Lucas 8

Lisǎsè̌ Athè̌ - Kayǎ Ngó̤ (KYU) vs ARA

Sair da comparação
ARA Almeida Revista e Atualizada 1993
1 Dốkhyě nyě̤tyato nuô, Jesǔ htecuốklyá rò a cuốnuô̌ tôdò̌ htuô̌ tôdò̌, tôvǐ̤ htuô̌ tôvǐ̤, rò a cuốlě hésodônyǎ pé̤ ǔ ná Cò́marya ahtyěaké̤ a tè̤thè́krṳ̂̌mila ari-akyǎ. Rò a khǒpacè̤̌ shyéthè́nyě̤ krwǒcuốkuô̌ lǔkhyě.
1 Aconteceu, depois disto, que andava Jesus de cidade em cidade e de aldeia em aldeia, pregando e anunciando o evangelho do reino de Deus, e os doze iam com ele,
2 Htuô̌to prè̤mò dố khǐnékhǐnò̌ me̤bè lǔ rò Jesǔ vè̤́htekyǎ pé̤ lǔ tahe, ná aswíasè̌ lahyǎ rò Jesǔ zasǐmé̤ pé̤ lǔ tahenuô, a krwǒcuố tố̤kuô̌. Èthǐ yětahe nuôma kryá꤮ ǔpě hénuôma, Maria (Dố ǔ è́ lǔ ná Magdalena dò̌kǔmuố̤), è ma khǐné thuô̌thyótôduô̌ o dố lǔkǔ rò Jesǔ vè̤́htekyǎ pé̤ lǔ nuôtôprè̤ hò́ rò a krwǒcuố tố̤kuô̌.
2 e também algumas mulheres que haviam sido curadas de espíritos malignos e de enfermidades: Maria, chamada Madalena, da qual saíram sete demônios;
3 Htuô̌rò Chuza dố a myákhwèní̤ pé̤ Khwí Herodè a tǎ̤muô̌tǎ̤tè̤ dố khwí hǒkǔnuô tôprè̤ amě Joanna ná Susanna ná prè̤mò dố aruô tahe krwǒcuố pa è́kuô̌lǎ lǔ. Prè̤mò yětahenuô, thyáphú èthǐ ki me̤cwó̤me̤kǒ ní̤ Jesǔ ná a prè̤dônyǎphú yětahenuôrò, èthǐ lò̌kyǎ ní̤dyédû lahyǎ arû̌ahtè̌ rò a krwǒcuốkuô̌ èthǐ akhyě.
3 e Joana, mulher de Cuza, procurador de Herodes, Suzana e muitas outras, as quais lhe prestavam assistência com os seus bens.
4 Bí kayǎ bè́mṳ dố a hyǎ pé̤tó̤ tôvǐ̤ htuô̌ tôvǐ̤ tahe hyǎoplò́ tǎ̤sûlò̌ lǔ dố Byacè Jesǔ o akhè̌nuô, Byacè dyákho pé̤ èthǐ ná ngó̤khákho tôtó̤ rò a hé,
4 Afluindo uma grande multidão e vindo ter com ele gente de todas as cidades, disse Jesus por parábola:
5 “Bètôphuố prè̤me̤prè́phú o tôprè̤. Rò tônyěkhè̌ a hyǎ pruốtǎ̤ tè̤klwǐ. Rò bí a pruốtǎ̤ tè̤klwǐ dố prè́khu akhè̌, tahehenuô a latǎ̤ dố klyádè̌kǔ, rò ǔ izí̤taprò́ cuố lò̌plǐ lǔ, htuô̌to htuphúzuố̤phú tahe hyǎihtuôekyǎ lò̌ lǔ.
5 Eis que o semeador saiu a semear. E, ao semear, uma parte caiu à beira do caminho; foi pisada, e as aves do céu a comeram.
6 Tahehenuô a latǎ̤tǒ dố lò̤́klè̌ rò bí a phè́htya akhè̌nuô, hekhu yǒ caǐ to akhu-akhyě, amò̤́ krǎthyě sǐmò̤́lò̌ prè́.
6 Outra caiu sobre a pedra; e, tendo crescido, secou por falta de umidade.
7 Tahehenuô, a latǎ̤tǒ dố thòshyáthòprǔklè̌ rò a duhtya tố̤ná thòshyáthòprǔ akhu-akhyě thòshyáthòprǔ duhtya khyábí lò̌plǐ lǔ.
