Atos 16

Ungbòta-Ɔwʉ́tá Tɔ́ Bhǔkù (NIY) vs NTLH

Sair da comparação
NTLH Nova Tradução na Linguagem de Hoje 2000
1 Wɔ̀ dhu-dzidɔ̌, Pɔlɔ̀ arà àhʉ Dɛ̌rbɛ̀. Ányɨ̀rɔ̀, kǎdʉ̀ ʉ̀da Lístrà tɨ́ kátɨna kɨgɔ̀ ɔ̀. Nɨ́ ányɨ̀, kǎtù Tìmɔ̀tɛwʉ̀ tɨ́ kátɨna atdí alɛ. Ndɨ alɛ nɨ’ɨ̀ ɨwà Yěsù ná’ù alɛ. Kà-tsánà nɨ’ɨ̀ ɨwà Yěsù ná’ù Mʉ̀yàhudì-àyi, ndɨrɔ̀ kà t’ábanà nɨ’ɨ̀ Mʉ̀gìrikì.
1 Paulo chegou às cidades de Derbe e Listra. Em Listra morava um cristão chamado Timóteo. A mãe dele, uma cristã, era da raça dos judeus, mas o pai dele não era judeu.
2 Nɨ́, Lístrà mà Ìkòniyò mànà tɔ́ kɨgɔ̀ ɔ̌, Yěsù ná’ù alɛ owúnà ídzì dhu nyʉ́ náwɛ rɔ̌ Tìmɔ̀tɛwʉ̀ dɔ̌.
2 Todos os irmãos que moravam em Listra e Icônio falavam bem de Timóteo.
3 Nɨ́, Pɔlɔ̀-afí adʉ̀ ndɔ̀tdɨ̀, ndɨ́nɨ̌ ɨ̀ ongó tɨ́ ùbhi atdíkpá kà mànà. Nɨ́, Pɔlɔ̀ adʉ̀ kɔ̀nzɨ̌nga àbhʉ kɔbhɔ̀lɔ̀, wɔ̀ ndɨ mʉ̀lɛngʉ̀ ɔ̌ arɨ́ ɨ̀’ɨ̀ Pbàyàhúdí-okú dɔ̀ rɔ̀, ɨ alɛ nɨ’ɨ̀ kɔ́rɔ́ ɨwà dhu nʉ́nɨ Tìmɔ̀tɛwʉ̀ t’ábanà rɨ’ɨ̀ Mʉ̀gìrikì nɨ́dhunɨ̌.
3 Paulo quis levá-lo consigo e por isso o circuncidou , pois todos os judeus que moravam naqueles lugares sabiam que o pai de Timóteo não era judeu.
4 Kɔ́rɔ́ kɨgɔ̀, yà ɨ̀ úbhi ɔ̀ná ɔ̌, Pɔlɔ̀ mà Sílà nà nóowúnà Yěsù bhà uvitatálɛ mà, Kànɨsà ɔ̌ pbàkʉ̀rʉ̌ mànà nʉ́tsɨ̀ Yèrùsàlɛmà tɔ́ kɨgɔ̀ ɔ̀ ɨ̀ ùndu ɨ̀ rɔ̀ ʉyátá ɔ̀vɔ̀ rɔ̌ Yěsù ná’ù alɛ tɔ̀, ’àdʉ̀ òwu abádhí àvi rɔ̌ rɨ̀fʉ ndɨ dhu.
4 Nas cidades por onde passavam, eles diziam aos cristãos quais as decisões que tinham sido tomadas pelos apóstolos e pelos presbíteros da igreja de Jerusalém e aconselhavam que eles obedecessem a essas decisões.
