2 Samuel 13

Ị́jọ́ Úꞌdí rĩ (LUC) vs NTLH

Sair da comparação
NTLH Nova Tradução na Linguagem de Hoje 2000
1 Sáwã ãzí vúlé gá Dãwụ́dị̃ ꞌbã ngọ́pị Ãbụ̃sãlọ́mụ̃ ꞌbã ámvọ́pị ụ́kụ́pị gá umvelé Tãmárã rĩ ndrĩ ambamba. Wó Ãmụ̃nọ́nị̃ Dãwụ́dị̃ ngọ́pị lẽ ĩꞌdi ambamba.
1 Absalão, filho de Davi, tinha uma irmã muito bonita, que se chamava Tamar. Outro filho de Davi, chamado Amnom, apaixonou-se por ela.
2 Ãmụ̃nọ́nị̃ la ĩꞌdi ꞌbã ámvọ́pị̃ lẽjó ambamba rĩ sĩ ꞌbã dó ru ꞌi ãyánĩ rú. Wó Tãmárã ꞌbã adrujó bíkĩrã rĩ sĩ ị́jọ́ acá dó Ãmụ̃nọ́nị̃ ní ũkpó-ũkpó sĩ ị́jọ́ ãzí idéjó Tãmárã ụrụꞌbá gá.
2 Ele estava tão apaixonado, que até ficou doente. Amnom pensava que era impossível possuir a sua meia-irmã; ela era virgem e por isso não tinha o direito de se encontrar com nenhum homem.
3 Wó Ãmụ̃nọ́nị̃ ꞌbã wọ̃rị́ ãzí ándrá cí rụ́ la Yõnãdábũ ꞌi, ĩꞌdi Dãwụ́dị̃ ꞌbã ádrị́pị Sĩméyã ꞌbã ngọ́pị ꞌi. Yõnãdábũ ĩꞌdi ándrá ꞌbá ãzí ũndũwá ru la.
3 Mas Amnom tinha um amigo muito esperto, chamado Jonadabe, filho de Simeia, irmão de Davi.
4 Yõnãdábũ zị dó Ãmụ̃nọ́nị̃ ꞌi, “Úpí ngọ́pị, mi ãfũ ụ̃ꞌbụ́tị ãlu ãlu sĩ ũcõgõ-ũcõgõ rú íni ãꞌdu ị́jọ́ sĩ? Ílũ mání ku la ãꞌdu ị́jọ́ sĩ yã?” Ãmụ̃nọ́nị̃ jọ dó ĩꞌdiní, “Álẽ Tãmárã mâ ádrị́pị Ãbụ̃sãlọ́mụ̃ ꞌbã ámvọ́pị̃ ꞌi.”
4 Jonadabe disse a Amnom: — Você é filho do rei e, no entanto, cada dia está mais triste. Diga-me por quê. — É que estou apaixonado por Tamar, a irmã de Absalão, o meu irmão por parte de pai! — respondeu Amnom.
5 Yõnãdábũ jọ dó, “Ímụ ími lalé gbọ́lọ́ sị́ gá ãzíla íꞌbã dó mi ꞌbãrĩ ãyánĩ rú rĩ áni. Mí átẹ́pị drĩ dó amụ́ ími ndrelé, íjọ dó sĩ ĩꞌdiní, ‘Álẽ tá má ámvọ́pị̃ Tãmárã ꞌbã amụ́ mání ãko ãzí fẽlé nalé. Lẽ ꞌbã amụ́ ãkónã aꞌdílé áma andre gá ꞌdộ, ma dó sĩ dị̃ ĩꞌdi ndre sĩ, ị́jọ́ ꞌdĩ sĩ ma dó sĩ na la ĩꞌdidrị́ gá.’”
5 Então Jonadabe disse: — Finja que está doente e vá se deitar. Quando o seu pai vier, diga a ele: “Por favor, deixe que a minha irmã Tamar venha me dar de comer. Que ela prepare a comida aqui onde eu possa vê-la e que ela mesma me sirva a comida.”
