1 Samuel 20
Ị́jọ́ Úꞌdí rĩ (LUC) vs NAA
1 ꞌDã ꞌbã ũngúkú gá, Dãwụ́dị̃ apá Nãyị̃yọ́tị̃ gá ꞌdĩ Rámã gá, mụ dó Yónãtãnĩ rú zị ĩꞌdi, “Má idé ãꞌdu ị́jọ́ yã? Ị́jọ́ ũnzí mání idélé rĩ ãꞌdu? Má iza mí átẹ́pị ásị́ íngõpí ĩꞌdiní sĩ lẽjó áma ꞌdịjó rĩ?”
1 Então Davi fugiu da casa dos profetas, em Ramá, foi até o lugar onde Jônatas estava e lhe perguntou: — O que foi que eu fiz? Qual é a minha culpa? E qual é o meu pecado diante de seu pai, que procura tirar-me a vida?
2 Yónãtãnĩ umvi ĩꞌdiní, “ꞌDã icó ru ku, índre drĩ, mí icó mụlé drãlé ku, má átẹ́pị icó ị́jọ́ ãzí were jõku ãmbógó la idélé ĩꞌdiní lũŋá la mání rĩ kóru ku. Icó mání ị́jọ́ ꞌdĩ lũlé ku la ãꞌdu sĩ? ꞌDĩ ị́jọ́ ãndá la ku.”
2 Jônatas respondeu: — Nada disso! Você não será morto. Meu pai não faz coisa nenhuma, nem grande nem pequena, sem primeiro me dizer. Por que, então, meu pai esconderia isso de mim? Não há nada disso.
3 Wó Dãwụ́dị̃ na ũyõ Yónãtãnĩ drị̃lẹ́ gá jọ, “Mí átẹ́pị nị̃ ílẽ ma ambamba rĩ gá rá ãzíla jọ ĩꞌdiní cénĩ-cénĩ rú, ‘Lẽ Yónãtãnĩ ꞌbã nị̃ ị́jọ́ ꞌdĩ ku drĩ jõ ị́jọ́ ꞌdĩ nị̃ rá ásị́ la la mụ azálé trẹ̃yị́.’ Úpí Ãdróŋá ꞌbã adrujó ídri ãzíla míní vâ adrujó ídri rĩ áni, ị́jọ́ mgbã sĩ ace mání were rú sĩ drãjó.”
3 Então Davi respondeu enfaticamente: — Seu pai sabe muito bem que encontrei favor diante de você. Assim, ele resolveu que você não deve ficar sabendo disso, para não se entristecer. Mas tão certo como vive o
4 Yónãtãnĩ jọ dó Dãwụ́dị̃ ní, “Ị́jọ́ míní lẽlé má idé míní rĩ, ma idé la rá.”
4 Jônatas disse a Davi: — Farei tudo o que você quiser que eu faça.
5 Ị́jọ́ ꞌdĩ sĩ Dãwụ́dị̃ jọ Yónãtãnĩ ní, “Índre, drụ̃sị̃ ụ̃mụ̃ Ĩmbá Úꞌdí rĩ drị̂, ãzíla ma tá tí jõ na la úpí be wó lẽ ámụ áma zị̃lé ásé agâlé kpere ĩndró ụ́ꞌdụ́ ãzí drụ̃sị̃ rĩ drị̂ gá.
5 Davi disse a Jônatas: — Amanhã é a Festa da Lua Nova, em que sem falta deveria assentar-me com o rei para comer. Mas deixe que eu vá embora, para me esconder no campo, até a tarde do terceiro dia.
6 Mí átẹ́pị drĩ áma ndrụ̃ rá íjọ ĩꞌdiní, ‘Dãwụ́dị̃ zị ma sĩ mụjó táwụ̃nị̃ ĩꞌbadrị́ lị́cọ́ gá Bẹ̃tẹ̃lẹ̃hẹ́mụ̃ gá, kí sĩ mụ ídétáŋá ílí ãlu ãlu sĩ idélé sụ́rụ́ ĩꞌbadrị̂ ní rĩ idélé.’