7 Outra caiu no meio dos espinhos; e estes, ao crescerem com ela, a sufocaram.
8 Rò tè̤klwǐ tahehenuô a latǎ̤tǒ dố hezyeri̤zyeryákhu rò a phè́htyaduhtya rò athèhte è́klò̌ cò́ aphuố tôzè̤.”
8 Outra, afinal, caiu em boa terra; cresceu e produziu a cento por um. Dizendo isto, clamou: Quem tem ouvidos para ouvir, ouça.
9 Tè̤dyá khákho yětôtó̤nuô a thè́ hé angó̤lasá phútěnuô, a khǒpacè̤̌ tahe sudyǎ lǔ.
9 E os seus discípulos o interrogaram, dizendo: Que parábola é esta?
10 Rò a hé pé̤ èthǐ, “Cò́marya dyéthè́gněplǒ pé̤hò́ thǐ ná a htyělé̤ké̤kǔ a tè̤thè́khuthè́gně dố a dò́uốdò́bí tahe hò́ tadû́rò kayǎ dố aruô tahe agněnuô vǎ hébè pé̤ èthǐ ná ngó̤khákho prè́.
10 Respondeu-lhes Jesus: A vós outros é dado conhecer os mistérios do reino de Deus; aos demais, fala-se por parábolas, para que, vendo, não vejam; e, ouvindo, não entendam.
11 “Tè̤dyá khákho yětôtó̤nuô angó̤lasá hyǎ phútě hérò, tè̤klwǐ angó̤lasá ma Cò́marya alǎ̤angó̤ hò́.
11 Este é o sentido da parábola: a semente é a palavra de Deus.
12 Tè̤klwǐ dố a latǎ̤ cuốrwó klyálo̤ angó̤lasá ma má̤hò́ kayǎ dố a ní̤huô̌ lahyǎ Cò́marya alǎ̤angó̤ tadû́rò khǐnéricyá̤ khuklò́ hyǎphyé taphǎphekyǎ Cò́marya alǎ̤angó̤ dố èthǐ thè́plòkǔ. Htuô̌to thyáphú èthǐ thè́plò ki dídòdídyǎ dố tè̤zṳ̂́tè̤nyá̤ akǔ rò ki ní̤bè tǎ tè̤me̤lwóhteka̤ tǎmé̤nuô rò khǐnéricyá̤ khuklò́ hyǎme̤ phúnuô prè́.
12 A que caiu à beira do caminho são os que a ouviram; vem, a seguir, o diabo e arrebata-lhes do coração a palavra, para não suceder que, crendo, sejam salvos.
13 Tè̤klwǐ tǎ̤ dố lò̤́klè̌ angó̤lasá nuôma má̤hò́ kayǎ dố a ní̤huô̌ Cò́marya alǎ̤angó̤ tahe rò a thè́krṳ̂̌thè́lò̌ phyésû lahyǎ tadû́rò athyáná tè̤klwǐ dố arwí̤ sátǎ̤zǎ̤to nuô. Èthǐ zṳ̂́e lahyǎ prè́ taplô̤taplyáphú prè́. Rò bí tè̤me̤myá hyǎbè èthǐ akhè̌nuô, a tè̤zṳ̂́tè̤nyá̤ lamé̤kyǎ prè́.
13 A que caiu sobre a pedra são os que, ouvindo a palavra, a recebem com alegria; estes não têm raiz, creem apenas por algum tempo e, na hora da provação, se desviam.
14 Tè̤klwǐ latǎ̤tǒ dố thòshyáthòprǔklè̌ angó̤lasá yěnuôma má̤hò́ kayǎ dố a ní̤huô̌ Cò́marya alǎ̤angó̤ yětahenuô hò́. Manárò, bí a ohtwǒprè̤ plehyǎ akhè̌nuô, tè̤thukṳ́thè́kyǎ̤, tè̤duzá̤htyathè̌ tahe ná a mo̤ní̤ yětôhtû̌ a tè̤thè́zṳ̂́thè́lò̌ tahe khyábípé̤kyǎ lò̌ èthǐ phú thòshyáthòprǔ khyábí nuô akhu-akhyě athèprè̤́ bè́kuô̌ pǎ ǔ tôphuố꤮ to hò́.
14 A que caiu entre espinhos são os que ouviram e, no decorrer dos dias, foram sufocados com os cuidados, riquezas e deleites da vida; os seus frutos não chegam a amadurecer.