6 ꞌDã ꞌbã ũngúkú gá, Ãmụ̃nọ́nị̃ mụ dó ru lalé vụ̃rụ́, ꞌbã dó ru ꞌi ãyánĩ rú. Úpí amụ́ dó ĩꞌdi ndrelé, Ãmụ̃nọ́nị̃ jọ dó sĩ ĩꞌdiní, “Álẽ tá má ámvọ́pị Tãmárã ꞌbã amụ́ drĩ mání mũkátĩ ãzí kí idélé áma andre gá ꞌdộ, ị́jọ́ ꞌdĩ sĩ ma dó sĩ kí na ĩꞌdidrị́ gá be nĩ.”
6 E Amnom se deitou e fingiu que estava doente. O rei Davi foi visitá-lo, e Amnom disse: — Por favor, deixe que Tamar venha e prepare alguns bolos aqui onde eu possa vê-la, e que ela mesma os sirva para mim.
7 ꞌDã ꞌbã ũngúkú gá, Dãwụ́dị̃ pẽ dó ꞌbá tị Tãmárã rụ́ ãzíla jọ, “Ímụ mí ádrị́pị Ãmụ̃nọ́nị̃ rụ́ ĩꞌdidrị́ jó gâlé sĩ mụjó ĩꞌdiní mũkátĩ aꞌdíjó.”
7 Então Davi mandou dizer a Tamar, no palácio: — Vá à casa de Amnom e prepare alguma comida para ele.
8 Ị́jọ́ ꞌdĩ sĩ Tãmárã mụ dó ádrị́pị̃ Ãmụ̃nọ́nị̃ drị́ jó gâlé, ịsụ́ la dó ru vũ gá. Tãmárã aꞌdụ́ dó ãnáfóró, usa dó ĩꞌdi aꞌdílé mũkátĩ rú ĩꞌdi drị̃gâsĩ.
8 Ela foi e o encontrou de cama. Aí pegou um pouco de massa, preparou-a e fez alguns bolos ali onde ele podia vê-la. Então assou os bolos
9 Bã dó kí sãánĩ agá fẽlé Ãmụ̃nọ́nị̃ nî, wó gã kí nalé úmgbé. Ãmụ̃nọ́nị̃ jọ dó, “ꞌBá pírí jó agá ꞌdâ rĩ ꞌbã fũ kí ãmvé.” Ị́jọ́ ꞌdĩ sĩ ꞌbá pírí fũ kí dó ãmvé rá.
9 e os tirou da forma para Amnom comer. Mas ele não quis e disse: — Mande todo mundo sair. Todos saíram.
10 ꞌDã ꞌbã ũngúkú gá, Ãmụ̃nọ́nị̃ jọ dó Tãmárã ní, “Mí ají dó mũkátĩ kí ãngũ mání sĩ kojó rĩ gá ꞌdõlé, ma dó sĩ kí na ími drị́ gá ꞌdâ.” Tãmárã ꞌdụ dó mũkátĩ ĩꞌdi ꞌbã aꞌdílé rĩ kí agụlé ádrị́pị̃ Ãmụ̃nọ́nị̃ rú ãngũ ĩꞌdi ꞌbã sĩ kojó rĩ gâlé.
10 E Amnom disse a Tamar: — Traga os bolos aqui para a minha cama e sirva-os para mim. Então ela levou os bolos para ele.
11 Wó ĩꞌdi dó mụ kí agụlé ĩꞌdi rụ̂lé sĩ kí najó ꞌbo, Ãmụ̃nọ́nị̃ rụ dó drị́ la ãzíla jọ, “Mí atụ́ ími lalé má rụ́ gbọ́lọ́ sị́ gá ꞌdõlé mâ ámvọ́pị̃.”
11 Quando os ofereceu a Amnom, ele a agarrou e disse: — Deite-se comigo, minha irmã!
12 Tãmárã jọ, “Íni ku má ádrị́pị! Mí ũŋmĩ ma ị́jọ́ ꞌdĩ ꞌbã áni la gá ku, ãꞌdusĩku ị́jọ́ ꞌdĩ ꞌbã áni la ꞌbã idé ru ãngũ Ịsịrayị́lị̃ drị̂ gá ꞌdâ ku, ꞌdĩ ị́jọ́ ãzí ũnzí la.
12 Porém ela respondeu: — Não, meu irmão! Não me obrigue a fazer isso! Não se faz uma coisa dessas em Israel. Não faça essa loucura!
