Atos 27
Dios ã jáap naáwát tólih (CBV) vs NAA
1 Roma tʉ́tchidih moón ĩ Maáh César Italia baácdih ãt jʉmʉp wʉt jĩ. Pablodih, bita nemat mʉʉ́boó jʉmnitdihbʉt Festo soldadowã ĩ maáh Julio wʉ̃t jʉmnidih ãt wapat tʉ́ʉtʉp wʉt jĩ. Pánihna, johlitjĩh bejni jãáj chóojĩh queétdih Italia baácna Julio ã nʉmah bejep jĩ. Caán Julio cien soldadowã ĩ maáh ã jʉmʉchah, ã́ih soldadowã César Augustoíhwã wʉ̃t jʉmnitbʉt ĩ bejep jĩ.
1 Quando foi decidido que devíamos navegar para a Itália, entregaram Paulo e alguns outros presos a um centurião chamado Júlio, do Batalhão Imperial.
2 Pánihna, weém Lucasbʉt Pablojeéh wã bejep jĩ. Aristarco, Macedonia baác Tesalónica tʉ́tchidih bóobʉt jwiítdih ã pej jʉm bejep jĩ. Pánihna, Adramitio wʉ̃t jʉmni tʉ́tchimant jʉ̃óhni jãáj chóodih jwĩ waadáp jĩ. Caán chóo Asia baácdih bóo jẽ́litna yoobó aab béjni chóo pínah tajĩ.
2 Embarcando num navio de Adramítio, que estava de partida para costear a província da Ásia, fizemo-nos ao mar, indo conosco Aristarco, um macedônio de Tessalônica.
3 Pánih bejnit, cheibit Sidón wʉ̃t jʉmni jẽ́litna jwĩ jʉibínap jĩ. Julioboó Pablodih en daoná, ã tʉ́i chãjap jĩ. Pánih tʉ́i chãjnit, caanjĩ́h moón ã chéenwã dedé ã náahatdih ĩ wʉ̃hat pínah niijná, ĩ pebhboó Pablodih ã aabát tʉ́ʉtʉp jĩ.
3 No dia seguinte, chegamos a Sidom. Júlio, tratando Paulo com humanidade, permitiu que ele fosse ver os amigos e obter assistência.
4 Caanjĩ́h aabnítji jwʉ́ʉb dei jʉinít, caán chóodihjeh mʉntih jwʉ́ʉb waadnít, jwĩ bejep jĩ, páant mʉntih. Jwĩ bejat déemant johlit ã jwãáh johochah, Chipre wʉ̃t jʉmni quewa ã tʉ́i jãhat pínah niijná, caan quéwadih wáyámant bóo bʉwámant jwĩ en yap bejep jĩ.
4 Partindo dali, navegamos ao abrigo da ilha de Chipre, porque os ventos eram contrários.
5 Caan quéwadih yap bej, chʉ́ʉh bejnit, Cilicia baác ñaj deyatdih yap bej, Panfilia baác ñaj deyatdihbʉt yap bej, Licia baácdih jʉmni Mira tʉ́tchina jwĩ jʉibínap jĩ.
5 E, tendo atravessado o mar ao longo da Cilícia e Panfília, chegamos a Mirra, na Lícia.
6 Jwĩ bejni chóo caán tʉ́tchidih ã chãwát pínahdih jéihnit, Julio biíh jãáj chóo, Italia baácboó bejni pínah chóodih ãt bid jʉyʉ́p tajĩ. Caán ã bid jʉiní chóo Alejandría wʉ̃t jʉmni tʉ́tchimant jʉ̃óhni chóo tajĩ. Pánih bid jʉinít, caán chóoboó jwiítdih ã nʉmah waadáp jĩ.
6 Nesse porto, o centurião encontrou um navio de Alexandria, que estava de partida para a Itália, e nos fez embarcar nele.
