Atos 27
Ungbòta-Ɔwʉ́tá Tɔ́ Bhǔkù (NIY) vs VC
1 Lɨ̀walɨ̀ Fɛ́stɔ̀ níitdègu dhu ùdhě mǎ ràkǎ mǒwù bàtɔ́ ɔ̌ Ìtàliyà tɔ́ pbìrì ɔ̀, nɨ́ ka kadʉ̀ Pɔlɔ̀ mà, ùsǒ ka kúsǒ ngʉ̌kpà alɛ mànà núbho Zǔlíyò tɨ́ kátɨna atdí alɛ-fɔ́. Ndɨ Zǔlíyò nɨ’ɨ̀ kámá dɔ̌ ádrʉ̀ngbǎ kamà tɔ̀ arɨ́ kasʉ ɔ̀nzɨ pbànówí dɔ̌ atdí ádrʉ̀ngbǎlɛ.
1 Logo que foi determinado que embarcássemos para a Itália, Paulo foi entregue com outros presos a um centurião da coorte Augusta, chamado Júlio.
2 Nɨ́ mǎ mupò Àdràmitì tɔ́ kɨgɔ̀ ɔ̌ atdí bàtɔ́ ɔ̀, mǒwù atdíkpá Àstarɨkɔ̀ tɨ́ kátɨna atdí alɛ mànà. Ndɨ alɛ nɨ’ɨ̀ Màkɛ̀dɔ̀nɨyà tɔ́ pbìrì ɔ̌ atdí kɨgɔ̀, Tɛ̀sàlɔ̀nɨkà tɨ́ kátɨna ɔ̌ alɛ. Ndɨ bàtɔ́ nɨ’ɨ̀ Àziyà tɔ́ pbìrì ɔ̌ ibí kìfukù ɔ̀nǎ rʉ́da.
2 Embarcamos num navio de Adramito que devia costear as terras da Ásia, e levantamos âncora. Em nossa companhia estava Aristarco, macedônio de Tessalônica.
3 Nɨ́ tsútsǎ nɨ́nganɨ́, mǎ mawù ùvò Sìdɔnà tɔ́ kìfukù ɔ̀. Nɨ́ ányɨ̀, Zǔlíyò anzɨ̀ ídzì dhu nyʉ́ Pɔlɔ̀ tɔ̀, ndʉ̀bhà ka ràrà ɔdhɨ́na àndà, ndɨ́nɨ̌ ɨ kà t’ɔ́dhɨ́na náadʉ̀ tɨ́ kà dzʉ̀nà nɔ́nzɨ̀ kà rɨ̌’ɨ̀ atdyúya nà dhu-tsí nɨ̌.
3 No dia seguinte, fazendo escala em Sidônia, Júlio, usando de bondade com Paulo, permitiu-lhe ir ver os seus amigos e prover-se do que havia de necessário.
4 Sìdɔnà rɔ̀ mǎ mùvò rɔ̀, mǎ marì Kìpurɔ̀ tɔ́ sɔ̀ngà-igì dɔ̀nǎ, awɛ rǒpili tʉ̀mbà tɨ́ nyɨ̀ka-kpa rɔ̌, ràdʉ̀ àmbɛ bàtɔ́-tsʉ̀ àtɔ̀ dɔ̌ nɨ́dhunɨ̌.
4 Dali, fazendo-nos ao mar, fomos navegando perto das costas de Chipre, por nos serem contrários os ventos.
5 Nɨ́ mǎ mawù ádrʉ̀ngbǎ rɛ̀rʉ̀ dɔ̌ Kìlìkiyà tɔ́ pbìrì mà, Pàfùliyà mànà igì dɔ̀nǎ, mǒwù ùvò Mirà tɨ́ kátɨna kìfukù ɔ̀, Lìkiyà tɔ́ pbìrì ɔ̀.
5 Tendo atravessado o mar da Cilícia e da Panfília, chegamos a Mira, cidade da Lícia.
6 Ndɨ kɨgɔ̀ ɔ̌ nɨ́ ndɨ, yà Pɔlɔ̀ mà ka kùbhonà fɔná Zǔlíyò, pbànówí tɔ́ ádrʉ̀ngbǎlɛ, náatù Ìtàliyà tɔ́ pbìrì ɔ̀ rárà Àlɛ̀sàndùriyà tɔ́ kɨgɔ̀ ɔ̌ atdɨ́ bàtɔ́. Nɨ́ wɔ̀ ádrʉ̀ngbǎlɛ adʉ̀ mǎvi mǔpò kà ɔ̀.
