Gênesis 19

Ị́jọ́ Úꞌdí rĩ (LUC) vs NVT

Sair da comparação
NVT Nova Versão Transformadora
1 Mãlãyíkã tá ị̃rị̃ ꞌdã ca kí dó Sõdómũ gâlé ĩndró sĩ, ịsụ́ kí ꞌdĩ sĩ Lọ́tị̃ ri kẹ̃jị́tị táwụ̃nị̃ drị̂gá. Ĩꞌdi mụ kí ndrelé ꞌbo, gbõgbõ nga ụrụgá, cẹ̃ mụlé kí aꞌị́lé ãzíla ãvụ̃ dó ị̃nzị̃táŋá sĩ vũ gá,
1 Ao anoitecer, os dois anjos chegaram à entrada da cidade de Sodoma. Ló estava sentado ali. Ao avistá-los, levantou-se para recebê-los. Deu-lhes boas-vindas, curvou-se com o rosto no chão
2 jọ, “Ũpi mádrị́ ꞌdĩ, má aꞌị́ ĩmi amụ́jó mádrị́ jó agá ꞌdõlé, ĩmi ũjĩ ĩmi pá kî ãzíla ĩko ị́nị́ ꞌdĩ sĩ ꞌdâ, ĩmi dô sĩ fũ údukanana mụlé gẹ̃rị̃ ĩminí lẽjó mụjó rĩ gâlé.”
2 e disse: “Meus senhores, venham à minha casa para lavar os pés e sejam meus hóspedes esta noite. Amanhã, poderão levantar-se cedo e seguir viagem”. “Não”, responderam eles. “Passaremos a noite aqui, na praça da cidade.”
3 Fu kí kpere ĩꞌbã kí ãꞌị̃ agá mụ agá ĩꞌdidrị́ko gâlé. Lọ́tị̃ idé dó ĩꞌbaní mũkátĩ ãkụ́kị́ kóru rĩ ãkónã rú ãzíla na kí dó ĩꞌdi.
3 Mas Ló insistiu muito e, por fim, eles o acompanharam até sua casa. Ló lhes preparou um banquete completo, com pão fresco sem fermento, e eles comeram.
4 Ãmụ́ ꞌdã mụ kí drĩ ru lalé vụ̃rụ́ ku rú, ꞌbá táwụ̃nị̃ Sõdómũ drị̂ gá ĩdranigo rú ãzíla kãrị́lẹ̃ rú ꞌdã ce kí jó Lọ́tị̃ drị́ ꞌdã andre rị́.
4 Ainda não tinham ido se deitar quando todos os homens de Sodoma, jovens e velhos, chegaram de toda parte da cidade e cercaram a casa.
5 Umve kí Lọ́tị̃ ꞌi, zị kí ĩꞌdi, “Ãgọbị tá amụ́lépi ụ́ꞌdụ́ gá mí drị́ ꞌdõlé ị́nị́ ꞌdĩ sĩ rĩ kí dó íngõlé, mí ají kí ãma rụ́ ꞌdõlé, ãlẽ lalé kí sĩ ũkú ru.”
5 Gritaram para Ló: “Onde estão os homens que vieram passar a noite em sua casa? Traga-os aqui fora para nós, para que tenhamos relações com eles!”.
6 Lọ́tị̃ ãfũ ãmvé ꞌbá ru tralépi rĩ ꞌba rụ́ ꞌdõlé ãzíla ụ̃pị̃ dó kẹ̃jị́tị cí
6 Ló saiu para conversar com os homens e fechou a porta atrás de si.
7 ãzíla jọ, “Íni ku, mâ wọ̃rị́kâ má ãꞌị̃ ĩminí ị́jọ́ ũnzí ꞌdĩ áni la idéjó ku.
7 “Por favor, meus irmãos, não cometam tamanha maldade”, suplicou.
8 Ĩndre mâ izonzi ị̃rị̃ drĩ ágó ãjị́ ꞌbị̃lépi ku la kí cí, ma kí ají ĩminî ãzíla ĩmi icó ị́jọ́ cí ĩminí lẽlé idélé rĩ kí idélé kí ụrụꞌbá gá rá, ꞌbo álẽ ĩmi idé ị́jọ́ ãzí ꞌbá mâni ꞌdĩ kí ụrụꞌbá gá ku. Kí ãmụ́ mâni la, lẽ ámba kí tã rá.”
