꞌdiní, “Ãma ịsụ́ bõngó ꞌdĩ ꞌi, mí amá drĩ ĩꞌdi, icó nõ adrulé mî ngọ́pị Yụ̃sụ́fụ̃ drị̂ ꞌi ku yã áni.”
32 E enviaram a túnica de mangas compridas ao pai com este recado: — Achamos isto. Veja se é ou não a túnica de seu filho.
33 Átẹ́pị̃ nị̃ ĩꞌdi cọtị cé jọ, “ꞌdĩ mâ ngọ́pị ꞌbã bõngô ꞌi! Ãndá-ãndá ru ụ̃bọ̃gụ̃ na kí dó mání ĩꞌdi rá ꞌdộ! Ãndá-ãndá ru ândi dó Yụ̃sụ́fụ̃ kpékpé!”
33 Ele a reconheceu e disse: — É a túnica de meu filho. Um animal selvagem o devorou. Certamente José foi despedaçado.
34 Yãkóꞌbõ asi dó bõngó ĩꞌdi ụrụꞌbá gá rĩ kí ũcõgõ sĩ rá, sụ̃ dó kõlĩbá ĩꞌdi ụrụꞌbá gá ãzíla awâ dó ngọ́pị̃ ꞌi ụ́ꞌdụ́ wẽwẽ rú.
34 Então Jacó rasgou as suas roupas, vestiu-se de pano de saco e lamentou o filho durante muitos dias.
35 Anzị ĩꞌdidrị̂ amụ́ kí pírí ĩꞌdi ásị́ ũŋmĩlé, wó gã ru ásị́ ũŋmĩlé úmgbé jọ yụ, “Ma awá mâ ngọ́tị̂ sĩ kpere mání fi agá ꞌbụ́ gá.” Ị́jọ́ ꞌdĩ sĩ, átẹ́pị̃ awá dó ngọ́pị̃ Yụ̃sụ́fụ̃ sĩ.
35 Todos os seus filhos e todas as suas filhas vieram, para o consolar; ele, porém, recusou ser consolado e disse: — Chorando, descerei à sepultura para junto do meu filho. E continuou a chorar pelo filho.
36 Wó íni ꞌdĩ ꞌbá Mị̃dị́yánị̃ rú rĩ ĩtụ̃ndã kí Yụ̃sụ́fụ̃ ꞌi Mị̃sị́rị̃ gâlé Pọ̃tị̃fárọ̃ ãsĩkárĩ ãmbógó úpí Fãráwũ andre tẽlépi rĩ drị̂ nî.
36 Enquanto isso, no Egito, os midianitas venderam José a Potifar, oficial de Faraó, comandante da guarda.

Ler em outra tradução

Comparar com outra

Estude este capítulo no WhatsApp

Peça à IA da Bíblia Fala para explicar Gênesis 37, comparar traduções ou montar um estudo — tudo direto pelo WhatsApp.