Lucas 15
Lisǎsè̌ Athè̌ - Kayǎ Ngó̤ (KYU) vs ARA
1 Bètôphuố prè̤kwǐamo-arǎ tahe ná prè̤oraphú tahe hyǎ oplu tava̤ ní̤dǎ lahyǎ Jesǔ a tè̤dônyǎhébè tahe.
1 Aproximavam-se de Jesus todos os publicanos e pecadores para o ouvir.
2 Pharisěophú tahe ná prè̤ithyó tè̤thyótè̤thya athárá tahe tamwǒ̤talè̌ ní̤lò̌dû Jesǔ zo̤, “Kayǎ yětôprè̤ è́mo̤sû prè̤oraphú tahe, rò a cuố etố̤ǒtố̤kuô̌ cò́ ná èthǐ vǎ꤮!”
2 E murmuravam os fariseus e os escribas, dizendo: Este recebe pecadores e come com eles.
3 Phúnuô akhu-akhyě, Jesǔ dyá pé̤ èthǐ ná ngó̤khákho tôtó̤ rò a hé,
3 Então, lhes propôs Jesus esta parábola:
4 “Hékuốré̤ kayǎ tôprè̤prè̤ dố thǐklè̌nuô, athímí o aduô̌ tôzè̤ rò a ki lamé̤kyǎ pé̤ lǔ tôduô̌ hénuô, a ki me̤phútě? A ki dyakyǎ thímí lwǐ̤thyótôshyě ná lwǐ̤thyó tôduô̌ yěnuô dố asèekhu rò a ki cuốmyápṳ̌ a lamé̤ yětôduô̌ htú a myáhtye ka̤khyě khyěthyá è pǎ má̤to è̌?
4 Qual, dentre vós, é o homem que, possuindo cem ovelhas e perdendo uma delas, não deixa no deserto as noventa e nove e vai em busca da que se perdeu, até encontrá-la?
5 Bí a myáhtye ka̤khyě khyěthyá hò́ lǔ akhè̌nuô, a ki thè́krṳ̂̌thè́lò̌ rò a ki dyahtya lǔ dố aplǎkhu pǎ.
5 Achando-a, põe-na sobre os ombros, cheio de júbilo.
6 Rò a ki hóka̤ ní̤dyé lǔ dố hi pǎ. Rò a ki mehyǎ plò́ní̤ a khǒbò́thyó ná ahi khǎsò̌khǎshyé tahe rò a ki hé èthǐ, ‘Vǎ myáhtye ka̤khyě khyěthyá hò́ vǎ thímí dố a lamé̤ yěnuô tôduô̌ hò́, rò vǎ thè́krṳ̂̌ nyacò́, rò hyǎ thè́krṳ̂̌thè́lò̌ ró̤kuô̌ lahyǎ ná vǎ.’
6 E, indo para casa, reúne os amigos e vizinhos, dizendo-lhes: Alegrai-vos comigo, porque já achei a minha ovelha perdida.
7 A thyá kuô̌dû phúnuôhò́, vǎ hé thǐ, prè̤oraphú tôprè̤ za̤ ní̤dû khyěthyá hò́ ané̤ akhu-akhyě dố mò́khunuô ǔ ki thè́krṳ̂̌thè́lò̌ lốklò̌ pǎ cò́ ná kayǎcò́kayǎte̤ lwǐ̤thyótôshyě ná lwǐ̤thyótôprè̤ dố a lo za̤ ní̤dû ané̤ hò́ to yěnuô tahe cò́.
7 Digo-vos que, assim, haverá maior júbilo no céu por um pecador que se arrepende do que por noventa e nove justos que não necessitam de arrependimento.
8 “Tomaná, hékuốré̤ prè̤mò tôprè̤ dố arû̌zye o abèshyé rò ki a lamé̤ pé̤kyǎ lǔ tôbè hénuôma a ki me̤phútě? A ki isǐlǐ mi, htuô̌rò a ki dǔplǐdǔlá̤ ahi, rò a myápṳ̌tǎ̤ myápṳ̌te̤ htú a myáhtye cò́ vǎhéto.