7 Johlit ã jwãáh joh bʉʉg lájachah, páant mʉntih, wẽpép jéih bejcan, chaíhjeh jwĩ bejep jĩ. Pánih bejnit, Gnido wʉ̃t jʉmni tʉ́tchidih jwĩ tóah jʉibínachah, johlitboó jwiítdih tacboó ã ʉb joh pʉ́ʉd baca bojop jĩ. Pánihna, yoobópdih bejcanjeh, Salmón wʉ̃t jʉmni pióh ñajatdih yap bejnit, Creta wʉ̃t jʉmni quewadih jéihyepmant bóo bʉwámant jwĩ en yap bejep jĩ.
7 Navegando vagarosamente muitos dias, foi com dificuldade que chegamos às imediações de Cnido. Não nos sendo permitido prosseguir, por causa do vento contrário, navegamos ao abrigo de Creta, na altura de Salmona.
8 Pánihna, johlit páantjeh yeejép ã johochah, caan quéwa bʉwádih chaíhjeh bejnit, Tʉ́ini Jẽ́litna pʉ́ʉd bacapdih jwĩ chão páh jwʉhʉp jĩ. Caán jẽ́lit Lasea wʉ̃t jʉmni tʉ́tchi pebhbit ã jʉmʉp jĩ.
8 Costeando a ilha com dificuldade, chegamos a um lugar chamado Bons Portos, perto do qual estava a cidade de Laseia.
9 Pánih chaíhjeh jwĩ bejechah, mah noój láa, jãáj chóojĩh bejat tobohat láa ã tóah jʉ̃ʉ́wʉ́p jĩ. Pánihna, jwiítdih nʉmah bejnitdih Pablo nin pah ã niíj naáwáp yʉh jĩ:
9 Depois de muito tempo, tendo-se tornado a navegação perigosa, e já passado o tempo do Dia do Jejum, Paulo os aconselhou,
10 —¡Weemdíh ñi joyoó! Bʉʉ jwĩ bejechah, ã tʉ́ican niít. Mah noój láa ã jʉmʉchah, nin jãáj chóo ã bʉʉdbípna caá. Pánihna, nihat ñi ʉb bejnibʉt, jwiítbʉt jwĩ daáb bʉʉdbípna caá, ã niijíp jĩ.
10 dizendo: — Senhores, vejo que a viagem vai ser trabalhosa, com dano e muito prejuízo, não só da carga e do navio, mas também da nossa vida.
11 Obohjeéhtih, caán chóo mínah, caán chóodih íoh teonibʉt Pablodih ĩ jepahcap jĩ. Juliobʉt Pablodih joyáh bojnit, queétboodíh ã jepahap jĩ.
11 Porém o centurião dava mais crédito ao piloto e ao mestre do navio do que ao que Paulo dizia.
12 Caán ĩ chãoní jẽ́litboó mah noój láa jãáj chóo ã chãwáchah, ãpĩ́ tʉ́icap wʉt jĩ. Pánihna, nihat caán chóodih bejnit caan quéwadihjeh tih biíh tʉ́tchi, Fenice wʉ̃t jʉmni tʉ́tchi jẽ́litna ĩ bejíhip yʉh jĩ, mah noój ã yapatdih jʉibí pã́i jwʉhat tʉ́ʉt niijná. Fenice jẽ́litdih yeó dei bejepmant jãáj chóo waadát ãt jʉmʉp wʉt jĩ. Pánihna, “Caánboó jʉibínit, mah noój láa jwĩ tʉ́i pã́i jwʉhbipna caá”, ĩt niíj jenah joyóp wʉt yʉh jĩ.
12 Não sendo o porto próprio para invernar, a maioria deles era de opinião que deviam partir dali, para ver se podiam chegar a Fenice e aí passar o inverno, visto ser um porto de Creta, que olha para o noroeste e para o sudoeste.