15 Tè̤klwǐ latǎ̤tǒ dố hezyeri̤zyeryákhu angó̤lasá ma má̤hò́ kayǎ dố a ní̤huô̌ Cò́marya alǎ̤angó̤ rò a zṳ̂́e cò́cû́ rò a tǒ̤ní̤ phyéma dố a thè́plòkǔ, htuô̌to a ní̤dǎ ryá Cò́marya ngó̤ rò a khyáthè́plòhtǔ tuố̤ cò́ dố athèhtephǒhtecò́.
15 A que caiu na boa terra são os que, tendo ouvido de bom e reto coração, retêm a palavra; estes frutificam com perseverança.
16 “Ǔ isǐlǐ htuô̌ mi rò ǔ taklwǒ̤bí lǔ ná cǒ̤nuô a o tôprè̤꤮ to. Má̤torò ǔ dya lǔ dố lé̤myěrè̤́ alè̤̌nuô a o tôprè̤꤮ to. Thyáphú a ki lǐ pé̤ kayǎ dố a hyǎnuô̌ tahe agně nuô, ǔ isǐlǐ htuô̌ lǔ rò ǔ dyahtya è dố mikò̌rè̤́khu.
16 Ninguém, depois de acender uma candeia, a cobre com um vaso ou a põe debaixo de uma cama; pelo contrário, coloca-a sobre um velador, a fim de que os que entram vejam a luz.
17 Tè̤pwǒ̤꤮ tôcô dố ǔ me̤uố è tahenuô, Cò́marya ki be-oluô̌hte è pǎ. Rò tè̤pwǒ̤꤮ tôcô dố ǔ me̤bí ènuô, Cò́marya ki dyéthè́gně hteluô̌ è pǎ.
17 Nada há oculto, que não haja de manifestar-se, nem escondido, que não venha a ser conhecido e revelado.
18 Bí thǐ ní̤dǎ tè̤ akhè̌nuô, ní̤dǎ tǎ̤te̤ lahyǎ. Me̤těhérò kayǎ dố a thè́gně tǎ̤te̤ htuô̌hò́ Cò́marya ahtyěaké̤ tahenuô, Cò́marya ki dyéthè́gně è́htya lốklò̌pó̤ lǔ ná a khǎlé̤lye̤ yěnuô pǎ. Manárò kayǎ dố a thè́gně prè́ takiphúprè́ tahenuô, Cò́marya ki phyéphekyǎ lò̌phe pó̤ è pǎ.”
18 Vede, pois, como ouvis; porque ao que tiver, se lhe dará; e ao que não tiver, até aquilo que julga ter lhe será tirado.
19 Jesǔ amuố̤ ná a puố̤prè̤khǔ tahe hyǎ dố lǔo, manárò ǔ yǒ oró̤oè́ talwósû́lû̌ akhu-akhyě èthǐ hyǎnuô̌ tuố̤htwóbè́ dố lǔo to.
19 Vieram ter com ele sua mãe e seus irmãos e não podiam aproximar-se por causa da concorrência de povo.
20 Kayǎ tahe hé lǔ, “Nè̤muố̤ ná nè̤ puố̤prè̤khǔ tahe hyǎihtò opò̤́ nè̤ dố aklò̌nuô. Èthǐ thè́zṳ̂́ myáhtye ná nè̤ hénuô.”
20 E lhe comunicaram: Tua mãe e teus irmãos estão lá fora e querem ver-te.
21 Jesǔ hésû èthǐ, “Lò̌꤮ kayǎ dố a ní̤huô̌ Cò́marya alǎ̤angó̤ rò a zṳ̂́enyá̤e tahe nuôma vǎmuố̤ ná vǎpuố̤vǎvyá̤ lò̌꤮ plǐ hò́.”
21 Ele, porém, lhes respondeu: Minha mãe e meus irmãos são aqueles que ouvem a palavra de Deus e a praticam.
22 Tônyěnuô Jesǔ ná a khǒpacè̤̌ tahe cuốnuô̌ dố thòklyě tôbè akǔ rò a hé èthǐ, “Pè̤ htecuố dố htyěòbè́rè̤̌ nuôtôkyě pó꤮” rò èthǐ htecuố lahyǎ.
22 Aconteceu que, num daqueles dias, entrou ele num barco em companhia dos seus discípulos e disse-lhes: Passemos para a outra margem do lago; e partiram.
