Lucas 15
Ungbòta-Ɔwʉ́tá Tɔ́ Bhǔkù (NIY) vs NTLH
1 Àlɨ̀tá bhà fʉ̀rangà-tsʉ̀ núndǔ arɨ́ pbàndɔ́mbɛ́ mà, nzɛ́rɛ fɨ̌yɔ́ mʉ̀tsɔ nà alɛ mànà níiwú kɔ́rɔ́ Yěsù tɨ́ ɔ̀, ndɨ́nɨ̌ ɨ̀ ɨrɨ tɨ́ kà rʉ̌nɔna dhu.
1 Certa ocasião, muitos cobradores de impostos e outras pessoas de má fama chegaram perto de Jesus para o ouvir.
2 Nɨ́, Pbàfàrìsáyó mà, Ʉyátá tɔ́ màlímó mànà náambɛ́nà ònu dɔ̌ nzínzìya ɔ̌, ’àmbɛ àtɨ̀nà dɔ̌: «Wɔ̀ alɛ náarɨ́ nzɛ́rɛ fɨ̌yɔ́ mʉ̀tsɔ nà alɛ nákɔ̌, ’àdʉ̀ àmbɛ dhu nɔ́nyʉ̀ dɔ̌ mànà.»
2 Os fariseus e os mestres da Lei criticavam Jesus, dizendo: — Este homem se mistura com gente de má fama e toma refeições com eles.
3 Nɨ́, Yěsù adʉ̀ yàrɨ́ mbólí náwɛ abádhí tɔ̀:
3 Então Jesus contou esta parábola :
4 «Atdí alɛ nzínzìkʉ ɔ̌ náapɛ́ àdʉ̀ ɨ̀’ɨ̀ atdí mɨyà tàmà nà, atdí ràdʉ̀ àwǐ nzínzìya ɔ̌ rɔ̌. Nɨ́, ndɨ alɛ tɨ́ nzɨ̌ àdʉ̀ kɔ̌kɔ̀ àrʉ̀gyètdí kumì dɔ̀ná àrʉ̀gyètdí nà ngʉ̌kpà tàmà nʉ́bhà ànyʉ̌ rányʉ rɔ́, ndàdʉ̀ àrà àwǎwǐnà-tsí nɔ́nɛ̀, ràrà àhʉ kàbà ndɨ̀ ndárà dhu ɔ̀?
4 — Se algum de vocês tem cem ovelhas e perde uma, por acaso não vai procurá-la? Assim, deixa no campo as outras noventa e nove e vai procurar a ovelha perdida até achá-la.
5 Ndɨrɔ̀ ka ndɨ̀ ndàbà rɔ̀, kà rǎdʉ̀ kìdyì ndɨ̀lɨ ʉna dɔ̌, atdídɔ̌ ɨdhɛ̀na ɨ̀ka ndɨ̀ rɔ́rɔ̀,
5 Quando a encontra, fica muito contente e volta com ela nos ombros.
6 ndàdu ndɨ̀ nà ɨbha. Kà rǎdʉ̀ ɔdhɨ́na núnzì, tɨná aróko alɛ mànà, ndàdʉ̀ àtɨ̀nà nɨ̌: ‹Nyàbhʉ ɨdhɛ̀kʉ rɨ̀ka ndɨ̀ ma mànà atdíkpá, ma màbà wà àwǎwǐnà pbàkà tàmà nɨ́dhunɨ̌.›