13 Wó ma dó mụ íngõlé drị̃nzá ị́jọ́ ꞌdĩ ꞌbã ajílé rĩ sĩ? Ími ãmgbã rĩ la dó mụ iꞌdálé ꞌbá azalépi rá ũnzĩkãnã sĩ ndẽlépi rá ꞌbá Ịsịrayị́lị̃ drị̂ kí agá ꞌdâ rĩ rú. ꞌBárĩ ímụ drĩ ị́jọ́ jọlé úpí be, icó áma ugalé fẽlé míní ũkú ru ku.”
13 Como eu poderia aparecer depois disso diante dos outros? E você ficaria completamente desmoralizado em Israel. Por favor, fale com o rei, e eu estou certa de que ele me dará a você.
14 Wó Ãmụ̃nọ́nị̃ lẽ ị́jọ́ Tãmárã ꞌbã jọlé rĩ kí arelé ku. Ĩꞌdi ꞌbã ũkpó ꞌbã adrujó ambamba rĩ sĩ, ụrụ dó sĩ ĩꞌdi ũkpó sĩ, la dó sĩ ru ĩꞌdi sĩ rá.
14 Mas Amnom não quis ouvir o que Tamar dizia. E, como era mais forte, ele a forçou e teve relações com ela.
15 ꞌDã ꞌbã ũngúkú gá, Ãmụ̃nọ́nị̃ ngụ̃ dó ĩꞌdi ũnzí ndẽ dó rá. Ị́jọ́ mgbã sĩ rĩ gá ngụ̃ dó ĩꞌdi ndẽ ándrá ĩꞌdi ꞌbã sĩ ĩꞌdi lẽjó rĩ rá, Ãmụ̃nọ́nị̃ jọ, “Mí angá ụrụgá fũlé ãmvê lé!”
15 Depois teve nojo dela e a odiou ainda mais do que a tinha amado antes. Então disse: — Saia daqui!
16 Tãmárã jọ, “Yụ! Míní áma tị pẽjó ãmvêlé rĩ la dó mụ ũnzĩkãnã sĩ ị́jọ́ míní idélé ꞌdĩ ndẽlé rá.” Wó Ãmụ̃nọ́nị̃ gã ị́jọ́ Tãmárã ꞌbã jọlé rĩ kí arelé úmgbé.
16 Tamar respondeu: — Não, meu irmão! Você me mandar embora assim é um crime ainda maior do que o que você acaba de cometer! Mas Amnom não quis escutar o que ela dizia.
17 Ãmụ̃nọ́nị̃ umve ãtíꞌbó ĩꞌdidrị̂ ꞌi ãzíla jọ ĩꞌdiní, “Mí ĩdã ũkú ꞌdĩ áma mẹ́lẹ́tị gá ꞌdâ rá, mí icí dó sĩ kẹ̃jị́tị ĩꞌdi vúlé gá cí.”
17 Chamou o seu empregado particular e disse: — Tire essa mulher da minha frente! Ponha-a para fora e feche a porta!
18 Ị́jọ́ ꞌdĩ sĩ ãtíꞌbô adró dó Tãmárã ãmvé, icí dó sĩ kẹ̃jị́tị ĩꞌdi vúlé gá ꞌdãá cí, ịsụ́ ꞌdĩ sĩ Tãmárã sụ̃ ándrá bõngó ãzí ãzo drị́ ãzo la, ãꞌdusĩku ꞌdã bõngó ũví izonzi bíkĩrã rú úpí ị̃zẹ́pị ka rú rĩ ꞌbã kí jõ sụ̃lé rĩ ꞌi. Ị́jọ́ ꞌdĩ sĩ ãtíꞌbô adró dó ĩꞌdi ãmvé, icí dó sĩ kẹ̃jị́tị ĩꞌdi vúlé gá cí.
18 Então o empregado pôs Tamar para fora e fechou a porta. Ela estava usando um vestido longo, de mangas compridas — a roupa que as princesas solteiras usavam naquele tempo.
