Lucas 16
Lisǎsè̌ Athè̌ - Kayǎ Ngó̤ (KYU) vs ARIB
1 Jesǔ hé a khǒpacè̤̌ tahe, “Bètôphuố kayǎ duzá̤htyathè̌ o tôprè̤. Rò a o ní̤dyé ná prè̤myákhwèní̤ a tǎ̤muô̌tǎ̤tè̤ tôprè̤. Ǔ héluô̌ pé̤ lǔ ná a me̤lò̌ kyǎdě lò̌ abyacè tǎ̤muô̌tǎ̤tè̤ pwǒ̤꤮ tôcô.
1 Dizia Jesus também aos seus discípulos: Havia certo homem rico, que tinha um mordomo; e este foi acusado perante ele de estar dissipando os seus bens.
2 Kayǎ duzá̤ yětôprè̤ è́hyǎ aprè̤ myákhwè tǎ̤muô̌tǎ̤tè̤ yětôprè̤ rò a hé lǔ, ‘Nè̤rinè̤kyǎ dố vǎ ní̤huô̌ yěnuôma phútě tôcôtě? Nè̤ bè dyahtyaluô̌ nè̤ rǎmárǎdyǎ, nè̤ myákhwèní̤ vǎ tǎ̤muô̌tǎ̤tè̤ nuôtahe ari-akyǎ, me̤těhérò vǎ nò̌ htwǒ cyá̤ pǎ nè̤ ná prè̤myákhwè vǎ tǎ̤muô̌tǎ̤tè̤ tôprè̤ pǎto hò́.’
2 Chamou-o, então, e lhe disse: Que é isso que ouço dizer de ti? Presta contas da tua mordomia; porque já não podes mais ser meu mordomo.
3 “Prè̤myákhwè tǎ̤muô̌tǎ̤tè̤ yětôprè̤ hélya̤ ní̤dyédû ané̤, ‘Vǎbyacè nò̌htekyǎhò́ vǎ dố a tè̤me̤kǔ hò́ rò vǎ bème̤ phútě? Vǎ ki iphuô̌ivè̤̌ e hekǔ hérò, vǎhè̌vǎre lốbǎ toto, vǎ ki kwǐesè hérò, vǎ thè́tarè̤̌ lǎlǎ.
3 Disse, pois, o mordomo consigo: Que hei de fazer, já que o meu senhor me tira a mordomia? Para cavar, não tenho forças; de mendigar, tenho vergonha.
4 Bí vǎ tè̤me̤ o pǎ to yěakhè̌nuô, thyáphú vǎ ki o kuô̌ná vǎ khǒbò́thyó dố a ki è́mo̤sû kuô̌ vǎ dố èthǐ hikǔ pǎnuô rò, khǒnyá̤yě vǎ tǒbè me̤phútě nuô, vǎ thè́gně hò́.’
4 Agora sei o que vou fazer, para que, quando for desapossado da mordomia, me recebam em suas casas.
5 “Phúnuô akhu-akhyě, a è́hyǎ lò̌꤮ kayǎ dố a su-o abyacè nuôtahe tôprè̤ htuô̌ tôprè̤. Rò a sudyǎ a hyǎ ré̤lố nuôtôprè̤, ‘Nè̤ su-o vǎbyacè bátě?’
5 E chamando a si cada um dos devedores do seu senhor, perguntou ao primeiro: Quanto deves ao meu senhor?
6 “A hésû lǔ, ‘Vǎ su-o lǔ olivahtyě akò̌du tôzè̤.’
6 Respondeu ele: Cem cados de azeite. Disse-lhe então: Toma a tua conta, senta-te depressa e escreve cinqüenta.
7 “A sudyǎ pó̤ dố aruôtôprè̤, ‘Nè̤lé꤮ nè̤su o lǔ bátě?’
7 Perguntou depois a outro: E tu, quanto deves? Respondeu ele: Cem coros de trigo. E disse-lhe: Toma a tua conta e escreve oitenta.