6 O centurião encontrou ali um navio de Alexandria, que rumava para a Itália, e fez-nos passar para ele.
7 Nɨ́ mǎ mawù rɛ̀rʉ̀ dɔ̌, mǔbhi ibí ɨdhɔ nyʉ́ tɨ́, ɨ̀nzɨ̌ mǎ móndri rɔ́rɔ̀. Nɨ́rɔ̀ nɨ́ ndɨ ɨwà mǎ màbà ábhɔ̌ àpbɛ̀ nyʉ́ rɔ́rɔ̀, mǎ mawù mʉ̌tɔ̀ Kìnidɔ̀ tɔ́ kɨgɔ̀-nyɨ̀kpa rɔ̌. Nɨ́, ɨ̀nzɨ̌ awɛ rɨ̌ mǎbhʉ̌ mǎmbɛ òndri dɔ̌ ányɨ̀nǎ rɔ̀ dhu-okú dɔ̀ rɔ̀, mǎ madʉ̀ mʉ̌nyɨ̀ mǒwù Krɛ̌tɛ̀ tɔ́ sɔ̀ngà tɔ́ mùsùngú dɔ̀nǎ rɔ̀, yà ɨ̀nzɨ̌ awɛ rǒpili ɔbɨ nà ɨ nǎ rɔ̀, mʉ̌dà ndɨ sɔ̀ngà tɔ́ adzɨ-rɔrɔ̀, Sàlmɔnà tɨ́ kátɨna tɨ́.
7 Por muitos dias navegamos lentamente e com dificuldade até diante de Cnido, onde o vento não nos permitiu aportar.
8 Nɨ́ mǎ marì ɔbɨ nyʉ́ tɨ́ ndɨ pbìrì-kutì rɔ̌, mǎdʉ̀ òwu ùvò Ídzì kìfukù tɨ́ kátɨna atdí kìfukù ɔ̀. Wɔ̀ ndɨ kìfukù ɨ’ɨ̀ kyɛ̀rɔ̀kyɛ̀rɔ̀ Làsɛyà tɨ́ kátɨna kɨgɔ̀-tɨ́.
8 Fomos então costeando ao sul da ilha de Creta, junto ao cabo Salmona. Navegando com dificuldade ao longo da costa, chegamos afinal a um lugar, a que chamam Bons Portos, perto do qual está a cidade de Lasaia.
9 Mǎ miwí ábhɔ̌ kàsʉmɨ̀ nyʉ́, mǎ mówu abhi nà tɨ́ dhu ràdʉ̀ ɨ̀’ɨ̀ odú nyʉ́. Ròsè dòtsí, ɔ̀nyʉ̀ t’ɔ́nyʉta-tsʉ̀ nʉ́tsɨ ka kɨ́ ɔ̀ná kàsʉmɨ̀ náadʉ̀ ɨ̀’ɨ̀ ɨwà ndɨ̀ ndʉ̀dà rɔ́, ndɨ dhu ràdʉ̀ dhu ɨ̀tɛ̀ awɛ arópili atdídɔ̌ ɔ̀ná kàsʉmɨ̀ ràkǎ wà. Nɨ́ Pɔlɔ̀ avɔ̀ dhu ɔdhɨ́na tɔ̀, ndàtɨ:
9 Passara o tempo - já havia passado a época do jejum - e a navegação se tornava perigosa. Paulo advertiu-os:
10 «Àbanɨ̌nzó, yàrɨ́ àlɛ̌ tɔ́ abhi ɔ̌ àlɛ̌ kɨ́ àpbɛ̀ àbà àbà abhɔ nyʉ́. Ndɨrɔ̀, àlɛ̌ kíwǐna dhu nɨ́ nzɨ̌ nɨ́ yàrɨ́ bàtɔ́ kɛ̀lɛ̌ ɔ̀ná anɔ̀ mànà, àlɛ̌ kɨ́ àlɛ̌ tɔ́ ípìrɔ̌nga nyʉ́ mà nápà àlɛ̌ rìwǐ átɔ̀.»
10 Amigos, vejo que a navegação não se fará sem perigo e sem graves danos, não somente ao navio e à sua carga, mas ainda às nossas vidas.
