Lucas 15
Ŋwɛ menomenyɛɛ́ mekɛ́ (ANVNT) vs VC
1 Bií uma ánsɛlé ŋka makpo ne abifɔ abi ápyɛɛ́ ubeé, áchwɔ mánwú mekomejɔɔ́ Jisɔs.
1 Aproximavam-se de Jesus os publicanos e os pecadores para ouvi-lo.
2 Ne bɔɔ́ bi akúu ɛbwɔ́ Farasi abi áfɛré nnó álú cho né ɛbɛ́ Ɛsɔwɔ ne *Ánlɛré mabɛ́ Ɛsɔwɔ ágɛ́gé na matɔɔ́ ásɔ́ ɛbwɔ́ áke, “Mende yina alu geluá ne bɔɔ́ ubeé ne amá anyɛ́ɛ menyɛ́ɛ ne ɛbwɔ́.”
2 Os fariseus e os escribas murmuravam: Este homem recebe e come com pessoas de má vida!
3 Ɛ́fɛɛ́ Jisɔs ató ɛbwɔ́ nekanémejɔɔ́ ɛni aké,
3 Então lhes propôs a seguinte parábola:
4 “Mbɔgé muú nyú awyaá usaá magɔ́nŋme úta ne ɛ́ma ɛnogé apyɛɛ́ nnó? Nnó ályágé fɔ ayi usaá uni meso nekuúneɛni ne ajyɛ́ ákɛ́légé ɛwé ɛnomé kpaá tɛ́ ágɛ́ne?
4 Quem de vós que, tendo cem ovelhas e perdendo uma delas, não deixa as noventa e nove no deserto e vai em busca da que se perdeu, até encontrá-la?
5 Gébégé akɛlégé, agɛgé, akpane anɛré mankɔɔ́ abene.
5 E depois de encontrá-la, a põe nos ombros, cheio de júbilo,
6 Achwɔgé mmu akú ajeé ne atɛ áŋmɛ́ aké, ‘chwɔge débé mabeé. Ɛgɔ́ŋme wa ɛwé ɛbɔ́ ɛnómé, ngɛ́.’”
6 e, voltando para casa, reúne os amigos e vizinhos, dizendo-lhes: Regozijai-vos comigo, achei a minha ovelha que se havia perdido.
7 Ne Jisɔs aké: “Ngarege wɔ nnó wyɛ́mbɔ ntó ne matɔɔ́ agɔɔ́ bɔɔ dɔɔ́ né mfaánebuú gétúgé muú ubeé ama ayi ákwɔré metɔɔ́ wuú ne geŋwá jií ɛpwɔ gejame bɔɔ́ abi álu cho álá bɔ mankwɔre matɔɔ́ bwɔ́ wɔ́.
7 Digo-vos que assim haverá maior júbilo no céu por um só pecador que fizer penitência do que por noventa e nove justos que não necessitam de arrependimento.
8 “Mbɔgé ntó mendée fɔ awya bɔ sére áfya ne ama anogé apyɛ́ nnó? Alwɛ́gé mewɛ áshwá gepú jií, ápéa akɛ́lé kpaa tɛ agɛ́ne?
8 Ou qual é a mulher que, tendo dez dracmas e perdendo uma delas, não acende a lâmpada, varre a casa e a busca diligentemente, até encontrá-la?
9 Ne akɛ́légé agɛgé akú ajeé bií aké chwɔ́ge debé mabeé, sére wa ayi abɔ́ ánomé, ngɛ́ ji.”
9 E tendo-a encontrado, reúne as amigas e vizinhas, dizendo: Regozijai-vos comigo, achei a dracma que tinha perdido.
10 Ne Jisɔs aké: “Ngarégé wɔ nnó. Wyɛmbɔ ntó ne makiɛ́nné Ɛsɔwɔ ábɛɛ́ ne nechɔ́chɔ́ gétúgé muú ubeé ama ayi akwɔré metɔɔ́ wuú ne geŋwá jií.”
