Atos 27

Dios ã jáap naáwát tólih (CBV) vs NVT

Sair da comparação
NVT Nova Versão Transformadora
1 Roma tʉ́tchidih moón ĩ Maáh César Italia baácdih ãt jʉmʉp wʉt jĩ. Pablodih, bita nemat mʉʉ́boó jʉmnitdihbʉt Festo soldadowã ĩ maáh Julio wʉ̃t jʉmnidih ãt wapat tʉ́ʉtʉp wʉt jĩ. Pánihna, johlitjĩh bejni jãáj chóojĩh queétdih Italia baácna Julio ã nʉmah bejep jĩ. Caán Julio cien soldadowã ĩ maáh ã jʉmʉchah, ã́ih soldadowã César Augustoíhwã wʉ̃t jʉmnitbʉt ĩ bejep jĩ.
1 Quando chegou a hora, zarpamos para a Itália. Paulo e muitos outros prisioneiros foram colocados sob a guarda de um oficial romano chamado Júlio, capitão do Regimento Imperial.
2 Pánihna, weém Lucasbʉt Pablojeéh wã bejep jĩ. Aristarco, Macedonia baác Tesalónica tʉ́tchidih bóobʉt jwiítdih ã pej jʉm bejep jĩ. Pánihna, Adramitio wʉ̃t jʉmni tʉ́tchimant jʉ̃óhni jãáj chóodih jwĩ waadáp jĩ. Caán chóo Asia baácdih bóo jẽ́litna yoobó aab béjni chóo pínah tajĩ.
2 Aristarco, um macedônio de Tessalônica, nos acompanhou. Partimos num navio que tinha vindo do porto de Adramítio, no litoral noroeste da província da Ásia. Estavam previstas diversas paradas em portos ao longo da costa.
3 Pánih bejnit, cheibit Sidón wʉ̃t jʉmni jẽ́litna jwĩ jʉibínap jĩ. Julioboó Pablodih en daoná, ã tʉ́i chãjap jĩ. Pánih tʉ́i chãjnit, caanjĩ́h moón ã chéenwã dedé ã náahatdih ĩ wʉ̃hat pínah niijná, ĩ pebhboó Pablodih ã aabát tʉ́ʉtʉp jĩ.
3 No dia seguinte, quando ancoramos em Sidom, Júlio demonstrou bondade a Paulo permitindo-lhe que desembarcasse para visitar amigos e receber ajuda material deles.
4 Caanjĩ́h aabnítji jwʉ́ʉb dei jʉinít, caán chóodihjeh mʉntih jwʉ́ʉb waadnít, jwĩ bejep jĩ, páant mʉntih. Jwĩ bejat déemant johlit ã jwãáh johochah, Chipre wʉ̃t jʉmni quewa ã tʉ́i jãhat pínah niijná, caan quéwadih wáyámant bóo bʉwámant jwĩ en yap bejep jĩ.
4 Quando partimos de lá, fomos costeando a ilha de Chipre, devido aos ventos contrários que tornavam difícil manter o rumo.
5 Caan quéwadih yap bej, chʉ́ʉh bejnit, Cilicia baác ñaj deyatdih yap bej, Panfilia baác ñaj deyatdihbʉt yap bej, Licia baácdih jʉmni Mira tʉ́tchina jwĩ jʉibínap jĩ.
5 Prosseguindo por mar aberto, passamos pelo litoral da Cilícia e da Panfília, chegando a Mirra, na província de Lícia.
6 Jwĩ bejni chóo caán tʉ́tchidih ã chãwát pínahdih jéihnit, Julio biíh jãáj chóo, Italia baácboó bejni pínah chóodih ãt bid jʉyʉ́p tajĩ. Caán ã bid jʉiní chóo Alejandría wʉ̃t jʉmni tʉ́tchimant jʉ̃óhni chóo tajĩ. Pánih bid jʉinít, caán chóoboó jwiítdih ã nʉmah waadáp jĩ.
6 Ali, o oficial no comando encontrou um navio egípcio de Alexandria que estava de partida para a Itália e nos fez embarcar.
