Lucas 15

Melɛ̌ Mékɔ̄ɔ̄lē (BSSNT) vs ARC

Sair da comparação
ARC Almeida Revista e Corrigida 2009
1 Mbwɛ nhɔ́g belad bé táásɛ ne bebɛl bé mbéb bémpēe, bémpɛ̌ wɛ́ɛ Yesuɛ.
1 E chegavam-se a ele todos os publicanos e pecadores para o ouvir.
2 Dɔ́ɔ Befarisia ne bemeléede bé mbéndé bényoŋgɛɛ́ áte bán, “Nɛ́dē anɛ́n mod awoŋne bebɛl bé mbéb, bɔ́bɔ̄ɔ bédyag-kɛ ndyééd hǒm ahɔ́g.”
2 E os fariseus e os escribas murmuravam, dizendo: Este recebe pecadores e come com eles.
3 Hɛ́ɛ Yesuɛ ákánlé bɔ́ ngan nɛ́n aá,
3 E ele lhes propôs esta parábola, dizendo:
4 “Nzɛ́-módɛ́ adé awě ǎwōŋ mbwɔ́kɛl é ńdyɔŋ ḿ mbód, boŋ nhɔ́g ḿbɔ́ɔ, boŋ eétɛdté ḿmíníí móom mé ńdyɔŋ ḿ mbód abog ne abog á etûn-tê, âkɛ dé ahɛd ḿmê nhɔ́g ḿme ḿbɔ́ɔ́ kə́ə́ŋ né adǐbté mɔ́?
4 Que homem dentre vós, tendo cem ovelhas e perdendo uma delas, não deixa no deserto as noventa e nove e não vai após a perdida até que venha a achá-la?
5 Adibed áde ádibte-ʼáa mɔ́, áhāg mɔ́ á abɔl ne menyiŋge mésyə̄ə̄l.
5 E, achando-a, a põe sobre seus ombros, cheio de júbilo;
6 Boŋ nɛ́ɛ ápédé á dyad-tê álad besón bé echoŋ ne baányaŋ áte, aláá bɔ́ aá, ‘Syánē déwôg menyiŋge áyə̄le ndǐbté ḿmêm ńdyɔŋ ḿ mbód ḿme mémbɔ̄ɔ?’ ”Nnɔné-mbód anyíné ḿmē ńdyɔŋ ḿ mbód ḿme mémbɔ̄ɔ|src="bk00005c.tif" size="span" ref="15.5-6"
6 e, chegando à sua casa, convoca os amigos e vizinhos, dizendo-lhes: Alegrai-vos comigo, porque perdida.
7 Yesuɛ ambád ámpē aá, “melemlem-ʼaá ńlâŋgɛɛ́ nyé mɛɛ́, menyiŋge mɛ́tōm abɛ́ nɛ̂ ádyōb ámīn e mbɛlé-mbéb nhɔ́g awě atɛ̌dé abɛl dé mbéb boŋ atǐmné Dyǒb tómaa ámīn e móom mé bad abog ne abog ábe bésáá, ábe béehɛdnád ahəŋlɛn.
7 Digo-vos que assim haverá alegria no céu por um pecador que se arrepende, mais do que por noventa e nove justos que não necessitam de arrependimento.
8 “Káa, mmwaád ahéé adé awě ǎwōŋ kábpe dyôm, boŋ nɛ́ɛ pɔ́g ébɔ́ɔ́, eéchōdēʼ ekag, boŋ áhɛdé ndáb áte, atóŋ ahɛd kə́ə́ŋ né adǐbté chɔ́?
8 Ou qual a mulher que, tendo dez dracmas, se perder uma dracma, não acende a candeia, e varre a casa, e busca com diligência até
9 Adibed áde ádibte-ʼáa chɔ́, alade baáb ne baányaŋ áte, aláá bɔ́ aá, ‘Nyéwógɛn mɛ menyiŋge áyə̄le ndǐbté ene kábpe echě embɔ́ɔ́ mɛ.’
9 E, achando-a, convoca as amigas e vizinhas, dizendo: Alegrai-vos comigo, porque já achei a dracma perdida.
10 Melemlem-ʼaá ńlâŋgɛɛ́ nyé nɛ́n mɛɛ́, menyiŋge mɛ́tōm abɛ́ nɛ̂ ádyōb ámīn e mbɛlé-mbéb nhɔ́g awě atɛ̌dté abɛl dé mbéb boŋ átīmɛ̄n Dyǒb.”
10 Assim vos digo que há alegria diante dos anjos de Deus por um pecador que se arrepende.