8 “Escutem, tenho duas filhas virgens. Deixem-me trazê-las para fora, e vocês poderão fazer com elas o que desejarem. Mas, por favor, deixem os homens em paz, pois são meus hóspedes e estão sob minha proteção.”
9 Jọ kí, “Mí ĩdã mi ꞌdâ rá, mi ãmị́yọ́ŋá. Mi ãꞌdi ꞌi ãma ị́jọ́ lịjó, mí ĩdã mi ãma andre gá ꞌdâ jõ íni ku ãma ími idé ũnzíríkãnã rú ĩꞌbaní ãndânĩ.” Ze kí dó Lọ́tị̃ tẽndẽrẽ vúlé vúlé ru tí sĩ kẹ̃jị́tị nũjó íni.
9 “Saia da frente!”, gritaram eles. “Esse sujeito é um estrangeiro que se mudou para a cidade e, agora, age como se fosse nosso juiz! Faremos a você coisas bem piores do que a seus hóspedes!” Então partiram para cima de Ló, tentando arrombar a porta.
10 Wó ꞌbá ị̃rị̃ tá jó agâlé ꞌdã asú kí drị́ kẹ̃jị́tị gâsĩ ãmvé ꞌdõlé, se kí dó sĩ Lọ́tị̃ jó agâlé ãzíla ụ̃pị̃ kí dó kẹ̃jị́tị cí.
10 Os dois anjos, porém, estenderam a mão, puxaram Ló para dentro da casa e trancaram a porta.
11 ꞌDã ꞌbã ũngúkú gá, ãgọbị ị̃rị̃ jó agâlé ꞌdã ãzụ̃ kí dó ꞌbá kẹ̃jị́tị gá ꞌdã kí mịfị́ cí ꞌbã ndre kí dó sĩ kẹ̃jị́tị ku.
11 Depois, cegaram todos os homens, jovens e velhos, que estavam à porta, de modo que eles se cansaram e desistiram de invadir a casa.
12 ꞌBá ị̃rị̃ ꞌdã jọ kí Lọ́tị̃ ní, “Mî kãká ãzí: ị̃zịgọ rú, izonzi rú, anzị ãgọbị ãzíla mî ị̃zẹ́pịka ru la drĩ kí adru ꞌdâ cí yã áni, mí iyá kí ꞌdâ rá,
12 Os anjos perguntaram a Ló: “Você tem outros parentes na cidade? Tire-os todos daqui: genros, filhos, filhas ou qualquer outro parente,
13 ãꞌdusĩku ãma mụ ãngũ ꞌdĩ ị̃lị̃kị̃lé rá. Ị́jọ́ ũnzíkákãnã ꞌbá Sõdómũ gá ãzíla Gõmórã gá rĩ ꞌbadrị̂ ca dó kpere Úpí bị́lẹ́ gá rá, ị́jọ́ ꞌdĩ sĩ ãpẽ dó sĩ ãma tị sĩ amụ́jó ãngũ ꞌdĩ ị̃lị̃kị̃jó ãcí sĩ rá.”
13 pois estamos prestes a destruir toda a cidade. O clamor contra ela é tão grande que chegou ao S enhor , e ele nos enviou para destruí-la”.
14 Lọ́tị̃ mụ ꞌbá ị̃zẹ́pịka kí lẽlépi ĩgbãlépi rĩ ꞌba rụ́ ãzíla jọ ĩꞌbaní, “Ĩmi idé gbõrú, ĩmi aꞌbe táwụ̃nị̃ ꞌdĩ ꞌi ãꞌdusĩku Úpí la mụ ãngũ ꞌdĩ ị̃lị̃kị̃lé ãcí sĩ rá.” Wó ị̃zịgọ ĩꞌdidrị̂ ũrã kí Lọ́tị̃ la ꞌbãngá ĩrẽ idé íni.
14 Então Ló correu para avisar os noivos de suas filhas: “Saiam depressa da cidade! O S enhor está prestes a destruí-la”. Os rapazes, porém, pensaram que ele estava brincando.