6 Se o seu pai notar a minha ausência, diga o seguinte: “Davi me pediu muito que o deixasse ir a toda pressa a Belém, sua cidade, porque lá será oferecido o sacrifício anual para toda a família.”
7 Mí átẹ́pị drĩ jọ la, ‘Múké’ mi nị̃ la rá ị́jọ́ ãzí ãtíꞌbó mídrị̂ rụ́ ꞌdá yụ. Wó drĩ uꞌá ũmbã sĩ, mi dó nị̃ la rá ãndá ãndá ru lẽ áma ꞌdịlé rá.
7 Se ele disser: “Está bem”, então este seu servo terá paz. Porém, se ficar com muita raiva, saiba que ele já decidiu me fazer mal.
8 Jõ mi ꞌi rĩ gá Yónãtãnĩ, má aꞌị́ mi mání ị́jọ́ ãlu ꞌdĩ idéjó ãtíꞌbó mídrị̂ ní ásị́ ị̃gbẹ̃ sĩ míní ũyõ la najó Úpí drị̃lẹ́ gá ꞌbo rĩ áni, ádrĩ ị́jọ́ iza rá, dũbã la íꞌdị ma mi ꞌi. Mi dó áma fẽ ꞌdịlé mí átẹ́pị drị́ la ãꞌdu ị́jọ́ sĩ yã?”
8 Use, pois, de misericórdia para com este seu servo, porque você me fez entrar em aliança no Senhor com você. Mas, se sou culpado, mate-me você mesmo. Por que você me levaria ao seu pai?
9 Yónãtãnĩ umvi, “Icó ru ku. Ádrĩ tá ị́jọ́ ãzí nị̃ má átẹ́pị ꞌbã ásị́ ími ꞌdịjó ãndá ãndá ru yã áni, má icó tá lũlé la míní ku yã?”
9 Então Jônatas disse: — Nada disso! Se eu de algum modo soubesse que o meu pai está determinado a trazer esse mal sobre você, acha que eu não avisaria você?
10 Dãwụ́dị̃ zị ĩꞌdi, “Mí átẹ́pị drĩ ími umvi ũmbã sĩ ãꞌdi la mání lũ la nĩ yã?”
10 Então Davi perguntou: — Quem irá me avisar, se, por acaso, o seu pai lhe responder asperamente?
11 Yónãtãnĩ jọ Dãwụ́dị̃ ní, “Mí amụ́ ãma amụ́ mụlé ãmvé ásé agâlé.” Ị́jọ́ ꞌdĩ sĩ mụ kí dó sĩ ãmvêlé ãlu.
11 Jônatas respondeu: — Venha, vamos ao campo. E eles foram.
12 ꞌDã ꞌbã ũngúkú gá, Yónãtãnĩ jọ Dãwụ́dị̃ ní, “Ma ũyõ na Úpí Ãdróŋá Ịsịrayị́lị̃ drị̂ ꞌbá rụ́ sĩ, ma má átẹ́pị zị drụ̃sị̃ sáwã ꞌdõ áni rĩ sĩ ĩꞌdi ásị́ jõ míní múké, ma míní ị́jọ́ la lũ ãzíla mi dó sĩ nị̃ la cé.
12 Jônatas disse a Davi: — O
13 Wó má átẹ́pị drĩ lẽ ími adrálé rá, ádrĩ míní lũ la ku, lẽ Úpí ꞌbã fẽ ádrã rá. Ádrĩ míní fẽ la nị̃lé la ãzíla ími tị pẽ ídri ku, lẽ Úpí ꞌba adru mí be cécé ándrá ĩꞌdi ꞌbã adrujó má átẹ́pị be rĩ áni.
13 Mas, se meu pai quiser fazer mal a você, que o Senhor faça com Jônatas o que bem quiser, se eu não o avisar disso e não o deixar ir embora, para que você siga em paz. E que o Senhor esteja com você, como tem estado com o meu pai.