11 Pbɛ́tʉ̀, pbànówí tɔ́ ádrʉ̀ngbǎlɛ adʉ̀ wɔ̀ bàtɔ́ òdì rɨ́ alɛ mà, ndɨ bàtɔ́ tɔ́ ádrʉ̀ngbǎlɛ mànà-tsʉ̌ dhu kɛ̀lɛ̌ nɨ́rɨ̀, Pɔlɔ̀ ʉ̀nɔ̀ dhu ɨ̀rɨ ndɨ̀ ndàmbɛ̀nà rɔ̀.
11 O centurião, porém, dava mais crédito ao piloto e ao mestre do que ao que Paulo dizia.
12 Kìfukù ɔ̌ ka kóko ádrʉ̀ngbǎ gìrì tɔ́ kàsʉmɨ̀ ɔ̌ dhu nɨ́ɨ’ɨ̀ mbǎ mběyi. Nɨ́ ndɨ dhu-okú dɔ̀ rɔ̀, ábhɔ̌ alɛ nyʉ́ adʉ̀ dhu à’ù ìndrǔ rɔ̀pɛ̀ abhi ’òwù ányɨ̀rɔ̌ rɔ̀. Abádhí azè dhu nɨ́, àkǎkǎ fɨ̌yɔ̀ nɨ̌, ’òwù ùvò Fòyìnikè tɔ́ kìfukù ɔ̀, ’àdʉ̀ ádrʉ̀ngbǎ gìrì tɔ́ kàsʉmɨ̀ ʉ̀dà ányɨ̀rɔ̌. Wɔ̀ ndɨ Fòyìnikè nɨ’ɨ̀ Krɛ̌tɛ̀ tɔ́ sɔ̀ngà ɔ̌ atdí kìfukù, yà ɨ̀nzɨ̌ mùsùngú mà, ngɔ̀mà nà ndɨrɔ̀ mʉ́layí mà ngɔ̀mà nà tɨ́ kátɨna awɛ nóongónà òpili tʉ̀mbà tɨ́ nyɨ̀na-kpa rɔ̌.
12 O porto era impróprio para passar o inverno, pelo que a maior parte deles foi de parecer que se retornasse ao mar, na esperança de chegar a Fenice, para passar ali o inverno, por ser esse um porto de Creta, abrigado dos ventos do sudeste e do nordeste.
13 Wɔ̀ dhu-dzidɔ̌, ɨsɔ́ tɨ́ rɔ́’ɔ awɛ náapɛ̀ ndìvǒ nga mùsùngú dɔ̀nǎ rɔ̀. Nɨ́, bàtɔ́ ɔ̀ ɨ̀’ɨ̀ alɛ náadʉ̀ dhu àtɨ̀ àkǎ fɨ̀yɔ́ abhi àmbɛ̀nà àkǎ dhu tɨ́. Nɨ́rɔ̀ nɨ́ ndɨ abádhí ɨvà nàngà, bàtɔ́ ràdʉ̀ abhi ɔ̀pɛ̀ ndàmbɛ òrì dɔ̌ Krɛ̌tɛ̀ tɔ́ sɔ̀ngà-bɨdɔ̌.
13 Soprava então brandamente o vento sul. Julgavam poder executar os seus planos. Levantaram a âncora e foram costeando de perto a ilha de Creta.
14 Pbɛ́tʉ̀ kòmbómbí tɨ́, Hɛ̀ràkulò tɨ́ ka kɨ́ ɔvɔ̀na ànzi àpùpú náapɛ̀ ndòpìlì ɔbɨ nyʉ́ nà Krɛ̌tɛ̀ tɔ́ sɔ̀ngà dɔ̀nǎ rɔ̀.
14 Mas, não muito depois, veio do lado da ilha um tufão chamado Euroaquilão.
15 Nɨ́ ndɨ àpùpú náapbɨ̀ bàtɔ́, ndàmbɛ àrà dɔ̌ nà, ndɨ bàtɔ́ ʉ̀lɛ̀ ka kɨ́ ràrà otùna ɔ̌ dhu ràdʉ̀ ɨ̀’ɨ̀ odú nyʉ́. Nɨ́rɔ̀ nɨ́ ndɨ mǎ madʉ̀ bàtɔ́ ʉ̀bhà ʉ̀bhà tɨ́ ndɨ awɛ ràmbɛ àrà dɔ̌ nà.
15 Sem poder resistir à ventania, o navio foi arrebatado e deixamo-nos arrastar.
16 Kàwʉdà tɨ́ kátɨna sɔ̀ngǎ-ngba-tɨ́ mǎ mʉ̀dà rɔ̀, mǎ mabà ɔbɨ ádrʉ̀ngbǎ àpbɛ̀ dzidɔ̌, mǎlʉ̌ yà olùnǎ rɔ̀ ka kósò bàtɔ́ rɔ̌ ìndrǔ t’ɨ́gʉ́tá tɔ̀ ibhú, mɨ̌dzɨ̌ bàtɔ́ ɔ̀.
