Marcos 6
Tnúhu ní cáháⁿ yǎ ndiǒxí xito cùu uú (MILNT) vs VC
1 Te Jèsús ní ndee‑gá ñuú núú nǐ dándótó‑gǎ xíchí nǐ xíhí‑áⁿ, te cuánuhú‑gá núú cúú ñùú‑gá, te tnàhá cue tée xìca cuu ndɨhɨ‑gá cuánuhú ndɨhɨ‑gá.
1 Depois, ele partiu dali e foi para a sua pátria, seguido de seus discípulos.
2 Te ndècu Jesús ñuú‑gá ní tnahá nduu ndètatú ñáyiu. Te nduu‑ǎⁿ cuǎnguɨhu‑gá xɨtɨ́ veñúhu dàcuaha ñaha‑gá xií‑yu. Te vài ñáyiu ndèdóho nchaa tnúhu càháⁿ‑gá, te xǐcuñúhu vìhí‑yu, te xǐtnàhá‑yu:
2 Quando chegou o dia de sábado, começou a ensinar na sinagoga. Muitos o ouviam e, tomados de admiração, diziam: Donde lhe vem isso? Que sabedoria é essa que lhe foi dada, e como se operam por suas mãos tão grandes milagres?
3 Te dìcó carpintèrú cúú‑dě, dìcó déhe tá Màriá cúú‑dě, te ñaní‑dé cúú tě Jàcobó, ndɨhɨ té Chèé, ndɨhɨ té Jùdás, ndɨhɨ té Xǐmú, te dɨu‑ni cue cúha‑dé cúú ñǎyiu ndècu ndɨhɨ‑o ñuú‑a —càchí‑yu xǐtnàhá‑yu.
3 Não é ele o carpinteiro, o filho de Maria, o irmão de Tiago, de José, de Judas e de Simão? Não vivem aqui entre nós também suas irmãs? E ficaram perplexos a seu respeito.
4 Te Jèsús ní xáhaⁿ‑gǎ xií‑yu:
4 Mas Jesus disse-lhes: Um profeta só é desprezado na sua pátria, entre os seus parentes e na sua própria casa.
5 Te ñá túú ní quìde tátna Jèsús vài ñáyiu cuèndá sá ñà túú ní sàndáá iní ñáhǎ‑yu xii‑gá, dico ní quide tátna‑gá ɨɨⁿ ǔú ñáyiu cùhú ní sándáá iní ñáhá xìi‑gá. Te ní tendaha ñàha‑ni‑gá xií‑yu te ní ndúha‑yu.
5 Não pôde fazer ali milagre algum. Curou apenas alguns poucos enfermos, impondo-lhes as mãos.
6 Te ío ní cuñúhu‑gá sá dúcáⁿ ñà túú ní cuìní‑yu quɨndáá iní ñáhǎ‑yu xii‑gá. Te sátá dúcáⁿ te ní xica‑gá cuáháⁿ‑gá nchaa dava‑gá ñuú lǐhli càa yatni xíáⁿ cuèndá dacuàha‑gá ñáyiu tnúhu‑gá.
6 Admirava-se ele da desconfiança deles. E ensinando, percorria as aldeias circunvizinhas.
7 Te Jèsús ní cana‑gá ndɨ ùxúú cue tée xìca cuu ndɨhɨ‑gá, te ní sáñaha‑gǎ xii‑güedé tnúhu ndee ìní cundecu ndɨhɨ‑güedé cuèndá queñuhu‑güedé nchaa espíritú cúndɨ̀hɨ yucu ñávǎha yɨ̀hɨ ñaha xii ñáyiu. Te ní xáhaⁿ‑gǎ xii‑güedé sá ndɨ̀ ndúú ndɨ ndúú‑güedě quɨ́hɨ́ⁿ‑güedé cáháⁿ‑güedé tnúhu Yá Ndiǒxí núú ñǎyiu.