8 “Prè̤myákhwè tǎ̤muô̌tǎ̤tè̤ dố acò́ate̤ to yětôprè̤nuô, abyacè htuthè́ ní̤dyé nyacò́ lǔ, me̤těhérò a me̤limyǎ tè̤. Prè̤luhekhuphú yětahenuô a limyǎ lahǒlahya ní̤dyé khyědû lǔ, rò a dèlốklò̌ pǎ cò́ ná kayǎ o dố tè̤lǐkǔ nuôtahe cò́.”
8 E louvou aquele senhor ao injusto mordomo por haver procedido com sagacidade; porque os filhos deste mundo são mais sagazes para com a sua geração do que os filhos da luz.
9 Htuô̌rò Jesǔ hé, “Phúnuô akhu-akhyě vǎ héso thǐ, thyáphú nè̤ ki ní̤bè è́ nè̤khǒnè̤thyó tahe dố a ki htwǒ nè̤tè̤ nuô, nò̌e nè̤hekhu tè̤duzá̤htyathè̌ yětahenuô. Phúnuôrò shyé꤮ nè̤ tè̤duzá̤htyathè̌ lò̌hò́ pǎnuô, ǔ ki è́sû dû nè̤ dố tè̤htwǒprè̤ tacṳ́prè̤ dố mò́khu ahtyěaké̤kǔ nuô pǎ.
9 Eu vos digo ainda: Granjeai amigos por meio das riquezas da injustiça; para que, quando estas vos faltarem, vos recebam eles nos tabernáculos eternos.
10 “Kayǎ dố ǔ zṳ̂́ení̤ cyá̤ è dố tè̤patíphú prè́ akǔ tôprè̤nuô, tè̤adu-azǎ̤ kǔnuô̌꤮ ma ǔ ki zṳ̂́ení̤ cyá̤ è pǎ. Manárò kayǎ dố ǔ zṳ̂́ení̤ cyá̤ è dố tè̤patíphú akǔ to tôprè̤nuô, tè̤adu-azǎ̤ kǔnuô̌꤮ ma ǔ zṳ̂́ení̤ cyá̤ lǔ toto.
10 Quem é fiel no pouco, também é fiel no muito; quem é injusto no pouco, também é injusto no muito.
11 Ki me̤phúnuô hérò, thǐ ki cò́te̤ ná tè̤myákhwè hekhu a tè̤duzá̤htyathè̌ to hérò, mò́khu tè̤duzá̤htyathè̌ má̤lakǒ yěnuô, ǔ zṳ̂́e cyá̤ thǐ to.
11 Se, pois, nas riquezas injustas não fostes fiéis, quem vos confiará as verdadeiras?
12 Rò thǐ ki cò́te̤ ná ǔruô tǎ̤muô̌tǎ̤tè̤ to kihérò ǔ ki dyé thǐ tǎ̤tè̤ dố a ki htwǒ nè̤ tè̤nuô a o tôprè̤꤮ to.
12 E se no alheio não fostes fiéis, quem vos dará o que é vosso?
13 “Lulé tôprè̤ me̤cyá̤ tè̤me̤ dố Byacè thè́nyě̤ atè̤nò̌ alè̤̌nuô a o tôprè̤꤮ to. A ki thè́htekyǎ ní̤dyé tôprè̤ pǎ, rò a ki mo̤ ní̤dyé tôprè̤ pǎ. Má̤torò a ki thè́plòícû̌ ní̤dyé tôprè̤ pǎ, rò a ki me̤takhwótakè sûkyǎ ní̤dyé tôprè̤ pǎ. Thǐ me̤pé̤lò̌ Cò́marya agněgně, rû̌ agněgně nyě̤côlò̌ nuô, aní̤ to.”
13 Nenhum servo pode servir dois senhores; porque ou há de odiar a um e amar ao outro, o há de odiar a um e amar ao outro, o há de dedicar-se a um e desprezar o outro. Não podeis servir a Deus e às riquezas.