14 Wó lẽ mí iꞌda mání lẽtáŋá ãsị̃lépi ku rĩ cécé Úpí drị̂ áni mání drĩ adru agá ídri rú ꞌdĩ, ị́jọ́ ꞌdĩ sĩ úꞌdị dó sĩ ma ku,
14 E, se eu, então, ainda viver, use para comigo da bondade do Senhor , para que eu não morra.
15 ãzíla mí aꞌbe jõ ásị́ ị̃gbẹ̃ idéjó ꞌbá mádrị́ lị́cọ́ gá rĩ ꞌbaní rĩ ku. Úpí drĩ táni mẹ́rọ́ꞌbá Dãwụ́dị̃ drị̂ kí ị̃lị̃kị̃ ãngũ drị̃ gá ꞌdâ pírí rá tí.”
15 Nem tampouco jamais afaste da minha casa a sua bondade; nem ainda quando o Senhor eliminar da face da terra todos os inimigos de Davi.
16 Ị́jọ́ ꞌdĩ sĩ Yónãtãnĩ idé kí dó tị icíma lị́cọ́ Dãwụ́dị̃ drị̂ be jọ, “Lẽ Úpí ꞌbã arụ́ mẹ́rọ́ꞌbá Dãwụ́dị̃ drị̂ kí drị̃ rá.”
16 Assim, Jônatas fez aliança com a casa de Davi, dizendo: — Que o
17 Yónãtãnĩ fẽ Dãwụ́dị̃ ní ũyõ amvilé nalé ị̃dị́ lẽtáŋá agá, ãꞌdusĩku lẽ ĩꞌdi cécé ĩꞌdi ꞌbã ru lẽjó rĩ áni.
17 Jônatas fez com que Davi jurasse de novo, pelo amor que lhe tinha, porque Jônatas o amava com todo o amor da sua alma.
18 ꞌDã ꞌbã ũngúkú gá, Yónãtãnĩ jọ Dãwụ́dị̃ ní, “Drụ̃sị̃ ĩꞌdi adru ụ̃mụ̃ Ĩmbá Úꞌdí rĩ drị̂. Ála ími ĩcẽ rá ãꞌdusĩku úmvúke mídrị̂ la adru ꞌbá kọ́lị.
18 Jônatas disse a Davi: — Amanhã é a Festa da Lua Nova. Eles vão perguntar por você, porque o seu lugar estará vazio.
19 Drụ́zị́ ĩndró sĩ, ímụ ími zịlé ãngũ ándrá ị́jọ́ ꞌdĩ ꞌbã sĩ iꞌdójó rĩ gá, ãzíla ítẽ ma írã Ị̃zẹ́lị̃ rĩ gá ꞌdãá.
19 No terceiro dia, vá depressa ao lugar onde você se escondeu no dia do combinado e fique junto à pedra de Ezel.
20 Ma ꞌé kí gbẹ bụ́lụ́ la gá ꞌdãá na cécé ma ꞌbãrĩ ãko ãzí gbẹ rĩ áni.
20 Atirarei três flechas para aquele lado, como quem atira ao alvo.
21 ꞌDã ꞌbã ũngúkú gá, ma dó ngọ́tị́ŋá ãzí tị pẽ ãzíla ma jọ la ĩꞌdiní, ‘Ímụ ꞌé ꞌdã kí ndrụ̃lé.’ Ádrĩ jọ la ĩꞌdinî, ‘Índre ꞌé kí ími wókõ ꞌdĩ gá, mí ají kí ꞌdõlé.’ ꞌDã ꞌbã ũngúkú gá, mí amụ́, ãꞌdusĩku cécé Úpí ꞌbã adrujó ídri rĩ áni, ị́jọ́ ũnzí la ꞌdá yụ, mi ị́jọ́ kọ́lị.
21 Eis que mandarei o moço e lhe direi: “Vá, procure as flechas.” Se eu disser ao moço: “Olhe, as flechas estão para cá de você; traga-as”, então venha, Davi, porque, tão certo como vive o Senhor , você terá paz, e nada há que temer.
22 Wó ádrĩ jọ la ngọ́tị́ŋâ ní, ‘Índre ꞌé kí mí rụ́ ꞌdâ álị́,’ ꞌdã ꞌbã ũngúkú gá lẽ ímụ rá, ãꞌdusĩku Úpí pẽ ími tị ꞌdâ rá.
22 Porém, se eu disser ao moço: “Olhe, as flechas estão mais para lá de você”, vá embora, porque o Senhor manda que você vá.