8 Ou qual é a mulher que, tendo dez dracmas, se perder uma, não acende a candeia, varre a casa e a procura diligentemente até encontrá-la?
9 Bí a myáhtye ka̤khyě khyěthyá hò́ akhè̌nuô, a ki mehyǎplò́ a khǒbò́thyó ná ahi khǎsò̌khǎshyé tahe rò a ki hésoluô̌ pé̤ èthǐ, ‘Vǎ myáhtye ka̤khyě khyěthyá hò́ vǎrû̌zye dố a lamé̤kyǎ yětôbè akhu-akhyě vǎ thè́krṳ̂̌ nyacò́ rò hyǎ thè́krṳ̂̌thè́lò̌ ró̤kuô̌ lahyǎ ná vǎ.’
9 E, tendo-a achado, reúne as amigas e vizinhas, dizendo: Alegrai-vos comigo, porque achei a dracma que eu tinha perdido.
10 Phúnuôhò́, vǎ hé thǐ꤮, prè̤oraphú tôprè̤ za̤ ní̤ hò́ akhu-akhyě, Cò́marya a tanémò́khuphú tahe thè́krṳ̂̌thè́lò̌ nyacò́.”
10 Eu vos afirmo que, de igual modo, há júbilo diante dos anjos de Deus por um pecador que se arrepende.
11 Jesǔ hé pó̤, “Bètôphuố kayǎ otôprè̤, a phúprè̤khǔ o thè́nyě̤.
11 Continuou: Certo homem tinha dois filhos;
12 Apuố̤ tôprè̤ ka̤ hé aphè̌, ‘Phè̌꤮ ucè̌tazè̌ dố vǎ tǒbè ní̤bè è tahenuô, dyémò̌hò́ vǎ khǒnyá̤.’ Phúnuô akhu-akhyě aphè̌ ibětǎ̤ pé̤kyǎ aphú yěthè́nyě̤ ucè̌tazè̌ yětahe.
12 o mais moço deles disse ao pai: Pai, dá-me a parte dos bens que me cabe. E ele lhes repartiu os haveres.
13 “Nyě̤tyato rò apuố̤ yětôprè̤nuô, a phyéní̤ lò̌lò̌꤮ a ucè̌tazè̌ dố aphè̌ dyé è yětahe rò a htecuốkyǎ dố ké̤ye̤ tôké̤. Rò a cuố me̤lò̌kyǎdě lò̌ arû̌ ná a tè̤emṳ̂ǒpryá, atè̤lṳ̂ prè̤mòthè̌mě tahe.
13 Passados não muitos dias, o filho mais moço, ajuntando tudo o que era seu, partiu para uma terra distante e lá dissipou todos os seus bens, vivendo dissolutamente.
14 Bí a me̤ lò̌kyǎ lò̌ hò́ arû̌ahtè̌ dố a o ná è tahe akhè̌nuô, tè̤ovǐ̤okò̌ ohtya dố ké̤ bínuôtôké̤ akǔ, rò tôcô꤮ opǎ ná lǔ to.
14 Depois de ter consumido tudo, sobreveio àquele país uma grande fome, e ele começou a passar necessidade.
15 Phúnuô akhu-akhyě a cuốkwǐ me̤kuô̌ tè̤me̤ dố htyěphúké̤phú bínuô tôprè̤ a o rò a nò̌cuốkyě lǔ htyá dố a prè́lyá̤khu tôpho.
15 Então, ele foi e se agregou a um dos cidadãos daquela terra, e este o mandou para os seus campos a guardar porcos.
16 Yětôphuốrò a ladyá thè́ethè́ǒ rò a tuố̤ cò́ dố a thè́zṳ̂́ e kuô̌ nyacò́ kò́bǐthè dố htyá yětahe e yěnuô tadû́rò ǔ dyée pé̤ lǔ lé̤e tôprè̤꤮ to.
16 Ali, desejava ele fartar-se das alfarrobas que os porcos comiam; mas ninguém lhe dava nada.
17 “Dốkhyěnuô, a thè́né̤lya̤ ní̤dyé ané̤ rò a hé, ‘Lò̌꤮ prè̤me̤tè̤phú dố vǎphè̌ ahikǔ nuôtahema, a ekò́ǒbǎ lò̌ lahyǎ, htuô̌to a olốkyǎ pluphè cò́ nyǎ hò́, vǎ rò vǎ kíré̤ cuố ovǐ̤okò̌ thyě cò́ bíyě cò́ hò́.