14 Pharisěophú dố a mo̤ní̤ rû̌htè̌ nuôtahe ní̤huô̌ ngó̤yě akhè̌nuô, a nyě̤kruô̌ lahyǎ Jesǔ.
14 Os fariseus, que eram gananciosos, ouviam todas essas coisas e zombavam dele.
15 Jesǔ hé èthǐ, “Thǐ ma kayǎ dố a cyé̤zò́cò́te̤ prè́ ané̤ dố kayǎ a mèthènyě nuôtahe prè́, manárò Cò́marya thè́gně lò̌plǐ hò́ thǐ thè́plòkǔ. Me̤těhérò, tè̤ dố kayǎ tane̤ ná angṳdupri̤dulố ǔ tahenuô, dố Cò́marya mèthènyě nuôma má̤ prè́ tè̤mǔmyá̤ricyá̤ dố ǔ lé̤thè́zò̤́thè́ryǎ̤ è nuôtahe prè́.
15 E ele lhes disse: Vós sois os que vos justificais a vós mesmos diante dos homens, mas Deus conhece os vossos corações; porque o que entre os homens é elevado, perante Deus é abominação.
16 “Mosè tè̤thyótè̤thya ná prè̤pro̤ a tè̤rǎkyǎ tahenuô, ǔ hésodônyǎ tuố̤ tadû è bí Giovanni Baptista a htû̌khè̌ nuôprè́. Dốkhyěyě vǎ hésodônyǎ pé̤ ǔ ná Cò́marya htyělé̤ké̤kǔ tè̤thè́krṳ̂̌mila ari-akyǎ rò ǔ yácû́ nuô̌phe lò̌ cò́ lǔ pwǒ̤꤮ tôprè̤ cò́.
16 A lei e os profetas vigoraram até João; desde então é anunciado o evangelho do reino de Deus, e todo homem forceja por entrar nele.
17 Manárò phû꤮ ná Cò́marya a tè̤thyótè̤thya dố a patílố tôplò kíré̤ pyékyǎ agněnuô, mò́khu ná hekhu pyékyǎ zǔklò̌lố pǎ cò́.
17 É, porém, mais fácil passar o céu e a terra do que cair um til da lei.
18 “Prè̤khǔ tôprè̤prè̤ dố a okyǎ amě rò a ki cuốphyé taple ná prè̤mò dố aruô tôprè̤prè̤ hénuôma a cuốthû́hò́ ná prè̤mò nuôtôprè̤ hò́. Rò prè̤khǔ tôprè̤prè̤ dố a phyé prè̤mò dố a vè̤ okyǎ lǔ yětôprè̤ nuôma a cuốthû́hò́ ná prè̤mò nuôtôprè̤ hò́.
18 Todo aquele que repudia sua mulher e casa com outra, comete adultério; e quem casa com a que foi repudiada pelo marido, também comete adultério.
19 “Bètôphuốnuô, kayǎ duzá̤htyathè̌ otôprè̤. Akû̌athyá shuô̌shuô̌ cò́ hyeca̤ dố angṳdulố tahe, rò a eviǒsû̌, me̤mo̤ ní̤dyé ané̤ pwǒ̤꤮ tônyě cò́.
19 Ora, havia um homem rico que se vestia de púrpura e de linho finíssimo, e todos os dias se regalava esplendidamente.
20 Kayǎ sǒphásǒrya̤phú otôprè̤. Rò amwi̤ ná Lazarú. Avǎ htelò̌ né̤sǐprè̤ cò́, rò ǔ cò̤̌hyǎ dya omyěkhû́ lǔ bí kayǎ duzá̤htyathè̌ yětôprè̤ a lo̤kadǎdu shyé nuô.
20 Ao seu portão fora deitado um mendigo, chamado Lázaro, todo coberto de úlceras;
21 A opò̤́ myásû̌myátṳ́ e kuô̌ prè́ kayǎduzá̤ yětôprè̤ asèe tǎ̤kuố̤tǎ̤vè̤̌ dố a dǐrè̤́lè̤̌ nuôtahe prè́. Htuô̌to htwitahe hyǎilye lò̌plǐ lǔvǎ nuôtahe.
