João 4
Peñoles Mixtec NT (MIL_TBL) vs NVT
1 Te ní níhí cue tée cùu fariséú tnúhu sá vài‑gá ñáyiu ta chìnchícúⁿ ñáhá xìi Jesús. Te ducaⁿ vài‑gá‑yu ta dàcuandute‑gá cuáháⁿ dàcúúxí tě Juàá.
1 Jesus sabia que os fariseus tinham ouvido dizer que ele batizava e fazia mais discípulos que João,
2 Te cuěi ñá dɨ́ú mèe‑gá dácuàndute ñaha‑gá xií‑yu, dico cue tée xìca cuu ndɨhɨ‑gá dácuàndute ñaha‑güedé xií‑yu.
2 embora Jesus mesmo não os batizasse, e sim seus discípulos.
3 Te ní níhí Jèsús tnúhu nàcuáa càháⁿ cue tée cùu fariséú, núu ní ndee‑gá distrìtú Jùdeá cuánuhú tucu‑gá distrìtú Galìleá.
3 Assim, deixou a Judeia e voltou para a Galileia.
4 Te ichi ñùhu‑gá ní nayáha‑gá distrìtú Sàmariá.
4 No caminho, teve de passar por Samaria.
5 Te ní sáá‑gá ɨɨⁿ ñuú nání Sìcár te ñuú‑áⁿ yɨ́ndèhu‑xi distritú Sàmariá. Te xíáⁿ cáá yàtni ñuhu núú nǐ sáha táhú ndǐi Jàcób déhe ndíi ndíi Chèé.
5 Chegou ao povoado samaritano de Sicar, perto do campo que Jacó tinha dado a seu filho José.
6 Te yàcáⁿ cáá dòco ní cuu cuèndá ndíi Jàcób. Te cùu‑xi datná cuádava nduu ñùhu Jesús ichi, te ío ní xàú‑gá nǔu ní sáá‑gá yuhu dòco‑áⁿ nǐ ngóo‑gá ndétàtú‑gá.
6 O poço de Jacó ficava ali, e Jesus, cansado da longa caminhada, sentou-se junto ao poço, por volta do meio-dia.
7 Te ní xica cue tée xìca cuu ndɨhɨ‑gá cuáháⁿ‑güedé xɨtɨ́ ñuú Sìcár cuánguaaⁿ‑güedé sá cáxí‑güedě. Te yuhu dòco‑áⁿ núcǒo‑gá ní sáá ɨɨⁿ ñadɨ̀hɨ́ ñaha distrìtú Sàmariá véxi quéhnu‑aⁿ ndute, te ní xáhaⁿ Jèsús: —Taxi táhú luha ndute na còho‑í —càchí‑gá xáhaⁿ‑gǎ.
7 Pouco depois, uma mulher samaritana veio tirar água, e Jesus lhe disse: “Por favor, dê-me um pouco de água para beber”.
8 — ausente —
8 Naquele momento, seus discípulos tinham ido ao povoado comprar comida.
9 Te ní xáhaⁿ ñàdɨhɨ́‑áⁿ: —¿Ná cuèndá da núù‑í xìcáⁿ‑n ndùte coho‑n? Te yòhó cúú‑n těe isràél, te yúhú cúù‑í ñaha Sàmariá —càchí‑aⁿ xǎhaⁿ‑aⁿ xìi‑gá. Te ducaⁿ nǐ xáhaⁿ‑aⁿ, chi ñá túú ndècu váha ñáyiu isràél ndɨhɨ ñáyiu distrìtú Sàmariá.
9 A mulher ficou surpresa, pois os judeus se recusam a ter qualquer contato com os samaritanos. “Você é judeu, e eu sou uma mulher samaritana”, disse ela a Jesus. “Como é que me pede água para beber?”