5 Nɨ́rɔ̀ nɨ́ ndɨ kànɨsà apɛ̀ ’àmbɛ ɨ̀dzɔ dɔ̌ fɨ̀yɔ́ a’uta ɔ̌, bvʉ̀ya ràdʉ̀ àmbɛ ndìse dɔ̌ bìlǐnganà.
5 Assim as igrejas ficavam mais fortes na fé, e o número de cristãos aumentava cada dia mais.
6 Wɔ̀ dhu-dzidɔ̌, Kàgàwà bhà Ɨ̀lɨ̌lǎ-Alafí náagó Pɔlɔ̀ mà Sílà nà, ɨ̀nzɨ̌ owu tɨ́ Kàgàwà bhà Ɔtɛ ʉ̀nɔ̀ Àziyà tɔ́ pbìrì ɔ̀. Nɨ́, abádhí ʉdà Fùrùgiyà mà Gàlàtiyà mànà tɔ́ pbìrì ɔ̀nǎ.
6 Como o Espírito Santo não deixou que anunciassem a palavra na província da Ásia, eles atravessaram a região da Frígia-Galácia.
7 Nɨ́, Mìsiyà tɔ́ pbìrì ɔ̀ ɨ̀ ótsù nɨ̌ ifo ɔ̌ ɨ̀ òwù ùvò rɔ̀, abádhí azè ’òwù Bìtìniyà tɔ́ pbìrì ɔ̀. Pbɛ́tʉ̀, Yěsù bhà Ɨ̀lɨ̌lǎ-Alafí adʉ̀ abádhí àgo ɨ̀nzɨ̌ owu tɨ́ ányɨ̀.
7 Quando chegaram perto do distrito da Mísia, tentaram ir para a província da Bitínia, mas o Espírito de Jesus não deixou.
8 Nɨ́, abádhí ʉdà Mìsiyà tɔ́ pbìrì ɔ̀nǎ, ’àdʉ̀ ’àsɔ̀lɔ̀, ’òwù ùvò Trɔwà tɔ́ kɨgɔ̀ ɔ̀.
8 Então atravessaram a Mísia e chegaram à cidade de Trôade.
9 Nɨ́ atdíku kúbhingá, dhu adzɨ̀ Pɔlɔ̀ dɔ̀ ɔnyʉ bhěyi. Ndɨ ɔnyʉ-bvʉ̀, Màkɛ̀dɔ̀nɨyà tɔ́ pbìrì ɔ̌ atdí alɛ níidè kɔ̀nzɨ̌, ndàmbɛ ndɨ̀tsɔ̀ dɔ̌ kà-rɔ̌, ndàtɨ: «Áda Màkɛ̀dɔ̀nɨyà tɔ́ pbìrì ɔ̀ nyarà dzʉ̀nàka ɔ̀nzɨ̀.»
9 Naquela noite Paulo teve uma visão. Ele viu um homem da província da Macedônia, que estava de pé e lhe pedia: “Venha para a Macedônia e nos ajude!”
10 Nɨ́, wɔ̀ dhu Pɔlɔ̀ àla dhu-dzidɔ̌, mǎ madʉ̀ mɔ̌pɛ̀ mɔ̌bhɔ̀lɔ̀ mǎ ányɨ̀rɔ̌ rɔ̀ tɨ́, ndɨ́nɨ̌ mǎ mowu tɨ́ Màkɛ̀dɔ̀nɨyà. Obhó tɨ́, mǎ mʉnɨ dhu Kàgàwà rànzì wà mǎ ndɨ́nɨ̌ mǎ mowu tɨ́ pbɨ̀ndà Ídzì Màkʉ̌rʉ̀ nʉ́nɔ̀ ndɨ pbìrì ɔ̌ bhà tɔ̀.
10 Logo depois dessa visão, nós resolvemos partir logo para a Macedônia, pois estávamos certos de que Deus nos havia chamado para anunciar o evangelho ao povo dali.
11 Nɨ́ mǎ muvò Trɔwà rɔ̀, mǔpò ibhú ɔ̌, mǒwù tʉ́rʉ́tʉ́rʉ́ Sàmɔ̀tìrakì tɨ́ kátɨna sɔ̀ngà dɔ̀. Òbhǒ nɨ́nganɨ́, mǎ madʉ̀ ùvò ányɨ̀rɔ̌ rɔ̀, mǒwù ùvò Nɛ̀yàpolì tɔ́ kìfukù ɔ̀.