10 Digo-vos que haverá júbilo entre os anjos de Deus por um só pecador que se arrependa.
11 Jisɔs ama jɔɔ́ aké, “Mende fɔ abɔ́ awya baá ande ápeá.
11 Disse também: Um homem tinha dois filhos.
12 Bií uma ayi meso aké ne ntɛ wuú, ‘Atá káré geteé chyɛ́ ɛya.’ Ɛfɛɛ́ ne ntɛ wuú akaré achyɛ́ ɛjií.
12 O mais moço disse a seu pai: Meu pai, dá-me a parte da herança que me toca. O pai então repartiu entre eles os haveres.
13 Ásɛ́gé gebagé geteé jií ɛ́bɛlé yɛ mboó ndɔ wɔ́, akpó asɛ ŋka, alyá melɔ wuú, afɛ́ nekɛ tɛtɛ né melɔ́ kpaá ɛwéchá, ɛ́fɛɛ́ ne akwené menya anyɛɛ́ ŋka meko.
13 Poucos dias depois, ajuntando tudo o que lhe pertencia, partiu o filho mais moço para um país muito distante, e lá dissipou a sua fortuna, vivendo dissolutamente.
14 Ányɛ́gé ŋka jií ɛ́byɛgé ɛkɛ́ getú ne mesa ayi ákwené né melɔ ɛwémbɔ álá ámu amu.
14 Depois de ter esbanjado tudo, sobreveio àquela região uma grande fome e ele começou a passar penúria.
15 Ɛfɛɛ́ ajyɛ gɛ́ mende fɔ né melɔ wembɔ, ákwe ji uká ne mende yimbɔ asɛ wyɛ́ ji sɛ́le né utɔɔ́ mámbámé mekwɛnde jií né mekɔɔ́ wuú.
15 Foi pôr-se ao serviço de um dos habitantes daquela região, que o mandou para os seus campos guardar os porcos.
16 Afɛ́ mámbámé ne muú ayi achyɛ́ge ji menyɛɛ́ ápɔ́, mesa amyɛ ji dɔɔ́ ne akɛlege yɛ manyɛɛ́ ntó uchachuú gasala ɛbi ukwɛ́ndé unyɛɛ́
16 Desejava ele fartar-se das vagens que os porcos comiam, mas ninguém lhas dava.
17 Gébégé ji afɛré defɔɔ́ tií dékeré aké, ‘Bɔɔ́ utɔɔ́ ntɛ wa ányɛ́ ágbége, ayifɔ alaá, nlu fá ndɛre mesa.
17 Entrou então em si e refletiu: Quantos empregados há na casa de meu pai que têm pão em abundância... e eu, aqui, estou a morrer de fome!
18 Nkerege meso mbaá ntɛ wa nnɛ́ ji mmyɛ nnó, Ata, mpyɛ gabo né ɛ́gbɛ́ Ɛsɔwɔ, ne gyɛ́ ɛta wyɛ́.
18 Levantar-me-ei e irei a meu pai, e dir-lhe-ei: Meu pai, pequei contra o céu e contra ti;
19 Mfu sé ayi mbɛɛ́ maá wyɛ́ wɔ́. Sɛ le me nkane muú utɔɔ́ wyɛ́ ama.’
19 já não sou digno de ser chamado teu filho. Trata-me como a um dos teus empregados.
20 Ajɔ́gé mbɔ, akwilé afɛ́ mbaá ntɛ wuú.
20 Levantou-se, pois, e foi ter com seu pai. Estava ainda longe, quando seu pai o viu e, movido de compaixão, correu-lhe ao encontro, lançou-se-lhe ao pescoço e o beijou.
21 Maá aké, ‘Ata mpyɛ gabo né ɛ́gbɛ́ Ɛsɔwɔ ne ɛta wyɛ́. Mfu sé mambɛ́ maá wyɛ́ wɔ́.’
21 O filho lhe disse, então: Meu pai, pequei contra o céu e contra ti; já não sou digno de ser chamado teu filho.
22 Ajɔ́gé mbɔ, ntɛ wuú aké ne baá defwɛ́ bií, chóge wáwá dépɛ nkwú melɔ́mélɔ́ dechwɔ défyɛ́ ji mmyɛ, ‘Ma fyɛ́ge ji ŋkpáganɛré ne unó uká.