6 Chegando à sua casa, chama os amigos e vizinhos e diz: “Alegrem-se comigo porque achei a minha ovelha perdida.”
7 Ndɨ dhu bhěyi tɨ́, ma mátɨna nyɨ̌ nɨ̌: ádrʉ̀ngbǎ dhɛ̀dhɛ nyʉ́ rǎdʉ̀ ɨ̀’ɨ̀ ɔ̀rʉ̀-akpà ɔ̀, atdí nzɛ́rɛngatálɛ nʉ́gɛ̀rɛ̀ ndɨ̀ ndʉ̀bhà pbɨ̀ndà nzɛ́rɛnga dhu-okú dɔ̀ rɔ̀, ròsè àrʉ̀gyètdí kumì dɔ̀ná àrʉ̀gyètdí nà ídzì alɛ, yà ɨ̀mbǎ rɨ́’ɨ̀ ɨ̀ ɨ́ ’ʉ̀gɛ̀rɛ̀ ’ʉ̀bhà fɨ̀yɔ́ nzɛ́rɛnga dhu-atdyú nà dɔ̀nǎ.»
7 — Pois eu lhes digo que assim também vai haver mais alegria no céu por um pecador que se arrepende dos seus pecados do que por noventa e nove pessoas boas que não precisam se arrepender.
8 «Ndɨrɔ̀, ádhɨ pbá tsìbhálɛ, ɨdrɛ fʉ̀rangà-kpɔ̌ nà ndɨ̀ ndɨ̀’ɨ̀, atdí ràdʉ̀ àwǐ nzínzìya ɔ̌ rɔ̀ rɔ̀, ɨ̀nzɨ̌ rádʉ̀ tarà nɔ́bɨ̀, ndàtsù ɨdzá nga, ndàdʉ̀ nga nɔ́nɛ̀ mběyi nyʉ́, ràrà àhʉ kàbà ndɨ̀ ndárà dhu ɔ̀?
8 Jesus continuou:
9 Ndɨrɔ̀, ka ndɨ̀ ndàbà rɔ̀, ɨ́yàdhíyà rǎdʉ̀ ɔdhɨ́na núnzì, tɨná aróko alɛ mànà, ndàdʉ̀ àtɨ̀nà nɨ̌: ‹Nyàbhʉ ɨdhɛ̀kʉ rɨ̀ka ndɨ̀ ma mànà atdíkpá, ma màbà wà fudú rɔ̀ àwǐ idú fʉ̀rangà-kpɔ̌ nɨ́dhunɨ̌.›
9 E, quando a encontra, convida as amigas e vizinhas e diz: “Alegrem-se comigo porque achei a minha moeda perdida.”
10 Ndɨ dhu bhěyi tɨ́, ma mɨ́ kʉ̀nɔ fʉ̌kʉ̀, Kàgàwà bhà màlàyíká-ɨdhɛ̀ rǎdʉ̀ ndɨ̀ka atdídɔ̌, atdí nzɛ́rɛngatálɛ kɛ̀lɛ̌ nʉ́gɛ̀rɛ̀ ndɨ̀, ndʉ̀bhà pbɨ̀ndà nzɛ́rɛnga rɔ̀.»
10 — Pois eu digo a vocês que assim também os anjos de Deus se alegrarão por causa de um pecador que se arrepende dos seus pecados.
11 Yěsù adʉ̀ àtɨ̀nà tdɨ́tdɔ̌: «Atdí alɛ nɨ́ɨ’ɨ̀ kpabhínzo nà ɔyɔ.
11 E Jesus disse ainda:
12 Nɨ́ olù ɨngba náatɨ àbanà nɨ̌: ‹Àbá, íbhò yà pbʉ̀kʉ̀ ongyéngá ɔ̌ rɔ̀ ákǎ kibhò dzǎkà dhu-tsí fudu ɔ̀.› Nɨ́ abádhí t’ábanà nʉ́ʉndɔ pbɨ̀ndà ongyéngá-ɔ̌nga pbɨ̀ndà inzo-fɔ́.
12 Certo dia o mais moço disse ao pai: “Pai, quero que o senhor me dê agora a minha parte da herança.”
13 Nɨ́, ngúfe ɨdhɔ dzidɔ̌, olù ɨngba núudzí fɨ̌ndà ka kùbho dhu-tsí, ndàdʉ̀ àrà pbɨ̀ndà fʉ̀rangà nà ɨtsɛ nyʉ́ ngǎtsi pbìrì ɔ̀. Ányɨ̀, kǎtdɨ̀ fɔná dhu-tsè kɔ́rɔ́, yà adzɨ dɔ̌ dhɛ̀dhɛ-okú dɔ̀ rɔ̀.