11 Yesuɛ ambád ahɔ́b aá, “Mod nhɔ́g ambɛ́, anchyáá bǎn bé baachóm bébɛ.
11 E disse:
12 Dɔ́ɔ epun ehɔ́g, mwǎn asad álāŋgē sáá nɛ́n aá, ‘A-sáŋ, bɛɛ́ mɛ ádêm akab á mbwɔ́g áde ńtə́ŋgɛ́né akud.’ Hɛ́ɛ sáá átédé chǒm ésyə̄ə̄l éche ánwōŋgē, boŋ ákabpé bɔ́ áte.
12 E o mais moço deles disse ao pai: Pai, dá-me a parte da fazenda que por eles a fazenda.
13 Nguse é eʼpun étómé-ʼaá, boŋ mwǎn asad áladé ḿmē nted ńsyə̄ə̄l, ákǎg á aloŋ démpēe áde áchábnédé. Áwed-taá ápédé boŋ ábootéd aloŋgé á mbaambaa achog, ábēbtē ngáb esyəə́l echě ánwōŋgē.
13 E, poucos dias depois, o filho mais novo, ajuntando tudo, partiu para uma terra longínqua e ali desperdiçou a sua fazenda, vivendo dissolutamente.
14 Áde chǒm ésyə̄ə̄l émáá mɔ́ áyə̄l né bɔɔb, sáŋkalaa a nzaa anhún á aloŋ-tê wê. Atóg dɔ́-ʼɛ ábóótédé mɔ́ asɔ́l áyə̄l ngíne-ngíne.
14 E, havendo ele gastado tudo, houve naquela terra uma grande fome, e começou a padecer necessidades.
15 Hɛ́ɛ ákíí kunze e mod pɔ́g atán á dyad-tê wê, âchɔ́m mwǎ nsɔ́n. Ane mod mɔ́-ʼɛ alóm mɔ́ aá, ákɛ ádídtad mɔ́ esɔg é nguu.
15 E foi e chegou-se a um dos cidadãos daquela terra, o qual o mandou para os seus campos a apascentar porcos.
16 Anwóŋ á mewêmtɛn aá, mɔ́ɔ̄lōntē abum ké ne medyɛ́ mé nguu, boŋ modmod enkêmbaá mɔ́ chǒmchǒm éche áhɛlɛsɛ adyɛ́.
16 E desejava encher o seu estômago com as bolotas que os porcos comiam, e ninguém lhe dava nada.
17 Dɔ́ɔ ádyɛ́ɛ́ chóóŋ, boŋ ákwanlád, áhɔ̄bē aá, ‘Nɔnéʼ ngáne bembəledɛ bélóné echem sáŋ á ndáb-te, boŋ ké nɛ̂ bédyâg medyɛ́ méchɔbe ásē, boŋ mɛ-ʼɛ ńwâg nzaa hɛ́n!
17 E, caindo em si, disse: Quantos trabalhadores de meu pai têm abundância de pão, e eu aqui pereço de fome!
18 Mɛ̌syəə́, ńkɛ ntán echem sáŋ, nláá mɔ́ mɛɛ́, A-sáŋ, mbɛlé mbéb áʼsō éʼ Dyǒb ne áʼsō éʼbôŋ.
18 Levantar-me-ei, e irei ter com meu pai, e dir-lhe-ei: Pai, pequei contra o céu e perante ti.
19 Mměn meékwognedɛɛ́ âchəgned nɛ́ɛ awoŋ mwǎn ámpē. Téd mɛ ké nɛ̂ŋgáne awôŋ mbəledɛ nhɔ́g.’
19 Já não sou digno de ser chamado teu filho; faze-me como um dos teus trabalhadores.
20 “Hɛ̂ dɔ́ɔ ápádté ásē, boŋ ásūɛ̄ʼ á dyad wɛ́ɛ sáá. Boŋ áde ákwógé apɛ á ndáb nɛ̂, sáá annyín mɔ́ mwǎ etûn. Ankóbtɛ́n sáá ngɔl. Sáá annyəgéd, alúm mwǎn ámīn, ahɛ́ mɔ́ tə̂l.
20 E, levantando-se, foi para seu pai; e, quando ainda estava longe, viu-o seu pai, e se moveu de íntima compaixão, e, correndo, lançou-se-lhe ao pescoço, e o beijou.
21 Dɔ́ɔ mwǎn álāŋgē mɔ́ nɛ́n aá, ‘A-sáŋ, mbɛlé mbéb áʼsō éʼ Dyǒb ne áʼsō éʼbôŋ. Meékwognedɛɛ́ âchəgned nɛ́ɛ mwǎn awôŋ ámpē.’
