2 Samuel 13
Ị́jọ́ Úꞌdí rĩ (LUC) vs ARIB
1 Sáwã ãzí vúlé gá Dãwụ́dị̃ ꞌbã ngọ́pị Ãbụ̃sãlọ́mụ̃ ꞌbã ámvọ́pị ụ́kụ́pị gá umvelé Tãmárã rĩ ndrĩ ambamba. Wó Ãmụ̃nọ́nị̃ Dãwụ́dị̃ ngọ́pị lẽ ĩꞌdi ambamba.
1 Ora, Absalão, filho de Davi, tinha uma irmã formosa, cujo nome era Tamar; e sucedeu depois de algum tempo que Amnom, filho de Davi enamorou-se dela.
2 Ãmụ̃nọ́nị̃ la ĩꞌdi ꞌbã ámvọ́pị̃ lẽjó ambamba rĩ sĩ ꞌbã dó ru ꞌi ãyánĩ rú. Wó Tãmárã ꞌbã adrujó bíkĩrã rĩ sĩ ị́jọ́ acá dó Ãmụ̃nọ́nị̃ ní ũkpó-ũkpó sĩ ị́jọ́ ãzí idéjó Tãmárã ụrụꞌbá gá.
2 E angustiou-se Amnom, até adoecer, por amar, sua irmã; pois era virgem, e parecia impossível a Amnom fazer coisa alguma com ela.
3 Wó Ãmụ̃nọ́nị̃ ꞌbã wọ̃rị́ ãzí ándrá cí rụ́ la Yõnãdábũ ꞌi, ĩꞌdi Dãwụ́dị̃ ꞌbã ádrị́pị Sĩméyã ꞌbã ngọ́pị ꞌi. Yõnãdábũ ĩꞌdi ándrá ꞌbá ãzí ũndũwá ru la.
3 Tinha, porém, Amnom um amigo, cujo nome era Jonadabe, filho de Siméia, irmão de Davi; e era Jonadabe homem mui sagaz.
4 Yõnãdábũ zị dó Ãmụ̃nọ́nị̃ ꞌi, “Úpí ngọ́pị, mi ãfũ ụ̃ꞌbụ́tị ãlu ãlu sĩ ũcõgõ-ũcõgõ rú íni ãꞌdu ị́jọ́ sĩ? Ílũ mání ku la ãꞌdu ị́jọ́ sĩ yã?” Ãmụ̃nọ́nị̃ jọ dó ĩꞌdiní, “Álẽ Tãmárã mâ ádrị́pị Ãbụ̃sãlọ́mụ̃ ꞌbã ámvọ́pị̃ ꞌi.”
4 Este lhe perguntou: Por que tu de dia para dia tanto emagreces, ó filho do rei? não mo dirás a mim? Então lhe respondeu Amnom: Amo a Tamar, irmã de Absalão, meu irmão.
5 Yõnãdábũ jọ dó, “Ímụ ími lalé gbọ́lọ́ sị́ gá ãzíla íꞌbã dó mi ꞌbãrĩ ãyánĩ rú rĩ áni. Mí átẹ́pị drĩ dó amụ́ ími ndrelé, íjọ dó sĩ ĩꞌdiní, ‘Álẽ tá má ámvọ́pị̃ Tãmárã ꞌbã amụ́ mání ãko ãzí fẽlé nalé. Lẽ ꞌbã amụ́ ãkónã aꞌdílé áma andre gá ꞌdộ, ma dó sĩ dị̃ ĩꞌdi ndre sĩ, ị́jọ́ ꞌdĩ sĩ ma dó sĩ na la ĩꞌdidrị́ gá.’”
5 Tornou-lhe Jonadabe: Deita-te na tua cama, e finge-te doente; e quando teu pai te vier visitar, dize-lhe: Peço-te que minha irmã Tamar venha dar-me de comer, preparando a comida diante dos meus olhos, para que eu veja e coma da sua mão.
6 ꞌDã ꞌbã ũngúkú gá, Ãmụ̃nọ́nị̃ mụ dó ru lalé vụ̃rụ́, ꞌbã dó ru ꞌi ãyánĩ rú. Úpí amụ́ dó ĩꞌdi ndrelé, Ãmụ̃nọ́nị̃ jọ dó sĩ ĩꞌdiní, “Álẽ tá má ámvọ́pị Tãmárã ꞌbã amụ́ drĩ mání mũkátĩ ãzí kí idélé áma andre gá ꞌdộ, ị́jọ́ ꞌdĩ sĩ ma dó sĩ kí na ĩꞌdidrị́ gá be nĩ.”