23 Bí èthǐ htecuố akhè̌nuô, Jesǔ omyěsǒtapa̤, rò bínuô akhè̌, ké̤lathè́ lalyǎ hyǎdu, htyěháhó nuô̌bǎlò̌ dố thòklyěkǔ, rò èthǐ bèzò̤bèthi lò̌plǐ cò́ pwǒ̤꤮ tôprè̤.
23 Enquanto navegavam, ele adormeceu. E sobreveio uma tempestade de vento no lago, correndo eles o perigo de soçobrar.
24 A khǒpacè̤̌ tahe cuố hturyǎ̤kahtò lǔ rò a hé lǔ, “Kố꤮ Thárá, Kố꤮ Thárá! Pè̤ kíré̤ lacû́thyě lò̌hò́!”
24 Chegando-se a ele, despertaram-no dizendo: Mestre, Mestre, estamos perecendo! Despertando-se Jesus, repreendeu o vento e a fúria da água. Tudo cessou, e veio a bonança.
25 Rò a hé a khǒpacè̤̌ tahe, “Thǐ tè̤zṳ̂́tè̤nyá̤ otǒ lò̌kryá bítě?”
25 Então, lhes disse: Onde está a vossa fé? Eles, possuídos de temor e admiração, diziam uns aos outros: Quem é este que até aos ventos e às ondas repreende, e lhe obedecem?
26 Byacè ná a khǒpacè̤̌ tahe cuốtuố̤ dố Gerasene ké̤. Gerasene ké̤ yěnuôma a o bí htyěòdu bè́rè̤̌ Galilea ké̤kǔnuô.
26 Então, rumaram para a terra dos gerasenos, fronteira da Galileia.
27 Bí Jesǔ htyahò́ dố khǒkhu akhè̌nuô, a myáhtye tǎ̤sû ná vǐ̤kǔphú dố khǐné me̤bè lǔ tôprè̤ bínuô. A okhǎklo̤ nyě̤lǎhò́, rò a okuô̌ǔ dố hi to, a htecuố o prè́ dố luô̤̌kǔ dố ǔ iluố nuô̌o ná luô̤̌yěnuô akǔ prè́.
27 Logo ao desembarcar, veio da cidade ao seu encontro um homem possesso de demônios que, havia muito, não se vestia, nem habitava em casa alguma, porém vivia nos sepulcros.
28 Bí a myáhtye Jesǔ akhè̌, a cyé̤pryě̤ è́htǒ rò a hyǎ dángṳ̂lya̤ dố Jesǔ nyěhyǎ rò a cyé̤pryě̤ è́htǒhébè, “Tè̤dutè̤htǔ tadû Cò́marya aphúkhǔ Jesǔ, nè̤ kíré̤ hyǎme̤ kryá꤮ vǎ ǐtě? Vǎ kwǐthè́zò̤ nè̤, me̤cyě̤me̤cṳ̂ tǎ vǎ tǎmé̤ ní꤮.”
28 E, quando viu a Jesus, prostrou-se diante dele, exclamando e dizendo em alta voz: Que tenho eu contigo, Jesus, Filho do Deus Altíssimo? Rogo-te que não me atormentes.
29 Jesǔ yǒ vè̤́ htuô̌hò́ khǐné yě dố a ki bè htecuốkyǎ dố kayǎphè̌ yětôprè̤ alo̤ akhu-akhyě, a hé lǔ phúnuôprè́. Khǐnékhǐnò̌ me̤bècyě̤ me̤bècṳ̂ tamǒmǒ cò́ lǔ rò ǔ cò̌klò̤ma cò́ lǔtakhu khǎduô ná tò̤́htè́plye̤ htuô̌to ǔ opò̤́maní̤ cò́ lǔ tadû́rò a cwi tṳ̂̌kyǎ pé̤ prè́ tò̤́htè́plye̤ prè́. Rò khǐné nò̌htecuốkyǎ lǔ dố ké̤sè̌htyěkya̤ lò̤́tamákhu.
29 Porque Jesus ordenara ao espírito imundo que saísse do homem, pois muitas vezes se apoderara dele. E, embora procurassem conservá-lo preso com cadeias e grilhões, tudo despedaçava e era impelido pelo demônio para o deserto.