15 Ãngũsãrã sĩ mãlãyíkã ĩrũgbũ kí dó Lọ́tị̃ ꞌi ãzíla jọ kí ĩꞌdiní, “Gbõrú, gbõrú! Íꞌdụ ũkú mídrị̂ ꞌi ãzíla izonzi mídrị́ ị̃rị̃ ꞌdĩ kí abe trũ apájó, ị́jọ́ ꞌdĩ sĩ ĩmi ị̃lị̃kị̃ rû sĩ ụ́ꞌdụ́ sĩ táwụ̃nị̃ ꞌdĩ ní drị̃rịma fẽjó rĩ sĩ ku.”
15 No dia seguinte, ao amanhecer, os anjos insistiram: “Rápido! Tome sua mulher e suas duas filhas que estão aqui! Saia agora mesmo, ou também morrerá quando a cidade for castigada!”.
16 Lọ́tị̃ ụrụꞌbá la mụ filé fĩfĩ ꞌbo, ãgọbị ị̃rị̃ ꞌdĩ rụ kí ĩꞌdidrị́ ũkû be ãzíla ị̃zẹ́pịka ị̃rị̃ ꞌdã kí abe sĩ kí agụjó táwụ̃nị̃ agá ꞌdãá rĩ sĩ ãmvé ãꞌdusĩku Úpí Ãdróŋâ ásị́ ĩꞌbaní ị̃gbẹ́ ru.
16 Visto que Ló ainda hesitava, os anjos o tomaram pela mão, e também sua mulher e as duas filhas, e correram com eles para um lugar seguro, fora da cidade, pois o S enhor foi misericordioso.
17 Mãlãyíkã kí mụ kí ajílé ãmvé ꞌdõlé ꞌbo, ãlu rĩ jọ, “Ĩcẹ̃cẹ̃ sĩ ĩmi ídri pajó! Ĩmi andré ãngũ vúlé ku ãzíla ĩtu pá áꞌbụ agá ꞌdãá ku! Ĩcẹ̃ ꞌbé kí agâlé ru ĩmi ũdrã rû sĩ ku fô!”
17 Quando estavam em segurança, fora da cidade, um dos anjos ordenou: “Corram e salvem-se! Não olhem para trás nem parem no vale! Fujam para as montanhas, ou serão destruídos!”.
18 Wó Lọ́tị̃ jọ, “Yụ! Ũpi mádrị̂! Ĩfẽ ãma idé ꞌdĩ áni ku fô!
18 Mas Ló suplicou: “Não, meu senhor!
19 Ãtíꞌbó mídrị̂ ịsụ́ ãyĩkõ ími drị̃lẹ́ gá, ãzíla mí iꞌda mání ásị́ ị̃gbẹ̃ ãmbógó ꞌdĩ ꞌi míní áma ídri pajó rĩ sĩ. Wó ꞌbé ꞌdã ĩꞌdi álị́-álị́, táwụ̃nị̃ ꞌdĩ ꞌbã ivéŋá la ãma ịsụ́ gẹ̃rị̃ gá ãma ũdrã ịsụ́ ꞌdĩ sĩ ãca drĩ lé ku rú.
19 Os senhores foram muito bondosos comigo, salvaram minha vida e mostraram grande compaixão. Não posso, contudo, ir para as montanhas. A calamidade também me alcançaria ali, e bem depressa eu morreria.
20 Índre, táwụ̃nị̃ ãzí ãníyágágá la ꞌdã mání sĩ cẹ̃jó alagá la, ãzíla ĩꞌdi ĩmbíráŋá ru. Lẽ má apá ala gâlé, ma dó sĩ áma ídri pa rá.”
20 Vejam, aqui perto há um vilarejo. É um lugar bem pequeno. Por favor, deixem-me ir para lá, e minha vida será salva”.
21 Jọ ĩꞌdiní, “Má ãꞌị̃ rá, ma ị́jọ́ míní jọlé ꞌdĩ idé rá, má icó táwụ̃nị̃ míní jọlé ꞌdĩ ị̃lị̃kị̃lé ku.
21 “Está bem”, disse o anjo. “Atenderei a seu pedido. Não destruirei o vilarejo.
22 Wó mí apá gbõrú, ãꞌdusĩku má icó ị́jọ́ ãzí idélé ku kpere míní ca agâlé rá ká.” (ꞌDĩ bã sĩ ị́jọ́ táwụ̃nị̃ ꞌdĩ umvejó Zówã ꞌi rĩ ꞌi.)