13 Chóop yapapmant johlit ã tʉ́i jʉ̃ʉ́wʉ́chah, caán chóodih teonit ĩ tʉ́i bejat pínah niijná, ĩ yoh báahani chodóp dahdih ĩ jwʉ́ʉb ʉb yacap jĩ, páant mʉntih. “Jwĩ tʉ́i jéih jãáj jʉibíbipna caá”, niíj jenah joinít, jwiítdih ĩ nʉmah bejep yʉh jĩ. Pánih bejna, Creta quewa pebhjeh jwĩ jãaj béjep jĩ.
13 Soprando brandamente o vento sul, e pensando eles ter alcançado o que desejavam, levantaram âncora e foram costeando mais de perto a ilha de Creta.
14 Obohjeéhtih, tʉ́ttimahbitjeh caan quéwa chʉ́ʉhʉp yoób yeó aáb jʉ̃ʉ́wʉ́pmant johlit bʉ́dí ã joh jʉ̃ʉ́wʉ́p jĩ.
14 Entretanto, não muito depois, desencadeou-se, do lado da ilha, um tufão de vento, chamado Euroaquilão.
15 Caán johlit jwĩ́ih jãáj chóo bʉwámant tʉbit ã joh jã́hanachah, jwĩ bejatji dée yoób jwĩ jéih bejcap jĩ. Pánih johna, caán chóodih ã pã́ah joh pʉ́ʉd baca bojop jĩ.
15 O navio foi arrastado com violência e, sem poder resistir ao vento, cessamos a manobra e nos fomos deixando levar.
16 Pánihna, Cauda wʉ̃t jʉmni quewadih jéihyepmant bóo bʉwámant jwĩ yapap jĩ. Caan quéwa jwiítdih chibít johlitdih ã jãhap jĩ. Páant ã jãhachah, jwĩ wáini bainí jãáj chóodih, bʉ́dí chóo diítna ĩ ʉb yacap jĩ. Johlit nolihatjĩh páantjeh bʉ́dí ã tobohochah yʉhna, ĩ jéih ʉb yacap jĩ.
16 Passando ao abrigo de uma ilhota chamada Cauda, com dificuldade conseguimos recolher o bote.
17 Caán chóodih ámoh yac péanit, bʉ́dí chóo ã bʉ́ʉh bejcat pínah niijná, queét jãáj chóodih teonit bʉʉjcánni tõpnajĩh caán chóodih ĩ nah chéwep jĩ. Pánih nah chéo péanit, “Libia baácboó jwĩ jʉibími dée caá. Caanjĩ́h óon yehbenibit Sirte wʉ̃t jʉmʉpboó bʉʉg lájat jwiítdih tʉbit tobohna caá”, niíj jenah joinít, jãáj chóo wẽpép ã bejcat pínah niijná, johlitdih teoni bʉ́dí yégueh chóodih ĩ ʉb deyanap jĩ. Páant ĩ ʉb deyat tʉ́ttimah, jãáj chóodihjeh johlit ã ʉb joh bojop jĩ.
17 Tendo içado o bote, os marinheiros usaram de todos os meios para reforçar o navio com cabos de segurança. E, temendo que fossem encalhar nos bancos de areia de Sirte, desceram as velas e foram à deriva.
18 Caán johlit dedé ã yaicáp jĩ. Pánih joh yaicán, chah pohba ã yoób johop jĩ. Páant ã johochah, nolihat bʉ́dí jʉ̃óhnit, jãáj chóodih tʉbit ã bʉʉg lájap jĩ. Pánihna, jih bʉʉgjéh ã pahat pínah niijná, tʉ́ttimah bóo yeó jáapdih ĩ ʉb bejniji bií déedih ĩ yoh báaha jwíihip jĩ.
18 Açoitados severamente pela tormenta, no dia seguinte começaram a jogar a carga no mar.
19 Tʉ́ttimah bóo yeó jáapdih johlit teoni yégueh chóona, chéwat tõpna, máa nahnadihbʉt ĩ yoh báhanap jĩ.
19 E, no terceiro dia, nós mesmos, com as próprias mãos, lançamos ao mar a armação do navio.
20 Maatápdih yeodíh cʉ́iwãdihbʉt jwĩ encap jĩ. Johlit nolihatbʉt dedé noón yaicáp jĩ. Yeó jáap jʉmat pah chah pohba ã tobohop jĩ. Páant ã tobohochah, “¿Nin bʉ́dí mʉjboó jwiít jwĩ bʉʉdmí naniít?” jwiítjeh jwĩ niíj jenah joyóp jĩ.