10 Te ní xáhaⁿ Jèsús xii‑aⁿ: —Ñá cútnùní iní‑n nǎ taxi Yá Ndiǒxí xii‑n, te ni ñǎ cútnùní iní‑n yòo xicáⁿ ndute núú‑n. Te núu dìcó xìní‑n yòo cuu yúhú á, te da mee‑n cǎcáⁿ‑n ndùte núù‑í coho‑n, te yúhú taxi‑í ndute cundecu ndɨhɨ‑n nǔú cuàháⁿ núú věxi —càchí‑gá xáhaⁿ‑gǎ.
10 Jesus respondeu: “Se ao menos você soubesse que presente Deus tem para você e com quem está falando, você me pediria e eu lhe daria água viva”.
11 Te ní xáhaⁿ tùcu ñadɨhɨ́‑áⁿ: —Tǎtá, nì sá quěhnu‑n ndùte ñá túú nèhe‑n, te doco‑a cùnú víhí, te ñá túú ndèé quɨ́ngueheⁿ‑n ndùte taxi‑n coho‑í.
11 “Mas você não tem corda nem balde, e o poço é muito fundo”, disse ela. “De onde tiraria essa água viva?
12 Ndíi Jàcób ñaní tnáhá‑ndɨ̌ ní xíndecu ndèé sanaha nǐ cadúha ndíi doco‑a nǐ tóo ndute ní xihi ndíi, ndɨhɨ nchaa déhe ndíi, ndɨhɨ nchaa quɨtɨ ndíi, te ní ndóo cùu cuendá‑ndɨ́. ¿Te násai, te yòhó cúnùu‑gá‑n dàcúúxí ndǐi‑ǎⁿ? —càchí‑aⁿ xǎhaⁿ‑aⁿ xìi‑gá.
12 Além do mais, você se considera mais importante que nosso antepassado Jacó, que nos deu este poço? Como pode oferecer água melhor que esta que Jacó, seus filhos e seus animais bebiam?”
13 Te ní xáhaⁿ Jèsús: —Nchaa ñáyiu xìhi ndute doco‑a, te vá cúú větú dúcáⁿ ìní‑yu chi dayìchí ñáhá‑ní tùcu‑xi ndute‑a.
13 Jesus respondeu: “Quem bebe desta água logo terá sede outra vez,
14 Dico nchaa ñáyiu na còho ndute na cuáñaha‑ǐ, te vá ɨ́ɨ́ⁿ ndùu‑gá dayìchí ñáhá‑xí ndùte‑áⁿ xií‑yu, chi ndute cuáñaha‑ǐ cúú‑xí ndùte váha‑gá. Te dàtná quéé nìhni ndute xɨtɨ́ doco‑a, nchaa‑ni nduu ñùhu ñá túú yìchí, ducaⁿ sǎtnahá‑xi cada‑xi chi candeca‑xi iní‑yu nɨ caa nɨ quɨ́hɨ́ⁿ, te núu na còhó‑yu ndute cuáñaha yǔhú —càchí‑gá xáhaⁿ‑gǎ xii‑aⁿ.
14 mas quem bebe da água que eu dou nunca mais terá sede. Ela se torna uma fonte que brota dentro dele e lhe dá a vida eterna”.
15 Te ní xáhaⁿ‑aⁿ: —Tǎtá, taxi ndute‑áⁿ ná còho‑í cuèndá sá vǎ dáyìchí ñáhá tnàhí‑gá‑xi ndute. Te vá quíxí‑gǎ‑í quixi quéhnu‑í ndute doco‑a —càchí‑aⁿ xǎhaⁿ‑aⁿ xìi‑gá.
15 “Por favor, senhor, dê-me dessa água!”, disse a mulher. “Assim eu nunca mais terei sede nem precisarei vir aqui para tirar água.”
16 Te ní xáhaⁿ Jèsús: —Cuàháⁿ cuángàna yɨɨ‑n, te quixi‑ndo ìha —cachí‑gá xáhaⁿ‑gǎ xii‑aⁿ.
16 “Vá buscar seu marido”, disse Jesus.