13 Poucos dias depois, o filho mais moço ajuntou tudo o que era seu e partiu para um país que ficava muito longe. Ali viveu uma vida cheia de pecado e desperdiçou tudo o que tinha.
14 Kǐtdègu fɔná fʉ̀rangà nɨ́nzǎ kɔ́rɔ́, nɨ́ àgǎyì nɨ́ɨsɨ́ wɔ̀ ndɨ pbìrì ɔ̌, àbadhi-ngbɔ̀ ràdʉ̀ ndɔ̀tdɨ̀ atdídɔ̌.
14 — O rapaz já havia gastado tudo, quando houve uma grande fome naquele país, e ele começou a passar necessidade.
15 Nɨ́, àbadhi náarà òtsù ndɨ pbìrì ɔ̌ atdí alɛ bhà kasʉ ɔ̀. Ndɨ alɛ náadʉ̀ kòvì ràrà pbɨ̀ndà àdʉ̀ nóngù ɨnga ɔ̀.
15 Então procurou um dos moradores daquela terra e pediu ajuda. Este o mandou para a sua fazenda a fim de tratar dos porcos.
16 Kǎránà ndòzè rɔ̌ ndòngù ndɨ̀ àdʉ̀ rɔ̌nyʉna itsu-kpɔ̌ nɨ̌, ndɨrɔ̀ kà tɔ̀ rɨ́ atdí dhu mà nábhʉ̌ alɛ náaránà ɨ̀’ɨ̀ rɔ̌ mbǎ.
16 Ali, com fome, ele tinha vontade de comer o que os porcos comiam, mas ninguém lhe dava nada.
17 Nɨ́, kǎpɛ̀ ndɨ̀rɛ̀ nga afɨ́na ɔ̀, ndàdʉ̀ àtɨ̀nà: ‹Ífe kasʉtálɛ nyʉ́ àbadu tɔ̀ arɨ́ kasʉ nɔ́nzɨ, ’àdʉ̀ dhu ɔ̀nyʉ̀ ’ùlè nɨ̌ gòna mà rɔ̀dɨ̀, madʉ̀ àmbɛ ɔ̀vɛ̀ dɔ̌ ɨrɔ́ àwù nɨ̌!
17 Caindo em si, ele pensou: “Quantos trabalhadores do meu pai têm comida de sobra, e eu estou aqui morrendo de fome!
18 Ma mɨ́ mɨvà madu ma àbadu bhà. Nɨ́ ma mítsi àtɨ̀nà àbadu nɨ̌: Àbá, ma máfǎ dhu ɔ̀rʉ̀-akpà-ɔ̀nzɨ̌, madʉ̀ dhu àfa ɔnzɨ̀nʉ́.
18 Vou voltar para a casa do meu pai e dizer: ‘Pai, pequei contra Deus e contra o senhor
19 Nɨ́ ma màkǎ nzá kanzì ma tdɨ́tdɔ̌ pbʉ̀kʉ̀ ɨngba tɨ́. Ítsè madɨ̀ pbʉ̀kʉ̀ kasʉtálɛ nzínzì ɔ̌ atdí alɛ màtɨ́.›
19 e não mereço mais ser chamado de seu filho. Me aceite como um dos seus trabalhadores.’ ”
20 Ʉrɔ́ rɔ̀, kǎdʉ̀ ndɨ̀và, ndàdu ndɨ̀ àbanà bhà.