7 Johlit ã jwãáh joh bʉʉg lájachah, páant mʉntih, wẽpép jéih bejcan, chaíhjeh jwĩ bejep jĩ. Pánih bejnit, Gnido wʉ̃t jʉmni tʉ́tchidih jwĩ tóah jʉibínachah, johlitboó jwiítdih tacboó ã ʉb joh pʉ́ʉd baca bojop jĩ. Pánihna, yoobópdih bejcanjeh, Salmón wʉ̃t jʉmni pióh ñajatdih yap bejnit, Creta wʉ̃t jʉmni quewadih jéihyepmant bóo bʉwámant jwĩ en yap bejep jĩ.
7 Navegamos vagarosamente por vários dias e, depois de muita dificuldade, nos aproximamos de Cnido. Por causa dos ventos contrários, atravessamos para Creta, acompanhando o litoral menos exposto da ilha, defronte ao cabo de Salmona.
8 Pánihna, johlit páantjeh yeejép ã johochah, caan quéwa bʉwádih chaíhjeh bejnit, Tʉ́ini Jẽ́litna pʉ́ʉd bacapdih jwĩ chão páh jwʉhʉp jĩ. Caán jẽ́lit Lasea wʉ̃t jʉmni tʉ́tchi pebhbit ã jʉmʉp jĩ.
8 Costeamos a ilha com grande esforço, até que chegamos a Bons Portos, perto da cidade de Laseia.
9 Pánih chaíhjeh jwĩ bejechah, mah noój láa, jãáj chóojĩh bejat tobohat láa ã tóah jʉ̃ʉ́wʉ́p jĩ. Pánihna, jwiítdih nʉmah bejnitdih Pablo nin pah ã niíj naáwáp yʉh jĩ:
9 Havíamos perdido muito tempo. As condições climáticas estavam se tornando perigosas para a navegação, pois se aproximava o fim do outono, e Paulo tratou dessa questão com os oficiais do navio.
10 —¡Weemdíh ñi joyoó! Bʉʉ jwĩ bejechah, ã tʉ́ican niít. Mah noój láa ã jʉmʉchah, nin jãáj chóo ã bʉʉdbípna caá. Pánihna, nihat ñi ʉb bejnibʉt, jwiítbʉt jwĩ daáb bʉʉdbípna caá, ã niijíp jĩ.
10 Disse ele: “Senhores, se prosseguirmos, vejo que teremos problemas adiante. Haverá grande prejuízo para o navio e para a carga, e perigo para nossa vida”.
11 Obohjeéhtih, caán chóo mínah, caán chóodih íoh teonibʉt Pablodih ĩ jepahcap jĩ. Juliobʉt Pablodih joyáh bojnit, queétboodíh ã jepahap jĩ.
11 Mas o oficial encarregado dos prisioneiros deu mais ouvidos ao capitão e ao proprietário do navio que a Paulo.
12 Caán ĩ chãoní jẽ́litboó mah noój láa jãáj chóo ã chãwáchah, ãpĩ́ tʉ́icap wʉt jĩ. Pánihna, nihat caán chóodih bejnit caan quéwadihjeh tih biíh tʉ́tchi, Fenice wʉ̃t jʉmni tʉ́tchi jẽ́litna ĩ bejíhip yʉh jĩ, mah noój ã yapatdih jʉibí pã́i jwʉhat tʉ́ʉt niijná. Fenice jẽ́litdih yeó dei bejepmant jãáj chóo waadát ãt jʉmʉp wʉt jĩ. Pánihna, “Caánboó jʉibínit, mah noój láa jwĩ tʉ́i pã́i jwʉhbipna caá”, ĩt niíj jenah joyóp wʉt yʉh jĩ.
12 E, uma vez que Bons Portos era uma enseada aberta, um péssimo lugar para passar o inverno, a maioria da tripulação desejava ir a Fenice, que ficava mais adiante na costa de Creta, e passar o inverno ali. Fenice era um bom porto, com abertura apenas para o sudoeste e o noroeste.