17 Te ní xáhaⁿ‑aⁿ: —Ñá túú yɨ̀ɨ‑í —càchí‑aⁿ xǎhaⁿ‑aⁿ xìi‑gá. Te ní xáhaⁿ tùcu Jesús: —Ndáá càháⁿ‑n sǎ ñà túú yɨ̀ɨ‑n.
17 “Não tenho marido”, respondeu a mulher. Jesus disse: “É verdade. Você não tem marido,
18 Dico ní cuu úhúⁿ tée cǎndeca‑n, te tée ndèca‑n vitna chi ñá dɨ́ú yɨ̀ɨ‑n cuu‑dé, te ndáá càháⁿ‑n sǎ ñà túú yɨ̀ɨ‑n —cachí‑gá xáhaⁿ‑gǎ xii‑aⁿ.
18 pois teve cinco maridos e não é casada com o homem com quem vive agora. Certamente você disse a verdade”.
19 Te sá dúcáⁿ nǐ xáhaⁿ‑gǎ nǔu ní xáhaⁿ tùcu‑aⁿ: —Tǎtá, yúhú sání ìní‑í sá yòhó cúú‑n ɨ̀ɨⁿ tée càháⁿ tnúhu Yá Ndiǒxí.
19 “O senhor deve ser profeta”, disse a mulher.
20 Te cue ñaní tnáhá‑ndɨ̌ ní xíndecu ndéé sanaha nǐ xóo cada càhnú‑yu Yá Ndiǒxí tɨndúú‑a, dico nchòhó ñáyiu isràél càchí‑ndó sǎ nděé ñuú Jerusàlén cada càhnu‑o‑gá —càchí‑aⁿ xǎhaⁿ‑aⁿ xìi‑gá.
20 “Então diga-me: por que os judeus insistem que Jerusalém é o único lugar de adoração, enquanto nós, os samaritanos, afirmamos que é aqui, no monte Gerizim, onde nossos antepassados adoraram?”
21 Te ní xáhaⁿ Jèsús xii‑aⁿ: —Ɨɨⁿ tnúhu na càháⁿ‑í‑a, te quɨndáá iní‑n. Sa ta cùyatni sáá nduu sá ñà dɨ́ú‑gǎ mee‑ni tɨ̀ndúú‑a, te ni ñà dɨ́ú‑gǎ mee‑ni ñùú Jerusàlén cada càhnu‑ndo Tátá‑ó Dǔtú Ndiǒxí, chi nděni ní cuu cada càhnu‑ndo‑gá.
21 Jesus respondeu: “Creia em mim, mulher, está chegando a hora em que já não importará se você adora o Pai neste monte ou em Jerusalém.
22 Te nchòhó cue ñáyiu Sàmariá chi ñá cútnùní iní‑ndó nǎ cúú sǎ quídé càhnu‑ndo, dico nchúhú ñáyiu isràél, chi cùtnuní iní‑ndɨ́ ná cúú sǎ quídé càhnu‑ndɨ́. Chi ɨɨⁿ tée isràél véxi‑dé dàcácu nihnu‑dé ñáyiu cuèndá vá quɨ̀hɨ́ⁿ‑yu núú ùhú núú ndàhú.
22 Vocês, samaritanos, sabem muito pouco a respeito daquele a quem adoram. Nós adoramos com conhecimento, pois a salvação vem por meio dos judeus.
23 Te není vitna ngüíta‑yu cada càhnu ndisá‑yu Tǎtá‑ó Dǔtú Ndiǒxí, te cadá‑yu nɨ yùhu nɨ iní‑yu sá cúú‑xí‑gǎ, chi mee‑gǎ ducaⁿ cuìní‑gá cadá‑yu cada càhnú‑yu‑gá.
23 Mas está chegando a hora, e de fato já chegou, em que os verdadeiros adoradores adorarão o Pai em espírito e em verdade. O Pai procura pessoas que o adorem desse modo.
24 Te Yá Ndiǒxí chi ɨɨⁿ espíritú cúú‑gǎ. Te nchaa ñáyiu na càda cahnu ñaha, te cadá‑yu nɨ yùhu nɨ iní‑yu sá cúú‑xí‑gǎ te cadá‑yu dàtná càháⁿ tnúhu‑gá —càchí‑gá xáhaⁿ‑gǎ xii‑aⁿ.