20 Então saiu dali e voltou para a casa do pai.
21 Nɨ́ kà t’ídhùnà náadʉ̀ àtɨ̀nà kà nɨ̌: ‹Àbá, ma máfǎ dhu ɔ̀rʉ̀-akpà ɔ̀nzɨ̀, madʉ̀ dhu àfa ɔnzɨ̀nʉ́. Nɨ́, ma màkǎ nzá kanzì ma pbʉ̀kʉ̀ ɨngba tɨ́.›
21 E o filho disse: “Pai, pequei contra Deus e contra o senhor e não mereço mais ser chamado de seu filho!”
22 Pbɛ́tʉ̀, kà t’ábanà náadʉ̀ àtɨ̀nà pbɨ̀ndà ɨnɔ nɨ̌: ‹Nyɔ̀nzɨ dhu tsàkàtsàkà nyǐdyì atdídɔ̌ àya kanzʉ̀ nyǎfɔ̌ kà-rɔ̌. Ndɨrɔ̀ nyìdyi pɛtɛ̀ nyǎfɔ̌ kɔ̌tsʉ́-kpɔ̀ rɔ̌, nyǎdʉ̀ kàyìtò nʉ́fɔ kà-pfɔ̀ rɔ̌.
22 — Mas o pai ordenou aos empregados: “Depressa! Tragam a melhor roupa e vistam nele. Ponham um anel no dedo dele e sandálias nos seus pés.
23 Nyìwǔ ɔ̀yɔ̌yɔ̀ ìkyì-akpǎ-ngba nà nyǒdù, àlɛ̌ ràdʉ̀ ádrʉ̀ngbǎ mʉ̀hɛndʉ̀ nɔ́nzɨ̀.
23 Também tragam e matem o bezerro gordo. Vamos começar a festejar
24 Obhó tɨ́, yàrɨ́ pbàkà ɨngba náavɛ̀, nɨ́ kɨ̀kyɛ̀ wà. Ndɨrɔ̀ kǎwí, nɨ́ kàrà wà ndàdu.› Nɨ́, ányɨ̀rɔ̌ rɔ̀, abádhí adʉ̀ ádrʉ̀ngbǎ mʉ̀hɛndʉ̀ nɔ́pɛ̀ ɨ̀ rɔ̀nzɨ̀.
24 porque este meu filho estava morto e viveu de novo; estava perdido e foi achado.”
25 Wɔ̀ dhu rɨ̌ ndɔ̀nzɨ rɔ̀, wɔ̀ alɛ bhà ádrʉ̀ngbǎ ɨngba nɨ́ɨ’ɨ̀ ɨnga bvʉ̀ ndɨ̀ ndàrànà rɔ̌. Nɨ́, ányɨ̀rɔ̀ ndɨ̀ ndàrà ìngo rɔ̀, ɨ́kyɛ̀rɔ̌ ndɨ̀ ndɔ̀dɨ̀ ɨdza-li’ɔ̀ ndɨtɔ tɨ́ ndɨ̀ rɔ́rɔ̀, kɨ̌rɨ adyi mà, ɔbɛ́ mànà tɔ́ wɔ̀gɔ̀.
25 — Enquanto isso, o filho mais velho estava no campo. Quando ele voltou e chegou perto da casa, ouviu a música e o barulho da dança.
26 Nɨ́ kǎnzi àbanà bhà kasʉtálɛ atdí, ndìvǔ wɔ̀ rɨ́ ndɔ̀nzɨ dhu-tɨ̀ tsʉ̀ná.
26 Então chamou um empregado e perguntou: “O que é que está acontecendo?”
27 Nɨ́ ndɨ kasʉtálɛ náadʉ̀ dhu àdu kà tɔ̀ ndàtɨ: ‹Adɔ̀nʉ nɨ́rà wà àhʉ. Nɨ́, ídzì rɔ̌ rɔ̀ kàrà ìngo dhu-okú dɔ̀ rɔ̀, àbanʉ àdʉ̀ ɔ̀yɔ̌yɔ̀ ìkyì-akpǎ-ngba nábhʉ kodù.›
27 — O empregado respondeu: “O seu irmão voltou para casa vivo e com saúde. Por isso o seu pai mandou matar o bezerro gordo.”