6 Deitou-se, pois, Amnom, e fingiu-se doente. Vindo o rei visitá-lo, disse-lhe Amnom: Peço-te que minha irmã Tamar venha e prepare dois bolos diante dos meus olhos, para que eu coma da sua mão.
7 ꞌDã ꞌbã ũngúkú gá, Dãwụ́dị̃ pẽ dó ꞌbá tị Tãmárã rụ́ ãzíla jọ, “Ímụ mí ádrị́pị Ãmụ̃nọ́nị̃ rụ́ ĩꞌdidrị́ jó gâlé sĩ mụjó ĩꞌdiní mũkátĩ aꞌdíjó.”
7 Mandou, então, Davi a casa, a dizer a Tamar: Vai a casa de Amnom, teu irmão, e faze-lhe alguma comida.
8 Ị́jọ́ ꞌdĩ sĩ Tãmárã mụ dó ádrị́pị̃ Ãmụ̃nọ́nị̃ drị́ jó gâlé, ịsụ́ la dó ru vũ gá. Tãmárã aꞌdụ́ dó ãnáfóró, usa dó ĩꞌdi aꞌdílé mũkátĩ rú ĩꞌdi drị̃gâsĩ.
8 Foi, pois, Tamar a casa de Amnom, seu irmão; e ele estava deitado. Ela tomou massa e, amassando-a, fez bolos e os cozeu diante dos seus olhos.
9 Bã dó kí sãánĩ agá fẽlé Ãmụ̃nọ́nị̃ nî, wó gã kí nalé úmgbé. Ãmụ̃nọ́nị̃ jọ dó, “ꞌBá pírí jó agá ꞌdâ rĩ ꞌbã fũ kí ãmvé.” Ị́jọ́ ꞌdĩ sĩ ꞌbá pírí fũ kí dó ãmvé rá.
9 E tomou a panela, e os tirou diante dele; porém ele recusou comer. E disse Amnom: Fazei retirar a todos da minha presença. E todos se retiraram dele.
10 ꞌDã ꞌbã ũngúkú gá, Ãmụ̃nọ́nị̃ jọ dó Tãmárã ní, “Mí ají dó mũkátĩ kí ãngũ mání sĩ kojó rĩ gá ꞌdõlé, ma dó sĩ kí na ími drị́ gá ꞌdâ.” Tãmárã ꞌdụ dó mũkátĩ ĩꞌdi ꞌbã aꞌdílé rĩ kí agụlé ádrị́pị̃ Ãmụ̃nọ́nị̃ rú ãngũ ĩꞌdi ꞌbã sĩ kojó rĩ gâlé.
10 Então disse Amnom a Tamar: Traze a comida a câmara, para que eu coma da tua mão. E Tamar, tomando os bolos que fizera, levou-os à câmara, ao seu irmão Amnom.
11 Wó ĩꞌdi dó mụ kí agụlé ĩꞌdi rụ̂lé sĩ kí najó ꞌbo, Ãmụ̃nọ́nị̃ rụ dó drị́ la ãzíla jọ, “Mí atụ́ ími lalé má rụ́ gbọ́lọ́ sị́ gá ꞌdõlé mâ ámvọ́pị̃.”
11 Quando lhos chegou, para que ele comesse, Amnom pegou dela, e disse-lhe: Vem, deita-te comigo, minha irmã.
12 Tãmárã jọ, “Íni ku má ádrị́pị! Mí ũŋmĩ ma ị́jọ́ ꞌdĩ ꞌbã áni la gá ku, ãꞌdusĩku ị́jọ́ ꞌdĩ ꞌbã áni la ꞌbã idé ru ãngũ Ịsịrayị́lị̃ drị̂ gá ꞌdâ ku, ꞌdĩ ị́jọ́ ãzí ũnzí la.