30 Jesǔ sudyǎ lǔ, “Nè̤mwi̤ ná ǔpě?”
30 Perguntou-lhe Jesus: Qual é o teu nome? Respondeu ele: Legião, porque tinham entrado nele muitos demônios.
31 Thyáphú Jesǔ ki cirya latǎ̤kyǎ tǎ èthǐ dố krò̌kǔdu krò̌kǔzǎ̤ tôkǔ tǎmé̤nuôrò, khǐné yětahe kwǐthè́zò̤ lahyǎ Byacè Jesǔ.
31 Rogavam-lhe que não os mandasse sair para o abismo.
32 Bínuôkhè̌, htyá tômṳdu kanúe tavǐtava̤phû asè bí sorò̤̌lo̤nuô. Rò khǐnékhǐnò̌ tahe kwǐthè́zò̤ Jesǔ ná a ki nò̌cuốnuô̌ o èthǐ dố htyá nuôtômṳ akǔ. Rò Jesǔ nò̌cuốnuô̌ okyǎ èthǐ bínuô.
32 Ora, andava ali, pastando no monte, uma grande manada de porcos; rogaram-lhe que lhes permitisse entrar naqueles porcos. E Jesus o permitiu.
33 Phúnuôrò khǐné yětahe htecuốkyǎ dố kayǎphè̌ nuôtôprè̤ akǔ rò a cuốnuô̌okyǎ dố htyá nuôtômṳ akǔ. Yětôphuốrò htyá yětômṳ pá̤tǎ̤ rwó lá̤taprǐ yě alo̤ rò a latǎ̤lacû́ thyěkyǎ lò̌ dố nódukǔ.
33 Tendo os demônios saído do homem, entraram nos porcos, e a manada precipitou-se despenhadeiro abaixo, para dentro do lago, e se afogou.
34 Prè̤kyě̤htyá tahe myáhtye tè̤me̤htwǒhtya ané̤ phúyě rò a klyaka̤ dyásoluô̌ cuốpye̤ pé̤lò̌ ǔ dố vǐ̤kǔ ná dốdò̌dốso tahe akǔ ná tè̤ritè̤kyǎ yětahe.
34 Os porqueiros, vendo o que acontecera, fugiram e foram anunciá-lo na cidade e pelos campos.
35 Tè̤me̤-ané̤ phúyě rò kayǎ tahe htecuốmyá lahyǎ. Èthǐ hyǎtuố̤ dố Jesǔ o rò a myáhtye lahyǎ kayǎphè̌ dố khǐné tahe htecuốkyǎ dố lǔkǔ nuôtôprè̤ thè́plòte̤ ka̤khyě hò́ rò a onyǎo bí Jesǔ khǎshyé rò a kû̌thyáhtya ryá lò̌ khyěthyá ahyeca̤. Èthǐ myáhtye lǔ rò a thè́isě lò̌plǐ cò́ lǔlé̤.
35 Então, saiu o povo para ver o que se passara, e foram ter com Jesus. De fato, acharam o homem de quem saíram os demônios, vestido, em perfeito juízo, assentado aos pés de Jesus; e ficaram dominados de terror.
36 Kayǎ dố a myáhtye Jesǔ zasǐmé̤ ka̤khyě khǐné me̤bè lǔ yětôprè̤ ná ané̤ rò a me̤kryá꤮ phútěnuô, a dônyǎplǒ pé̤ ǔ.
36 E algumas pessoas que tinham presenciado os fatos contaram-lhes também como fora salvo o endemoninhado.
37 Tè̤me̤htuô̌ané̤ phúnuôrò, lò̌꤮ kayǎ dố a o tavǐtava̤ bí Gerasene ké̤ htû̌ nuôtahe thè́isě talwósû́lû̌ akhu-akhyě èthǐ kwǐthè́zò̤ Jesǔ ná a ki htecuố taphǎkyǎ ná èthǐ bínuô. Rò Jesǔ htecuốhtyanuô̌ dố thòklyěkǔ rò a hteka̤kyǎ dố Galilea ké̤.
37 Todo o povo da circunvizinhança dos gerasenos rogou-lhe que se retirasse deles, pois estavam possuídos de grande medo. E Jesus, tomando de novo o barco, voltou.