16 Impelidos rapidamente para uma pequena ilha chamada Cauda, conseguimos, com muito esforço, recolher o batel.
17 Nɨ́ ka mǎ mɨ̀dzɨ̌ bàtɔ́ ɔ̀ dhu-dzidɔ̌, bàtɔ́ ɔ̌ arɨ́ kasʉ ɔ̀nzɨ alɛ náadʉ̀ dhu dzʉ̀nà ɔ̀nzɨ̀ rádʉ̀ imbi nídyì, ’àdʉ̀ ʉ̀kpɔ̀rɔ̀nà bàtɔ́ rɔ̌, ’ìsǒ ndɨ bàtɔ́ nɨ̌ rɨ̀dzɔ̀. Abádhí anzɨ̀ Lìbiyà tɔ́ pbìrì ɔ̀nǎ rɔ̀ bàtɔ́ rǎtsɨ Sírtì tɨ́ kátɨna ɔsɔkpɔ́-gʉ̀gʉ̀ dɔ̌ dhu-ɔdɔ̀ átɔ̀. Nɨ́ abádhí adʉ̀ itsu tɔ́ nàngà nɨ́dɔ̀ ɨdha dɔ̌, ndɨ́nɨ̌ bàtɔ́ nabhʉ̀ tɨ́ ràmbɛ àrà dɔ̌ awɛ rǎrà dhu bhěyi. Wɔ̀ dhu bhěyi nɨ́ ndɨ abádhí ʉbhà bàtɔ́ awɛ ràmbɛ àrà dɔ̌ nà ɨ̀yɔ̀.
17 Içaram-no e, depois, como meio de segurança, cingiram o navio com cabos. Então, temendo encalhar em Sirte, arriaram as velas e entregaram-se à mercê dos ventos.
18 Tsútsǎ nɨ́nganɨ́, awɛ ambɛ́nà ɔ̀ká nga nʉ́tdya dɔ̌ atdídɔ̌. Nɨ́ ndɨ dhu-okú dɔ̀ rɔ̀, bàtɔ́ ɔ̌ arɨ́ kasʉ ɔ̀nzɨ alɛ náadʉ̀ ànɔ̀ ɔ̀pɛ̀ ’àwà ɨdha ɔ̀.
18 No dia seguinte, sendo a tempestade ainda mais violenta, atiraram fora a carga.
19 Nɨ́ ɨ̀bhʉ ráhʉ ɨdhɔ ɔ̌, kɔ̀rɨ́ alɛ náapɛ̀ ’àwà ɨ̀ arɨ́ kasʉ ɔ̀nzɨ nɨ̌ dhu ɨ̀ nyʉ́ tɨ́rɔ̀ ɨdha ɔ̀.
19 No terceiro dia, atiramos para fora com as nossas próprias mãos os acessórios do navio.
20 Ibí ɨdhɔ nyʉ́ nʉ́ʉdà ɨ̀nzɨ̌ mǎ ràla adyifɔ̀-nyɨ̀kpɔ́-mbì mà, ndɨrɔ̀ alalɨ nyʉ́ mà. Ndɨ àpùpú adɨ̀ ndàmbɛ òpili dɔ̌ atdídɔ̌ nyʉ́. Nɨ́ ndɨ dhu-okú dɔ̀ rɔ̀, mǎ ma’u nzá dhu ʉ̀gʉ̌ mǎ ràrɨ̌ àdʉ̀ ʉ̀gʉ.
20 Ora, não aparecendo por muitos dias nem sol nem estrelas e sendo batidos por forte tempestade, tínhamos por fim perdido toda a esperança de sermos salvos.
21 Mǎ nɨ’ɨ̀ ɨnzá mǎ màpɛ̀ atdí dhu mà náfɔ̌ lika ɔ̀, ràrà àhʉ ábhɔ̌ ɨdhɔ nyʉ́ tɨ́ rɔ́. Nɨ́rɔ̀ nɨ́ ndɨ Pɔlɔ̀ ɨvà ndɨ̀ ndìdè nzínzìka ɔ̌, ndàtɨ: «Àbanɨ̌nzó, nyɨ̌ nyɨ́rɨ̌yana gukyè ma mʉ́nɔna fʉ̌kʉ̀ dhu ɨ̀nzɨ̌ alɛ rɨ̀và àlɛ̌ Krɛ̌tɛ̀ tɔ́ sɔ̀ngà ɔ̌ rɔ̀, nɨ́ kɔ̌kɔ̀ ɨ̀ nɨ̀nza dhu námbɛ̀nà nzɨ̌ ’ɨ̀nzǎ. Ndɨrɔ̀ kɔ̌kɔ̀ àlɛ̌ kìwǐ dhu-tsí námbɛ̀nà nzɨ̌ ùwǐ.
