Atos 27

Dios ã jáap naáwát tólih (CBV) vs NTLH

Sair da comparação
NTLH Nova Tradução na Linguagem de Hoje 2000
1 Roma tʉ́tchidih moón ĩ Maáh César Italia baácdih ãt jʉmʉp wʉt jĩ. Pablodih, bita nemat mʉʉ́boó jʉmnitdihbʉt Festo soldadowã ĩ maáh Julio wʉ̃t jʉmnidih ãt wapat tʉ́ʉtʉp wʉt jĩ. Pánihna, johlitjĩh bejni jãáj chóojĩh queétdih Italia baácna Julio ã nʉmah bejep jĩ. Caán Julio cien soldadowã ĩ maáh ã jʉmʉchah, ã́ih soldadowã César Augustoíhwã wʉ̃t jʉmnitbʉt ĩ bejep jĩ.
1 Ficou resolvido que devíamos embarcar para a Itália. Então entregaram Paulo e os outros presos a Júlio, um oficial romano que era do batalhão chamado “Batalhão do Imperador”.
2 Pánihna, weém Lucasbʉt Pablojeéh wã bejep jĩ. Aristarco, Macedonia baác Tesalónica tʉ́tchidih bóobʉt jwiítdih ã pej jʉm bejep jĩ. Pánihna, Adramitio wʉ̃t jʉmni tʉ́tchimant jʉ̃óhni jãáj chóodih jwĩ waadáp jĩ. Caán chóo Asia baácdih bóo jẽ́litna yoobó aab béjni chóo pínah tajĩ.
2 Nós embarcamos num navio da cidade de Adramítio, que estava pronto para navegar para os portos da província da Ásia. E assim começamos a viagem. Aristarco, um macedônio da cidade de Tessalônica, estava conosco.
3 Pánih bejnit, cheibit Sidón wʉ̃t jʉmni jẽ́litna jwĩ jʉibínap jĩ. Julioboó Pablodih en daoná, ã tʉ́i chãjap jĩ. Pánih tʉ́i chãjnit, caanjĩ́h moón ã chéenwã dedé ã náahatdih ĩ wʉ̃hat pínah niijná, ĩ pebhboó Pablodih ã aabát tʉ́ʉtʉp jĩ.
3 No dia seguinte chegamos ao porto de Sidom. Júlio tratava Paulo com bondade e lhe deu licença para ir ver os seus amigos e receber deles o que precisava.
4 Caanjĩ́h aabnítji jwʉ́ʉb dei jʉinít, caán chóodihjeh mʉntih jwʉ́ʉb waadnít, jwĩ bejep jĩ, páant mʉntih. Jwĩ bejat déemant johlit ã jwãáh johochah, Chipre wʉ̃t jʉmni quewa ã tʉ́i jãhat pínah niijná, caan quéwadih wáyámant bóo bʉwámant jwĩ en yap bejep jĩ.
4 Depois de sairmos de Sidom, navegamos ao norte da ilha de Chipre a fim de evitar os ventos que estavam soprando contra nós.
5 Caan quéwadih yap bej, chʉ́ʉh bejnit, Cilicia baác ñaj deyatdih yap bej, Panfilia baác ñaj deyatdihbʉt yap bej, Licia baácdih jʉmni Mira tʉ́tchina jwĩ jʉibínap jĩ.
5 Atravessamos o mar em frente ao litoral da região da Cilícia e província da Panfília e chegamos a Mirra, uma cidade da província da Lícia.
6 Jwĩ bejni chóo caán tʉ́tchidih ã chãwát pínahdih jéihnit, Julio biíh jãáj chóo, Italia baácboó bejni pínah chóodih ãt bid jʉyʉ́p tajĩ. Caán ã bid jʉiní chóo Alejandría wʉ̃t jʉmni tʉ́tchimant jʉ̃óhni chóo tajĩ. Pánih bid jʉinít, caán chóoboó jwiítdih ã nʉmah waadáp jĩ.