20 E, não aparecendo, havia já alguns dias, nem sol nem estrelas, caindo sobre nós grande tempestade, dissipou-se, afinal, toda a esperança de salvamento.
21 Pánihna, bʉ́dí teona, maatápdih ĩ jéih bid jeémpcap jĩ. Páant ĩ bid jeémpcatdih enna, Pablo ĩ cãtíh jʉí ñʉhnit, queétdih nin pah ã niíj naáwáp jĩ:
21 Havendo todos estado muito tempo sem comer, Paulo, pondo-se em pé no meio deles, disse: — Senhores, na verdade, era preciso terem-me atendido e não partir de Creta, para evitar este dano e perda.
22 Obohjeéhtih, bʉʉ yeebdíh wã jwʉ́ʉb naóhna caá, páant mʉntih. Ñi ʉ́ʉmca bojoó. Jwiít jwĩ bʉʉdcán niít. Obohjeéhtih, nin jãáj chóo pohba ã bʉ́ʉh peét bejbipna caá.
22 Mas agora aconselho que tenham coragem, porque nenhuma vida se perderá, mas somente o navio.
23 Dios wã maáh wã wẽini weemdíh ã jéihyaat pínah niijná, ã́ih ángeldih ãt wahap tabe. Caán ángel weemdíh bʉʉ chei jígohnit, jwĩ bʉʉdcát pínahdih ã naáwáp be.
23 Porque, esta mesma noite, um anjo do Deus a quem pertenço e a quem sirvo, esteve comigo,
24 Wã pebh jʉinít, nin pah ã niijíp be: ‘Pablo, ma ʉ́ʉmca bojoó. Meém Romanowã ĩ maáh César pebhna jʉibínit, ded pah ma chãjatjidih ma naóhbipna caá. Dios tʉ́ini jʉmna, ma bejni jãáj chóodih moondíhbʉt biíc yoobó ã wapbipna caá’, weemdíh ángel ã niijíp be.
24 dizendo: “Paulo, não tenha medo! É preciso que você compareça diante de César, e eis que Deus, por sua graça, lhe deu todos os que navegam com você.”
25 Pánihna, ñi ʉ́ʉmca bojoó. Diosdih tʉ́i jenah joinít, ‘Ángel ã niiját biíc yoobó ã yapbipna caá’, wã niíj jéihna caá.
25 Portanto, senhores, tenham coragem! Pois eu confio em Deus que tudo vai acontecer conforme me foi dito.
26 Obohjeéhtih, jwĩ́ih jãáj chóodih johlit biíh quewãboó ã ʉb joh dodhbipna caá, queétdih Pablo ã niijíp jĩ.
26 Porém é necessário que sejamos arrastados para alguma ilha.
27 Pánih johna, chéne semana wẽpép ã johat tʉ́ttimah, chei, Adriático wʉ̃t jʉmni bʉ́dí mʉjdih jwĩ jwaoh chʉ́ʉh bejep jĩ. Pánih bejna, chei tac yoob póhba caán chóodih teonit “¿Yehbenapboó jwĩ jʉibími naniít?” queétjeh ĩt niíj jenah joyóp tajĩ.
27 Quando chegou a décima quarta noite, sendo nós batidos de um lado para outro no mar Adriático, por volta da meia-noite os marinheiros pressentiram que se aproximavam de alguma terra.
28 Pánihna, “Débóo cah ninjĩh ã nʉmah”, niijná, ĩ jenah enep jĩ. Páant ĩ jenah enechah, treinta y seis metros pohba caanjĩ́h ãt nʉmahap wʉt jĩ. Maátcanbitjeh ĩ jwʉ́ʉb jenah enechah, veintisiete metros caanjĩ́h ãt nʉmahap wʉt jĩ.