7 Então chamou os Doze e começou a enviá-los, dois a dois; e deu-lhes poder sobre os espíritos imundos.
8 — ausente —
8 Ordenou-lhes que não levassem coisa alguma para o caminho, senão somente um bordão; nem pão, nem mochila, nem dinheiro no cinto;
9 — ausente —
9 como calçado, unicamente sandálias, e que se não revestissem de duas túnicas.
10 Te xǎhaⁿ tùcu‑gá:
10 E disse-lhes: Em qualquer casa em que entrardes, ficai nela, até vos retirardes dali.
11 Te núu ìó dava ñuú ñá túú cuìní‑yu cáháⁿ ndɨhɨ ñaha vǎha‑yu xii‑ndo, te ni ñà túú cuìní‑yu cundedóho‑yu tnúhu càháⁿ‑ndó, te ndee‑ni‑ndo ñùú‑áⁿ te naquɨdɨ‑ndo tɨ̀cáchúhmá nǐ tnɨ́ɨ sáhá‑ndó cuèndá ná cùtnuní iní‑yu sá ñà túú quìde váha‑yu. Te na càchí tnúhu ndáá‑í xii‑ndo sǎ ná sàá nduu càda ndáá Yǎ Ndiǒxí cuéchi nchaa ñáyiu, te cue ñáyiu ducaⁿ na càda ñaha xii‑ndo‑áⁿ ǐo‑gá ndohó‑yu dàvá‑áⁿ dàcúúxí dàtná ndoho cue ñáyiu ñuú Sòdomá ndɨhɨ cue ñáyiu ñuú Gòmorrá —càchí‑gá xǎhaⁿ‑gǎ xii‑güedé.
11 Se em algum lugar não vos receberem nem vos escutarem, saí dali e sacudi o pó dos vossos pés em testemunho contra ele.
12 Te cue tée‑áⁿ nǐ xica‑güedé cuáháⁿ‑güedé te ní ngüíta‑güedé dácuàha‑güedé cue ñáyiu tnúhu Yá Ndiǒxí, te xǎhaⁿ‑güedě xií‑yu:
12 Eles partiram e pregaram a penitência.
13 Te vài espíritú cúndɨ̀hɨ yucu ñávǎha yɨ̀hɨ ñaha xii ñáyiu ta quèñuhu‑güedé yɨquɨ cùñú‑yu cuáháⁿ, te vài tucu ñáyiu cùhú tá quìde tátna‑güedé cuáháⁿ chíhí ñàha‑güedé acìtí xií‑yu te ndǔha‑yu.
13 Expeliam numerosos demônios, ungiam com óleo a muitos enfermos e os curavam.
14 Te nchaa xichi ní níhí ñǎyiu tnúhu nchaa nàcuáa quìde Jesús, te tnàhá té Hèrodés tée yɨ̀ndaha ñaha xii ñáyiu ní níhí‑dě tnúhu nchaa nàcuáa quìde‑gá, te ní cachí‑dé:
14 O rei Herodes ouviu falar de Jesus, cujo nome se tornara célebre. Dizia-se: João Batista ressurgiu dos mortos e por isso o poder de fazer milagres opera nele.
15 Te dava ñáyiu càchí‑yu sá tě Èliás tée ní xóo cáháⁿ tnúhu Yá Ndiǒxí ndéé sanaha ní nasáá‑dé.
15 Uns afirmavam: É Elias! Diziam outros: É um profeta como qualquer outro.
16 Te té Hèrodés ní níhí‑dě tnúhu nchaa nàcuáa càháⁿ‑yu, te ní cachí‑dé:
16 Ouvindo isto, Herodes repetia: É João, a quem mandei decapitar. Ele ressuscitou!
17 — ausente —
17 Pois o próprio Herodes mandara prender João e acorrentá-lo no cárcere, por causa de Herodíades, mulher de seu irmão Filipe, com a qual ele se tinha casado.