38 Kayǎphè̌ dố khǐné htecuốkyǎ htuô̌hò́ dố lǔkǔ yětôprè̤nuô a kwǐthè́zò̤ Jesǔ, “È́krwǒcuố pé̤kuô̌ré̤ vǎ,” manárò Jesǔ cṳ̌ lǔ to, rò a hé ka̤khyěsû lǔ,
38 O homem de quem tinham saído os demônios rogou-lhe que o deixasse estar com ele; Jesus, porém, o despediu, dizendo:
39 “Cò́marya me̤ tè̤pro̤tè̤prya̤ kryá tè̤adu-azǎ̤ dố nè̤gně phútěnuô, ka̤ dố nè̤hi nuô rò ka̤hésoluô̌ pé̤ kuô̌ ǔruô tahe ní꤮.” Rò kayǎphè̌ yětôprè̤ kanuô̌ dố vǐ̤kǔ rò Jesǔ me̤ pé̤ kryá lǔ phútěnuô, a cuốlě dyásoluô̌ pé̤ lò̌plǐ ǔ.
39 Volta para casa e conta aos teus tudo o que Deus fez por ti. Então, foi ele anunciando por toda a cidade todas as coisas que Jesus lhe tinha feito.
40 Bí Jesǔ ka̤khyě khyěthyá dố htyěòdu bè́rè̤̌ tôkyě akhè̌nuô, kayǎ bè́mṳyě yǒ opò̤́myásû̌ lò̌plǐ hò́ lǔ akhu-akhyě, èthǐ è́mo̤sû lǔ.
40 Ao regressar Jesus, a multidão o recebeu com alegria, porque todos o estavam esperando.
41 Htuô̌rò tè̤cò́bè̌hǒ khuklò́du dố amwi̤ ná Jairus hé yětôprè̤ hyǎtuố̤ dố Jesǔ o rò a hyǎ dángṳ̂lya̤ dố lǔ khǎduôshyé, rò a kwǐthè́zò̤ Jesǔ ná a ki krwǒka̤kuô̌ dố lǔhi.
41 Eis que veio um homem chamado Jairo, que era chefe da sinagoga, e, prostrando-se aos pés de Jesus, lhe suplicou que chegasse até a sua casa.
42 Me̤těhérò a phúprè̤mò oprè́ tôprè̤꤮ tuô̌ rò atè̤ na ohò́ shyényě̤na yětôprè̤ kíré̤ thyětalí lǎhò́ akhu-akhyě, a cuố è́ka̤ Jesǔ dố ahi prè́.
42 Pois tinha uma filha única de uns doze anos, que estava à morte. Enquanto ele ia, as multidões o apertavam.
43 Prè̤mò dố a khyábè tè̤sè̌thwitǎ̤ dố anyě̤ cò́hò́ shyényě̤na nuô a o tôprè̤. Manárò ǔ zasǐmé̤bè́ pé̤ lǔnuô, a o tôprè̤꤮ to.
43 Certa mulher que, havia doze anos, vinha sofrendo de uma hemorragia, e a quem ninguém tinha podido curar [e que gastara com os médicos todos os seus haveres],
44 A hyǎnuô̌ dố kayǎ oró̤oè́ klè̌ rò a krwǒcuốkuô̌ dố Jesǔ khyěkhu, rò a hyǎ tôbè Jesǔ ca̤kyǎkhǎmí̤, rò a tè̤sè̌thwitǎ̤ yěnuô a okuố tôphuố okuốkyǎ cò́.
44 veio por trás dele e lhe tocou na orla da veste, e logo se lhe estancou a hemorragia.
45 Jesǔ sudyǎ ǔ, “Ǔpě tôbè vǎ pě?”
45 Mas Jesus disse: Quem me tocou? Como todos negassem, Pedro [com seus companheiros] disse: Mestre, as multidões te apertam e te oprimem [e dizes: Quem me tocou?].
46 Manárò Jesǔ hésû, “Kayǎ hyǎtôbèkhò nyǎdû vǎ tôprè̤, me̤těhérò vǎ tè̤pro̤tè̤prya̤ htecuốkyǎ dố vǎlo̤ nuô vǎ thè́gně.”
46 Contudo, Jesus insistiu: Alguém me tocou, porque senti que de mim saiu poder.
47 Yětôphuốrò prè̤mò yětôprè̤ thè́gněhò́ ná a o tadwǒuốbí cyá̤ pǎ to akhè̌nuô, a hyǎdángṳ̂lya̤ tanyǎ̤tadètǎ̤ dố Jesǔ nyěhyǎ. A cuốhyǎtôbè tuố̤ Jesǔ me̤těnuô, a hésoluô̌ pé̤lò̌ ǔ dố kayǎ pwǒ̤꤮ tôprè̤ a mèthènyě, htuô̌to a hésoluô̌ní̤ pé̤ pó̤ ǔ ná a tôbèhtuô̌ lǔ rò atè̤sè̌ sǐmé̤ tôphuố sǐmé̤ cò́.