28 E, lançando a sonda, viram que a profundidade era de trinta e seis metros. Passando um pouco mais adiante, tornando a lançar a sonda, viram que a profundidade era de vinte e sete metros.
29 Páant ã yehbe bejechah ennit, bʉ́dí ĩt ʉ́ʉmʉp wʉt jĩ. “¿Quewa pʉ́ʉd bacapdih bóo jeenádih jwĩ bʉʉg lájmi naniít?” ĩt niíj jenah joyóp tajĩ. Pánihna, caán chóo ã bejcat pínah niijná, chénena míic chodóp dahna méimant ĩ yoh daabánap jĩ. Pánih yoh daabánit, “Waícanjeh ã baabá naáh”, queét ĩ niijjéhep jĩ.
29 E, receosos de que fôssemos atirados contra lugares rochosos, lançaram da popa quatro âncoras e oravam para que rompesse o dia.
30 Biquína caán chóodih teonit, jweííhna, caán bainí chóodih chéwat tõpdih watnit, ĩ wat deya pahanap jĩ. Pánih chãjnit, nin pah ĩ yee niijíp jĩ: “Caán bainí chóodih waadnít, biíh chodóp dahnadih wawápmant jwĩ yoh daabábipna caá”, ĩ niijíp jĩ.
30 Nisto os marinheiros tentaram escapar do navio. Arriaram o bote no mar, a pretexto de que iam largar âncoras da proa.
31 Obohjeéhtih, soldadowã ĩ maáhdih, soldadowãdihbʉt Pablo nin pah ã niijíp jĩ:
31 Paulo disse ao centurião e aos soldados: — Se estes não permanecerem a bordo, vocês não poderão se salvar.
32 Páant ã niijíchah joinít, teonit ĩ jweicát pínah niijná, soldadowã bainí chóodih chéwat tõpnadih ĩ dʉ́ʉc bóodop jĩ. Páant ĩ dʉ́ʉc bóodochah, caán chóo ã daabáh bejep jĩ.
32 Então os soldados cortaram os cabos do bote e o deixaram afastar-se.
33 Baabát pínah jã́tih, Pablo queétdih nin pah ã niíj naáwáp jĩ:
33 Enquanto amanhecia, Paulo rogava a todos que se alimentassem, dizendo: — Hoje é o décimo quarto dia em que, esperando, vocês estão sem comer, não tendo provado nada.
34 Pánihna, bʉʉ yeebdíh bʉ́dí wã jeémát tʉ́ʉtna caá, ñi tʉ́i wẽp yaáát pínah niijná. Ñi náhninaá, biíc jwĩ bʉʉdcán niít, ã niijíp jĩ.
34 Por isso peço que comam alguma coisa, pois disto depende a sobrevivência de vocês. Porque nenhum de vocês perderá nem mesmo um fio de cabelo.
35 Páant niijnít, Pablo pandih ʉbnit, “Paá, jwiítdih nin jeémátdih ma tʉ́i wʉ̃hna caá”, Diosdih niijnít, jwiít nihat jwĩ enechah, pandih ã jeémép jĩ.
35 Tendo dito isto, pegando um pão, deu graças a Deus na presença de todos e, depois de o partir, começou a comer.
36 Páant ã jeéméchah ennit, jwiítbʉt wẽinit jwĩ jeémép jĩ.
36 Todos ficaram mais animados e se puseram também a comer.
37 Jwiít caán chóodih jʉmnit doscientos setenta y seis cã́acwã jwĩ jʉmʉp jĩ.
37 Estávamos no navio duzentas e setenta e seis pessoas ao todo.
38 Pánih jeémp péanit, nihat jwĩ wʉd jʉmat tʉ́ttimah, caán chóo ã chodcat pínah niijná, páantjeh jʉmni trigo wʉh wʉʉ́hnadih bʉ́dí mʉjboó ĩ yoh báaha beedánap jĩ.
