Lucas 15
Tewa NT (TEW_WBT) vs ARA
1 Báyékí tax phahsannindáḏí heḏá wéˀgen tꞌowa tꞌôeyanpíˀin gin ovâytu̖máaˀindáḏí diˀä̖ä̖ˀä̖ Jesus-ví híˀ ôntꞌôeyaaníḏí.
1 Aproximavam-se de Jesus todos os publicanos e pecadores para o ouvir.
2 In Pharisees-áḏí heḏá in Huḏíyoví khuu dâyhá̖ˀoˀindáḏí háa napoeˀoˀin wíˀovâyhí̖ˀanpí, heḏiho ditú̖, “Nä́ˀi sendá hä̖ˀin tꞌaywóhkannin ovâysígíˀo heḏá inḏáḏá ihúujoˀ.”
2 E murmuravam os fariseus e os escribas, dizendo: Este recebe pecadores e come com eles.
3 Heḏiho Jesus-di in Pharisees nä́ˀi há̖hkangîˀ híˀ ovâytu̖ˀan:
3 Então, lhes propôs Jesus esta parábola:
4 “Wí sen tä̖gintä̖ (100) kꞌúwá ipamáaḏí, wí wêe ûnpeḏeeḏi hân iˀa̖mí? Gá in whä̖gintä̖ˀḏi whä̖nu (99) ee pꞌohtsaa búge dijiˀin ovâyjoeˀankíḏí namú-ípíˀan iˀ wêe napeḏeeˀiˀ óenuuwä̖́-íḏí ishaa píhay.
4 Qual, dentre vós, é o homem que, possuindo cem ovelhas e perdendo uma delas, não deixa no deserto as noventa e nove e vai em busca da que se perdeu, até encontrá-la?
5 Heḏi ishaa ihayḏi hânho nahíhchanpóeḏí iví kꞌuuwoe eeḏi ikꞌúuwí,
5 Achando-a, põe-na sobre os ombros, cheio de júbilo.
6 heḏi ivíˀpiye ihoˀḏi tꞌä̖hkí iví kꞌemaˀindá iví ówí̖nä́ˀindá iví kꞌaygipiye itu̖hkánnamí, heḏi ovâytu̖ˀa̖mí, ‘Naa-áḏí úvíhíhchannamí, gá nää-á naví kꞌúwá dînpeḏeeˀi donshaaḏân.’ ”
6 E, indo para casa, reúne os amigos e vizinhos, dizendo-lhes: Alegrai-vos comigo, porque já achei a minha ovelha perdida.
7 Heḏáháˀ Jesus natú̖, “Naaḏi wâytu̖máa, oe makówá wáˀ ginbá namuu. Oe makówá dívíhíhchando wêe wänbo tꞌaywóhkandi namuuˀiˀ iví tꞌaywóˀdi ijoeˀan dihayḏi, hewänbo whä̖gintä̖ˀḏi whä̖nu (99) tꞌowa diˀándeˀin inbí wówátsi taˀge dâyhonninbí̖ˀgeḏá oe makówá wíḏívíhíhchandopí.”
7 Digo-vos que, assim, haverá maior júbilo no céu por um pecador que se arrepende do que por noventa e nove justos que não necessitam de arrependimento.
8 “Heḏi wí kwee tä̖ ihay kwä̖́kꞌu tsꞌä̖ˀi chä̖ˀ ûnjiḏi wêe wáy ihoˀḏi, ikoˀa̖mípíˀan, heḏá iví tewhá ee tꞌä̖mäpiye iˀaaˀa̖mí iˀ chä̖ˀ inuuwä̖́-íḏí ishaa píhay.
8 Ou qual é a mulher que, tendo dez dracmas, se perder uma, não acende a candeia, varre a casa e a procura diligentemente até encontrá-la?
9 Heḏi ishaa ihayḏá iví kꞌemaˀindáḏí heḏá iví ówí̖nä́ˀindáḏí iví kꞌaygipiye itu̖hkánnamí heḏi ovâytu̖ˀa̖mí, ‘Naa-áḏí úvíhíhchannamí, nää-á naví kwä̖́kꞌu tsꞌä̖ˀi donwáyhoˀi donshaa.’ ”
9 E, tendo-a achado, reúne as amigas e vizinhas, dizendo: Alegrai-vos comigo, porque achei a dracma que eu tinha perdido.
10 Heḏáháˀ Jesus natú̖, “Naaḏi wâytu̖máa, hanbá oe makówá napoeˀo. Wêe wänbo tꞌaywóhkandiˀ iví tꞌaywóˀdi ijoeˀandá Jôesi Táḏáví makówáwin tꞌôepa̖ˀa̖a̖ˀin dívíhíhchandoˀ.”
10 Eu vos afirmo que, de igual modo, há júbilo diante dos anjos de Deus por um pecador que se arrepende.
11 Ihayḏáháˀ Jesus-di ovâytu̖ˀan, “Wí sen wíje eˀnûn ûnˀä́n.
11 Continuou: Certo homem tinha dois filhos;
12 Iˀ tíˀúugéˀiˀ eˀnú iví táḏá itu̖ˀan, ‘Táa, nää naa dímä́ä uví hä̖ä̖wí iweḏi iˀ dînˀä̖ˀiˀ.’ Heḏiho iˀ táḏá iˀ hä̖ä̖wí ûnkwꞌóˀdiˀ iví wíje eˀnûn ovä̂nwije.