12 Ela, porém, lhe respondeu: Não, meu irmão, não me forces, porque não se faz assim em Israel; não faças tal loucura.
13 Wó ma dó mụ íngõlé drị̃nzá ị́jọ́ ꞌdĩ ꞌbã ajílé rĩ sĩ? Ími ãmgbã rĩ la dó mụ iꞌdálé ꞌbá azalépi rá ũnzĩkãnã sĩ ndẽlépi rá ꞌbá Ịsịrayị́lị̃ drị̂ kí agá ꞌdâ rĩ rú. ꞌBárĩ ímụ drĩ ị́jọ́ jọlé úpí be, icó áma ugalé fẽlé míní ũkú ru ku.”
13 Quanto a mim, para onde levaria o meu opróbrio? E tu passarias por um dos insensatos em Israel. Rogo-te, pois, que fales ao rei, porque ele não me negará a ti.
14 Wó Ãmụ̃nọ́nị̃ lẽ ị́jọ́ Tãmárã ꞌbã jọlé rĩ kí arelé ku. Ĩꞌdi ꞌbã ũkpó ꞌbã adrujó ambamba rĩ sĩ, ụrụ dó sĩ ĩꞌdi ũkpó sĩ, la dó sĩ ru ĩꞌdi sĩ rá.
14 Todavia ele não quis dar ouvidos à sua voz; antes, sendo mais forte do que ela, forçou-a e se deitou com ela.
15 ꞌDã ꞌbã ũngúkú gá, Ãmụ̃nọ́nị̃ ngụ̃ dó ĩꞌdi ũnzí ndẽ dó rá. Ị́jọ́ mgbã sĩ rĩ gá ngụ̃ dó ĩꞌdi ndẽ ándrá ĩꞌdi ꞌbã sĩ ĩꞌdi lẽjó rĩ rá, Ãmụ̃nọ́nị̃ jọ, “Mí angá ụrụgá fũlé ãmvê lé!”
15 Depois sentiu Amnom grande aversão por ela, pois maior era a aversão que se sentiu por ela do que o amor que lhe tivera. E disse-lhe Amnom: Levanta-te, e vai-te.
16 Tãmárã jọ, “Yụ! Míní áma tị pẽjó ãmvêlé rĩ la dó mụ ũnzĩkãnã sĩ ị́jọ́ míní idélé ꞌdĩ ndẽlé rá.” Wó Ãmụ̃nọ́nị̃ gã ị́jọ́ Tãmárã ꞌbã jọlé rĩ kí arelé úmgbé.
16 Então ela lhe respondeu: Não há razão de me despedires; maior seria este mal do que o outro já me tens feito. Porém ele não lhe quis dar ouvidos,
17 Ãmụ̃nọ́nị̃ umve ãtíꞌbó ĩꞌdidrị̂ ꞌi ãzíla jọ ĩꞌdiní, “Mí ĩdã ũkú ꞌdĩ áma mẹ́lẹ́tị gá ꞌdâ rá, mí icí dó sĩ kẹ̃jị́tị ĩꞌdi vúlé gá cí.”
17 mas, chamando o moço que o servia, disse-lhe: Deita fora a esta mulher, e fecha a porta após ela.
18 Ị́jọ́ ꞌdĩ sĩ ãtíꞌbô adró dó Tãmárã ãmvé, icí dó sĩ kẹ̃jị́tị ĩꞌdi vúlé gá ꞌdãá cí, ịsụ́ ꞌdĩ sĩ Tãmárã sụ̃ ándrá bõngó ãzí ãzo drị́ ãzo la, ãꞌdusĩku ꞌdã bõngó ũví izonzi bíkĩrã rú úpí ị̃zẹ́pị ka rú rĩ ꞌbã kí jõ sụ̃lé rĩ ꞌi. Ị́jọ́ ꞌdĩ sĩ ãtíꞌbô adró dó ĩꞌdi ãmvé, icí dó sĩ kẹ̃jị́tị ĩꞌdi vúlé gá cí.
18 Ora, trazia ela uma túnica talar; porque assim se vestiam as filhas virgens dos reis. Então o criado dele a deitou fora, e fechou a porta após ela.
19 Tãmárã umvú dó úfóró ĩꞌdi drị̃ gá, asi dó ĩꞌdi ꞌbã bõngó rá, aku dó ru mịfị́ drị́ sĩ cí ãzíla mụ dó awá trũ.
19 Pelo que Tamar, lançando cinza sobre a cabeça, e rasgando a túnica talar que trazia, pôs as mãos sobre a cabeça, e se foi andando e clamando.