11 Nós embarcamos em Trôade e fomos diretamente para a ilha de Samotrácia. No dia seguinte chegamos ao porto de Neápolis.
12 Ányɨ̀rɔ̌ rɔ̀, mǎ madʉ̀ òwu Fìlipì. Ndɨ Fìlipì nɨ’ɨ̀ Màkɛ̀dɔ̀nɨyà tɔ́ pbìrì ɔ̌ kɨgɔ̀ nzínzì ɔ̌ ádrʉ̀ngbǎ kɨgɔ̀ nyʉ́, ndɨrɔ̀ ka nɨ’ɨ̀ Pbàrɔ́má ɔ́nyʉ̀ idzi dɔ̀ná kɨgɔ̀. Nɨ́, mǎ manzɨ̀ ngúfe ɨdhɔ ányɨ̀.
12 Dali fomos a Filipos, que é uma cidade do primeiro distrito da província da Macedônia e também colônia romana, onde ficamos vários dias.
13 Sàbatʉ̀-ɨdhɔ̀ ɔ̌, mǎ muvò kɨgɔ̀ ɔ̀ rɔ̀, mǒwù atdí ɨdha-akpà-bɨdɔ̀. Mǎ mɨrɛ̀ nga ányɨ̀rɔ̌ nga ràrɨ̌ ndɨ ɨtsɔ̀ta tɔ́ ngari. Nɨ́ ányɨ̀ mǎ mòwù ùvò rɔ̀, mǎ makò obvò, mǎdʉ̀ àmbɛ ɔ̀tɛ dɔ̌ ányɨ̀rɔ̌ ɨ̀ nàndu vèbhálɛ mànà.
13 No sábado saímos da cidade e fomos para a beira do rio, pois pensávamos que ali devia haver um lugar de oração para os judeus. Sentamos e começamos a conversar com as mulheres que estavam reunidas lá.
14 Abádhí nzínzì ɔ̌, Lùdiyà tɨ́ kátɨna tsìbhálɛ nɨ́ɨ’ɨ̀ ìnè. Ka nɨ’ɨ̀ Tùwàtɛrà tɔ́ kɨgɔ̀ ɔ̌ tsìbhíngba. Nɨ́, kǒngónà ùbhi òlǒlù mʉ̀dzarʉ̀ nà ndàmbɛ ùdzinà dɔ̌, ndɨrɔ̀ kǒngónà Kàgàwà ɔdɔ̀ ɔ̀nzɨ̀. Nɨ́, kǎdɨ̀ ndàmbɛ mǎ mʉ́nɔna dhu ɨ̀rɨ̀ dɔ̌, Ádrʉ̀ngbǎlɛ Kàgàwà ràdʉ̀ afína àngbɛ, ndɨ́nɨ̌ kǎdʉ̀ tɨ́ ndàpba Pɔlɔ̀ mà rʉ̌nɔna dhu rɔ̌.
14 Uma daquelas mulheres que estavam nos ouvindo era Lídia, uma vendedora de púrpura , da cidade de Tiatira. Ela adorava a Deus, e o Senhor abriu a mente dela para que compreendesse o que Paulo dizia.
15 Wɔ̀ dhu-dzidɔ̌, ɨ́yàdhíyà mà, pbɨ̀ndà ɨdzá-bhà mànà níitdègu bàtizò àlʉ̌, nɨ́ kǎdʉ̀ mǎnzì, ndàdʉ̀ àtɨ̀nà: «Nyɨ nyapɛ́ dhu ʉ̀nɨ̌ ɨwà ma rà’ù Ádrʉ̀ngbǎlɛ Yěsù, nɨ́ nyìwǔ nyǒngò òko pbàkà ɨdzá.» Obhó tɨ́, kǎdʉ̀ mʉ̌tʉ mǒwù pbɨ̀ndà.
15 Ela e as pessoas da sua casa foram batizadas. Depois Lídia nos convidou, dizendo: — Venham ficar na minha casa, se é que vocês acham que, de fato, eu creio no Senhor. Assim ela nos convenceu a ficar na casa dela.