17 Então, caindo em si, disse: Quantos trabalhadores de meu pai têm pão com fartura, e eu aqui morro de fome!
18 Vǎ tǒ ihtò ka̤khyě khyěthyá dố vǎphè̌ o rò vǎ tǒbè ka̤ hé vǎphè̌, “Phè̌꤮ vǎ me̤thû́hò́ Cò́marya ná nè̤ hò́.
18 Levantar-me-ei, e irei ter com o meu pai, e lhe direi: Pai, pequei contra o céu e diante de ti;
19 Ǔ ki è́ vǎ ná nè̤ phúprè̤khǔ tôprè̤nuô a kò pǎ to hò́. Dya vǎ phú nè̤ prè̤me̤tè̤phú dố a hyǎdakèe prè́ dố aklè́kǔ yěnuô tôprè̤ prè́.”’
19 já não sou digno de ser chamado teu filho; trata-me como um dos teus trabalhadores.
20 Phúnuôrò a ihtòka̤ khyěthyá dố aphè̌ o.
20 E, levantando-se, foi para seu pai. Vinha ele ainda longe, quando seu pai o avistou, e, compadecido dele, correndo, o abraçou, e beijou.
21 “Aphúprè̤khǔ hésû lǔ, ‘Phè̌꤮ vǎ me̤thû́hò́ Cò́marya ná nè̤ hò́, ǔ ki è́ vǎ ná nè̤phúkhǔ tôprè̤ nuô̌꤮ a kò pǎ cò́ to hò́.’
21 E o filho lhe disse: Pai, pequei contra o céu e diante de ti; já não sou digno de ser chamado teu filho.
22 “Manárò aphè̌ hé alulé tahe, ‘Me̤pryǎpryǎ, phyéhyǎ ca̤cwo̤ dố aryálố nuôtôpṳ̂, rò thyáhtya pé̤ lahyǎ ná è yě, rò taplwó nuô̌ pé̤ è cò́taplwó tômě dố a kanò̌kǔnuô, rò dyé sidyá pé̤ è khuphá nuô.
22 O pai, porém, disse aos seus servos: Trazei depressa a melhor roupa, vesti-o, ponde-lhe um anel no dedo e sandálias nos pés;
23 Htuô̌rò cuốcwihyǎ pṳ́phú dố pè̤ buôbû katúlố ní̤dyé è nuôtôduô̌ rò me̤thyě è nuô. Pè̤ ki me̤pwè̌me̤la, rò takruô̤̌etakruô̤̌ǒ ró̤lò̌ lǔ pó꤮.
23 trazei também e matai o novilho cevado. Comamos e regozijemo-nos,
24 Me̤těhérò è ma athyáná vǎphúkhǔ dố a thyěhtuô̌hò́ tôprè̤, rò a htwǒprè̤ ka̤khyě khyěthyá yětônyě tôprè̤nuô hò́. È ma athyáná vǎphúkhǔ dố a lamé̤ rò myáhtye ka̤khyě khyěthyá hò́ è yětônyě tôprè̤ nuôhò́.’ Phúnuôrò èthǐ cáhtya me̤pwè̌me̤la, takruô̤̌takrè́ eǒ ró̤lò̌ lǔ.
24 porque este meu filho estava morto e reviveu, estava perdido e foi achado. E começaram a regozijar-se.
25 “Bínuôkhè̌ a phúprè̤khǔ dố adu tôprè̤ o dố lyá̤khu. Rò bí a ka̤phûhò́ ná hi akhè̌nuô, a ní̤huô̌ ǔ dòhtò̌dòmo̤ rò ilěpré̤ilěmya̤ pra̤rû́pra̤tè́ lò̌ dố lǔhi.