19 Tãmárã umvú dó úfóró ĩꞌdi drị̃ gá, asi dó ĩꞌdi ꞌbã bõngó rá, aku dó ru mịfị́ drị́ sĩ cí ãzíla mụ dó awá trũ.
19 Aí ela pôs cinza na cabeça, rasgou o vestido e saiu gritando, cobrindo o rosto com as mãos.
20 Tãmárã ꞌbã ádrị́pị Ãbụ̃sãlọ́mụ̃ ndre dó ĩꞌdi ãzíla zị dó, “Mí ádrị́pị Ãmụ̃nọ́nị̃ ụrụ mi rá yã? Má ámvọ́pị mí ĩyãŋã tú, ꞌdĩ mí ádrị́pị ꞌi. Íꞌbã jõ ị́jọ́ ꞌdĩ ásí gá ku.” Tãmárã ri dó uꞌálé ũkú ãzí ũcõgõ rú la rú ádrị́pị Ãbụ̃sãlọ́mụ̃ drị́ lị́cọ́ gá ꞌdãá.
20 O seu irmão Absalão perguntou: — Amnom fez mal a você? Não conte isso a ninguém, minha irmã. Afinal de contas, ele é seu meio-irmão. Não leve isso muito a sério. Assim Tamar ficou vivendo triste e sozinha na casa de Absalão.
21 Úpí Dãwụ́dị̃ la dó mụ ị́jọ́ ꞌdĩ kí arelé pírí ꞌbo, uꞌá dó ũmbã sĩ.
21 Quando o rei Davi soube do que tinha acontecido, ficou furioso.
22 Ãbụ̃sãlọ́mụ̃ jọ ị́jọ́ ãzí Ãmụ̃nọ́nị̃ ní múké jõku ũnzí la ku, wó ngụ̃ Ãmụ̃nọ́nị̃ ꞌi ĩꞌdiní ámvọ́pị̃ Tãmárã ní drị̃nzá fẽjó rĩ sĩ.
22 Absalão não disse nem uma palavra a Amnom, mas ficou com ódio dele porque havia forçado a sua irmã Tamar.
23 Ílí ị̃rị̃ vúlé gá, sáwã ꞌbá Ãbụ̃sãlọ́mụ̃ drị́ kãbĩlõ ꞌbíko lịlépi rĩ ꞌbã kí adrujó Bãálĩ Hãzọ́rị̃ gá ãni la lõkókõrí Ịfụrayị́mụ̃ be rĩ gá rĩ sĩ, umve anzị úpí drị̂ kí pírí ĩndĩ.
23 Dois anos depois, Absalão estava cortando a lã das suas ovelhas em Baal-Hazor, perto da cidade de Efraim, e convidou todos os filhos do rei para irem até lá.
24 Ãbụ̃sãlọ́mụ̃ mụ dó úpí rụ̂lé ãzíla jọ, “Índre ãtíꞌbó mídrị̂ ꞌbã ꞌbá kãbĩlõ ꞌbíko lịlépi rĩ amụ́ kí ĩꞌdi rú ꞌdõ, úpí icó amụ́lé ãmbogo ĩꞌdidrị̂ kí abe má rụ́ ꞌdõlé rá yã?”
24 Ele foi falar com o rei Davi e disse: — Meu rei, eu estou cortando a lã das minhas ovelhas. Gostaria que o senhor e os seus funcionários também fossem até lá.
25 Úpí umvi Ãbụ̃sãlọ́mụ̃ ní, “Yụ mâ ngọ́pị, ãma icó mụlé pírí ku; ꞌdĩ la mụ míní ãnũ fẽlé rá.” Táni Ãbụ̃sãlọ́mụ̃ ꞌbã úpí ũŋmĩ agá rá tí, gã mụlé úmgbé, wó úpí wi ĩꞌdiní sụ̃sụ́ rá.
25 Davi respondeu: — Não, meu filho. Se todos nós fôssemos, daríamos muito trabalho a você. Absalão insistiu, mas o rei não quis ir e lhe disse que podia ir embora.
26 ꞌDã ꞌbã ũngúkú gá, Ãbụ̃sãlọ́mụ̃ jọ, “Drĩ adru íni ku, lẽ Ãmụ̃nọ́nị̃ ꞌbã amụ́ ãma abe.” Úpí zị ĩꞌdi, “Ĩꞌdi dó mụ ĩmi abe ĩndĩ la ãꞌdu ị́jọ́ sĩ yã?”