22 Mas o pai falou aos servos: Trazei-me depressa a melhor veste e vesti-lha, e ponde-lhe um anel no dedo e calçado nos pés.
23 Ma chwɔ́ge ne mpɔ mabɔ déwá depyɛ́ ɛpaá.
23 Trazei também um novilho gordo e matai-o; comamos e façamos uma festa.
24 Mbɔ́ mfɛré nnó maá wa yiná agbó, ne alu mebɛ, abɔ́ anó ne mmangɛ́ ji, ɛfɛɛ́ ne ɛpaá ɛ́lɔɔ́.’
24 Este meu filho estava morto, e reviveu; tinha se perdido, e foi achado. E começaram a festa.
25 “Gébégé ányɛ́ ɛpaá ɛwémbɔ, mámbɛ mende yimbɔ alu né mekɔɔ́ aké akerege meso alɛ́ kwɔ́kwɔ́lé ne gepú, awú ubeé né dachi bwɔ́
25 O filho mais velho estava no campo. Ao voltar e aproximar-se da casa, ouviu a música e as danças.
26 Ne atɛné agií maá defwɛ́ aké ndé mechɔ́ ɛ́lú dachi sé?
26 Chamou um servo e perguntou-lhe o que havia.
27 Ágiígé mbɔ, maá defwɛ́ agaré ji ake, ‘Meŋmó wyɛ́ ne ákeré meso mebɛ ne ntɛ wyɛ́ metɔɔ́ ɛgɔɔ́ ji awané ji mpɔ mabɔ.’
27 Ele lhe explicou: Voltou teu irmão. E teu pai mandou matar um novilho gordo, porque o reencontrou são e salvo.
28 Awúge mbɔ metɔɔ́ ɛsɔ́ ji kpaa ashya mánkpɛ mmu dachi, ɛ́fɛɛ́ ne ntɛ wuú achwɔ́ nɛ́ ji mmyɛ nnó akpɛ́ mmu.
28 Encolerizou-se ele e não queria entrar, mas seu pai saiu e insistiu com ele.
29 Yɛ́mbɔ atɛné ɛ́shyɛ́né ne ntɛ wuú aké, ‘Gejame aŋmɛ ayi me nkwené na nkane memfwɛ́ ɛta wyɛ́, nlú dantó mekpo yɛ dámáa, ɔchyɛ́ me ndé? Yɛ maá mbyɛ́né mŋme yi ɔchyɛ́ me nnó nnyɛ ne ajeé ba ne metɔɔ́ megɔmegɔ apɔ́.
29 Ele, então, respondeu ao pai: Há tantos anos que te sirvo, sem jamais transgredir ordem alguma tua, e nunca me deste um cabrito para festejar com os meus amigos.
30 Ne gébégé maá wyɛ́ yi akwené menya anyɛɛ́ ŋka ne andée deno ake achwɔ́ ɔwá ji mpɔ mabɔ?’
30 E agora, que voltou este teu filho, que gastou os teus bens com as meretrizes, logo lhe mandaste matar um novilho gordo!
31 Ntɛ wuú akú ji aké, ‘Maá wa ɔlu ne me fá yɛndégebé ne unó uko ɛbí nwya ɛ́lé ɛbyɛ́
31 Explicou-lhe o pai: Filho, tu estás sempre comigo, e tudo o que é meu é teu.
32 Yɛ́mbɔ ɛsé abi mmu debɔ mampyɛ ɛpaá ne metɔɔ́ megɔmegɔ gétúgé meŋmó wyɛ́ ayi débɔ́ défɛré nnó agbó ne alu mebɛ, abɔ́ anó ne dégɛ́ ji nána.’”
32 Convinha, porém, fazermos festa, pois este teu irmão estava morto, e reviveu; tinha se perdido, e foi achado.
Atalhos do teclado
- Capítulo anterior←
- Próximo capítulo→
- Versículo anteriork
- Próximo versículoj
- Limpar seleçãoEsc
- Esta ajuda?
Estude este capítulo no WhatsApp
Peça à IA da Bíblia Fala para explicar Lucas 15, comparar traduções ou montar um estudo — tudo direto pelo WhatsApp.