6 Ali o oficial romano encontrou um navio da cidade de Alexandria, que ia para a Itália, e nos fez embarcar nele.
7 Johlit ã jwãáh joh bʉʉg lájachah, páant mʉntih, wẽpép jéih bejcan, chaíhjeh jwĩ bejep jĩ. Pánih bejnit, Gnido wʉ̃t jʉmni tʉ́tchidih jwĩ tóah jʉibínachah, johlitboó jwiítdih tacboó ã ʉb joh pʉ́ʉd baca bojop jĩ. Pánihna, yoobópdih bejcanjeh, Salmón wʉ̃t jʉmni pióh ñajatdih yap bejnit, Creta wʉ̃t jʉmni quewadih jéihyepmant bóo bʉwámant jwĩ en yap bejep jĩ.
7 Navegamos bem devagar vários dias e com grande dificuldade chegamos em frente da cidade de Cnido. Como o vento não nos deixava continuar naquela direção, passamos pelo cabo Salmona da ilha de Creta e seguimos pelo lado sul daquela ilha, o qual é protegido dos ventos.
8 Pánihna, johlit páantjeh yeejép ã johochah, caan quéwa bʉwádih chaíhjeh bejnit, Tʉ́ini Jẽ́litna pʉ́ʉd bacapdih jwĩ chão páh jwʉhʉp jĩ. Caán jẽ́lit Lasea wʉ̃t jʉmni tʉ́tchi pebhbit ã jʉmʉp jĩ.
8 Assim fomos navegando bem perto do litoral e, ainda com dificuldade, chegamos a um lugar chamado “Bons Portos”, perto da cidade de Laseia.
9 Pánih chaíhjeh jwĩ bejechah, mah noój láa, jãáj chóojĩh bejat tobohat láa ã tóah jʉ̃ʉ́wʉ́p jĩ. Pánihna, jwiítdih nʉmah bejnitdih Pablo nin pah ã niíj naáwáp yʉh jĩ:
9 Ficamos ali muito tempo, e tornou-se perigoso continuar a viagem porque o inverno estava chegando . Então Paulo avisou:
10 —¡Weemdíh ñi joyoó! Bʉʉ jwĩ bejechah, ã tʉ́ican niít. Mah noój láa ã jʉmʉchah, nin jãáj chóo ã bʉʉdbípna caá. Pánihna, nihat ñi ʉb bejnibʉt, jwiítbʉt jwĩ daáb bʉʉdbípna caá, ã niijíp jĩ.
10 — Homens, estou vendo que daqui para diante a nossa viagem será perigosa. Haverá grandes prejuízos não somente com o navio e com a sua carga, mas também haverá perda de vidas.
11 Obohjeéhtih, caán chóo mínah, caán chóodih íoh teonibʉt Pablodih ĩ jepahcap jĩ. Juliobʉt Pablodih joyáh bojnit, queétboodíh ã jepahap jĩ.
11 Mas o oficial romano tinha mais confiança no capitão e no dono do navio do que em Paulo.
12 Caán ĩ chãoní jẽ́litboó mah noój láa jãáj chóo ã chãwáchah, ãpĩ́ tʉ́icap wʉt jĩ. Pánihna, nihat caán chóodih bejnit caan quéwadihjeh tih biíh tʉ́tchi, Fenice wʉ̃t jʉmni tʉ́tchi jẽ́litna ĩ bejíhip yʉh jĩ, mah noój ã yapatdih jʉibí pã́i jwʉhat tʉ́ʉt niijná. Fenice jẽ́litdih yeó dei bejepmant jãáj chóo waadát ãt jʉmʉp wʉt jĩ. Pánihna, “Caánboó jʉibínit, mah noój láa jwĩ tʉ́i pã́i jwʉhbipna caá”, ĩt niíj jenah joyóp wʉt yʉh jĩ.
12 O porto não era bom para passar o inverno. Por isso a maioria achava que devíamos sair dali e tentar chegar a Fênix. Essa cidade é um porto de Creta que tem um lado para o sudoeste e o outro para o noroeste. E eles achavam que poderíamos passar o inverno ali.