24 Pois Deus é Espírito, e é necessário que seus adoradores o adorem em espírito e em verdade”.
25 Te ní xáhaⁿ ñàdɨhɨ́‑áⁿ: —Xìní‑í sá quíxí těe cùu Mesiás, tée càchí‑güedé nání Crìstú. Te tée‑ǎⁿ ná sàá‑dé, te cachí tnúhu ndáá‑dé nàcuáa cuu —càchí‑aⁿ xǎhaⁿ‑aⁿ xìi‑gá.
25 A mulher disse: “Eu sei que o Messias (aquele que é chamado Cristo) virá. Quando vier, ele nos explicará tudo”.
26 Te ní xáhaⁿ Jèsús: —Dɨu tée‑áⁿ cúú yǔhú tée ndàtnúhu ndɨhɨ‑n —càchí‑gá xáhaⁿ‑gǎ xii‑aⁿ.
26 Então Jesus lhe disse: “Sou eu, o que fala com você!”.
27 Te òré‑áⁿ nǐ ndexìo cue tée xìca cuu ndɨhɨ‑gá, te ní cuñúhu‑güedé sá ndátnǔhu‑gá ndɨhɨ ñadɨ̀hɨ́‑áⁿ. Dico ni ɨ̀ɨⁿ‑güedé ñá ní xìcáⁿ tnúhú‑güedě núú‑gǎ nǔu ná cuèndú ndátnǔhu‑gá ndɨhɨ ñadɨ̀hɨ́‑áⁿ.
27 Naquele momento, seus discípulos voltaram. Ficaram surpresos de encontrá-lo falando com uma mulher, mas nenhum deles se atreveu a perguntar: “O que o senhor quer?” ou “Por que conversa com ela?”.
28 Ducaⁿ te ní dándǒo ñadɨ̀hɨ́‑áⁿ yoó ndute‑aⁿ xíáⁿ, te ní xica‑aⁿ cuánuhú‑aⁿ ñuú cútnǔhu‑aⁿ ñáyiu cuèndá Jèsús.
28 A mulher deixou sua vasilha de água junto ao poço e correu de volta para o povoado, dizendo a todos:
29 Te ní xáhaⁿ‑aⁿ: —Chí nèhé ná quɨ̀hɨ́ⁿ‑ó, chi quiní‑ndó nǎ cúú ɨ̀ɨⁿ tée nùcóo yuhu dòco‑áⁿ nǔu ñá dɨ́ú Crìstú Yaá ní tendaha Yǎ Ndiǒxí véxi ñuyíú‑a cùu‑dé nǔu ní cáháⁿ ndáá‑dé nàcuáa cùu ndecu‑í —càchí‑aⁿ xǎhaⁿ‑aⁿ xìí‑yu.
29 “Venham ver um homem que me disse tudo que eu já fiz na vida! Será que não é ele o Cristo?”.
30 Te sá nǐ níhí ñǎyiu ñuú‑áⁿ tnǔhu, xíǎⁿ ní xicá‑yu cuáháⁿ‑yu.
30 Então as pessoas saíram do povoado para vê-lo.
31 Te òré vátá sàá‑gá‑yu xíáⁿ nǐ xáhaⁿ cuè tée xìca cuu ndɨhɨ‑gá xii‑gá: —Mèstrú, cudèhñu na cudehñu‑o —cachí‑güedé xǎhaⁿ‑güedě xii‑gá.
31 Enquanto isso, os discípulos insistiam com Jesus: “Rabi, coma alguma coisa”.
32 Te ní xáhaⁿ‑gǎ: —Ndècu ɨɨⁿ sá cáxì‑í, ɨɨⁿ sá ñà túú xìní nchòhó —càchí‑gá xáhaⁿ‑gǎ xii‑güedé.
32 Ele, porém, respondeu: “Eu tenho um tipo de alimento que vocês não conhecem”.
33 Te cue tée xìca cuu ndɨhɨ‑gá xǐtnàha‑güedé: —Váa ìó ñáyiu ní quixi nehe sá nǐ xexi‑gá nǔu duha càháⁿ‑gá —càchí‑güedé xǐtnàha‑güedé.