22 Mas vá logo! Fuja para ele, pois não posso fazer nada enquanto você não chegar lá.” (Isso explica por que a vila era conhecida como Zoar. )
23 Lọ́tị̃ ca Zówã gá ị̃tụ̂ ꞌbã agâ gá.
23 Ló chegou a Zoar quando o sol aparecia no horizonte.
24 Ị́jọ́ tị gá ꞌdĩ ambamba Úpí su Gõmórã kí ãcí Sõdómũ be bãrụ́tị̃ sĩ.
24 Então o S enhor fez chover do céu fogo e enxofre sobre Sodoma e Gomorra.
25 Ivé ãko táwụ̃nị̃ agá rĩ kí angájó áꞌbụ agâlé, ꞌbá kí trũ, ife ãzíla ásé kí abe pírí.
25 Destruiu-as completamente, além de outras cidades e vilas da planície, e exterminou todos os habitantes e toda a vegetação.
26 Wó ũkú Lọ́tị̃ drị̂ uja tị ãngũ ndrelé vúlê lé ru, cọtị ũkû umba dó ãꞌị́ ru ị́dị́ŋâ áni.
26 A mulher de Ló, porém, olhou para trás enquanto o seguia e se transformou numa coluna de sal.
27 Ãngũsãrã sĩ Ịbụrahị́mụ̃ mụ ãngũ ĩꞌdi ꞌbã sĩ ándrá pá tujó Úpí be rĩ gâlé.
27 Naquela manhã, Abraão se levantou cedo e correu para o lugar onde tinha estado na presença do S enhor .
28 Ndre ãngũ Gõmórã kí agâlé ru Sõdómũ be ãzíla ãngũ áꞌbụ agâlé ru rĩ gá. Ndre ãcíkã angálépi alagâlé rĩ ịnịbịrịcịcị rú mẽnú ãcíkã áni.
28 Olhou para a planície, em direção a Sodoma e Gomorra, e viu colunas de fumaça subindo do lugar onde antes ficavam as cidades, como fumaça de uma fornalha.
29 Wó Ãdróŋá la mụ táwụ̃nị̃ ãngũ ꞌdã agá rĩ kí ị̃lị̃kị̃lé ꞌbo, ũrã ị́jọ́ Ịbụrahị́mụ̃ drị̃ gá, ãzíla anzé Lọ́tị̃ ꞌi lị́kị̃ ándrá ĩꞌdi ꞌbã sĩ táwụ̃nị̃ ándrá ĩꞌdi ꞌbã sĩ uꞌájó rĩ ị̃lị̃kị̃jó rĩ agâlé rá.
29 Contudo, Deus atendeu ao pedido de Abraão e salvou Ló, tirando-o do meio da destruição que engoliu as cidades da planície.
30 Lọ́tị̃ kí ĩꞌdi ꞌbã ị̃zẹ́pịka ị̃rị̃ ꞌdã kí abe aꞌbe kí dó Zówã rá ãzíla mụ kí dó uꞌálé ꞌbé agâlé, ãꞌdusĩku Lọ́tị̃ idé ụ̃rị̃ sĩ uꞌájó Zówã gá ꞌdãá. Tụ kí dó uꞌálé ụ̃jị́gọ́ agá ꞌbé agâlé.
30 Algum tempo depois, Ló deixou Zoar, pois tinha medo do povo de lá, e foi morar numa caverna nas montanhas com suas duas filhas.
31 Ụ́ꞌdụ́ ãlu Lọ́tị̃ ꞌbã ĩzóŋá kãjãní rĩ jọ ámvọ́pị̃ vúlé rĩ nî, “Ãma átẹ́pị la úgólé adrulé ĩdránígó ru, wó ãgọbị ãzí ãni rú ãma ĩgbãlépi la kí ꞌdáyụ sĩ ãmaní ngọ́tị́ŋá ịsụ́jó cécé lãꞌbĩ ꞌbã lẽlé ụ̃nọ́kụ́ drị̃ gá ꞌdâ rĩ áni.
31 Certo dia, a filha mais velha disse à irmã: “Nesta região não resta homem algum com quem possamos ter relações, como fazem todas as pessoas. E logo nosso pai será velho demais para ter filhos.