13 Chóop yapapmant johlit ã tʉ́i jʉ̃ʉ́wʉ́chah, caán chóodih teonit ĩ tʉ́i bejat pínah niijná, ĩ yoh báahani chodóp dahdih ĩ jwʉ́ʉb ʉb yacap jĩ, páant mʉntih. “Jwĩ tʉ́i jéih jãáj jʉibíbipna caá”, niíj jenah joinít, jwiítdih ĩ nʉmah bejep yʉh jĩ. Pánih bejna, Creta quewa pebhjeh jwĩ jãaj béjep jĩ.
13 Começou a soprar do sul um vento fraco, e por isso eles pensaram que podiam fazer o que tinham planejado. Levantamos âncora e fomos navegando o mais perto possível do litoral de Creta.
14 Obohjeéhtih, tʉ́ttimahbitjeh caan quéwa chʉ́ʉhʉp yoób yeó aáb jʉ̃ʉ́wʉ́pmant johlit bʉ́dí ã joh jʉ̃ʉ́wʉ́p jĩ.
14 Mas, de repente, um vento muito forte, chamado “Nordeste”, veio da ilha
15 Caán johlit jwĩ́ih jãáj chóo bʉwámant tʉbit ã joh jã́hanachah, jwĩ bejatji dée yoób jwĩ jéih bejcap jĩ. Pánih johna, caán chóodih ã pã́ah joh pʉ́ʉd baca bojop jĩ.
15 e arrastou o navio de tal maneira, que não pudemos fazer com que ele seguisse na direção certa. Por isso desistimos e deixamos que o vento nos levasse.
16 Pánihna, Cauda wʉ̃t jʉmni quewadih jéihyepmant bóo bʉwámant jwĩ yapap jĩ. Caan quéwa jwiítdih chibít johlitdih ã jãhap jĩ. Páant ã jãhachah, jwĩ wáini bainí jãáj chóodih, bʉ́dí chóo diítna ĩ ʉb yacap jĩ. Johlit nolihatjĩh páantjeh bʉ́dí ã tobohochah yʉhna, ĩ jéih ʉb yacap jĩ.
16 Para escaparmos do vento, passamos ao sul de uma pequena ilha chamada Cauda. Ali, com muita dificuldade, conseguimos recolher o bote do navio.
17 Caán chóodih ámoh yac péanit, bʉ́dí chóo ã bʉ́ʉh bejcat pínah niijná, queét jãáj chóodih teonit bʉʉjcánni tõpnajĩh caán chóodih ĩ nah chéwep jĩ. Pánih nah chéo péanit, “Libia baácboó jwĩ jʉibími dée caá. Caanjĩ́h óon yehbenibit Sirte wʉ̃t jʉmʉpboó bʉʉg lájat jwiítdih tʉbit tobohna caá”, niíj jenah joinít, jãáj chóo wẽpép ã bejcat pínah niijná, johlitdih teoni bʉ́dí yégueh chóodih ĩ ʉb deyanap jĩ. Páant ĩ ʉb deyat tʉ́ttimah, jãáj chóodihjeh johlit ã ʉb joh bojop jĩ.
17 Os marinheiros levantaram o bote para dentro do navio e amarraram o casco do navio com cordas grossas. Estavam com medo de que o navio fosse arrastado para os bancos de areia que ficam perto do litoral da Líbia. Então desceram as velas e deixaram que o navio fosse levado pelo vento.
18 Caán johlit dedé ã yaicáp jĩ. Pánih joh yaicán, chah pohba ã yoób johop jĩ. Páant ã johochah, nolihat bʉ́dí jʉ̃óhnit, jãáj chóodih tʉbit ã bʉʉg lájap jĩ. Pánihna, jih bʉʉgjéh ã pahat pínah niijná, tʉ́ttimah bóo yeó jáapdih ĩ ʉb bejniji bií déedih ĩ yoh báaha jwíihip jĩ.