16 Atdíku, mǎ makò mǎmbɛ òwu dɔ̌ ɨtsɔ̀ta-bhǔdɔ̀. Nɨ́ kasʉ tɔ́ atdí tsìbhíngba nɨ́ɨra, mǎdʉ̀ mǎsò ndɨ̀ mànà otu ɔ̌. Ndɨ tsìbhíngba ɔ̀ ɨ’ɨ̀ nzɛ́rɛ-alafí nɨ’ɨ̀ ndɔ̀nzɨ̀ araya dhu ɨ̀tɛ̀ arɨ́ angyangyi ìndrǔ tɔ̀ alafí. Nɨ́, kà rɔ̌nzɨna dhu-otù ɔ̌, kàbhà kasʉ tɔ́ ádrɔ̀drɔ̌ alɛ ongónà dhu òngyè abhɔ nyʉ́.
16 Certo dia, quando estávamos indo para o lugar de oração, veio ao nosso encontro uma escrava. Essa moça estava dominada por um espírito mau que adivinhava o futuro, e os seus donos ganhavam muito dinheiro com as adivinhações que ela fazia.
17 Nɨ́, kǎdɨ̀ ndàmbɛ ɨ̀rà dɔ̌ owùka ɔ̌ Pɔlɔ̀ nà, ndàdʉ̀ àmbɛ ùkǔ dɔ̌, ndàrà àtɨ̀nà rɔ̌: «Kǎkà alɛ nɨ́ yà kɔ́rɔ́ dhu dɔ̌ arɨ́’ɨ̀ ɔrʉ́ Kàgàwà bhà ɨnɔ-akpá. Ndɨrɔ̀, abádhí rɨ̌ nyɨ̌ nyʉ́gʉ ɔ̀ná otu ɔ̀vɔ fʉ̌kʉ̀.»
17 A moça começou a nos seguir, gritando assim: — Estes homens são
18 Kǎnzɨ̀ wɔ̀ dhu ibí ɨdhɔ nyʉ́ tɨ́. Nɨ́rɔ̀ nɨ́ ndɨ atdíku, wɔ̀ dhu àrà ndɨ̀ngyɛ rɔ̀, Pɔlɔ̀ agɛ́rɛ́ ndɨ̀, ndàtɨ wɔ̀ tsìbhíngba ɔ̀ rɨ́’ɨ̀ nzɛ́rɛ-alafí nɨ̌: «Ma mɨ́ dhu ʉ̀yǎ ɨndʉ̀ Yěsù Krɨ́stɔ̀-ɔ̀vɔ̀ rɔ̌, áhʉ̌ wɔ̀ tsìbhíngba ɔ̀ rɔ̀.»
18 Ela fez isso muitos dias. Por fim Paulo se aborreceu, virou-se para ela e ordenou ao espírito: — Pelo poder do nome de Jesus Cristo, eu mando que você saia desta moça! E, no mesmo instante, o espírito saiu.
19 Nɨ́ kàbhà kasʉ tɔ́ ádrɔ̀drɔ̌ alɛ níitdègu fɨ̀yɔ́ ongyéngá-otù rɨ̌ ndɔ̀tdɨ̀ dhu ɔ̀sʉ̀, nɨ́ abádhí adʉ̀ Pɔlɔ̀ mà Sílà nà nʉ́lʉ, ’àdʉ̀ òwu nà pbanga-tsidɔ̌ rʉ̀wʉgà dɔ̀, Pbàrɔ́má tɔ́ pbìrì ɔ̌ anya t’ɨ́tdɨ̀ta tɔ́ ádrɔ̀drɔ̌ alɛ-ɔ̀nzɨ̌. Nɨ́ kɔ̌kɔ̀ anya t’ɨ́tdɨ̀ta tɔ́ kɔ̀ngɔ̀-ɔ̀nzɨ̌ ɨ̀ òwù ùvò rɔ̀,
19 Quando os donos da moça viram que não iam poder mais ganhar dinheiro com as adivinhações dela, agarraram Paulo e Silas e os arrastaram até a praça pública, diante das autoridades.