32 Mí amụ́, lẽ ãfẽ ãma átẹ́pị ní wáyĩnĩ mvụlé ĩꞌdi dô sĩ ụ́ꞌdụ́ ko ãma abe ãzíla lị́cọ́ ãmadrị̂ ꞌba anụ́ rû sĩ ku be nĩ.”
32 Vamos embebedá-lo com vinho e então nos deitaremos com ele. Com isso, preservaremos nossa descendência por meio de nosso pai”.
33 Ị́nị́ ꞌdã sĩ fẽ kí dó ĩꞌdiní wáyĩnĩ mvụlé, ĩzóŋá kãjãní rĩ la kí ru ĩꞌdi be. Wó átẹ́pị̃ mvụ wáyĩnĩ ambamba nị̃ dô sĩ ãꞌdu ị́jọ́ idé ru nĩ yã rĩ gá ku.
33 Naquela noite, portanto, embebedaram o pai com vinho, e a filha mais velha teve relações com ele. E ele não percebeu quando ela se deitou nem quando se levantou.
34 Ụ́ꞌdụ́ ãzí rĩ sĩ ĩzóŋá kãjãní rĩ jọ ámvọ́pị̃ nî, “Ị́nị́ ájệ rĩ sĩ ãko ụ́ꞌdụ́ ĩꞌdi be rá, úꞌdîꞌda ãma ị̃jọ̃tọ̃ rú ĩꞌdi wáyĩnĩ sĩ, mi sĩ ími la ĩꞌdi be, ꞌdĩ gá ꞌdâ mi dô sĩ ngọ́tị́ ịsụ́ ĩꞌdi be.”
34 Na manhã seguinte, a filha mais velha disse à irmã mais nova: “Ontem à noite, tive relações com nosso pai. Vamos embebedá-lo com vinho outra vez hoje à noite, e você terá relações com ele. Com isso, preservaremos nossa descendência por meio de nosso pai”.
35 Ị́jọ́ ꞌdĩ sĩ, ị́nị́ ꞌdã sĩ ị̃jọ̃tọ̃ kí dó ĩꞌdi wáyĩnĩ sĩ, átẹ́pị̃ ĩmẽrã dó rá, la kí dó sĩ ru ĩzóŋá vúlé rĩ be. Mérã sĩ nị̃ vâ ãꞌdu ị́jọ́ idé ru nĩ yã rĩ gá ku.
35 Naquela noite, portanto, voltaram a embebedar o pai com vinho, e a filha mais nova teve relações com ele. Mais uma vez, ele não percebeu quando ela se deitou nem quando se levantou.
36 Ị́jọ́ ꞌdĩ sĩ, izonzi ị̃rị̃ ꞌdĩ ịsụ́ kí dó ꞌa átẹ́pị̃ Lọ́tị̃ drị́.
36 Como resultado, as duas filhas de Ló engravidaram do próprio pai.
37 Ĩzóŋá drị̃drị̃ rĩ ịsụ́ ngọ́tị́ ágọ́bị́ ꞌda rụ́ la Mụ̃wábụ̃ ꞌi. Ĩꞌdi áyị́pị ꞌbá úꞌdîꞌda umvelé Mụ̃wábụ̃ rĩ ꞌbadrị̂ ꞌi.
37 Quando a filha mais velha deu à luz um menino, chamou-o de Moabe. Ele se tornou o antepassado do povo conhecido até hoje como moabitas.
38 Ĩzóŋá vúlé rĩ ịsụ́ vâ ngọ́tị́ ágọ́bị́ ꞌda rụ́ la Bénãmĩ ꞌi, ꞌdĩ áyị́pị ꞌbá úꞌdîꞌda umvelé Ãmọ́nị̃ rĩ ꞌbadrị̂ ꞌi.
38 Quando a filha mais nova deu à luz um menino, chamou-o de Ben-Ami. Ele se tornou o antepassado do povo conhecido até hoje como amonitas.

Ler em outra tradução

Comparar com outra

Estude este capítulo no WhatsApp

Peça à IA da Bíblia Fala para explicar Gênesis 19, comparar traduções ou montar um estudo — tudo direto pelo WhatsApp.