18 — ausente —
18 João tinha dito a Herodes: Não te é permitido ter a mulher de teu irmão.
19 Te ñaha nàni Herodiás ndécá tě Hèrodés‑áⁿ ǐo ní cuu úhú iní‑aⁿ té Juàá, te ní cuiní‑aⁿ cahni‑aⁿ‑dé, dico ñá túú ní nǐhí‑aⁿ nàcuáa cada‑aⁿ.
19 Por isso Herodíades o odiava e queria matá-lo, não o conseguindo, porém.
20 Te mee tě Hèrodés chi ní cutnùní ndáá iní‑dé sá tě Juàá cúú‑dě ɨɨⁿ tée quìde mee‑ni sá vǎha, te quìde ndáá‑dé núú Yǎ Ndiǒxí, te ní xóo yùhú ñáhá‑dě nǔu xíǎⁿ ñá túú ní dàña‑dé ná cada ñaha ñàha ndeca‑dé‑áⁿ xii té Juàá. Te té Hèrodés‑áⁿ ǐo ní cudɨ́ɨ́ ìní‑dé ní xíndedóho‑dé nchaa tnúhu ní xáhaⁿ tě Juàá xii‑dé, dico ñá túú ní sàni iní‑dé duuⁿ duuⁿ tnɨɨ‑dé tnúhu‑áⁿ.
20 Pois Herodes respeitava João, sabendo que era um homem justo e santo; protegia-o e, quando o ouvia, sentia-se embaraçado. Mas, mesmo assim, de boa mente o ouvia.
21 Te ɨɨⁿ nduu ní xóo vico vehe té Hèrodés ní quide càhnu‑dé nduu nǐ cacu‑dé. Te nduu‑ǎⁿ nǐ níhí ñaha nàni Herodiás‑áⁿ nàcuáa cada‑aⁿ cuèndá cuú té Juàá. Te nduu‑ǎⁿ ní cáháⁿ té Hèrodés nchaa cue tée cùchiuⁿ, ndɨhɨ nchaa cue tée tàxi tnuní ñáhá xìi cue sandadú, ndɨhɨ nchaa cue tée cuica ndècu distritú Galìleá cuèndá cudìni ndɨhɨ ñaha‑dé xii‑güedé nduu‑ǎⁿ.
21 Chegou, porém, um dia favorável em que Herodes, por ocasião do seu natalício, deu um banquete aos grandes de sua corte, aos seus oficiais e aos principais da Galiléia.
22 Te ndècu ɨɨⁿ déhe yoco ñàha nani Herodiás‑áⁿ, te xíchí‑ǎⁿ nǐ quɨ́hu‑xi vehe núú cúú vìco‑áⁿ nǐ xita saha‑xi mèi oré yɨ́hɨ́ tě Hèrodés mèsá ndɨhɨ nchaa cue tée ní cáháⁿ‑dé, te ío ní cudɨ́ɨ́ ìní‑dé ndɨhɨ nchaa cue tée‑áⁿ nàcuáa ní xita xíchí‑ǎⁿ. Te té Hèrodés ní xáhaⁿ‑dě xii‑xi:
22 A filha de Herodíades apresentou-se e pôs-se a dançar, com grande satisfação de Herodes e dos seus convivas. Disse o rei à moça: Pede-me o que quiseres, e eu to darei.
23 Te ní cacunehe‑dé ndéé Yǎ Ndiǒxí nàcuáa cutnùní iní xíchí‑ǎⁿ sǎ ndàá cuáñaha‑dě nǔu ná cúú sǎ ná càcáⁿ‑xi núú‑dě cuěi ndéé cuádava nchaa sá ndécú ndɨ̀hɨ‑dé, te núu na càcáⁿ‑xi.
23 E jurou-lhe: Tudo o que me pedires te darei, ainda que seja a metade do meu reino.
24 Te sá dúcáⁿ nǐ xáhaⁿ‑dě xii‑xi núu ní quee‑xi quehé ní xáhaⁿ‑xi xìi náná‑xi:
24 Ela saiu e perguntou à sua mãe: Que hei de pedir? E a mãe respondeu: A cabeça de João Batista.
25 Te ndɨ̌hɨ‑ni cuándɨhu xíchí‑ǎⁿ xɨtɨ́ vehe núú yɨ́hɨ́ tě Hèrodés‑áⁿ, te xǎhaⁿ‑xi xìi‑dé:
25 Tornando logo a entrar apressadamente à presença do rei, exprimiu-lhe seu desejo: Quero que sem demora me dês a cabeça de João Batista.