13 Chóop yapapmant johlit ã tʉ́i jʉ̃ʉ́wʉ́chah, caán chóodih teonit ĩ tʉ́i bejat pínah niijná, ĩ yoh báahani chodóp dahdih ĩ jwʉ́ʉb ʉb yacap jĩ, páant mʉntih. “Jwĩ tʉ́i jéih jãáj jʉibíbipna caá”, niíj jenah joinít, jwiítdih ĩ nʉmah bejep yʉh jĩ. Pánih bejna, Creta quewa pebhjeh jwĩ jãaj béjep jĩ.
13 Quando um vento leve começou a soprar do sul, os marinheiros pensaram que conseguiriam chegar lá a salvo. Por isso, levantaram âncora e foram costeando Creta.
14 Obohjeéhtih, tʉ́ttimahbitjeh caan quéwa chʉ́ʉhʉp yoób yeó aáb jʉ̃ʉ́wʉ́pmant johlit bʉ́dí ã joh jʉ̃ʉ́wʉ́p jĩ.
14 Mas o tempo mudou de repente, e um vento com força de furacão, chamado Nordeste, soprou sobre a ilha e nos empurrou para o mar aberto.
15 Caán johlit jwĩ́ih jãáj chóo bʉwámant tʉbit ã joh jã́hanachah, jwĩ bejatji dée yoób jwĩ jéih bejcap jĩ. Pánih johna, caán chóodih ã pã́ah joh pʉ́ʉd baca bojop jĩ.
15 Como os marinheiros não conseguiam manobrar o navio para ficar de frente para o vento, desistiram e deixaram que fosse levado pela tempestade.
16 Pánihna, Cauda wʉ̃t jʉmni quewadih jéihyepmant bóo bʉwámant jwĩ yapap jĩ. Caan quéwa jwiítdih chibít johlitdih ã jãhap jĩ. Páant ã jãhachah, jwĩ wáini bainí jãáj chóodih, bʉ́dí chóo diítna ĩ ʉb yacap jĩ. Johlit nolihatjĩh páantjeh bʉ́dí ã tobohochah yʉhna, ĩ jéih ʉb yacap jĩ.
16 Navegamos pelo lado menos exposto de uma pequena ilha chamada Cauda, onde, com muito custo, conseguimos içar para bordo o barco salva-vidas que viajava rebocado.
17 Caán chóodih ámoh yac péanit, bʉ́dí chóo ã bʉ́ʉh bejcat pínah niijná, queét jãáj chóodih teonit bʉʉjcánni tõpnajĩh caán chóodih ĩ nah chéwep jĩ. Pánih nah chéo péanit, “Libia baácboó jwĩ jʉibími dée caá. Caanjĩ́h óon yehbenibit Sirte wʉ̃t jʉmʉpboó bʉʉg lájat jwiítdih tʉbit tobohna caá”, niíj jenah joinít, jãáj chóo wẽpép ã bejcat pínah niijná, johlitdih teoni bʉ́dí yégueh chóodih ĩ ʉb deyanap jĩ. Páant ĩ ʉb deyat tʉ́ttimah, jãáj chóodihjeh johlit ã ʉb joh bojop jĩ.
17 Então os marinheiros amarraram cordas em volta do casco do navio para reforçá-lo. Temiam ser arrastados para os bancos de areia de Sirte, diante do litoral africano, por isso baixaram a âncora flutuante para desacelerar o navio e deixaram que fosse levado pelo vento.
18 Caán johlit dedé ã yaicáp jĩ. Pánih joh yaicán, chah pohba ã yoób johop jĩ. Páant ã johochah, nolihat bʉ́dí jʉ̃óhnit, jãáj chóodih tʉbit ã bʉʉg lájap jĩ. Pánihna, jih bʉʉgjéh ã pahat pínah niijná, tʉ́ttimah bóo yeó jáapdih ĩ ʉb bejniji bií déedih ĩ yoh báaha jwíihip jĩ.
18 No dia seguinte, como ventos com força de vendaval continuavam a castigar o navio, a tripulação começou a lançar a carga ao mar.