26 Mas Absalão disse: — Está bem. Então deixe que pelo menos o meu irmão Amnom vá. — Por que motivo ele iria com você? — perguntou o rei.
27 Wó Ãbụ̃sãlọ́mụ̃ ũŋmĩ úpí ꞌi kpere ĩꞌdi ꞌbã Ãmụ̃nọ́nị̃ kí aꞌbe agá mụ agá úpí ꞌbã ngọ́pịka kí abe rá.
27 Mas Absalão continuou a insistir, até que por fim Davi deixou que Amnom e todos os seus outros filhos fossem. Absalão preparou um banquete de rei
28 Ãbụ̃sãlọ́mụ̃ fẽ dó ãzị́táŋá ãgọbị ĩꞌdidrị̂ ꞌbaní, “Ĩmi are! Ãmụ̃nọ́nị̃ drĩ dó ĩmẽrã wáyĩnĩ sĩ ambamba ꞌbo, ádrĩ dó jọ la ĩminí, ‘Ĩgbã Ãmụ̃nọ́nị̃ vụ̃rụ́,’ ꞌdã ꞌbã ũngúkú gá ĩꞌdị dó ĩꞌdi rá. Ĩmi idé ụ̃rị̃ sĩ ku. Áfẽ ĩminí ãzị́táŋá ꞌdĩ ma ꞌi, ma dó pá tu ị́jọ́ la gá ma ꞌi. Ĩmi adru ũkpó ru ãzíla ũndũwá ru.”
28 e deu as seguintes instruções aos seus empregados: — Prestem atenção em Amnom. Quando ele estiver bêbado, eu darei uma ordem, e vocês o matarão. Não tenham medo, pois a responsabilidade será minha. Sejam corajosos e decididos!
29 Ị́jọ́ ꞌdĩ sĩ ãgọbị Ãbụ̃sãlọ́mụ̃ drị̂ idé kí dó ị́jọ́ Ãmụ̃nọ́nị̃ ụrụꞌbá gá Ãbụ̃sãlọ́mụ̃ ꞌbã ãzị́táŋá la fẽjó ĩꞌbaní rĩ áni. ꞌDã ꞌbã ũngúkú gá, úpí ꞌbã ngọ́pịka nga kí dó pírí ụrụgá, ꞌbá ãlu ãlu tụ dó sĩ ĩꞌdidrị́ fãrásĩ drị̃ gá, ꞌbá ãzí acelépi vụ̃rụ́ la dó ꞌdáyụ.
29 Os empregados mataram Amnom, como Absalão havia mandado. Então todos os outros filhos de Davi montaram suas mulas e fugiram.
30 Ĩꞌbaní ãgõ agâ vúlé Yẹ̃rụ́sãlẹ́mụ̃ gá ꞌdĩ gá ꞌdâ, ụ́ꞌdụ́kọ́ tị ꞌdĩ ca dó Dãwụ́dị̃ rú, “Ãbụ̃sãlọ́mụ̃ ụꞌdị́ anzị úpí drị̂ kí pírí, ãzí acelépi ídri la ꞌdáyụ.”
30 Enquanto eles estavam voltando para casa, Davi recebeu esta notícia: “Absalão matou todos os seus filhos; não escapou nenhum!”
31 Úpí tu dó pá ụrụgá, asi dó ĩꞌdi ꞌbã bõngó kí rá ãzíla la dó ru vụ̃rụ́; ãtiꞌbo ĩꞌdidrị́ pá utulépi rĩ asi kí vâ bõngó ĩꞌbãdrị̂ kí pírí rá.
31 Então o rei se levantou, rasgou as suas roupas em sinal de tristeza e se jogou no chão. E todos os servidores dele que estavam ali também rasgaram as suas roupas.
32 Wó Dãwụ́dị̃ ꞌbã ádrị́pị Sĩméyã ꞌbã ngọ́pị Yõnãdábũ jọ, “Úpí mádrị̂, mí ũrã jõ ụ́ꞌdị́ anzị mídrị̂ kí pírí la ku, Ãmụ̃nọ́nị̃ drã lú nĩ. Ãbụ̃sãlọ́mụ̃ itú ị́jọ́ ꞌdĩ ụ́ꞌdụ́ Ãmụ̃nọ́nị̃ ꞌbã ámvọ́pị̃ Tãmárã ụrụjó ꞌdã sĩ.