26 Te té Hèrodés ní ngüíta‑dé ndɨ̀hú víhí ìní‑dé sá dúcáⁿ nǐ xáhaⁿ‑xi xìi‑dé, dico ñá túú ní cùyɨɨ‑dé cúñaha‑dě xii‑xi sá vǎ cúú cuǎñaha‑dě sá xìcáⁿ‑xi, chi cuèndá sá nǔú nchaa ñáyiu ní xáhaⁿ‑dě sá cúú cuǎñaha‑dě nǔu ná cúú sǎ ná càcáⁿ‑xi, te ní cacunehe‑dé ndéé Yǎ Ndiǒxí nàcuáa cutnùní iní‑xi sá ndàá cuáñaha‑dě sá ná càcáⁿ‑xi núú‑dě.
26 O rei entristeceu-se; todavia, por causa da sua promessa e dos convivas, não quis recusar.
27 Te té Hèrodés‑áⁿ ndɨ̌hɨ‑ni ní xáhaⁿ‑dě xii ɨɨⁿ sandàdú sá quɨ̀hɨ́ⁿ‑dé quehndé‑dé dɨ́quɨ́ tě Juàá.
27 Sem tardar, enviou um carrasco com a ordem de trazer a cabeça de João. Ele foi, decapitou João no cárcere,
28 Te sandàdú‑áⁿ nǐ xica‑dé cuáháⁿ‑dé vecaá núú yɨ́hɨ́ tě Juàá‑áⁿ, te ní quexìo‑dé te ní xehndé‑ni‑dé dɨ́quɨ́ tě Juàá, te ní chihi‑dé ɨɨⁿ xɨtɨ́ cóhó te nèhe‑dé cuánuhú ní sáha‑dé xíchí xìcáⁿ‑áⁿ, te xíchí‑ǎⁿ nǐ nacuáha‑xi nǎná‑xi.
28 trouxe a sua cabeça num prato e a deu à moça, e esta a entregou à sua mãe.
29 Te òré ní níhí nchaa cue tée ní xica cuu ndɨhɨ ndíi Juàá‑áⁿ tnǔhu sá dúcáⁿ nǐ sahni ñaha‑güedě xii ndíi, te ní sáháⁿ‑güedé ní ndocani‑güedé yɨquɨ cùñú ndíi te ní chindúxi‑güedé.
29 Ouvindo isto, os seus discípulos foram tomar o seu corpo e o depositaram num sepulcro.
30 Te nchaa cue tée ní táúchíúⁿ Jèsús cuáháⁿ cáháⁿ tnúhu Yá Ndiǒxí núú ñǎyiu ní ndexìo‑güedé núú‑gǎ te ní ngüíta‑güedé nácàni tnúhu‑güedé nchaa nàcuáa ní quide‑güedé ndɨhɨ nchaa nàcuáa ní dánèhé ñáhá‑güedě xií‑yu.
30 Os apóstolos voltaram para junto de Jesus e contaram-lhe tudo o que haviam feito e ensinado.
31 Te Jèsús ní xáhaⁿ‑gǎ xii‑güedé:
31 Ele disse-lhes: Vinde à parte, para algum lugar deserto, e descansai um pouco. Porque eram muitos os que iam e vinham e nem tinham tempo para comer.
32 Te Jèsús cuánguee‑gá bàrcú ndɨhɨ mee‑ni cuè tée ní táúchíúⁿ‑gǎ cáháⁿ tnúhu‑gá, te cuáháⁿ‑gá ndɨhɨ‑güedé ɨɨⁿ xichi núú ñà túú ñǎyiu ndècu.