19 Tʉ́ttimah bóo yeó jáapdih johlit teoni yégueh chóona, chéwat tõpna, máa nahnadihbʉt ĩ yoh báhanap jĩ.
19 No terceiro dia, removeram até mesmo parte do equipamento do navio e o jogaram fora.
20 Maatápdih yeodíh cʉ́iwãdihbʉt jwĩ encap jĩ. Johlit nolihatbʉt dedé noón yaicáp jĩ. Yeó jáap jʉmat pah chah pohba ã tobohop jĩ. Páant ã tobohochah, “¿Nin bʉ́dí mʉjboó jwiít jwĩ bʉʉdmí naniít?” jwiítjeh jwĩ niíj jenah joyóp jĩ.
20 A tempestade terrível prosseguiu por muitos dias, escondendo o sol e as estrelas, até que perdemos todas as esperanças.
21 Pánihna, bʉ́dí teona, maatápdih ĩ jéih bid jeémpcap jĩ. Páant ĩ bid jeémpcatdih enna, Pablo ĩ cãtíh jʉí ñʉhnit, queétdih nin pah ã niíj naáwáp jĩ:
21 Fazia tempo que ninguém comia. Por fim, Paulo reuniu a tripulação e disse: “Os senhores deveriam ter me dado ouvidos no princípio e não ter deixado Bons Portos. Teriam evitado todo este prejuízo e esta perda.
22 Obohjeéhtih, bʉʉ yeebdíh wã jwʉ́ʉb naóhna caá, páant mʉntih. Ñi ʉ́ʉmca bojoó. Jwiít jwĩ bʉʉdcán niít. Obohjeéhtih, nin jãáj chóo pohba ã bʉ́ʉh peét bejbipna caá.
22 Mas tenham bom ânimo! O navio afundará, mas nenhum de vocês perderá a vida.
23 Dios wã maáh wã wẽini weemdíh ã jéihyaat pínah niijná, ã́ih ángeldih ãt wahap tabe. Caán ángel weemdíh bʉʉ chei jígohnit, jwĩ bʉʉdcát pínahdih ã naáwáp be.
23 Pois, ontem à noite, um anjo do Deus a quem pertenço e sirvo se pôs ao meu lado
24 Wã pebh jʉinít, nin pah ã niijíp be: ‘Pablo, ma ʉ́ʉmca bojoó. Meém Romanowã ĩ maáh César pebhna jʉibínit, ded pah ma chãjatjidih ma naóhbipna caá. Dios tʉ́ini jʉmna, ma bejni jãáj chóodih moondíhbʉt biíc yoobó ã wapbipna caá’, weemdíh ángel ã niijíp be.
24 e disse: ‘Não tenha medo, Paulo! É preciso que você compareça diante de César. E Deus, em sua bondade, concedeu proteção a todos que navegam com você’.
25 Pánihna, ñi ʉ́ʉmca bojoó. Diosdih tʉ́i jenah joinít, ‘Ángel ã niiját biíc yoobó ã yapbipna caá’, wã niíj jéihna caá.
25 Portanto, tenham bom ânimo! Creio em Deus; tudo ocorrerá exatamente como ele disse.
26 Obohjeéhtih, jwĩ́ih jãáj chóodih johlit biíh quewãboó ã ʉb joh dodhbipna caá, queétdih Pablo ã niijíp jĩ.
26 É necessário, porém, que sejamos impulsionados para uma ilha”.
27 Pánih johna, chéne semana wẽpép ã johat tʉ́ttimah, chei, Adriático wʉ̃t jʉmni bʉ́dí mʉjdih jwĩ jwaoh chʉ́ʉh bejep jĩ. Pánih bejna, chei tac yoob póhba caán chóodih teonit “¿Yehbenapboó jwĩ jʉibími naniít?” queétjeh ĩt niíj jenah joyóp tajĩ.
27 Por volta da meia-noite, na décima quarta noite de tempestade, enquanto éramos levados de um lado para o outro no mar Adriático, os marinheiros perceberam que estávamos perto de terra firme.