21 Desde muito tempo ninguém havia comido nada. Paulo levantou-se no meio deles e disse: Amigos, deveras devíeis ter-me atendido e não ter saído de Creta, e assim evitar esse perigo e essas perdas.
22 Pbɛ́tʉ̀, ma mátɨna nyɨ̌ nɨ̌, nyɨ̌ ròtù afíkʉ. Obhó tɨ́, atdí alɛ mà nzínzìkʉ ɔ̌ nɨ́ rɨ̌ nzɨ̌ pbɨ̀ndà ípìrɔ̌nga níwǐ. Àlɛ̌ kɨ́ bàtɔ́ kɛ̀lɛ̌ níwǐ.
22 Agora, porém, vos admoesto a que tenhais coragem, pois não perecerá nenhum de vós, mas somente o navio.
23 Obhó tɨ́, indo kúbhingá, yà pbɨ̀ndà alɛ tɨ́ ma marɨ́’ɨ̀, ndɨrɔ̀ yà ma marʉ́lɛ̌na Kàgàwà bhà màlàyikà nɨ́rà àhʉ tɨdú.
23 Esta noite apareceu-me um anjo de Deus, a quem pertenço e a quem sirvo, o qual me disse:
24 Nɨ́ kàtɨ ma nɨ̌: ‹Pɔlɔ̌, nzɔ̌nzɨ ɔdɔ! Dhu àkǎ wà nyarà àhʉ Rɔmà tɔ́ kɨgɔ̀ ɔ̀, ndɨ́nɨ̌ ka kʉnɔ tɨ́ ànyǎnʉ kámá dɔ̌ ádrʉ̀ngbǎ kamà-ɔ̀nzɨ̌ rɔ̀. Ndɨrɔ̀, kɔ̀nɨ̌ pbɨ̀ndà ídzìnga ɔ̌ Kàgàwà ʉ̀bhà wà wɔ̀ nyɨ̌ nyʉ́bhi mànà alɛ kɔ́rɔ́, ròkò nyɨ̀kpɔ́ya nà.›
24 Não temas, Paulo. É necessário que compareças diante de César. Deus deu-te todos os que navegam contigo.
25 Nɨ́ ma mátɨna nyɨ̌ nɨ̌, nyɨ̌ ròtù afíku! Obhó tɨ́, ma mà’ù wà dhu Kàgàwà ràrɨ̌ yà idù ndɨ̀ ndɔ̀vɔ̀ dhu nɔ́nzɨ ɔ̀nzɨ.
25 Por isso, amigos, coragem! Eu confio em Deus que há de acontecer como me foi dito.
26 Ndɨrɔ̀, ɨdha rǎrà àlɛ̌ ɨ̀vɨ̀vɔ̀ atdí sɔ̀ngà-igì dɔ̀.»
26 Vamos dar a uma ilha.
27 Atdí kumì dɔ̀ná ɨ̀fɔ nà rɨ́ iku nísě iku ɔ̌, àpùpú ɨ’ɨ̀ ìnè ɔ̀ká nga ʉ̀tdyǎ ndɨ̀ ndɨ́ Àdìriyà tɨ́ kátɨna ádrʉ̀ngbǎ rɛ̀rʉ̀ dɔ̌ rɔ́. Nɨ́ mbɛ̀mbɛ̀ ndɨ iku-alìkpa ɔ̌, wɔ̀ bàtɔ́ ɔ̌ arɨ́ kasʉ ɔ̀nzɨ alɛ náadʉ̀ dhu àtɨ̀ ɨwà mǎ mìndù ɨdha-igì-dɔ dhu tɨ́.
27 Já estávamos na décima quarta noite, pelo mar Adriático, quando, pela meia-noite, os marinheiros pressentiram que estavam perto de alguma terra.