20 Tãmárã ꞌbã ádrị́pị Ãbụ̃sãlọ́mụ̃ ndre dó ĩꞌdi ãzíla zị dó, “Mí ádrị́pị Ãmụ̃nọ́nị̃ ụrụ mi rá yã? Má ámvọ́pị mí ĩyãŋã tú, ꞌdĩ mí ádrị́pị ꞌi. Íꞌbã jõ ị́jọ́ ꞌdĩ ásí gá ku.” Tãmárã ri dó uꞌálé ũkú ãzí ũcõgõ rú la rú ádrị́pị Ãbụ̃sãlọ́mụ̃ drị́ lị́cọ́ gá ꞌdãá.
20 Mas Absalão, seu irmão, lhe perguntou: Esteve Amnom, teu irmão, contigo? Ora pois, minha irmã, cala-te; é teu irmão. Não se angustie o seu coração por isto. Assim ficou Tamar, desolada, em casa de Absalão, seu irmão.
21 Úpí Dãwụ́dị̃ la dó mụ ị́jọ́ ꞌdĩ kí arelé pírí ꞌbo, uꞌá dó ũmbã sĩ.
21 Quando o rei Davi ouviu todas estas coisas, muito se lhe acendeu a ira.
22 Ãbụ̃sãlọ́mụ̃ jọ ị́jọ́ ãzí Ãmụ̃nọ́nị̃ ní múké jõku ũnzí la ku, wó ngụ̃ Ãmụ̃nọ́nị̃ ꞌi ĩꞌdiní ámvọ́pị̃ Tãmárã ní drị̃nzá fẽjó rĩ sĩ.
22 Absalão, porém, não falou com Amnom, nem mal nem bem, porque odiava a Amnom por ter ele forçado a Tamar, sua irmã.
23 Ílí ị̃rị̃ vúlé gá, sáwã ꞌbá Ãbụ̃sãlọ́mụ̃ drị́ kãbĩlõ ꞌbíko lịlépi rĩ ꞌbã kí adrujó Bãálĩ Hãzọ́rị̃ gá ãni la lõkókõrí Ịfụrayị́mụ̃ be rĩ gá rĩ sĩ, umve anzị úpí drị̂ kí pírí ĩndĩ.
23 Decorridos dois anos inteiros, tendo Absalão tosquiadores em Baal-Hazor, que está junto a Efraim, convidou todos os filhos do rei.
24 Ãbụ̃sãlọ́mụ̃ mụ dó úpí rụ̂lé ãzíla jọ, “Índre ãtíꞌbó mídrị̂ ꞌbã ꞌbá kãbĩlõ ꞌbíko lịlépi rĩ amụ́ kí ĩꞌdi rú ꞌdõ, úpí icó amụ́lé ãmbogo ĩꞌdidrị̂ kí abe má rụ́ ꞌdõlé rá yã?”
24 Foi, pois, Absalão ter com o rei, e disse: Eis que agora o teu servo faz a tosquia. Peço que o rei e os seus servos venham com o teu servo.
25 Úpí umvi Ãbụ̃sãlọ́mụ̃ ní, “Yụ mâ ngọ́pị, ãma icó mụlé pírí ku; ꞌdĩ la mụ míní ãnũ fẽlé rá.” Táni Ãbụ̃sãlọ́mụ̃ ꞌbã úpí ũŋmĩ agá rá tí, gã mụlé úmgbé, wó úpí wi ĩꞌdiní sụ̃sụ́ rá.
25 O rei, porém, respondeu a Absalão: Não, meu filho, não vamos todos, para não te sermos pesados. Absalão instou com ele; todavia ele não quis ir, mas deu-lhe a sua benção.
26 ꞌDã ꞌbã ũngúkú gá, Ãbụ̃sãlọ́mụ̃ jọ, “Drĩ adru íni ku, lẽ Ãmụ̃nọ́nị̃ ꞌbã amụ́ ãma abe.” Úpí zị ĩꞌdi, “Ĩꞌdi dó mụ ĩmi abe ĩndĩ la ãꞌdu ị́jọ́ sĩ yã?”