28 Pánihna, “Débóo cah ninjĩh ã nʉmah”, niijná, ĩ jenah enep jĩ. Páant ĩ jenah enechah, treinta y seis metros pohba caanjĩ́h ãt nʉmahap wʉt jĩ. Maátcanbitjeh ĩ jwʉ́ʉb jenah enechah, veintisiete metros caanjĩ́h ãt nʉmahap wʉt jĩ.
28 Lançaram a sonda e verificaram que a água tinha 37 metros de profundidade. Um pouco depois, lançaram a sonda novamente e encontraram apenas 27 metros.
29 Páant ã yehbe bejechah ennit, bʉ́dí ĩt ʉ́ʉmʉp wʉt jĩ. “¿Quewa pʉ́ʉd bacapdih bóo jeenádih jwĩ bʉʉg lájmi naniít?” ĩt niíj jenah joyóp tajĩ. Pánihna, caán chóo ã bejcat pínah niijná, chénena míic chodóp dahna méimant ĩ yoh daabánap jĩ. Pánih yoh daabánit, “Waícanjeh ã baabá naáh”, queét ĩ niijjéhep jĩ.
29 Temiam que, se continuássemos assim, seríamos atirados contra as rochas na praia. Por isso, lançaram quatro âncoras da parte de trás do navio e ansiavam para que o dia chegasse logo.
30 Biquína caán chóodih teonit, jweííhna, caán bainí chóodih chéwat tõpdih watnit, ĩ wat deya pahanap jĩ. Pánih chãjnit, nin pah ĩ yee niijíp jĩ: “Caán bainí chóodih waadnít, biíh chodóp dahnadih wawápmant jwĩ yoh daabábipna caá”, ĩ niijíp jĩ.
30 Dando a entender que iriam lançar as âncoras da parte da frente, os marinheiros baixaram o barco salva-vidas, na tentativa de abandonar o navio.
31 Obohjeéhtih, soldadowã ĩ maáhdih, soldadowãdihbʉt Pablo nin pah ã niijíp jĩ:
31 Paulo, então, disse ao oficial no comando e aos soldados: “Se os marinheiros não permanecerem a bordo, vocês não conseguirão se salvar”.
32 Páant ã niijíchah joinít, teonit ĩ jweicát pínah niijná, soldadowã bainí chóodih chéwat tõpnadih ĩ dʉ́ʉc bóodop jĩ. Páant ĩ dʉ́ʉc bóodochah, caán chóo ã daabáh bejep jĩ.
32 Então os soldados cortaram as cordas do barco salva-vidas e o deixaram à deriva.
33 Baabát pínah jã́tih, Pablo queétdih nin pah ã niíj naáwáp jĩ:
33 Enquanto amanhecia, Paulo insistiu que todos comessem. “De tão preocupados, vocês não se alimentam há duas semanas”, disse ele.
34 Pánihna, bʉʉ yeebdíh bʉ́dí wã jeémát tʉ́ʉtna caá, ñi tʉ́i wẽp yaáát pínah niijná. Ñi náhninaá, biíc jwĩ bʉʉdcán niít, ã niijíp jĩ.
34 “Por favor, comam alguma coisa agora, para seu próprio bem. Pois nem um fio de cabelo de sua cabeça se perderá.”
35 Páant niijnít, Pablo pandih ʉbnit, “Paá, jwiítdih nin jeémátdih ma tʉ́i wʉ̃hna caá”, Diosdih niijnít, jwiít nihat jwĩ enechah, pandih ã jeémép jĩ.
35 Em seguida, tomou um pão, deu graças a Deus na presença de todos, partiu-o em pedaços e comeu.
36 Páant ã jeéméchah ennit, jwiítbʉt wẽinit jwĩ jeémép jĩ.
36 Todos se animaram e começaram a comer.
37 Jwiít caán chóodih jʉmnit doscientos setenta y seis cã́acwã jwĩ jʉmʉp jĩ.
37 Havia um total de 276 pessoas a bordo.
38 Pánih jeémp péanit, nihat jwĩ wʉd jʉmat tʉ́ttimah, caán chóo ã chodcat pínah niijná, páantjeh jʉmni trigo wʉh wʉʉ́hnadih bʉ́dí mʉjboó ĩ yoh báaha beedánap jĩ.