12 o mais moço deles disse ao pai: Pai, dá-me a parte dos bens que me cabe. E ele lhes repartiu os haveres.
13 Wíyá hä̖́yú̖ thaa naphaḏe ihayḏi nä́ˀi tíˀúugéˀiˀ eˀnú iví hä̖ä̖wí iku̖ˀchꞌáakíḏí iví táḏáví kꞌaygiḏi napee iˀ chä̖ˀ wóegé, heḏi wí nange kayi̖ˀ nanáˀ diwepiye namää, heḏi háa nawänpidaˀ waagi iví wówátsi ihondi iví chä̖ˀ tꞌä̖hkí iwänpihá̖nú.
13 Passados não muitos dias, o filho mais moço, ajuntando tudo o que era seu, partiu para uma terra distante e lá dissipou todos os seus bens, vivendo dissolutamente.
14 Iví chä̖ˀ tꞌä̖hkí ihá̖nú ihayhä̖̂ä̖bá iˀ nange iwáygá hânho diha̖a̖póe, heḏiho hä̖ä̖wíḏí iví wówátsi iˀa̖míˀin wíˀûnkwꞌóhpí.
14 Depois de ter consumido tudo, sobreveio àquele país uma grande fome, e ele começou a passar necessidade.
15 Heḏiho itꞌôenuuwä̖́-íḏí namää, heḏi wí sendi óetꞌôemä́giḏi owáy iví nava iwáygépiye óesan iví pehtsuḏe ovâyhúujôeníḏí.
15 Então, ele foi e se agregou a um dos cidadãos daquela terra, e este o mandou para os seus campos a guardar porcos.
16 Hânho nadaˀ iˀ hä̖ä̖wí pehtsuḏe dâykꞌoˀi wänbo ikꞌoˀíˀin nashu̖ˀmúuníḏí, khúnkhowa hä̖ä̖wí namuu wänboˀ, hebo toˀwíḏí wänbo koegîˀ wänbo wíˀóemä́gipí.
16 Ali, desejava ele fartar-se das alfarrobas que os porcos comiam; mas ninguém lhe dava nada.
17 Heḏáháˀ wí thaa iví hangintan iwáykêˀḏi gin iˀánshaaˀan: Naví táḏáví tꞌôeˀin wänbo hä̖́yú̖ dívíshiví wówátsi iˀa̖míˀin wíˀû̖ˀa̖míˀin koegîˀ dínkwꞌó, heḏá shánkí wänbo-á dínkwꞌó, heḏi nä̂äwá naa-á oha̖hchuwamääˀä̖ḏá oˀä́n.
17 Então, caindo em si, disse: Quantos trabalhadores de meu pai têm pão com fartura, e eu aqui morro de fome!
18 Naví táḏávíˀpiye omú-í heḏi dótu̖ˀâ̖a̖mí, Táa, naa dáytꞌaywóˀnan iˀ makówá naˀä́ndivíˀpiye, heḏá uvíˀpiyá.
18 Levantar-me-ei, e irei ter com o meu pai, e lhe direi: Pai, pequei contra o céu e diante de ti;
19 Naa ihay híwóˀdi wóˀmuupí uví ay gin wíyá dítu̖ˀâ̖a̖míḏí, hewänbo uví tꞌôeˀi waagibá dímáˀve-í.’
19 já não sou digno de ser chamado teu filho; trata-me como um dos teus trabalhadores.
20 “Heḏiho iví táḏávíˀpiye namää, hewänbo waˀ kayi̖ˀdi naˀä̖ḏiboˀ iví táḏáḏí óemûˀ, heḏi iˀ táḏá iví eˀnúvíˀpiye nasehkanäpóeḏí iˀ eˀnúvíˀpiye iˀä̖ä̖ heḏi óebaˀaaˀandá óesígípꞌohtsä̖ä̖.
20 E, levantando-se, foi para seu pai. Vinha ele ainda longe, quando seu pai o avistou, e, compadecido dele, correndo, o abraçou, e beijou.
21 Heḏi iˀ eˀnú iví táḏá itu̖ˀan, ‘Táa, naa dáytꞌaywóˀnan iˀ makówá naˀä́ndivíˀpiye heḏá uvíˀpiyá. Naa ihay híwóˀdi wóˀmuupí uví ay gin wíyá dítu̖ˀâ̖a̖míḏí.’
21 E o filho lhe disse: Pai, pequei contra o céu e diante de ti; já não sou digno de ser chamado teu filho.
22 Hewänbo iˀ táḏá iví tꞌôeˀin itu̖ˀan, ‘Bíwä̖́näsaḏi wên saˀwóˀnin kꞌéwéˀin to binmáˀ, heḏi bintoˀ, heḏá iví mankhú̖ eeḏá binmankhútoˀan, heḏá iví ân deeḏá binˀantoˀan.