26 Disse-lhe Absalão: Ao menos, deixa ir conosco Amnom, meu irmão. O rei, porém, lhe perguntou: Para que iria ele contigo?
27 Wó Ãbụ̃sãlọ́mụ̃ ũŋmĩ úpí ꞌi kpere ĩꞌdi ꞌbã Ãmụ̃nọ́nị̃ kí aꞌbe agá mụ agá úpí ꞌbã ngọ́pịka kí abe rá.
27 Mas como Absalão instasse com o rei, este deixou ir com ele Amnom, e os demais filhos do rei.
28 Ãbụ̃sãlọ́mụ̃ fẽ dó ãzị́táŋá ãgọbị ĩꞌdidrị̂ ꞌbaní, “Ĩmi are! Ãmụ̃nọ́nị̃ drĩ dó ĩmẽrã wáyĩnĩ sĩ ambamba ꞌbo, ádrĩ dó jọ la ĩminí, ‘Ĩgbã Ãmụ̃nọ́nị̃ vụ̃rụ́,’ ꞌdã ꞌbã ũngúkú gá ĩꞌdị dó ĩꞌdi rá. Ĩmi idé ụ̃rị̃ sĩ ku. Áfẽ ĩminí ãzị́táŋá ꞌdĩ ma ꞌi, ma dó pá tu ị́jọ́ la gá ma ꞌi. Ĩmi adru ũkpó ru ãzíla ũndũwá ru.”
28 Ora, Absalão deu ordem aos seus servos, dizendo: Tomai sentido; quando o coração de Amnom estiver alegre do vinho, e eu vos disser: Feri a Amnom; então matai-o. Não tenhais medo; não sou eu quem vo-lo ordenou? Esforçai-vos, e sede valentes.
29 Ị́jọ́ ꞌdĩ sĩ ãgọbị Ãbụ̃sãlọ́mụ̃ drị̂ idé kí dó ị́jọ́ Ãmụ̃nọ́nị̃ ụrụꞌbá gá Ãbụ̃sãlọ́mụ̃ ꞌbã ãzị́táŋá la fẽjó ĩꞌbaní rĩ áni. ꞌDã ꞌbã ũngúkú gá, úpí ꞌbã ngọ́pịka nga kí dó pírí ụrụgá, ꞌbá ãlu ãlu tụ dó sĩ ĩꞌdidrị́ fãrásĩ drị̃ gá, ꞌbá ãzí acelépi vụ̃rụ́ la dó ꞌdáyụ.
29 E os servos de Absalão fizeram a Amnom como Absalão lhes havia ordenado. Então todos os filhos do rei se levantaram e, montando cada um no seu mulo, fugiram.
30 Ĩꞌbaní ãgõ agâ vúlé Yẹ̃rụ́sãlẹ́mụ̃ gá ꞌdĩ gá ꞌdâ, ụ́ꞌdụ́kọ́ tị ꞌdĩ ca dó Dãwụ́dị̃ rú, “Ãbụ̃sãlọ́mụ̃ ụꞌdị́ anzị úpí drị̂ kí pírí, ãzí acelépi ídri la ꞌdáyụ.”
30 Enquanto eles ainda estavam em caminho, chegou a Davi um rumor, segundo o qual se dizia: Absalão matou todos os filhos do rei; nenhum deles ficou.
31 Úpí tu dó pá ụrụgá, asi dó ĩꞌdi ꞌbã bõngó kí rá ãzíla la dó ru vụ̃rụ́; ãtiꞌbo ĩꞌdidrị́ pá utulépi rĩ asi kí vâ bõngó ĩꞌbãdrị̂ kí pírí rá.
31 Então o rei se levantou e, rasgando as suas vestes, lançou-se por terra; da mesma maneira todos os seus servos que lhe assistiam rasgaram as suas vestes.
32 Wó Dãwụ́dị̃ ꞌbã ádrị́pị Sĩméyã ꞌbã ngọ́pị Yõnãdábũ jọ, “Úpí mádrị̂, mí ũrã jõ ụ́ꞌdị́ anzị mídrị̂ kí pírí la ku, Ãmụ̃nọ́nị̃ drã lú nĩ. Ãbụ̃sãlọ́mụ̃ itú ị́jọ́ ꞌdĩ ụ́ꞌdụ́ Ãmụ̃nọ́nị̃ ꞌbã ámvọ́pị̃ Tãmárã ụrụjó ꞌdã sĩ.