20 abádhí ɨtɛ̀ Pɔlɔ̀ mà Bàrnabà nà ɨ alɛ tɔ̀, ’àdʉ̀ àtɨ̀nà: «Kàrɨ́ alɛ nífǐ wɔ̀gɔ̀ àlɛ̌ tɔ́ pbanga ɔ̌. Abádhí nɨ́ Pbàyàhúdí,
20 Eles os apresentaram a essas autoridades romanas e disseram: — Estes homens são judeus e estão provocando desordem na nossa cidade.
21 nɨ́ abádhí arɨ́ yà àlɛ̌ tɔ̀ ka kɨ́sɔ̌ ɨ̀nzɨ̌ àlɛ̌ ka’u tɨ́, ndɨrɔ̀ ɨ̀nzɨ̌ àlɛ̌ kongó tɨ́ ɔ̀nzɨ̀nà màndʉ núdhě àlɛ̌ tɔ̀ Pbàrɔ́má tɨ́rɔ̀.»
21 Estão ensinando costumes que são contra a nossa lei . Nós, que somos romanos, não podemos aceitar esses costumes.
22 Nɨ́, ányɨ̀rɔ̌ ɨ̀’ɨ̀ ihé-yà náadʉ̀ dhu ɨ̀và átɔ̀ Pɔlɔ̀ mà rɔ̌ Sílà nà. Nɨ́ kɔ̌kɔ̀ anya t’ɨ́tdɨ̀ta t’álɛ adʉ̀ Pɔlɔ̀ mà Sílà nà rɔ̌ mbɛrʉ̀ àbhʉ kʉwà, ’àdʉ̀ àvinà kʉvɨ bhɛ́lɛ́bhɛ́lɛ́ asé nɨ̌.
22 Aí uma multidão se ajuntou para atacar Paulo e Silas. As autoridades mandaram que tirassem as roupas deles e os surrassem com varas.
23 Abádhí ɨ̀ àbhʉ kʉvɨ atdídɔ̌ asé nɨ̌ dhu-dzidɔ̌, kɔ̌kɔ̀ anya t’ɨ́tdɨ̀ta t’álɛ náadʉ̀ abádhí àbhʉ kusǒ imbi ɔ̀. Ányɨ̀ abádhí adʉ̀ dhu ʉ̀ya Sàndǐrì tɔ̀, ndɨ́nɨ̌ Pɔlɔ̀ mà Sílà nà-ngbɔ̀ nɔdɔ tɨ́ mběyi nyʉ́.
23 Depois de baterem muito neles, as autoridades jogaram os dois na cadeia e deram ordem ao carcereiro para guardá-los com toda a segurança.
24 Nɨ́ wɔ̀ ʉyátá ndɨ̀ ndɨ̀rɨ̀ rɔ̀, Sàndǐrì níitsu Pɔlɔ̀ mà Sílà nà átsǐ rɨ́’ɨ̀ kàluga nyʉ́ ɔ̀, ndàdʉ̀ pfɔ̌ya nʉ́bɛ kɔ̀mɔ̀ ɔ̀.Pɔlɔ̀ mà Sílà nà-pfɔ̀ ka kʉbɛ́ ɔ̀nà kɔ̀mɔ̀|src="WA03976b.tif" size="col" copy="Graham Wade" ref="16.24"
24 Depois de receber essa ordem, o carcereiro os jogou numa cela que ficava no fundo da cadeia e prendeu os pés deles entre dois blocos de madeira.
25 Nɨ́ mbɛ̀mbɛ̀ iku-alìkpa ɔ̌, Pɔlɔ̀ mà Sílà nà náakò ’àmbɛ ’ɨ̀tsɔ̀ dɔ̌, ’àdʉ̀ àmbɛ adyi nʉ́yʉ̀ dɔ̌, ’ɨ̀fʉ Kàgàwà ɔ̀ná. Wɔ̀ ndɨ kàsʉmɨ̀ ɔ̌, ùsǒ ka kùsǒ ngʉ̌kpà alɛ adʉ̀ òko ’àmbɛ abádhí rɔ̌nzɨna dhu kɛ̀lɛ̌ nɨ́rɨ̀ dɔ̌.