18 E a terrível tempestade continuou. No dia seguinte começaram a jogar a carga no mar.
19 Tʉ́ttimah bóo yeó jáapdih johlit teoni yégueh chóona, chéwat tõpna, máa nahnadihbʉt ĩ yoh báhanap jĩ.
19 E, no outro dia, os marinheiros, com as próprias mãos, jogaram no mar uma parte do equipamento do navio.
20 Maatápdih yeodíh cʉ́iwãdihbʉt jwĩ encap jĩ. Johlit nolihatbʉt dedé noón yaicáp jĩ. Yeó jáap jʉmat pah chah pohba ã tobohop jĩ. Páant ã tobohochah, “¿Nin bʉ́dí mʉjboó jwiít jwĩ bʉʉdmí naniít?” jwiítjeh jwĩ niíj jenah joyóp jĩ.
20 Durante muitos dias não pudemos ver o sol nem as estrelas, e o vento continuava soprando forte. Finalmente perdemos toda a esperança de nos salvarmos.
21 Pánihna, bʉ́dí teona, maatápdih ĩ jéih bid jeémpcap jĩ. Páant ĩ bid jeémpcatdih enna, Pablo ĩ cãtíh jʉí ñʉhnit, queétdih nin pah ã niíj naáwáp jĩ:
21 Fazia muito tempo que eles não comiam nada. Então Paulo ficou de pé no meio deles e disse: — Homens, vocês deviam ter dado atenção ao que eu disse e ter ficado em Creta; e assim não teríamos tido toda esta perda e este prejuízo.
22 Obohjeéhtih, bʉʉ yeebdíh wã jwʉ́ʉb naóhna caá, páant mʉntih. Ñi ʉ́ʉmca bojoó. Jwiít jwĩ bʉʉdcán niít. Obohjeéhtih, nin jãáj chóo pohba ã bʉ́ʉh peét bejbipna caá.
22 Mas agora peço que tenham coragem. Ninguém vai morrer; vamos perder somente o navio.
23 Dios wã maáh wã wẽini weemdíh ã jéihyaat pínah niijná, ã́ih ángeldih ãt wahap tabe. Caán ángel weemdíh bʉʉ chei jígohnit, jwĩ bʉʉdcát pínahdih ã naáwáp be.
23 Digo isso porque, na noite passada, um anjo do Deus a quem pertenço e sirvo apareceu a mim
24 Wã pebh jʉinít, nin pah ã niijíp be: ‘Pablo, ma ʉ́ʉmca bojoó. Meém Romanowã ĩ maáh César pebhna jʉibínit, ded pah ma chãjatjidih ma naóhbipna caá. Dios tʉ́ini jʉmna, ma bejni jãáj chóodih moondíhbʉt biíc yoobó ã wapbipna caá’, weemdíh ángel ã niijíp be.
24 e disse: “Paulo, não tenha medo! Você precisa ir até a presença do Imperador. E Deus, na sua bondade, já lhe deu a vida de todos os que estão viajando com você.”
25 Pánihna, ñi ʉ́ʉmca bojoó. Diosdih tʉ́i jenah joinít, ‘Ángel ã niiját biíc yoobó ã yapbipna caá’, wã niíj jéihna caá.
25 Por isso, homens, tenham coragem! Eu confio em Deus e estou certo de que ele vai fazer o que me disse.
26 Obohjeéhtih, jwĩ́ih jãáj chóodih johlit biíh quewãboó ã ʉb joh dodhbipna caá, queétdih Pablo ã niijíp jĩ.
26 Porém vamos ser arrastados para alguma ilha.
27 Pánih johna, chéne semana wẽpép ã johat tʉ́ttimah, chei, Adriático wʉ̃t jʉmni bʉ́dí mʉjdih jwĩ jwaoh chʉ́ʉh bejep jĩ. Pánih bejna, chei tac yoob póhba caán chóodih teonit “¿Yehbenapboó jwĩ jʉibími naniít?” queétjeh ĩt niíj jenah joyóp tajĩ.
27 Duas semanas depois, à noite, continuávamos sendo levados pela tempestade no mar Mediterrâneo. Mais ou menos à meia-noite, os marinheiros começaram a sentir que estávamos chegando perto de terra.