32 Partiram na barca para um lugar solitário, à parte.
33 Dico vài ñáyiu ní cutnùní iní‑yu sá dɨ́ú‑gǎ ñúhú bàrcú‑áⁿ cuǎháⁿ ndɨhɨ cue tée xìca cuu ndɨhɨ‑gá, te nchaa ñuú cáá yàtni xíáⁿ nǐ quee ñáyiu xǐxinú‑yu cuáháⁿ núú nǐ quidé‑yu cuèndá quexìo Jesús, te sa ndècú‑yu xíáⁿ nǐ quexìo‑gá.
33 Mas viram-nos partir. Por isso, muitos deles perceberam para onde iam, e de todas as cidades acorreram a pé para o lugar aonde se dirigiam, e chegaram primeiro que eles.
34 Te òré ní quene Jèsús xɨtɨ́ bàrcú, te ní xiní‑gá cuéhé víhí ñǎyiu xǐxúcu núú nǐ quexìo‑gá‑áⁿ, te ní cundàhú iní ñáhá‑gǎ xií‑yu chi ndècú‑yu dàtná xǐndecu cue mběé cue quɨtɨ ñá túú tòli‑xi, te ío vài núú sǎ nǐ ngüíta‑gá ní dácuáhá ñàha‑gá xií‑yu.
34 Ao desembarcar, Jesus viu uma grande multidão e compadeceu-se dela, porque era como ovelhas que não têm pastor. E começou a ensinar-lhes muitas coisas.
35 Te sátá tá cuàa cuáháⁿ te ní sáháⁿ cue tée xìca cuu ndɨhɨ Jesús núú‑gǎ, te xǎhaⁿ‑güedě xii‑gá:
35 A hora já estava bem avançada quando se achegaram a ele os seus discípulos e disseram: Este lugar é deserto, e já é tarde.
36 Váha‑gá dandàca nchaa ñáyiu‑a chi na quɨ̀hɨ́ⁿ‑yu nchaa vehe càa xɨtɨ́ yucu‑a, ndɨhɨ nchaa ñuú cáá nchàa yatni iha cuaáⁿ‑yu sá cáxǐ‑yu —càchí‑güedé xǎhaⁿ‑güedě xii‑gá.
36 Despede-os, para irem aos sítios e aldeias vizinhas a comprar algum alimento.
37 Te Jèsús ní xáhaⁿ‑gǎ:
37 Mas ele respondeu-lhes: Dai-lhes vós mesmos de comer. Replicaram-lhe: Iremos comprar duzentos denários de pão para dar-lhes de comer?
38 Te Jèsús ní xáhaⁿ‑gǎ xii‑güedé:
38 Ele perguntou-lhes: Quantos pães tendes? Ide ver. Depois de se terem informado, disseram: Cinco, e dois peixes.
39 Te Jèsús ní xáhaⁿ‑gǎ xii nchaa ñáyiu sá ná nìhí tnáhǎ‑yu cuu tɨtnɨ́ xichí‑yu, te ngóo‑yu nchaa núú cǔhú cuíí càa xíáⁿ.
39 Ordenou-lhes que mandassem todos sentar-se, em grupos, na relva verde.
40 Te nchaá‑yu ní ngóo‑yu, te dava xichí‑yu ní ngóo ɨɨⁿ cièndú‑yu, te dava xichí‑yu ní ngóo údico úxí‑yu.
40 E assentaram-se em grupos de cem e de cinqüenta.
41 Te sátá nǐ ndɨhɨ́‑yu ní ngóo, te ní queheⁿ Jèsús ndɨ ùhúⁿ pàá ndɨ úú chácá‑ǎⁿ, te ní ndacoto‑gá andɨu te ní ndacáⁿ táhú‑gǎ núú Yǎ Ndiǒxí, te dǎtnùní ní táhú cuèchi‑gá pàá‑áⁿ te ní sáñaha‑gǎ xii cue tée xìca cuu ndɨhɨ‑gá ní dácǎhñu‑güedé nchaa ñáyiu‑áⁿ nǐ xexí‑yu. Te dɨu‑ni ducaⁿ nǐ quide tucu‑gá úú chácá‑ǎⁿ.