25 Mais ou menos à meia-noite, Paulo e Silas estavam orando e cantando hinos a Deus, e os outros presos escutavam.
26 Nɨ́rɔ̀ nɨ́ ndɨ ádrʉ̀ngbǎ mùtìtì nɨ́ɨsɨ́, imbi-dzà-pfɔ̀ rɔ̀pɛ̀ ndìvi. Wɔ̀ ndɨ kàsʉmɨ̀ ɔ̌ tɨ́ tsǎtsʉ̀ núupfo ɨ̀ kɔ́rɔ́, ùsǒ ka kùsǒ alɛ-pfɔ̀ rɔ̌ àdrà-mbǐ ràdʉ̀ ’ɨ̀tdɨ̀ kɔ́rɔ́.
26 De repente, o chão tremeu tanto, que abalou os alicerces da cadeia. Naquele instante todas as portas se abriram, e as correntes que prendiam os presos se arrebentaram.
27 Nɨ́rɔ̀ nɨ́ ndɨ wɔ̀ Sàndǐrì atdà ɨdhɔ ɔ̀ rɔ̀, ndàdʉ̀ imbi-dzà-tsʉ̀ nótù ɨwà ɨ̀ nùpfò rɔ́. Nɨ́ kɨ̌dhá pbɨ̀ndà ɨla tɔ́ obhi-akpà, ndàdʉ̀ dhu ɔ̀nzɨ̀ ndɨ́nɨ̌ ndɨ̀ ndodú tɨ́ ndɨ̀ ndɨ̀tɨ́rɔ̀ nɨ̌, ndɔ̀vɛ̀, ɨwà òtsè dhu tɨ́ ndɨ̀ ndɨ́ ùsǒ ka kúsǒ alɛ nátɨ rɔ̀.
27 Aí o carcereiro acordou. Quando viu que os portões da cadeia estavam abertos, pensou que os prisioneiros tinham fugido. Então puxou a espada e ia se matar,
28 Pbɛ́tʉ̀, Pɔlɔ̀ adʉ̀ òkù ɔrʉ́ tǔna nyʉ́ nà, ndàtɨ: «Pɔ̌rà, nzɔ̌nzɨ nzɛ́rɛ dhu rʉ̀nʉ́ nyɨ-tɨ́rɔ̀. Ìnè mǎ mɨ́’ɨ̀ kɔ́rɔ́ ɨrɔ́.»
28 mas Paulo gritou bem alto: — Não faça isso! Todos nós estamos aqui!
29 Nɨ́ wɔ̀ Sàndǐrì anzì awáwʉ̀ kitsě nà fɨ̌ndà. Nɨ́rɔ̀ nɨ́ ndɨ kǎlɨ̀ ndɨ̀ ɨdza ìvǐ tɨ́ ndɨ̀ ndívi ɔdɔ nɨ̌ rɔ́rɔ̀, ndìtsì ndìbvu Pɔlɔ̀ mà Sílà nà-ɔ̀nzɨ̌.
29 Aí o carcereiro pediu que lhe trouxessem uma luz, entrou depressa na cela e se ajoelhou, tremendo, aos pés de Paulo e Silas.
30 Wɔ̀ dhu-dzidɔ̌ kǎdʉ̀ Pɔlɔ̀ mà Sílà nà návi rùvò iri. Kǎdʉ̀ dhu ìvu abádhí-tsʉ̌, ndàtɨ: «Pbàkà ádrɔ̀drɔ̌ alɛ́, ma mɨ́ dhu ɔ̀nzɨ ɨ̀ngbà dhu bhěyi ndɨ́nɨ̌ ma mɔgʉ́ tɨ́?»