38 Depois de se alimentar, a tripulação aliviou o peso do navio mais um pouco, atirando ao mar toda a carga de trigo.
39 Tʉ́ttimah, baáb jéenechah, pebhbit jʉmni baácdih beh encan yʉhna, tʉ́i óon ñaj dei pʉ́ʉd bac jʉ̃ʉ́wát, jee dáhna wihcapdih ĩ wẽi enep jĩ. Pánih ennit, “¿Con óonna jwĩ bʉʉg ñáj jʉibí jĩíh?” ĩ niijíp jĩ.
39 Ao amanhecer, não reconheceram a terra, mas viram uma enseada com uma praia e cogitaram se seria possível chegar ali e atracar o navio.
40 Pánihna, jãáj chóo ã tʉ́i bejat pínah niijná, chodat dahnadih chéwat tõpnadih ĩ dʉ́ʉc bóod yohop jĩ. Páant ĩ dʉ́ʉc bóod yohat pónih, íoh tewat tʉ́ʉt niijná, bitaboó íoh tewat pínah meenát naanádih chéwat tõpnadih ĩ wat deyanap jĩ. Caán tʉ́ttimah, waáwápmant bóo johlit teoni bainí yégueh chóodih ĩ wái aabánap jĩ. Pánih bejna, caán óon coahna ĩ jʉibííhip yʉh jĩ.
40 Então cortaram as âncoras e as deixaram no mar. Depois, afrouxaram as cordas que controlavam os lemes, levantaram a vela da frente e foram rumo à praia,
41 Obohjeéhtih, jwĩ bejep yoób yehbenibit biíh óon poómp ãt jʉmʉp tajĩ. Pánihna, jwĩ́ih jãáj chóo waáwápmant bóo caán óondih ã báagh yoh bejep jĩ. Páant ã báagh yoh bejechah, bʉ́dí nolihat ã bʉʉg lájachah, jwĩ́ih jãáj chóo méimant ã bʉ́ʉhah bejep jĩ.
41 mas o navio foi apanhado entre duas correntezas contrárias e encalhou antes do esperado. A parte da frente se encravou e ficou imóvel, enquanto a parte de trás, atingida pela força das ondas, começou a se partir.
42 Páant ã bʉ́ʉhʉchah ennit, queét soldadowã nemat mʉʉdíh moonjí ĩ yaáh jweicát pínah niijná, queétdih ĩ mao yohíhip yʉh jĩ.
42 Os soldados queriam matar os prisioneiros para que não nadassem até a praia e depois fugissem.
43 Obohjeéhtih, soldadowã ĩ maáh Pablodih tʉ́i chãjíhna, soldadowãdih queét nemat mʉʉdíh moonjídih ã mawat tʉ́ʉtcap jĩ. Pánihna, jwẽ́ejna ĩ yaáh ñáan bejat pínah niijná, jéih yaáhnitdih ã jwíih ñaáp báahaat tʉ́ʉtʉp jĩ.
43 O oficial no comando, porém, desejava poupar a vida de Paulo e não permitiu que executassem seu plano. Ordenou aos que sabiam nadar que saltassem ao mar primeiro e fossem em direção a terra.
44 Jéih yaáhcannitdih jãáj chóodih bóo máa naanádih teonit, ã yaáh ñáan bejat tʉ́ʉtʉp jĩ. Pánih bejnit, nihat jwĩ tʉ́i yaáh ñáan jʉibínap jĩ.
44 Os outros se agarraram a tábuas ou pedaços do navio destruído. Assim, todos chegaram à praia em segurança.

Ler em outra tradução

Comparar com outra

Estude este capítulo no WhatsApp

Peça à IA da Bíblia Fala para explicar Atos 27, comparar traduções ou montar um estudo — tudo direto pelo WhatsApp.