23 Ị́jọ́ ãmaní ũyõ najó mí be ꞌdĩ Úpí la adru sãdínĩ rú ãma drĩdríŋĩ gá mí be jãꞌdâ.”
23 Quanto àquilo de que eu e você falamos, eis que o Senhor é nossa testemunha para sempre.
24 Ị́jọ́ ꞌdĩ sĩ Dãwụ́dị̃ zị̃ dó ru ásé agâlé, ĩmbá úꞌdí rĩ la dó mụ acálé ꞌbo, úpí ri dó vụ̃rụ́ ãkónã nalé.
24 Então Davi se escondeu no campo. E, sendo a Festa da Lua Nova, o rei se pôs à mesa para comer.
25 Ri úmvúke ĩꞌdidrị̂ drị̃ gá jõ ídu rĩ áni Bõrõ gâlé ru Yónãtãnĩ drị̃lẹ́ gá ãzíla Ãbị̃nẹ́rị̃ ri úpí Sáwụ̃lọ̃ andre gâsĩ. Wó ãngũ Dãwụ́dị̃ drị̂ ace dó ru ị̃sálị.
25 O rei sentou-se na sua cadeira, segundo o costume, no lugar junto à parede. Jônatas ficou na frente dele, e Abner sentou-se ao lado de Saul. Mas o lugar de Davi estava desocupado.
26 Sáwụ̃lọ̃ jọ ị́jọ́ ụ́ꞌdụ́ ꞌdã sĩ ku, ãꞌdusĩku ũrã ị́jọ́ ãzí rụ ĩꞌdiní, adru sĩ ní ãlá ru ku, ãndá-ndá ru ĩꞌdi dó sĩ ãlá ru ku.
26 Porém, naquele dia, Saul não disse nada, pois pensava: “Deve ter acontecido alguma coisa com ele. Ele está cerimonialmente impuro. Certamente está impuro.”
27 Wó ụ́ꞌdụ́ ị̃rị̃jó ĩmbá úꞌdí rĩ drị̂ sĩ, ãngũ Dãwụ́dị̃ drị̂ ace vâ ị̃sálị. Sáwụ̃lọ̃ jọ ngọ́pị̃ Yónãtãnĩ ní, “Yésẽ ngọ́pị amụ́ ãma abe ájẹ ãzíla ãndrũ ãkónã gá ku la ãꞌdu ị́jọ́ sĩ yã?”
27 No dia seguinte, o segundo dia da Festa da Lua Nova, o lugar de Davi continuava desocupado. Então Saul perguntou a Jônatas, seu filho: — Por que o filho de Jessé não veio comer, nem ontem nem hoje?
28 Yónãtãnĩ umvi Sáwụ̃lọ̃ ní, “Dãwụ́dị̃ aꞌị́ mádrị́ ásị́ ãlu sĩ sĩ mụjó Bẹ̃tẹ̃lẹ̃hẹ́mụ̃ gá,
28 Jônatas respondeu: — Davi me pediu, encarecidamente, que o deixasse ir a Belém.
29 ãzíla jọ mání, ‘Ífẽ ámụ, ãꞌdusĩku ꞌbá ãmadrị́ lị́cọ́ gá rĩ kí ídétáŋá idé táwụ̃nị̃ ãmadrị̂ gâlé ꞌdã ãzíla má ádrị́pị lẽ má adru ala gá ꞌdãá cí. Ádrĩ lẽtáŋá ịsụ́ ími drị̃lẹ́ gá rá, lẽ ámụ rá, ma sĩ mụ má ádrị́pịka kí ndrelé.’ Ị́jọ́ ꞌdĩ bãsĩ ĩꞌdiní sĩ amụ́jó ãkónã gá méjã úpí drị̂ ꞌbã tị gá ꞌdâ ku ꞌdĩ!”
29 Ele me disse: “Peço que você me deixe ir, porque a nossa família tem um sacrifício na cidade, e um de meus irmãos insiste comigo para que eu vá. Portanto, se encontrei favor aos seus olhos, peço que me deixe partir, para que eu veja os meus irmãos.” Por isso, não veio à mesa do rei.