47 Vendo a mulher que não podia ocultar-se, aproximou-se trêmula e, prostrando-se diante dele, declarou, à vista de todo o povo, a causa por que lhe havia tocado e como imediatamente fora curada.
48 Rò Jesǔ hé lǔ, “Phúmò꤮, nè̤ tè̤zṳ̂́ yěnuô, a zasǐmé̤ kyǎhò́ nè̤ tè̤sè̌hò́, ka̤mo̤mo̤ ka̤ryáryá dûní꤮.”
48 Então, lhe disse: Filha, a tua fé te salvou; vai-te em paz.
49 Bí Jesǔ hébèpǎprè́ akhè̌nuô, kayǎ tôprè̤ o dố Jairus dố a htwǒ tè̤cò́bè̌hǒ khuklò́ yětôprè̤ ahi hyǎ, rò a hyǎhéso pé̤ Jairus, “Nè̤phúmò thyěhò́, me̤dídyǎ pǎ tǎ Thárá tǎmé̤.”
49 Falava ele ainda, quando veio uma pessoa da casa do chefe da sinagoga, dizendo: Tua filha já está morta, não incomodes mais o Mestre.
50 Jesǔ ní̤huô̌ tè̤yě rò a hé Jairus, “Bèzò̤ tǎmé̤, tarú zṳ̂́e vǎ nuô ní꤮, nè̤phúmò ki ryá ka̤khyě khyěthyá dû pǎ.”
50 Mas Jesus, ouvindo isto, lhe disse: Não temas, crê somente, e ela será salva.
51 Bí a cuốtuố̤ dố hi akhè̌nuô, a dyénuô̌ ǔ dố hidò́kǔ tôprè̤꤮ to, a è́nuô̌ní̤ tû́prè́ Petru, Giovanni, Jakomo ná pacè̤̌muố̤ yětôprè̤ amuố̤aphè̌ prè́.
51 Tendo chegado à casa, a ninguém permitiu que entrasse com ele, senão Pedro, João, Tiago e bem assim o pai e a mãe da menina.
52 Kayǎ o bínuô tahe nguố̤hè ní̤dyélò̌ pacè̤̌muố̤phú yětôprè̤. Manárò Jesǔ hé èthǐ, “Nguố̤ lahyǎ tǎmé̤. Pacè̤̌muố̤phú yětôprè̤nuô, a thyě má̤to, a omyění̤ sǒtapa̤ prè́!”
52 E todos choravam e a pranteavam. Mas ele disse: Não choreis; ela não está morta, mas dorme.
53 Èthǐ thè́gně lahyǎ ná pacè̤̌muố̤phú yětôprè̤nuô a thyěhò́ akhu-akhyě, èthǐ nyě̤kruô̌ lò̌plǐ lǔ.
53 E riam-se dele, porque sabiam que ela estava morta.
54 Manárò Jesǔ pṳ̂́ pacè̤̌muố̤phú yětôprè̤ atakhu rò a hé lǔ, “Phúmò꤮ ihtò mò̌꤮!”
54 Entretanto, ele, tomando-a pela mão, disse-lhe, em voz alta: Menina, levanta-te!
55 A thè́htwǒprè̤ ka̤kanuô̌ khyěthyá rò a ihtò tôphuố ihtò cò́. Rò Jesǔ hé èthǐ ná dyée pé̤ lǔ sèe tôcôcô nuô.
55 Voltou-lhe o espírito, ela imediatamente se levantou, e ele mandou que lhe dessem de comer.
56 Amuố̤aphè̌ khyéthukhyéthè́ lò̌plǐ cò́, manárò Jesǔ mekyǎ èthǐ ngó̤ ná vǎ me̤ phúyě nuô cuố héso pé̤ tǎ ǔ tôprè̤꤮ tǎmé̤ ní꤮.
56 Seus pais ficaram maravilhados, mas ele lhes advertiu que a ninguém contassem o que havia acontecido.

Ler em outra tradução

Comparar com outra

Estude este capítulo no WhatsApp

Peça à IA da Bíblia Fala para explicar Lucas 8, comparar traduções ou montar um estudo — tudo direto pelo WhatsApp.