33 Os discípulos perguntaram uns aos outros: “Será que alguém lhe trouxe comida?”.
34 Te ní xáhaⁿ‑gǎ: —Dàtná cuìní‑ndó cùu vétú iní‑ó òré xéxí‑ó, ducaⁿ cùu vétú iní‑í quídè‑í nchaa nàcuáa ní cáháⁿ Yǎ Ndiǒxí Yaá ní tendaha ñàha xii‑í véxi‑í ñuyíú‑a, te chìuⁿ‑gá ío cùdɨ́ɨ́ ìní‑í dandɨ̀hɨ‑í.
34 Então Jesus explicou: “Meu alimento consiste em fazer a vontade daquele que me enviou e em terminar a sua obra.
35 Te nchòhó càchí‑ndó sǎ cùmání cǔmí‑gǎ yóó te cuu itú. Dico yúhú càchí‑í sá cùndehe‑ndo ñáyiu‑ǎⁿ, chi sa ndècu túha‑yu, dàtná cúú‑nǎ itú sá sà ní cuu‑ná natahu‑o cùú‑yu, chi sa ndècu túha‑ná‑yu cundedóho‑yu tnúhu‑í.
35 Vocês não costumam dizer: ‘Ainda faltam quatro meses para a colheita’? Mas eu lhes digo: despertem e olhem em volta. Os campos estão maduros para a colheita.
36 Te dàtná cúú ñǎyiu nàtahu itú chi sa cúhuⁿ yáhu‑yu, ducaⁿ sǎtnahá‑xi cùu ñáyiu na càháⁿ tnúhu‑í, chi cuáñaha‑ǐ sá ndúú tǎhǔ‑yu na sàá nduu. Te nchaa ñáyiu na tnɨ̀ɨ tnúhu‑í te nduu táhǔ‑yu cundecu‑í ndɨhɨ́‑yu nɨ caa nɨ quɨ́hɨ́ⁿ. Te dàtná cúú ñǎyiu ní chihi tatá‑xi, ndɨhɨ ñáyiu ní natahu ìtú‑xi cùdɨ́ɨ́‑nǎ iní‑yu. Ducaⁿ sǎtnahá‑xi cùu ñáyiu na càháⁿ tnúhu‑í.
36 Os que colhem já recebem salário, e os frutos que ajuntam são as pessoas que passam a ter a vida eterna. Que alegria espera tanto o que semeia como o que colhe!
37 Chi ndáá quéé‑xí nàcuáa cuáháⁿ ɨɨⁿ cuèndú sá càchí‑xi: “Tucu tée ní chihi tatá, te tucu tée ní natahu”, duha cuáháⁿ cuèndú‑áⁿ.
37 Vocês conhecem o ditado: ‘Um semeia e outro colhe’. E é verdade.
38 Te yúhú tendaha ñaha‑ǐ xii‑ndo quɨ̌hɨ́ⁿ‑ndó cǎháⁿ‑ndó tnǔhu‑í núú sà ní yáha‑güedé ní cáháⁿ‑güedé tnúhu‑í. Te nchòhó quɨ́hɨ́ⁿ‑ndó dìcó‑nǎ nduu cuèndá‑ndó chìuⁿ‑áⁿ —càchí‑gá xáhaⁿ‑gǎ xii‑güedé.
38 Eu envio vocês para colher onde não semearam; outros realizaram o trabalho, e agora vocês ajuntarão a colheita”.
39 Te ío cuéhé ñǎyiu ñuú‑áⁿ nǐ xíndèdóho‑yu cuèndú ní cani ñadɨ̀hɨ́‑áⁿ nǔǔ‑yu sá Jèsús ní xáhaⁿ‑gǎ nchaa nàcuáa quìde‑aⁿ, te xíǎⁿ ío vàí‑yu ní sándáá iní‑yu Jèsús.