28 Pánihna, “Débóo cah ninjĩh ã nʉmah”, niijná, ĩ jenah enep jĩ. Páant ĩ jenah enechah, treinta y seis metros pohba caanjĩ́h ãt nʉmahap wʉt jĩ. Maátcanbitjeh ĩ jwʉ́ʉb jenah enechah, veintisiete metros caanjĩ́h ãt nʉmahap wʉt jĩ.
28 Então jogaram no mar uma corda com um peso na ponta e viram que a água ali tinha trinta e seis metros de fundura. Mais adiante tornaram a medir, e deu vinte e sete metros.
29 Páant ã yehbe bejechah ennit, bʉ́dí ĩt ʉ́ʉmʉp wʉt jĩ. “¿Quewa pʉ́ʉd bacapdih bóo jeenádih jwĩ bʉʉg lájmi naniít?” ĩt niíj jenah joyóp tajĩ. Pánihna, caán chóo ã bejcat pínah niijná, chénena míic chodóp dahna méimant ĩ yoh daabánap jĩ. Pánih yoh daabánit, “Waícanjeh ã baabá naáh”, queét ĩ niijjéhep jĩ.
29 Eles ficaram com muito medo de que o navio fosse bater contra as rochas. Por isso jogaram quatro âncoras da parte de trás do navio e oraram para que amanhecesse logo.
30 Biquína caán chóodih teonit, jweííhna, caán bainí chóodih chéwat tõpdih watnit, ĩ wat deya pahanap jĩ. Pánih chãjnit, nin pah ĩ yee niijíp jĩ: “Caán bainí chóodih waadnít, biíh chodóp dahnadih wawápmant jwĩ yoh daabábipna caá”, ĩ niijíp jĩ.
30 Aí os marinheiros tentaram escapar do navio. Baixaram o bote no mar, fingindo que iam jogar âncoras da parte da frente do navio.
31 Obohjeéhtih, soldadowã ĩ maáhdih, soldadowãdihbʉt Pablo nin pah ã niijíp jĩ:
31 Então Paulo disse ao oficial romano e aos soldados: — Se os marinheiros não ficarem no navio, vocês não poderão se salvar.
32 Páant ã niijíchah joinít, teonit ĩ jweicát pínah niijná, soldadowã bainí chóodih chéwat tõpnadih ĩ dʉ́ʉc bóodop jĩ. Páant ĩ dʉ́ʉc bóodochah, caán chóo ã daabáh bejep jĩ.
32 Aí os soldados cortaram as cordas que prendiam o bote e o largaram no mar.
33 Baabát pínah jã́tih, Pablo queétdih nin pah ã niíj naáwáp jĩ:
33 De madrugada Paulo pediu a todos que comessem alguma coisa e disse: — Já faz catorze dias que vocês estão esperando e durante este tempo não comeram nada.
34 Pánihna, bʉʉ yeebdíh bʉ́dí wã jeémát tʉ́ʉtna caá, ñi tʉ́i wẽp yaáát pínah niijná. Ñi náhninaá, biíc jwĩ bʉʉdcán niít, ã niijíp jĩ.
34 Agora comam alguma coisa, por favor. Vocês precisam se alimentar para poder continuar vivendo. Pois ninguém vai perder nem mesmo um fio de cabelo.
35 Páant niijnít, Pablo pandih ʉbnit, “Paá, jwiítdih nin jeémátdih ma tʉ́i wʉ̃hna caá”, Diosdih niijnít, jwiít nihat jwĩ enechah, pandih ã jeémép jĩ.
35 Em seguida Paulo pegou pão e deu graças a Deus diante de todos. Depois partiu o pão e começou a comer.
36 Páant ã jeéméchah ennit, jwiítbʉt wẽinit jwĩ jeémép jĩ.
36 Então eles ficaram com mais coragem e também comeram.
37 Jwiít caán chóodih jʉmnit doscientos setenta y seis cã́acwã jwĩ jʉmʉp jĩ.
37 No navio éramos ao todo duzentas e setenta e seis pessoas.
38 Pánih jeémp péanit, nihat jwĩ wʉd jʉmat tʉ́ttimah, caán chóo ã chodcat pínah niijná, páantjeh jʉmni trigo wʉh wʉʉ́hnadih bʉ́dí mʉjboó ĩ yoh báaha beedánap jĩ.