30 ꞌDã ꞌbã ũngúkú gá, Sáwụ̃lọ̃ ásị́ ve dó Yónãtãnĩ ní trẹ̃yị́, ãzíla jọ ĩꞌdiní, “Ngọ́tị́ ũkú drị̃ ũnzí ãzíla ị́jọ́ arelépi ku rĩ drị́ ꞌdĩ! Ínị̃ ánị̃ ị́jọ́ ĩminí ĩmi icíjó Yésẽ ngọ́pị be sĩ drị̃nzá ajíjó míní ãzíla mí ãndrẽ ími tịlépi rĩ ní rĩ rá rĩ gá ku yã?
30 Então Saul ficou irado com Jônatas e lhe disse: — Seu filho de mulher vadia e rebelde! Você acha que eu não sei que você elegeu o filho de Jessé, para vergonha sua e para vergonha de sua mãe?
31 Yésẽ ngọ́pị drĩ adru ụ̃nọ́kụ́ drị̃ gá ꞌdâ cí, mi ꞌi jõku ũpĩ mídrị̂ icó pá tulé ku. Úꞌdîꞌda ípẽ ꞌbá tị ĩꞌdi ajílé má rụ́ ꞌdõlé, lẽ ꞌbã drã rá.”
31 Pois, enquanto o filho de Jessé viver sobre a terra, nem você estará seguro, nem seguro estará o seu reino. Por isso, mande buscá-lo, agora, porque deve morrer.
32 Yónãtãnĩ zị átẹ́pị̃ Sáwụ̃lọ̃ ꞌi, “Ála ĩꞌdi ꞌdị rá la ãꞌdu ị́jọ́ sĩ? Idé ãꞌdu ị́jọ́ yã?”
32 Então Jônatas perguntou a Saul, seu pai: — Por que ele deve morrer? O que foi que ele fez?
33 Wó Sáwụ̃lọ̃ ꞌdị ngọ́pị̃ ꞌi ãjụ́ sĩ tí sĩ ĩꞌdi ꞌdịjó káyĩ rá. ꞌDã ꞌbã ũngúkú gá, Yónãtãnĩ nị̃ dó rá átẹ́pị̃ lẽ dó Dãwụ́dị̃ ꞌdịlé rá rĩ gá rá.
33 Então Saul atirou a sua lança contra Jônatas para matá-lo. Com isso Jônatas entendeu que, de fato, seu pai já havia decidido matar Davi.
34 Yónãtãnĩ nga ãkónã tị gá ꞌdâ ũmbã sĩ rá, ụ́ꞌdụ́ ị̃rị̃ ụ̃mụ̃ Ĩmbá Úꞌdí rĩ drị́ ꞌdã sĩ Yónãtãnĩ na ãkónã gẹ̃rị̃ sĩ ku ãꞌdusĩku ásị́ la acá ũcõgõ sĩ trẹ̃yị́ ị́jọ́ drị̃nzá ru átẹ́pị̃ ꞌbã idélé Dãwụ́dị̃ rụ́ rĩ sĩ.
34 Por isso, Jônatas, com muita raiva, se levantou da mesa e, neste segundo dia da Festa da Lua Nova, não comeu pão, pois ficou muito sentido por causa de Davi, a quem seu pai havia insultado.
35 Ụ̃ꞌbụ́tị sĩ Yónãtãnĩ mụ ásé agâlé sĩ mụjó ị́jọ́ jọjó Dãwụ́dị̃ be. ꞌDụ ngọ́tị́ŋá ĩmbíráŋá la ĩꞌdi be ĩndĩ,
35 Na manhã seguinte, Jônatas saiu ao campo, no tempo combinado com Davi, e levou consigo um rapazinho.
36 ãzíla jọ ĩꞌdiní, “Í cẹ̃ mụlé ꞌé mání gbẹlé rĩ kí ndrụ̃ trũ.” Ngọ́tị́ŋâ ꞌbã cẹ̃ agá ꞌdĩ gá ꞌdâ gbẹ ꞌé drị̃lẹ́ la gâlé ru.
36 Então disse ao seu rapaz: — Corra e busque as flechas que eu atirar. O rapaz correu, e ele atirou uma flecha, que fez passar além do rapaz.