41 Então tomou os cinco pães e os dois peixes e, erguendo os olhos ao céu, abençoou-os, partiu-os e os deu a seus discípulos, para que lhos distribuíssem, e repartiu entre todos os dois peixes.
42 Te nchaá‑yu ní xexí‑yu ní ndahá xɨtɨ́‑yu.
42 Todos comeram e ficaram fartos.
43 Te sátá nǐ túhú cóhǒ‑yu te ní nadatàcá‑güedé nchaa sá nǐ quendóo, te ní chítú ùxúú tnàhá tɨ́dihi mee‑ni sǎ nǐ quendóo núú ùhúⁿ‑ni pàá, ndɨhɨ núú ùú‑ni chácá.
43 Recolheram do que sobrou doze cestos cheios de pedaços, e os restos dos peixes.
44 Te nchaa ñáyiu ní xexi‑áⁿ chi xǐnu úhúⁿ mǐl mee‑ni cuè tée chi dɨu‑ni cue tée‑áⁿ nǐ quɨ́úndehu, te dɨ̀ɨⁿ ñáyiu dɨ̀hɨ́ ndɨhɨ cue landú.
44 Foram cinco mil os homens que haviam comido daqueles pães.
45 Te òré‑ni‑áⁿ nǐ xáhaⁿ Jèsús xii cue tée xìca cuu ndɨhɨ‑gá sá quěe‑güedé bàrcú codonùu‑güedé quɨ́hɨ́ⁿ‑güedé ɨɨⁿ ñuú nání Bètsaidá cáá ndàa ɨngá xio yuhu làgúná núú ndécú‑güedě‑áⁿ, te mee‑gǎ quendóo‑gá cada ndee ìní tnáhá‑gǎ ndɨhɨ cue ñáyiu.
45 Imediatamente ele obrigou os seus discípulos a subirem para a barca, para que chegassem antes dele à outra margem, em frente de Betsaida, enquanto ele mesmo despedia o povo.
46 Te sátá nǐ yáha ní quide ndee ìní tnáhá‑gǎ ndɨhɨ́‑yu, te ní xica‑gá cuáháⁿ‑gá ɨɨⁿ tɨndúú cáá yàtni xíáⁿ cuèndá cáháⁿ ndɨhɨ‑gá Yǎ Ndiǒxí.
46 E despedido que foi o povo, retirou-se ao monte para orar.
47 Te òré sa ní cundɨquɨⁿ te bàrcú sá ñúhú cuè tée xìca cuu ndɨhɨ‑gá sa cuáháⁿ‑xi ndéé cuádava xɨtɨ́ làgúná‑áⁿ, te mee‑gǎ ndécú‑gǎ ɨɨⁿ núú tɨ̀ndúú.
47 À noite, achava-se a barca no meio do lago e ele, a sós, em terra.
48 Te túu ndèhe‑gá sá sǔúní ndòho‑güedé tá dàcaca‑güedé bàrcú‑áⁿ cuǎháⁿ, chi cuèndá ndàa nacuáa cuáháⁿ‑xi‑áⁿ duha véxi táchí te nàtúndaha‑xi. Te ɨngá nduu‑ǎⁿ tàcuíhndá‑gá sa ní cuyatni vií‑nǎ Jèsús bàrcú ñúhú‑güedě‑áⁿ, dico núú ndute tá xìca‑gá cuáháⁿ te luha‑ná te yáha ñaha‑gǎ xii‑güedé ní cùu.
48 Vendo-os se fatigarem em remar, sendo-lhes o vento contrário, foi ter com eles pela quarta vigília da noite, andando por cima do mar, e fez como se fosse passar ao lado deles.