32 Mas Jonadabe, filho de Siméia, irmão de Davi, disse-lhe: Não presuma o meu senhor que mataram todos os mancebos filhos do rei, porque só morreu Amnom; porque assim o tinha resolvido fazer Absalão, desde o dia em que ele forçou a Tamar, sua irmã.
33 Ãmbógó úpí mádrị̂ ꞌbã ꞌbã jõ ásị́ ị́jọ́ jọlé, anzị úpí drị̂ ũdrã kí dó pírí rá rĩ drị̃ gá ku. Ãmụ̃nọ́nị̃ drã lú nĩ.”
33 Não se lhe meta, pois, agora no coração ao rei meu senhor o pensar que morreram todos os filhos do rei; porque só morreu Amnom.
34 Wó Ãbụ̃sãlọ́mụ̃ apá dó rá. Kãrị́lẹ̃ ãngũ undrélépi la inga ru mịfị́ ụrụgá sĩ ãngũ undréjó. Ĩꞌdiní ãngũ ndre agá ꞌdĩ gá ꞌdâ, ndre ꞌbá ãzí ũꞌbí la kí amụ́ agá ĩꞌdi ũngúkú gâlé ru gẹ̃rị̃ ꞌbé pá gá Hõrõnáyĩmũ gâlé ru rĩ gá.
34 Absalão, porém, fugiu. E o mancebo que estava de guarda, levantando os olhos, orou, e eis que vinha muito povo pelo caminho por detrás dele, ao lado do monte.
35 Yõnãdábũ jọ dó sĩ úpí ní, “Índre, úpí ꞌbã anzị kí dó gápi ꞌdõ; ị́jọ́ ꞌdĩ idé ru cécé tá ãtíꞌbó mídrị̂ ꞌbã jọlé rĩ áni.”
35 Então disse Jonadabe ao rei: Eis aí vêm os filhos do rei; conforme a palavra de teu servo, assim sucedeu.
36 Ĩꞌdi ꞌbã ị́jọ́ de agá jọ agá ꞌdĩ gá ꞌdâ, úpí ꞌbã anzị acá kí áwáŋá trũ ũkpó sĩ. Úpí ꞌi ãzíla ꞌbá ĩꞌdidrị́ ãtíꞌbó ru ꞌdĩ iꞌdó kí vâ awálé ãzákírílí ru.
36 Acabando ele de falar, chegaram os filhos do rei e, levantando a sua voz, choraram; e também o rei e todos os seus servos choraram amargamente.
37 Ãbụ̃sãlọ́mụ̃ apá dó Tãlĩmáyĩ Ãmị̃hụ́dị̃ ngọ́pị rụ́, ꞌdĩ úpí Gẹ̃sụ́rị̃ gá rĩ ꞌi. Wó Dãwụ́dị̃ ri dó awálé ngọ́pị̃ sĩ ụ́ꞌdụ́ pírí.
37 Absalão, porém, fugiu, e foi ter com Talmai, filho de Amiur, rei de Gesur. E Davi pranteava a seu filho todos os dias.
38 Ãbụ̃sãlọ́mụ̃ la dó mụ apálé Gẹ̃sụ́rị̃ gâlé ꞌbo, uꞌá dó lé ílí na.
38 Tendo Absalão fugido para Gesur, esteve ali três anos.
39 Úpí Dãwụ́dị̃ ꞌbã dó ásị́ imbáŋá ịsụ́jó Ãmụ̃nọ́nị̃ ꞌbã drã sĩ ꞌbo rĩ ꞌbã vúlé gá, ꞌbã dó ásị́ ãvá ãmbógó la sĩ sĩ ru icíjó Ãbụ̃sãlọ́mụ̃ be.
39 Então o rei Davi sentiu saudades de Absalão, pois já se tinha consolado acerca da morte de Amnom.
Atalhos do teclado
- Capítulo anterior←
- Próximo capítulo→
- Versículo anteriork
- Próximo versículoj
- Limpar seleçãoEsc
- Esta ajuda?
Estude este capítulo no WhatsApp
Peça à IA da Bíblia Fala para explicar 2 Samuel 13, comparar traduções ou montar um estudo — tudo direto pelo WhatsApp.