37 Ngọ́tị́ŋâ la mụ calé ãngũ Yónãtãnĩ ꞌbã ꞌê ꞌbã sĩ aꞌdéjó rĩ gá, Yónãtãnĩ umve ĩꞌdi jọ, “ꞌÊ adru ími drị̃lẹ́ gâlé ꞌdã ku yã?”
37 Quando o rapaz chegou ao lugar da flecha que Jônatas havia atirado, Jônatas gritou atrás dele: — A flecha não está mais para lá de você?
38 ꞌDã ꞌbã ũngúkú gá, Yónãtãnĩ za, “Gbõrú, ímụ mbẽlẽ-mbẽlẽ, ítu pá ku.” Ngọ́tị́ŋâ anzé dó ꞌê rá, amụ́ dó trũ ãmbógó ĩꞌdidrị̂ rụ́ ꞌdõlé.
38 Jônatas gritou mais uma vez: — Vamos! Depressa! Não fique aí parado! O rapaz de Jônatas apanhou as flechas e voltou ao seu senhor.
39 Ị́jọ́ ꞌdĩ kí agá pírí ngọ́tị́ŋâ nị̃ ị́jọ́ ãzí ku; be la rá la Yónãtãnĩ nị̃ kí lú Dãwụ́dị̃ be nĩ.
39 O rapaz não entendeu coisa alguma, pois só Jônatas e Davi sabiam deste combinado.
40 ꞌDã ꞌbã ũngúkú gá, Yónãtãnĩ fẽ dó ĩꞌdi ꞌbã ụ́sụ kí ꞌé kí abe ngọ́tị́ŋâ drĩ ãzíla jọ, “Ímụ, mí agụ kí vúlé táwụ̃nị̃ gâlé.”
40 Então Jônatas deu as suas armas ao rapaz que o acompanhava e lhe disse: — Vá, leve-as para a cidade.
41 Ngọ́tị́ŋâ la dó mụ mụlé ꞌbo, Dãwụ́dị̃ angá ãfũlé wókõ írã drị́ ándrá rĩ gâlé ru ãzíla ãvụ̃ vụ̃rụ́ Yónãtãnĩ drị̃lẹ́ gá pá alé na, androko la aló vũ ĩndĩ. Amvu kí ru jụ́jụ́ sĩ kpãrã ãzíla ri kí awálé ãngũ ãlu gá, wó Dãwụ́dị̃ awá dó ãndânĩ.
41 Quando o rapaz foi embora, Davi se levantou do lado do monte de pedras e se prostrou com o rosto em terra três vezes. E beijaram um ao outro e choraram juntos; Davi, porém, muito mais.
42 Yónãtãnĩ jọ Dãwụ́dị̃ ní, “Ímụ ásị́ ị̃gbẹ̃ sĩ, ãꞌdusĩku ãna ũyõ wọ̃rị̃ ãmadrị̂ gá mí be rụ́ Úpí Ãdróŋá drị̂ sĩ jọjó la, ‘Úpí ĩꞌdi ãma drĩdríŋĩ gá mí be sãdínĩ rú, ãzila anzị mídrị́ mụlé tịlé drị̃lẹ́ gâlé rĩ kí drĩdríŋĩ anzị mádrị́ mụlé tịlé drị̃lẹ́ gâlé rĩ kí abe jãꞌdâ.’” ꞌDã ꞌbã ũngúkú gá, Dãwụ́dị̃ mụ dó rá ãzíla Yónãtãnĩ gõ dó vúlé táwụ̃nị̃ gâlé.
42 Então Jônatas disse a Davi: — Vá em paz, porque ambos juramos em nome do
43 — ausente —
43 Então Davi se levantou e foi embora. E Jônatas voltou para a cidade.
Atalhos do teclado
- Capítulo anterior←
- Próximo capítulo→
- Versículo anteriork
- Próximo versículoj
- Limpar seleçãoEsc
- Esta ajuda?
Estude este capítulo no WhatsApp
Peça à IA da Bíblia Fala para explicar 1 Samuel 20, comparar traduções ou montar um estudo — tudo direto pelo WhatsApp.