49 — ausente —
49 À vista de Jesus, caminhando sobre o mar, pensaram que fosse um fantasma e gritaram;
50 — ausente —
50 pois todos o viram e se assustaram. Mas ele logo lhes falou: Tranqüilizai-vos, sou eu; não vos assusteis!
51 Te Jèsús cuánguee‑gá xɨtɨ́ bàrcú ñúhú‑güedě‑áⁿ, te sátá cuǎnguee‑gá te òré‑ni ní ngüɨ́ñɨ́ táchí, te ní cuñúhu vìhi‑güedé.
51 E subiu para a barca, junto deles, e o vento cessou. Todos se achavam tomados de um extremo pavor,
52 Te ducaⁿ chi cue tée‑áⁿ ñà túú ní cùtnuní iní‑güedé nása quìde‑gá, chi ñá túú ní cùtnuní váha iní‑güedé nàcuáa ndùu sá nǐ quide‑gá òré ní nadacàyá‑gá pàá, chi ío nɨɨ dɨ̌quɨ́‑güedě.
52 pois ainda não tinham compreendido o caso dos pães; os seus corações estavam insensíveis.
53 Te ní yáha‑güedé ndɨhɨ‑gá ndàa ɨngá xio yuhu làgúná, te ní sáá‑güedé ndɨhɨ‑gá yucu cue tée ñuú Genesàrét. Te yàcáⁿ ní dácútú ndèé‑güedé bàrcú‑güedé yuhu làgúná.
53 Navegaram para o outro lado e chegaram à região de Genesaré, onde aportaram.
54 Te òré ní quene Jèsús ndɨhɨ cue tée xìca cuu ndɨhɨ‑gá xɨtɨ́ bàrcú, te nchaa ñáyiu xǐndecu‑áⁿ nǐ cutnùní iní‑yu sá dɨ́ú‑gǎ.
54 Assim que saíram da barca, o povo o reconheceu.
55 Te ñáyiu‑áⁿ ndɨ̌hɨ‑ni ní sáháⁿ‑yu nchaa núú xǐndecu cue ñáyiu cùhú, te cue ñáyiu cùhú‑áⁿ nǐ quée‑yu xíto nchìdo ñahá‑yu cuáháⁿ ndɨ tnahá ɨɨⁿ ɨɨⁿ xichi núú nìhí‑yu tnúhu quèxio Jesús.
55 Percorrendo toda aquela região, começaram a levar, em leitos, os que padeciam de algum mal, para o lugar onde ouviam dizer que ele se encontrava.
56 Te nchaa ñuú náhnú ndɨ̀hɨ nchaa ñuú lǐhli núú cuàháⁿ Jèsús, ducaⁿ xǐndecá‑yu nchaa ñáyiu cùhú cuáháⁿ xɨtɨ́ ñuú sàcáⁿ ñáhǎ‑yu núú‑gǎ cuèndá cada tátna ñaha‑gǎ xií‑yu. Te dɨu‑ni ducaⁿ xǐquidé‑yu nchaa dava‑gá xichi núú cuàháⁿ‑gá núú xǐndecu cue ñáyiu, te càháⁿ ndàhú‑yu núú‑gǎ sá ná dáñá‑gǎ tnándeé cue ñáyiu cùhú‑áⁿ cuědìcó luha yuhu dǒó‑gǎ cuèndá ndúha‑yu. Te nchaa ñáyiu cùhú ní tnándeé yuhu dǒó‑gǎ ní ndúha‑yu.
56 Onde quer que ele entrasse, fosse nas aldeias ou nos povoados, ou nas cidades, punham os enfermos nas ruas e pediam-lhe que os deixassem tocar ao menos na orla de suas vestes. E todos os que tocavam em Jesus ficavam sãos.
Atalhos do teclado
- Capítulo anterior←
- Próximo capítulo→
- Versículo anteriork
- Próximo versículoj
- Limpar seleçãoEsc
- Esta ajuda?
Estude este capítulo no WhatsApp
Peça à IA da Bíblia Fala para explicar Marcos 6, comparar traduções ou montar um estudo — tudo direto pelo WhatsApp.