21 E o filho lhe disse: Pai, pequei contra o céu e perante ti e já não sou digno de ser chamado teu filho.
22 Hɛ́ɛ sáá mɔ́-ʼɛ áchɛ́nlé ábē bembəledɛ, álāŋgē bɔ́ nɛ́n aá, ‘Nyéhyiinad mɛ nsob ḿme ńtómtɛ́né adəŋ nɛ̂, á mehélé-te. Nyéwáad mɔ́ mɔ́ á yə̌l. Nyéhɛ̂-ʼɛ mɔ́ ebóŋ á ekáá, nyéhɛ̂-ʼɛ mɔ́ metámbé a ékuu.
22 Mas o pai disse aos seus servos: Trazei depressa a melhor roupa, e vesti-lho, e ponde-lhe um anel na mão e sandálias nos pés,
23 Nyétêd nchóm-é-nyag awě dékə́lté nɛ̂, nyékwɛl mɔ́, âbɛl nɛ́n, syánē moosyəə́l dédyɛ̂ débɛl-lɛ apaté.
23 e trazei o bezerro cevado, e matai-
24 Nyêbíí bán, awem mwǎn nɛ́n ammǎd awɛ́, boŋ atimé ámbīd á aloŋgé. Ambɔ́ɔ, boŋ abídé áwed.’ Hɛ́-ʼaá bébóótédé ngande achog.
24 porque este meu filho estava morto e reviveu; tinha-se perdido e foi achado. E começaram a alegrar-se.
25 “Ḿmɛ́n mésyə̄ə̄l mêmbɛnléd áde mwǎnyaŋ ambáá adíí á nzag-tê. Áde áhúú, dɔ́ɔ áwógɛɛ́ bad békɔ́ne, béságe-ʼɛ bwěm á ndáb-te.
25 E o seu filho mais velho estava no campo; e, quando veio e chegou perto de casa, ouviu a música e as danças.
26 Dɔ́ɔ áchɛ́nlé mbəledɛ nhɔ́g, boŋ ásɛdté mɔ́ dyam áde ábɛnlaad.
26 E, chamando um dos servos, perguntou-lhe que era aquilo.
27 Dɔ́ɔ mbəledɛ nɛ álûmtɛɛ́ mɔ́ áte nɛ́n aá, ‘Pɔ́n mwǎnyoŋ ahúú ámbīd-óó. Sóó akwɛ̌nlé mɔ́ nchóm-é-nyag ne, áyə̄le anyínɛn áde ányínné mɔ́ dǐd ámpē, ésebán dyamdyam ábɛ́lé mɔ́.’
27 E ele lhe disse: Veio teu irmão; e teu pai matou o bezerro cevado, porque o recebeu são e salvo.
28 — ausente —
28 Mas ele se indignou e não queria entrar. E, saindo o pai, instava com ele.
29 — ausente —
29 Mas, respondendo ele, disse ao pai: Eis que te sirvo
30 Boŋ ngáne awoŋ mwǎn a nlém ápédé ámbīd, mɔ́ awě amaá echoŋ ngáb esyəə́l abébed ne bɛkwalɛɛ, ewúúdé mɔ́ nyag echě etómtɛ́né akəl.’
30 Vindo, porém, este teu filho, que desperdiçou a tua fazenda com as meretrizes, mataste-lhe o bezerro cevado.
31 Hɛ́ɛ sáá álâŋgɛɛ́ mɔ́ nɛ́n, ‘A-mwǎn, wɛ-ɛɛ́ edé ne mɛ hɛ́n póndé ésyə̄ə̄l. Kéchéé éche ńwóó-ʼɛ édíi échôŋ.
31 E ele lhe disse: Filho, tu sempre estás comigo, e todas as minhas
32 Émbɛ̄ bwâm syánē âchog ngande, âwóg menyiŋge. Nɛ́n, mwǎnyoŋ ammǎd awɛ́, boŋ atimé ámbīd á aloŋgé. Ambɔ́ɔ, boŋ abídé áwed.’ ”
32 Mas era justo alegrarmo- porque este teu irmão estava morto e reviveu; tinha-se perdido e foi achado.

Ler em outra tradução

Comparar com outra

Estude este capítulo no WhatsApp

Peça à IA da Bíblia Fala para explicar Lucas 15, comparar traduções ou montar um estudo — tudo direto pelo WhatsApp.