28 Nɨ́, ádrʉ̀ngbǎ ɨngba náadʉ̀ àkǒ, ndàdʉ̀ ndùvo ɨ̀nzɨ̌ ndotsú tɨ́ ɨdza. Kà t’ábanà náadʉ̀ àhʉ ɨdza rɔ̀, ndàdʉ̀ kà-afí nópè ndɨ́nɨ̌ otsú tɨ́ ɨdza.
28 — O filho mais velho ficou zangado e não quis entrar. Então o pai veio para fora e insistiu com ele para que entrasse.
29 Nɨ́, kǎdʉ̀ dhu àdu àbanà tɔ̀ ndàtɨ: ‹Yà atɔ-akpá-tsʉ̀ náarɨ́ ndɔ̀vɨ̀ dhu bhěyi, ma marɨ́ kasʉ ɔ̀nzɨ ɨndʉ̀ ɨnɔ bhěyi. Ndɨrɔ̀, ma màpɛ̀ nzá mɔbɛ̀ ɔ̀tɛ̌nʉ dɔ̀nǎ atdíku màtɨ́. Nɨ́, nyɨ nyapɛ̀na nzá ɨ̀ndrɨ̌-ngba-tsí dhu mà níbhò mozè, mɔ̌nzɨ̀ mʉ̀hɛndʉ̀ nɨ̌ ɔdhɨ́du mànà!
29 Mas ele respondeu: “Faz tantos anos que trabalho como um escravo para o senhor e nunca desobedeci a uma ordem sua. Mesmo assim o senhor nunca me deu nem ao menos um cabrito para eu fazer uma festa com os meus amigos.
30 Pbɛ́tʉ̀, wɔ̀ pbʉ̀kʉ̀ ɨngba, fʉnʉ́ dhu-tsè natdɨ̀ kɔ́rɔ́ mʉ̀nyɔ̀nɨ̀ ɔ̌ nárà ìngo rɔ̀ nɨ́ ndɨ, nyɨ nyàdʉ̀ ɔ̀yɔ̌yɔ̀ ìkyì-akpǎ-ngba nábhʉ kodù kà tɔ̀.›
30 Porém esse seu filho desperdiçou tudo o que era do senhor, gastando dinheiro com prostitutas. E agora ele volta, e o senhor manda matar o bezerro gordo!”
31 Kà t’ábanà náadʉ̀ àtɨ̀nà kà nɨ̌: ‹Pbànɨ̌ngbá, àlɛ̌ karóko nyɨ nà bìlǐnganà, ndɨrɔ̀ yà kɔ́rɔ́ fudú rɨ́’ɨ̀ dhu nɨ́ pbʉ̀kʉ̀ átɔ̀.
31 — Então o pai respondeu: “Meu filho, você está sempre comigo, e tudo o que é meu é seu.
32 Pbɛ́tʉ̀, dhu àkǎnà àlɛ̌ rɔ̀nzɨ̀ mʉ̀hɛndʉ̀, àlɛ̌-ɨdhɛ̀ ràdʉ̀ ndɨ̀ka. Obhó tɨ́, yàrɨ́ àvǎvɛ̀ adɔ̀nʉ nɨ́kyɛ̀ wà. Ndɨrɔ̀ kǎwí, nɨ́ kàla wà ndɨ̀.›»
32 Mas era preciso fazer esta festa para mostrar a nossa alegria. Pois este seu irmão estava morto e viveu de novo; estava perdido e foi achado.”
Atalhos do teclado
- Capítulo anterior←
- Próximo capítulo→
- Versículo anteriork
- Próximo versículoj
- Limpar seleçãoEsc
- Esta ajuda?
Estude este capítulo no WhatsApp
Peça à IA da Bíblia Fala para explicar Lucas 15, comparar traduções ou montar um estudo — tudo direto pelo WhatsApp.