32 Mas Jonadabe, filho de Simeia, irmão de Davi, disse: — Senhor, eles não mataram todos os seus filhos. Somente Amnom morreu. Pelo jeito de Absalão, a gente podia ver que ele havia resolvido fazer isso desde o dia em que Amnom forçou a sua irmã Tamar.
33 Ãmbógó úpí mádrị̂ ꞌbã ꞌbã jõ ásị́ ị́jọ́ jọlé, anzị úpí drị̂ ũdrã kí dó pírí rá rĩ drị̃ gá ku. Ãmụ̃nọ́nị̃ drã lú nĩ.”
33 Por isso, eu não acredito na notícia de que todos os seus filhos morreram; somente Amnom foi morto.
34 Wó Ãbụ̃sãlọ́mụ̃ apá dó rá. Kãrị́lẹ̃ ãngũ undrélépi la inga ru mịfị́ ụrụgá sĩ ãngũ undréjó. Ĩꞌdiní ãngũ ndre agá ꞌdĩ gá ꞌdâ, ndre ꞌbá ãzí ũꞌbí la kí amụ́ agá ĩꞌdi ũngúkú gâlé ru gẹ̃rị̃ ꞌbé pá gá Hõrõnáyĩmũ gâlé ru rĩ gá.
34 Enquanto isso, Absalão fugiu. Naquele momento o soldado que estava de guarda viu muita gente descendo o monte, na estrada de Horonaim. Ele foi até o lugar onde o rei estava e disse: — Alguns homens estão descendo o monte, na estrada de Horonaim.
35 Yõnãdábũ jọ dó sĩ úpí ní, “Índre, úpí ꞌbã anzị kí dó gápi ꞌdõ; ị́jọ́ ꞌdĩ idé ru cécé tá ãtíꞌbó mídrị̂ ꞌbã jọlé rĩ áni.”
35 Então Jonadabe disse a Davi: — São os seus filhos que estão voltando, justamente como eu disse.
36 Ĩꞌdi ꞌbã ị́jọ́ de agá jọ agá ꞌdĩ gá ꞌdâ, úpí ꞌbã anzị acá kí áwáŋá trũ ũkpó sĩ. Úpí ꞌi ãzíla ꞌbá ĩꞌdidrị́ ãtíꞌbó ru ꞌdĩ iꞌdó kí vâ awálé ãzákírílí ru.
36 Logo que ele acabou de dizer isso, os filhos de Davi entraram. Eles começaram a chorar alto, e Davi e os seus oficiais também choraram muito.
37 Ãbụ̃sãlọ́mụ̃ apá dó Tãlĩmáyĩ Ãmị̃hụ́dị̃ ngọ́pị rụ́, ꞌdĩ úpí Gẹ̃sụ́rị̃ gá rĩ ꞌi. Wó Dãwụ́dị̃ ri dó awálé ngọ́pị̃ sĩ ụ́ꞌdụ́ pírí.
37 Absalão fugiu e foi ficar com o rei da cidade de Gesur, chamado Talmai, filho de Amiúde. E por muito tempo Davi chorou a morte do seu filho Amnom.
38 Ãbụ̃sãlọ́mụ̃ la dó mụ apálé Gẹ̃sụ́rị̃ gâlé ꞌbo, uꞌá dó lé ílí na.
38 Absalão ficou três anos em Gesur.
39 Úpí Dãwụ́dị̃ ꞌbã dó ásị́ imbáŋá ịsụ́jó Ãmụ̃nọ́nị̃ ꞌbã drã sĩ ꞌbo rĩ ꞌbã vúlé gá, ꞌbã dó ásị́ ãvá ãmbógó la sĩ sĩ ru icíjó Ãbụ̃sãlọ́mụ̃ be.
39 Então o rei Davi começou a sentir muita saudade dele, pois agora já estava conformado com a morte de Amnom.

Ler em outra tradução

Comparar com outra

Estude este capítulo no WhatsApp

Peça à IA da Bíblia Fala para explicar 2 Samuel 13, comparar traduções ou montar um estudo — tudo direto pelo WhatsApp.