25 Ora, o filho mais velho estivera no campo; e, quando voltava, ao aproximar-se da casa, ouviu a música e as danças.
26 Phúnuôrò a è́ lulé tôprè̤ rò a sudyǎ lǔ, ‘Mame̤těrò ǔ cuốme̤ pra̤rû́pra̤tè́ lò̌plǐ phúnuô me̤tě?’
26 Chamou um dos criados e perguntou-lhe que era aquilo.
27 Rò alulé hésû lǔ, ‘Nè̤ puố̤prè̤khǔ ka̤tuố̤mo̤ ka̤tuố̤ryá khyě dố hi akhu-akhyě, nè̤phè̌ me̤thyě pé̤ è pṳ́phú dố pè̤ buôbûkatú ní̤dyé è nuô tôduô̌ nuô̌꤮.’
27 E ele informou: Veio teu irmão, e teu pai mandou matar o novilho cevado, porque o recuperou com saúde.
28 “Yětôphuốrò a vyá̤prè̤khǔdu yětôprè̤ thè́plòdu rò a ka̤kanuô̌ pǎ dố hikǔ to. Rò aphè̌ hte ilò̌kanuô̌ lǔ dố hidò́kǔ.
28 Ele se indignou e não queria entrar; saindo, porém, o pai, procurava conciliá-lo.
29 Manárò a hésû aphè̌, ‘Phè̌꤮ nè̤ myámò̌ kǒkǒ, vǎevǎrya̤ pé̤ nè̤ phú cṳ̂́ tôprè̤nuô dố anana dố alè̌lè̌kǔ cò́, vǎhtévǎtaǎyǎ sûnò́ ná nè̤ngó̤ tômû̌꤮ to. Nè̤ dyénò́ pé̤ hò́ vǎ maǐtě? Thyáphú vǎ ki me̤pwè̌, vǎ ki eró̤ǒró̤ kuô̌ ná vǎ khǒbò́thyó tahe agněnuô, bí pé̤phú tôduô̌ prè́꤮ nuô nè̤ dyé nò́ pé̤náhí vǎ tôphuố꤮ to.
29 Mas ele respondeu a seu pai: Há tantos anos que te sirvo sem jamais transgredir uma ordem tua, e nunca me deste um cabrito sequer para alegrar-me com os meus amigos;
30 Manárò bí nè̤phúkhǔ yětôprè̤ cuố me̤lò̌ kyǎdě nè̤ ucè̌tazè̌, cuốlṳ̂ prè̤mòthè̌mě ka̤tuố̤ khyěthyá rò, nè̤ me̤thyě pé̤ cò́ è pṳ́phú dố pè̤ buôbûkatú ní̤dyé lǔ nuôtôduô̌ cò́cò́!’
30 vindo, porém, esse teu filho, que desperdiçou os teus bens com meretrizes, tu mandaste matar para ele o novilho cevado.
31 “Rò aphè̌ hésû lǔ, ‘Phúkhǔ꤮, nè̤ o dố vǎ khǎduôshyé pwǒ̤꤮ tôphuố rò tè̤ dố a o ná vǎ lò̌꤮ plǐ tahe nuôma nè̤tè̤ lò̌ hò́.
31 Então, lhe respondeu o pai: Meu filho, tu sempre estás comigo; tudo o que é meu é teu.
32 Manárò nè̤ puố̤prè̤khǔ yěnuô athyáná a thyěhtuô̌hò́ rò khǒnyá̤yě a htwǒprè̤ ka̤khyě nuôhò́, athyáná a lamé̤ rò myáhtye ka̤khyě khyěthyá è yětônyě nuôhò́ akhu-akhyě, pè̤ tǒbè me̤pwè̌me̤la ní̤dyé è, rò pè̤ tǒkò thè́krṳ̂̌thè́lò̌ eró̤ǒró̤lǔ kǒkǒ.’”
32 Entretanto, era preciso que nos regozijássemos e nos alegrássemos, porque esse teu irmão estava morto e reviveu, estava perdido e foi achado.
Atalhos do teclado
- Capítulo anterior←
- Próximo capítulo→
- Versículo anteriork
- Próximo versículoj
- Limpar seleçãoEsc
- Esta ajuda?
Estude este capítulo no WhatsApp
Peça à IA da Bíblia Fala para explicar Lucas 15, comparar traduções ou montar um estudo — tudo direto pelo WhatsApp.