28 Nɨ́ abádhí udhè ɨdha tɔ́ ádzǐnga, ’àdʉ̀ kòtù ɨ̀bhʉ kumì dɔ̀ná àrʉ̀bhʉ̀ nà mɛ̌tɛ̀rɛ̀ tɨ́. Bàtɔ́ itdègu òndri tdɨ́tdɔ̌ ɨtsɛta, nɨ́ abádhí udhè ka tdɨ́tdɔ̌, ràdʉ̀ àhʉ ɔ́yɔ̌ kumì dɔ̀ná àrʉ̀ nà mɛ̌tɛ̀rɛ̀ tɨ́.
28 Então, atirando a sonda, perceberam que a profundidade era de vinte braças. Depois, um pouco mais adiante, viram que era de quinze braças.
29 Wɔ̀ dhu ɨ̀ àla rɔ̀, abádhí adʉ̀ bàtɔ́ rǎrà ndɔ̀pbɨ̀ bhalabhala rɔ̌ dhu-ɔdɔ̀ ɔ̀nzɨ̀. Nɨ́ ndɨ dhu-okú dɔ̀ rɔ̀, abádhí adʉ̀ ɨ̀fɔ nàngà nʉ́dɔ ɨdha ɔ̀ olùnǎ rɔ̀ bàtɔ́ tɔ̀, ’àdʉ̀ àmbɛ ɨnga rǔbho dhu ɔ̀dɔ̀ dɔ̌ atdyúya nyʉ́ nà.
29 Temendo que déssemos em algum recife, lançaram quatro âncoras da popa, esperando ansiosos que amanhecesse o dia.
30 Wɔ̀ dhu-dzidɔ̌, bàtɔ́ ɔ̌ arɨ́ kasʉ ɔ̀nzɨ alɛ náanzɨ̀ dhu ndɨ́nɨ̌ ɨ̀ uwé tɨ́ ɨ̀, ’òtsè. Nɨ́ abádhí ifo ɨgʉ́tá tɔ́ ibhú bàtɔ́ ɔ̀ rɔ̀ rɛ̀rʉ̀ ɔ̀, ’àdʉ̀ àtɨ̀nà: «Mǎ mówu nàngà ʉ̀dɔ ɨdha ɔ̀ angyinǎ rɔ̀ bàtɔ́ tɔ̀.»
30 Imediatamente, os marinheiros procuraram fugir e, sob o pretexto de largar as âncoras da proa, lançaram o bote ao mar.
31 Pbɛ́tʉ̀, Pɔlɔ̀ adʉ̀ dhu ɔ̀vɔ̀ pbànówí tɔ́ ádrʉ̀ngbǎlɛ mà, pbɨ̀ndà pbànówí mànà tɔ̀, ndàtɨ: «Ɨ̀nzɨ̌ kɔ̌kɔ̀ alɛ apɛ́ òko bàtɔ́ ɔ̀, nɨ́ nyɨ̌ nyɨ́ nzɨ̌ ʉ̀gʉ.»
31 Paulo disse ao centurião e aos soldados: Se estes homens não permanecerem no navio, não podereis salvar-vos.
32 Nɨ́ ɨ pbànówí adʉ̀ ɨgʉ́tá tɔ́ ibhú-mbǐ ɨ̀tdɨ̀, ràdʉ̀ ndʉ̀bhà rɛ̀rʉ̀ dɔ̌.
32 Os soldados cortaram, então, os cabos do bote e deixaram-no cair.
33 Ɨnga ɔ̀dɔ ɨ̀ ɨ́ rùbho dhu ɔ̀nanǎ, Pɔlɔ̀ avì kɔ̌kɔ̀ ɨ̀ ɨ́’ɨ̀ mànà alɛ kɔ́rɔ́ rɔ̀nyʉ̀ dhu. Kǎvɔ̀ dhu abádhí tɔ̀, ndàtɨ: «Indo, ɨdhɔ àhʉ wà atdí kumì dɔ̀ná ɨ̀fɔ nà ɨdhɔ tɨ́, yà nyɨ̌ nyúbhì òko rɔ̌ ɨ̀nzɨ̌ nyǎfɔ̌ atdí dhu mà likʉ ɔ̀ nɨ̌.
33 Enquanto ia amanhecendo, Paulo encorajou a todos que comessem alguma coisa, e disse: Já faz hoje catorze dias que estais em jejum, sem comer nada.