30 Depois levou os dois para fora e perguntou: — Senhores, o que devo fazer para ser salvo?
31 Nɨ́, abádhí adʉ̀ dhu àdu kà tɔ̀, ’àtɨ: «Dhu àkǎ nya’ù Ádrʉ̀ngbǎlɛ Yěsù, ndɨ́nɨ̌ nyɨ̌ nyadʉ̀ tɨ́ ʉ̀gʉ kɔ́rɔ́ pbʉ̀kʉ̀ ɨdzá-bhà mànà.»
31 Eles responderam: — Creia no Senhor Jesus e você será salvo — você e as pessoas da sua casa.
32 Wɔ̀ dhu-dzidɔ̌, Pɔlɔ̀ mà Sílà nà náadʉ̀ Ádrʉ̀ngbǎlɛ Yěsù bhà Ɔtɛ nɔ́vɔ̀ kà tɔ̀, kɔ́rɔ́ kàbhà ɨdzá ɨ̀’ɨ̀ alɛ mànà.
32 Então eles anunciaram a palavra do Senhor ao carcereiro e a todas as pessoas da casa dele.
33 Wɔ̀ ndɨ kàsʉmɨ̀ ɔ̌ tɨ́ kúbhingánǎ, Sàndǐrì adʉ̀ Pɔlɔ̀ mà Sílà nà ùgù, ndù’o rɔ̀yá otú. Kɔ̌kɔ̀ alɛ-rɔ̌ otú ndɨ̀ ndù’o rɔ́rɔ̀ tɨ́, àbadhi mà kɔ́rɔ́ pbɨ̀ndà ɨdzá-bhà mànà náadʉ̀ bàtizò àlʉ.
33 Naquela mesma hora da noite, o carcereiro começou a cuidar deles, lavando os ferimentos da surra que haviam levado. Logo depois ele e todas as pessoas da sua casa foram batizados.
34 Nɨ́rɔ̀ nɨ́ ndɨ kǎdʉ̀ Pɔlɔ̀ mà Sílà nà ùgù ndàrà nà pbɨ̀ndà ɨdza, ndàdʉ̀ ɔ̀nyʉ̀ àbhʉ fɨ̌yɔ̀. Nɨ́ wɔ̀ alɛ mà, kɔ́rɔ́ pbɨ̀ndà ɨdzá-bhà mànà-ɨdhɛ̀ náadʉ̀ ndɨ̀ka atdídɔ̌ Kàgàwà ɨ̀ à’ù dhu-okú dɔ̀ rɔ̀.
34 Em seguida ele levou Paulo e Silas para a sua casa e lhes deu comida. O carcereiro e as pessoas da sua casa ficaram cheios de alegria porque agora criam em Deus.
35 Ɨnga níitdègu ùbho, nɨ́ anya t’ɨ́tdɨ̀ta t’álɛ avì ìndrǔ ròwù dhu ɔ̀vɔ̀ Sàndǐrì tɔ̀, ’àtɨ: «Ʉ́kɔ̀lɔ̌ kɔ̌kɔ̀ alɛ ròwù.»
35 Quando amanheceu, as autoridades romanas mandaram alguns policiais com a seguinte ordem para o carcereiro: “Solte esses homens.”
36 Nɨ́ Sàndǐrì adʉ̀ wɔ̀ màkʉ̌rʉ̀ ɔ̀vɔ̀ Pɔlɔ̀ tɔ̀, ndàtɨ: «Ádrɔ̀drɔ̌ alɛ àvi wà ɨma, ndɨ́nɨ̌ ma mʉkɔlɔ tɨ́ nyɨ̌. Nɨ́rɔ̀, kòmbí dhu àkǎ nyǔvò, nyǎdʉ̀ òwu màrʉ̀ngà ɔ̌.»