39 Muitos samaritanos do povoado creram em Jesus por causa daquilo que a mulher relatou: “Ele me disse tudo que eu já fiz!”.
40 Te ní quexìó‑yu núú ndécú‑gǎ, te ní cáháⁿ ndàhú‑yu núú‑gǎ sá quéndǒo‑gá ñuú‑yu, núu xíǎⁿ ní xíndecu‑gá ndɨhɨ́‑yu úú nduu.
40 Quando saíram para vê-lo, insistiram que ficasse no povoado. Jesus permaneceu ali dois dias,
41 Te ío cuéhé‑gǎ‑yu ní sándáá iní‑yu tnúhu ní cáháⁿ méé‑gǎ.
41 e muitos outros ouviram sua palavra e creram.
42 Te ní xáhǎⁿ‑yu xii ñadɨ̀hɨ́‑áⁿ: —Vitna te ñá dɨ́ú mèe‑ni tnúhu ní cáháⁿ‑n ní sàndáá iní‑ndɨ́‑gá, chi ní cáháⁿ méé‑gǎ ní xíndedóho‑ndɨ́ vitna núu ní sándáá ndisa iní‑ndɨ́ sá dɨ́ú‑gǎ cúú‑gǎ Crìstú Yaá ní tendaha Yǎ Ndiǒxí véxi ñuyíú‑a dàcácu nihnu‑gá ñáyiu núú ùhú núú ndàhú —càchí‑yu xǎhǎⁿ‑yu xii‑aⁿ.
42 Então disseram à mulher: “Agora cremos, não apenas por causa do que você nos contou, mas porque nós mesmos o ouvimos. Agora sabemos que ele é, de fato, o Salvador do mundo”.
43 Te nduu úní ní nucúhuⁿ Jèsús ichi cuáháⁿ‑gá distrìtú Galìleá.
43 Depois daqueles dois dias, Jesus partiu para a Galileia.
44 Te cuáháⁿ‑gá yàcáⁿ, chi mee‑gǎ ní cachí‑gá sá nǔu ɨɨⁿ tée na càháⁿ‑dé tnúhu Yá Ndiǒxí ñuú núú nǐ cacu‑dé, te ñá túú nèhé‑yu sá yɨ́ñùhu núú‑dě.
44 Ele mesmo tinha dito que um profeta não é honrado em sua própria terra.
45 Te òré ní sáá‑gá distrìtú Galìleá, te ío váha ní cuu iní ñáhǎ‑yu xii‑gá, chi cuèndá tnàhá‑yu ní xíndecu ndɨhɨ‑gá vico pàscuá ñuú Jerusàlén. Te yàcáⁿ ní xiní‑yu nchaa sá nǐ quide‑gá.
45 Mas, uma vez que os galileus haviam estado em Jerusalém para a festa da Páscoa e visto tudo que Jesus fizera, eles o receberam.
46 Te ní sáháⁿ tucu‑gá ñuú Cànaá ɨɨⁿ ñuú yɨ́ndèhu distritú Galìleá, núú nǐ nadatɨ̀u‑gá ndute ní nduu‑xi vìnú. Te ñuú Capèrnaúm ndécú ɨ̀ɨⁿ tée ndèé chíúⁿ nǔú těe cùu gobiernú, te tée‑áⁿ cùhú ɨɨⁿ déhe‑dé.
46 Enquanto Jesus viajava pela Galileia, chegou a Caná, onde tinha transformado água em vinho. Perto dali, em Cafarnaum, havia um oficial do governo cujo filho estava muito doente.
47 Te ní níhí‑dě tnúhu sá nǐ ndee Jèsús distrìtú Jùdeá ní ndexìo‑gá distrìtú Galìleá, núu ní sáháⁿ‑dé núú ndécú‑gǎ, te ní cáháⁿ ndàhú‑dé núú‑gǎ sá quɨ̀hɨ́ⁿ‑gá cada tátna‑gá déhe‑dé, chi sa ndècu‑na‑dé sá cùú‑dé.