34 Nɨ́rɔ̀, ma mɨ̀tdɛ̀ nyɨ̌ ɨ̀tdɛ̀ tɨ́ matɨ, nyɨ̌ rɔ̀nyʉ dhu. Obhó tɨ́, ɔ̀nyʉ̀ àkǎnà wà nyɔ̌nyʉ̀, ndɨ́nɨ̌ nyɨ̌ nyotsi tɨ́ ɔbɨ nɨ̌, nyʉ̌gʉ. Ndɨrɔ̀ nzínzìkʉ ɔ̌, atdí alɛ mà rɨ̌ nzɨ̌ dɔ̀na rɔ̌ atdí àyɨ̌-vɛ́-ngba mà níwǐ.»
34 Rogo-vos que comais alguma coisa, no interesse de vossa vida, porque nem um cabelo da cabeça de alguém de vós perecerá.
35 Wɔ̀ dhu ndɨ̀ ndɔ̀vɔ̀ dhu-dzidɔ̌, Pɔlɔ̀ adʉ̀ mʉ̀gatì ìdyì, ndàdʉ̀ ndɨ̀tsɔ̀ Kàgàwà-rɔ̌ kɔ́rɔ́ ɔdhɨ́na-ɔ̀nzɨ̌ rɔ̀. Kǎdʉ̀ ndɨ mʉ̀gatì-ɔ̌nga ʉ̀kɔ̀, ndàdʉ̀ ɔ̀pɛ̀nà ndɔ̀nyʉ̀.
35 Tendo dito isso, tomou do pão, pronunciou uma bênção na presença de todos e, depois de parti-lo, começou a comer.
36 Nɨ́rɔ̀ nɨ́ ndɨ kɔ́rɔ́ ngʉ̌kpà alɛ adʉ̀ ɔbɨ òtsì Pɔlɔ̀ rɔ̌, ’àdʉ̀ ɔ̀nyʉ̀ ɔ̀nyʉ̀ átɔ̀.
36 Com isso, todos cobraram ânimo e puseram-se igualmente a comer.
37 Wɔ̀ ndɨ bàtɔ́ ɔ̌ mǎ mɨ’ɨ̀ kɔ́rɔ́ ɔ́yɔ̌ mɨyà àrʉ̀bhʉ̀ kumì dɔ̀ná azà nà alɛ tɨ́ rɔ̀.
37 No navio éramos ao todo duzentas e setenta e seis pessoas.
38 Nɨ́ kɔ́rɔ́ alɛ ɔ̀nyʉ̀ dhu ’ùlè nɨ̌ àkǎkǎ dhu bhěyi rɔ̀, abádhí adʉ̀ nganʉ̀ ùgù bàtɔ́ ɔ̀ rɔ̀, ’àwà ɨdha ɔ̀, ndɨ́nɨ̌ bàtɔ́ nabhʉ̀ tɨ́ rɔ̀’ɔ̀ ɨsɔ́.
38 Depois de terem comido à vontade, aliviaram o navio, atirando o trigo ao mar.
39 Ɨnga níitdègu ùbho, nɨ́ bàtɔ́ ɔ̌ arɨ́ kasʉ ɔ̀nzɨ alɛ ʉnɨ nzá wɔ̀ ɨ̀ óndri tɨna ɔ̀ pbìrì. Pbɛ́tʉ̀, abádhí ala dhu nɨ́ yà rɛ̀rʉ̀ óbì ndɨ̀ adzɨ-kpa nzínzì ɔ̌ rɔ́nga, ɔsɔkpɔ́-gʉ̀gʉ̀ ràdʉ̀ ɨ̀’ɨ̀ ányɨ̀rɔ̌. Nɨ́ abádhí adʉ̀ òzènà dhu nɨ́, àkǎkǎ fɨ̌yɔ̀ nɨ̌, ’àbhʉ bàtɔ́ ròtsù ányɨ̀.
39 Afinal, clareou o dia. Os marinheiros não reconheceram a terra, mas viram uma enseada com uma praia, na qual tencionavam encalhar o navio, caso o pudessem.
40 Nɨ́ ndɨ dhu-okú dɔ̀ rɔ̀, abádhí ʉnga nàngà-mbǐ bàtɔ́ rɔ̌rɔ̀, ’àdʉ̀ ɨ nàngà ʉ̀bhà ròsù ɨdha ɔ̀. Ndɨrɔ̀ wɔ̀ ndɨ kàsʉmɨ̀ ɔ̌ tɨ́, abádhí ʉnga ngayì-mbǐ, ’ìsǒ dɔ̀lɔ̀dɔ̀lɔ̀. Wɔ̀ dhu-dzidɔ̌, abádhí usò awɛ àtɔ̀ arɨ́ íhǔ mbɛrʉ̀-ba, ndɨ́nɨ̌ awɛ adʉ̀ tɨ́ bàtɔ́ ɔ̀pbɨ̀ rɔ̀ná, ndàrà nà ɔsɔkpɔ́-gʉ̀gʉ̀ dɔ̀.