38 Refeitos com a comida, aliviaram o navio, jogando o trigo no mar.
39 Tʉ́ttimah, baáb jéenechah, pebhbit jʉmni baácdih beh encan yʉhna, tʉ́i óon ñaj dei pʉ́ʉd bac jʉ̃ʉ́wát, jee dáhna wihcapdih ĩ wẽi enep jĩ. Pánih ennit, “¿Con óonna jwĩ bʉʉg ñáj jʉibí jĩíh?” ĩ niijíp jĩ.
39 Quando amanheceu, não reconheceram a terra, mas avistaram uma enseada, onde havia uma praia. Então consultaram entre si se não podiam encalhar ali o navio.
40 Pánihna, jãáj chóo ã tʉ́i bejat pínah niijná, chodat dahnadih chéwat tõpnadih ĩ dʉ́ʉc bóod yohop jĩ. Páant ĩ dʉ́ʉc bóod yohat pónih, íoh tewat tʉ́ʉt niijná, bitaboó íoh tewat pínah meenát naanádih chéwat tõpnadih ĩ wat deyanap jĩ. Caán tʉ́ttimah, waáwápmant bóo johlit teoni bainí yégueh chóodih ĩ wái aabánap jĩ. Pánih bejna, caán óon coahna ĩ jʉibííhip yʉh jĩ.
40 Cortando os cabos das âncoras, deixaram que ficassem no mar. Soltaram também as amarras do leme. E, alçando a vela de proa ao vento, dirigiram-se para a praia.
41 Obohjeéhtih, jwĩ bejep yoób yehbenibit biíh óon poómp ãt jʉmʉp tajĩ. Pánihna, jwĩ́ih jãáj chóo waáwápmant bóo caán óondih ã báagh yoh bejep jĩ. Páant ã báagh yoh bejechah, bʉ́dí nolihat ã bʉʉg lájachah, jwĩ́ih jãáj chóo méimant ã bʉ́ʉhah bejep jĩ.
41 Dando, porém, num lugar onde duas correntes se encontravam, encalharam ali o navio; a proa encravou-se e ficou imóvel, mas a popa se despedaçava pela violência das ondas.
42 Páant ã bʉ́ʉhʉchah ennit, queét soldadowã nemat mʉʉdíh moonjí ĩ yaáh jweicát pínah niijná, queétdih ĩ mao yohíhip yʉh jĩ.
42 O parecer dos soldados era que os presos deviam ser mortos, para que nenhum deles fugisse nadando.
43 Obohjeéhtih, soldadowã ĩ maáh Pablodih tʉ́i chãjíhna, soldadowãdih queét nemat mʉʉdíh moonjídih ã mawat tʉ́ʉtcap jĩ. Pánihna, jwẽ́ejna ĩ yaáh ñáan bejat pínah niijná, jéih yaáhnitdih ã jwíih ñaáp báahaat tʉ́ʉtʉp jĩ.
43 Mas o centurião, querendo salvar Paulo, impediu-os de fazer isso. Ordenou que os que soubessem nadar fossem os primeiros a lançar-se ao mar e alcançar a terra.
44 Jéih yaáhcannitdih jãáj chóodih bóo máa naanádih teonit, ã yaáh ñáan bejat tʉ́ʉtʉp jĩ. Pánih bejnit, nihat jwĩ tʉ́i yaáh ñáan jʉibínap jĩ.
44 Quanto aos demais, que se salvassem, uns, em tábuas, e outros, em destroços do navio. E foi assim que todos se salvaram em terra.
Atalhos do teclado
- Capítulo anterior←
- Próximo capítulo→
- Versículo anteriork
- Próximo versículoj
- Limpar seleçãoEsc
- Esta ajuda?
Estude este capítulo no WhatsApp
Peça à IA da Bíblia Fala para explicar Atos 27, comparar traduções ou montar um estudo — tudo direto pelo WhatsApp.