36 Então o carcereiro disse a Paulo: — As autoridades mandaram soltá-los. Podem ir embora em paz.
37 Pbɛ́tʉ̀ Pɔlɔ̀ adʉ̀ dhu àdu kɔ̌kɔ̀ ka kìvì alɛ tɔ̀, ndàtɨ: «Kɔ̌kɔ̀ anya t’ɨ́tdɨ̀ta t’álɛ àbhʉ kʉvɨ mǎ asé nɨ̌ ibí alɛ nzínzì ɔ̌ rɔ̀, ɨnzá ɨ̀ ʉ̀nɔ̀ ànyǎka mà rɔ́rɔ̀, ’àdʉ̀ mǔso imbi ɔ̀ àzèmbè mǎ mongó ɨ̀’ɨ̀ Pbàrɔ́má tɔ́ pbìrì ɔ̌ alɛ nyʉ́. Nɨ́ kòmbí abádhí òzè tɨ́ ’ʉ̀kɔlɔ mǎ ɨnzá kɔ́rɔ́ alɛ ʉ̀nɨ rɔ́rɔ̀? Ɨ̀nzɨ̌ rákǎ akɛkpá màtɨ́! Abádhí àkǎ ’ìwǔ mʉ̌kɔlɔ ɨ̀ nyʉ́ tɨ́rɔ̀.»
37 Mas Paulo disse aos policiais: — Eu e Silas somos cidadãos romanos e, mesmo assim, sem termos sido julgados, fomos surrados em público. E depois nos jogaram na cadeia. E agora querem nos mandar embora assim em segredo? Isso não! Que as próprias autoridades romanas venham aqui e nos soltem!
38 Nɨ́ kɔ̌kɔ̀ ìvì ka kìvìnà alɛ náadʉ̀ ’àdu ’òwù wɔ̀ Pɔlɔ̀ ʉ̀nɔ̀ dhu náwɛ anya t’ɨ́tdɨ̀ta t’álɛ tɔ̀. Nɨ́ ndɨ dhu ɨ̀ ɨ̀rɨ̀ rɔ̀, ɔdɔ nɨ́ɨsɨ́ abádhí ɔ̀ atdídɔ̌, Pɔlɔ̀ mà Sílà nà nɨ́ Pbàrɔ́má tɔ́ pbìrì ɔ̌ alɛ nyʉ́ dhu ɨ̀ ɨ̀rɨ̀ dhu-okú dɔ̀ rɔ̀.
38 Os policiais foram contar às autoridades romanas o que Paulo tinha dito. Quando as autoridades souberam que Paulo e Silas eram cidadãos romanos, ficaram com medo
39 Nɨ́ kɔ̌kɔ̀ ádrɔ̀drɔ̌ alɛ adʉ̀ ìwu, ’àdʉ̀ ʉbàta ònzì Pɔlɔ̀ mà Sílà nà-fɔ́. Wɔ̀ dhu-dzidɔ̌, kɔ̌kɔ̀ ádrɔ̀drɔ̌ alɛ náadʉ̀ abádhí ʉ̀kɔlɔ imbi ɔ̀ rɔ̀, ’àdʉ̀ àvinà rùvò ’òwù kɨgɔ̀ ɔ̌ rɔ̀.
39 e foram lhes pedir desculpas. Então os tiraram da prisão e pediram que fossem embora da cidade.
40 Nɨ́ Pɔlɔ̀ mà Sílà nà níitdègu ùvò imbi ɔ̀ rɔ̀, nɨ́ abádhí adʉ̀ òwu Lùdiyà bhà. Ányɨ̀ abádhí ala ɨ̀ Yěsù ná’ù alɛ mànà. Ɨ alɛ-afí ɨ̀ òpè dhu-dzidɔ̌, abádhí adʉ̀ ’ɨ̀và, ’òwù ányɨ̀rɔ̌ rɔ̀.
40 Paulo e Silas saíram da cadeia e foram para a casa de Lídia. Ali encontraram-se com os irmãos, animaram a todos e depois foram embora.

Ler em outra tradução

Comparar com outra

Estude este capítulo no WhatsApp

Peça à IA da Bíblia Fala para explicar Atos 16, comparar traduções ou montar um estudo — tudo direto pelo WhatsApp.