40 Levantaram as âncoras e largaram ao mesmo tempo as amarras dos lemes. Desfraldaram ao vento a vela mestra e rumaram para a praia.
41 Pbɛ́tʉ̀, bàtɔ́ adʉ̀ àrà àtsɨ ɔsɔkpɔ́-gʉ̀gʉ̀ dɔ̌. Nɨ́ abádhí adʉ̀ bàtɔ́ ʉ̀bhà ányɨ̀rɔ̌ àtsɨ, ɔndɨ̀na-kpa ràfɔ̌ ndɨ̀, ròtsù ɔsɔkpɔ́ ɔ̀, ɨ̀nzɨ̌ ngbɔ̌na ràmbɛ ndʉ̀ya dɔ̌ rɔ́. Ndɨrɔ̀, mʉ̀kʉrà-ɔbɨ̀ náadʉ̀ ndɨ bàtɔ́ rɔ̌ olùnǎ nga ùgòlò rɨ̀nza ndɨ̀.
41 Mas deram numa língua de terra, e o navio encalhou aí. A proa, encalhada, permanecia imóvel, ao mesmo tempo que a popa se abria com a força do mar.
42 Wɔ̀ ndɨ kàsʉmɨ̀ ɔ̌, pbànówí anzɨ̀ dhu ndɨ́nɨ̌ ɨ̀ ɔkyɛ tɨ́ ùsǒ ka kúsǒ alɛ, akyɛ yarà nɔnzɨna ’àdʉ̀ òtse nɨ̌.
42 Os soldados tencionavam matar os presos, por temerem que algum deles fugisse a nado.
43 Pbɛ́tʉ̀, ɨ pbànówí dɔ̌ ádrʉ̀ngbǎlɛ azè dhu nɨ́ ndɨ̀gʉ̌ Pɔlɔ̀. Nɨ́ kǎdʉ̀ ɨ pbànówí ɨ̀sɔ ɨ̀nzɨ̌ wɔ̀ ɨ̀ ɨ́rɛ̀na dhu nɔnzɨ tɨ́. Ndɨrɔ̀, kǎdʉ̀ dhu ɔ̀vɔ̀ bàtɔ́ ɔ̌ rɨ́’ɨ̀ alɛ tɔ̀, ndɨ́nɨ̌ yarà t’ɔ́nzɨta nʉ́nɨ abádhí nzínzì ɔ̌ alɛ nʉ́ʉbɛ́ tɨ́ ɨ̀ angyi ɨdha ɔ̀, ’àdʉ̀ yarà ɔ̀nzɨ̀ ’ùvò ndɨ ɨdha ɔ̀ rɔ̀.
43 O centurião, porém, querendo salvar Paulo, impediu que o fizessem e ordenou que aqueles que pudessem nadar fossem os primeiros a lançar-se ao mar e alcançar a terra.
44 Ndɨrɔ̀, kǎdʉ̀ dhu ɔ̀vɔ̀ yà ɨnzá yarà t’ɔ́nzɨta nʉ́nɨ alɛ-tsí tɔ̀ rɔ̀nzɨ̀ yarà bhǎwʉ̀ dɔ̌, ndɨrɔ̀ yà ɨ̀ nùgolo bàtɔ́ rɔ̌ rɔ̀ dhu àpàkálá dɔ̌, ’ùvò átɔ̀ ɨdha ɔ̀ rɔ̀. Wɔ̀ dhu bhěyi nɨ́ ndɨ mǎ muvò kɔ́rɔ́ ádrʉ̀ngbǎ rɛ̀rʉ̀ ɔ̀ rɔ̀, ɨ̀nzɨ̌ mʉ̌vɛ.
44 Os demais, uns atingiram a terra em tábuas, outros em cima dos destroços do navio. Desse modo, todos conseguiram chegar à terra, sãos e salvos.
Atalhos do teclado
- Capítulo anterior←
- Próximo capítulo→
- Versículo anteriork
- Próximo versículoj
- Limpar seleçãoEsc
- Esta ajuda?
Estude este capítulo no WhatsApp
Peça à IA da Bíblia Fala para explicar Atos 27, comparar traduções ou montar um estudo — tudo direto pelo WhatsApp.