47 Quando soube que Jesus viera da Judeia para a Galileia, foi até ele e suplicou que fosse a Cafarnaum para curar seu filho, que estava à beira da morte.
48 Te ní xáhaⁿ Jèsús xii‑dé: —Nchòhó, chi vá quɨ̀ndáá iní ñáhá‑ndó xìi‑í te núu vá cádà‑í ɨɨⁿ sá vǎ yǒo tnàhí ndàcu cada quiní‑ndó —càchí‑gá xáhaⁿ‑gǎ xii‑dé.
48 Jesus exclamou: “Jamais crerão, a menos que vejam sinais e maravilhas!”.
49 Te ní xáhaⁿ tùcu tée cùhú déhe‑xi‑áⁿ xii‑gá: —Tǎtá, cundee ìní‑n ná quɨ̀hɨ́ⁿ‑ni‑o càda tátna‑n děhe‑í ná cuu‑dé, chi càhú víhí tnàhá‑dé —càchí‑dé xǎhaⁿ‑dě xii‑gá.
49 O oficial implorou: “Senhor, por favor, venha antes que meu filho morra”.
50 Te ní xáhaⁿ Jèsús: —Cuanùhú te quiní‑n nǎ ní ndúha déhe‑n —càchí‑gá xáhaⁿ‑gǎ xii‑dé. Te ní sándáá iní‑dé tnúhu ní cáháⁿ Jèsús, te cuánuhú‑dé.
50 “Volte!”, disse Jesus. “Seu filho viverá.” O homem creu nas palavras de Jesus e partiu para casa.
51 Te ñùhu‑dé ichi cuánuhú‑dé ní sánú tnàhá ñáhá cuè tée xìnu cuechi núú‑dě. Te ní xáhaⁿ‑güedě sá sà ta ndúha déhe‑dé cuáháⁿ.
51 Enquanto estava a caminho, alguns de seus servos vieram a seu encontro com a notícia de que seu filho estava vivo e bem.
52 Te ní xícáⁿ tnúhú‑dě núú‑güedě ná òré cúú‑xí nǐ ngüíta‑xi ta quětaú cuéhé‑dě. Te ní xáhaⁿ‑güedě: —Icu dàtná òré caá ɨɨⁿ sacuaa ní nchíco‑dé cahni —càchí‑güedé xǎhaⁿ‑güedě xii‑dé.
52 Ele perguntou quando o menino havia começado a melhorar, e eles responderam: “Ontem à tarde, à uma hora, a febre subitamente desapareceu!”.
53 Te tǎtá těe cùhú‑áⁿ nǐ ndacu iní‑dé sá dɨ́ú òré ní quétaú cuéhé‑dě ní cáháⁿ ndɨhɨ‑dé Jèsús ní xáhaⁿ‑gǎ sá ndǔha déhe‑dé. Te xíǎⁿ nǔu ndɨ nchàa tée‑áⁿ vehe‑dé ní sándáá iní‑yu Jèsús.
53 Então o pai percebeu que havia sido naquele exato momento que Jesus tinha dito: “Seu filho viverá”. E o oficial e todos de sua casa creram em Jesus.
54 Te sá nǐ quide‑gá‑áⁿ cúú ǔú xito quìde‑gá sá vǎ yǒo tnàhí ndàcu cada. Te sá nǐ quide‑gá xito cùu uú‑áⁿ cúú‑xí sǎ nǐ quide‑gá cútnàhá ní ndee‑gá distrìtú Jùdeá cuánuhú‑gá distrìtú Galìleá.
54 Esse foi o segundo sinal que Jesus realizou na Galileia, depois que veio da Judeia.
Atalhos do teclado
- Capítulo anterior←
- Próximo capítulo→
- Versículo anteriork
- Próximo versículoj
- Limpar seleçãoEsc
- Esta ajuda?
Estude este capítulo no WhatsApp
Peça à IA da Bíblia Fala para explicar João 4, comparar traduções ou montar um estudo — tudo direto pelo WhatsApp.