38 Depois que todos comeram, jogaram o trigo no mar para que o navio ficasse mais leve.
39 Tʉ́ttimah, baáb jéenechah, pebhbit jʉmni baácdih beh encan yʉhna, tʉ́i óon ñaj dei pʉ́ʉd bac jʉ̃ʉ́wát, jee dáhna wihcapdih ĩ wẽi enep jĩ. Pánih ennit, “¿Con óonna jwĩ bʉʉg ñáj jʉibí jĩíh?” ĩ niijíp jĩ.
39 Quando amanheceu, os marinheiros não reconheceram a terra, mas viram uma baía onde havia uma praia. Então resolveram fazer o possível para encalhar o navio lá.
40 Pánihna, jãáj chóo ã tʉ́i bejat pínah niijná, chodat dahnadih chéwat tõpnadih ĩ dʉ́ʉc bóod yohop jĩ. Páant ĩ dʉ́ʉc bóod yohat pónih, íoh tewat tʉ́ʉt niijná, bitaboó íoh tewat pínah meenát naanádih chéwat tõpnadih ĩ wat deyanap jĩ. Caán tʉ́ttimah, waáwápmant bóo johlit teoni bainí yégueh chóodih ĩ wái aabánap jĩ. Pánih bejna, caán óon coahna ĩ jʉibííhip yʉh jĩ.
40 Eles cortaram as cordas das âncoras, e as largaram no mar, e desamarraram os lemes. Em seguida suspenderam a vela do lado dianteiro, para que pudessem seguir na direção da praia.
41 Obohjeéhtih, jwĩ bejep yoób yehbenibit biíh óon poómp ãt jʉmʉp tajĩ. Pánihna, jwĩ́ih jãáj chóo waáwápmant bóo caán óondih ã báagh yoh bejep jĩ. Páant ã báagh yoh bejechah, bʉ́dí nolihat ã bʉʉg lájachah, jwĩ́ih jãáj chóo méimant ã bʉ́ʉhah bejep jĩ.
41 Mas o navio bateu num banco de areia e ficou encalhado. A parte da frente ficou presa, e a de trás começou a ser arrebentada pela força das ondas.
42 Páant ã bʉ́ʉhʉchah ennit, queét soldadowã nemat mʉʉdíh moonjí ĩ yaáh jweicát pínah niijná, queétdih ĩ mao yohíhip yʉh jĩ.
42 Os soldados combinaram matar todos os prisioneiros, para que nenhum pudesse chegar até a praia e fugir.
43 Obohjeéhtih, soldadowã ĩ maáh Pablodih tʉ́i chãjíhna, soldadowãdih queét nemat mʉʉdíh moonjídih ã mawat tʉ́ʉtcap jĩ. Pánihna, jwẽ́ejna ĩ yaáh ñáan bejat pínah niijná, jéih yaáhnitdih ã jwíih ñaáp báahaat tʉ́ʉtʉp jĩ.
43 Mas o oficial romano queria salvar Paulo e não deixou que fizessem isso. Pelo contrário, mandou que todos os que soubessem nadar fossem os primeiros a se jogar na água e a nadar até a praia.
44 Jéih yaáhcannitdih jãáj chóodih bóo máa naanádih teonit, ã yaáh ñáan bejat tʉ́ʉtʉp jĩ. Pánih bejnit, nihat jwĩ tʉ́i yaáh ñáan jʉibínap jĩ.
44 E mandou também que os outros se salvassem, segurando-se em tábuas ou em pedaços do navio. E foi assim que todos nós chegamos a terra sãos e salvos.

Ler em outra tradução

Comparar com outra

Estude este capítulo no WhatsApp

Peça à IA da Bíblia Fala para explicar Atos 27, comparar traduções ou montar um estudo — tudo direto pelo WhatsApp.