22 O pai, porém, disse aos seus servos: Trazei depressa a melhor roupa, vesti-o, ponde-lhe um anel no dedo e sandálias nos pés;
23 Heḏá iˀ wáasíˀay âytûuˀoˀi binmáˀ âyháyjíḏí, heḏi âyshánkíˀeeḏipaˀí.
23 trazei também e matai o novilho cevado. Comamos e regozijemo-nos,
24 Nä́ˀi naví eˀnú-á nachuu waagibá ûnpóe, hewänbo nää nawáywówápóe. Napeḏee waagibá, hewänbo nää-á donwáyshaa.’ Heḏiho dâyshánkíˀeeḏipaa.
24 porque este meu filho estava morto e reviveu, estava perdido e foi achado. E começaram a regozijar-se.
25 “Nä́ˀi tꞌä̖hkí napuwamän dihayḏi iˀ páaḏéˀi eˀnú owáy nava iwáygé najiˀ, heḏi iweḏi naˀä̖ḏi owáy tewhá tsowa wáy napowaˀä̖ˀ ihayḏi dâykhaˀwoḏá dâypúwhä̖ä̖ˀoḏá heḏá dívíjáḏéndeḏá natꞌoe.
25 Ora, o filho mais velho estivera no campo; e, quando voltava, ao aproximar-se da casa, ouviu a música e as danças.
26 Heḏiho wí tꞌôeˀi óetu̖hkánnandi óetsikaˀyan, ‘Hânnan napoeˀo?’
26 Chamou um dos criados e perguntou-lhe que era aquilo.
27 Iˀ tꞌôeˀiˀḏi óetu̖ˀan, ‘Uví tíˀûu-ân iwáyweekán, heḏiho unbí táḏá natsonpóe iˀ wáasíˀay âytûuˀoˀi dâyháyjíˀin, gá iví eˀnú bahpíbo ûnwáypówáḏân.’
27 E ele informou: Veio teu irmão, e teu pai mandou matar o novilho cevado, porque o recuperou com saúde.
28 Iˀ páaḏéˀi eˀnú nä́ˀi natꞌoeḏi natꞌayjaapóe, heḏi owáy tewhá ívepiye wínatsuḏehíjepí. Iví táḏá ûnpeeḏi óedaaˀan natsꞌú̖u̖níḏí.
28 Ele se indignou e não queria entrar; saindo, porém, o pai, procurava conciliá-lo.
29 Hewänbo iví táḏá itu̖ˀan, ‘Otꞌôeyan táḏá, naa báyékí pa̖a̖yo hânho u̖gîˀ dáytꞌôemáa, hä̖̂ä̖ḏi wänbo tꞌä̖hkí háa untsonpóe waagi dáyˀaˀgindoˀ, hewänbo wí kꞌúwáˀay síˀjaaˀi wänbo wíḏímä́gipí naví kꞌemaˀindáḏí donshánkíˀeeḏipaˀíḏí.
29 Mas ele respondeu a seu pai: Há tantos anos que te sirvo sem jamais transgredir uma ordem tua, e nunca me deste um cabrito sequer para alegrar-me com os meus amigos;
30 Hewänbo nä́ˀi wêe eˀnú uvîˀ úmuuˀi-á hä̖ä̖wí tꞌä̖hkí nâamä́giˀiˀ ipeḏeeˀan. Iví chä̖ˀdá tꞌä̖hká ihá̖nú aˀyûn tꞌaywóhkannin dimuuˀindáḏí iwhoˀkꞌúwíḏí, heḏi nää iweekándá iˀ wáasíˀay âytûuˀoˀi-á iˀgîˀ-á mânhay.’
30 vindo, porém, esse teu filho, que desperdiçou os teus bens com meretrizes, tu mandaste matar para ele o novilho cevado.
31 Iˀ táḏáḏí óetu̖ˀan, ‘Naví ay, u̖ hä̖̂ä̖ḏi wänbo tꞌä̖hkí naa-áḏí unˀä́n, heḏi hä̖ä̖wí naa dînkwꞌóˀdi-á uvîˀ wáˀ úmuu.
31 Então, lhe respondeu o pai: Meu filho, tu sempre estás comigo; tudo o que é meu é teu.
32 Hewänbo gínkhâyˀä̖ˀ âyshánkíˀeepaˀíˀin heḏá gihíhcha̖a̖-íˀin. Nä́ˀi uví tíˀûu úmuuˀi nachuu waagibá, hewänbo nää-á nawáywówápóe, i-á napeḏeejiwän, hewänbo nää-á âywáyshaa.’ ”
32 Entretanto, era preciso que nos regozijássemos e nos alegrássemos, porque esse teu irmão estava morto e reviveu, estava perdido e foi achado.
Atalhos do teclado
- Capítulo anterior←
- Próximo capítulo→
- Versículo anteriork
- Próximo versículoj
- Limpar seleçãoEsc
- Esta ajuda?
Estude este capítulo no WhatsApp
Peça à IA da Bíblia Fala para explicar Lucas 15, comparar traduções ou montar um estudo — tudo direto pelo WhatsApp.