21 o qual desejava alimentar-se com as migalhas que caíam da mesa do rico; e os próprios cães vinham lamber-lhe as úlceras.
22 “Bí kayǎ sǒphásǒrya̤phú yětôprè̤ thyě akhè̌nuô, tanémò́khuphú tahe cò̤̌htya è dố Abraham akhǎshyé. Kayǎ duzá̤htyathè̌ yětôprè̤nuô, a thyěkuô̌ke rò ǔ cuố iluốkyǎ lǔ.
22 Veio a morrer o mendigo, e foi levado pelos anjos para o seio de Abraão; morreu também o rico, e foi sepultado.
23 Bí a khyábè nyacò́ tè̤cyě̤ dố ngarakǔ akhè̌nuô, a myáhtya dố mò́khu rò a myáhtye htyacuốlǒ Abraham, rò Lazarú okuô̌ dố lǔ khǎshyé.
23 No inferno, ergueu os olhos, estando em tormentos, e viu ao longe a Abraão, e a Lázaro no seu seio.
24 Rò a è́htǒhtya, ‘Kố꤮ Abraham꤮! Thè́zò̤ré̤ vǎ ní꤮, nò̌cye̤nuô̌ré̤ Lazarú a kanò̌khyě dố htyěkǔ rò nò̌cya̤tǎ̤mè̌ kacṳ́ pé̤ré̤ vǎ pli̤yě ní꤮, me̤těhérò vǎ khyábè tè̤ dố mikǔ yěnuô acyě̤acṳ̂ nyacò́ vǎ hò́.’
24 E, clamando, disse: Pai Abraão, tem misericórdia de mim, e envia-me Lázaro, para que molhe na água a ponta do dedo e me refresque a língua, porque estou atormentado nesta chama.
25 “Manárò Abraham hésû lǔ, ‘Vǎphúkhǔ꤮ tane̤htyabè tuố̤khyě bí nè̤ ohtwǒprè̤ pǎ ashuốkhè̌nuô, nè̤ o ná tè̤ dố a me̤mo̤me̤phwǐ nè̤ nuôtahe, manárò Lazarú yěnuô, a ní̤bè lò̌plǐ tè̤cyě̤tè̤cṳ̂ tahe, tadû́rò khǒnyá̤yě, è ní̤bè kuô̌ke hò́ tè̤omo̤-opě̤ khǎlé̤ bíyě hò́, rò nè̤ rò nè̤ khyábè kuô̌ke tè̤cyě̤tè̤cṳ̂ hò́.
25 Disse, porém, Abraão: Filho, lembra-te de que em tua vida recebeste os teus bens, e Lázaro de igual modo os males; agora, porém, ele aqui é consolado, e tu atormentado.
26 Tû́nuôhtuô̌to, pè̤ ná thǐ acò̤kǔ yěnuô, lyǎ̤zǎ̤du꤮ nyacò́ o tôbǒ rò kayǎ dố a o bíyě tahenuô, a thè́zṳ̂́ cuố dố thǐ o tadû́rò a cuố cyá̤ to, htuô̌to kayǎ dố thǐ o tahenuô, a thè́zṳ̂́ hyǎ bí pè̤ o yě tadû́rò a hyǎ cyá̤ to.’
26 E além disso, entre nós e vós está posto um grande abismo, de sorte que os que quisessem passar daqui para vós não poderiam, nem os de lá passar para nós.
27 “Rò kayǎ duzá̤htyathè̌ yětôprè̤ hésû, ‘Ki me̤phúnuô hérò, Abraham꤮, vǎ kwǐthè́zò̤ nè̤, nò̌ka̤ré̤ Lazarú dố vǎphè̌ ahi nuô.
27 Disse ele então: Rogo-te, pois, ó pai, que o mandes à casa de meu pai,
28 Vǎ puố̤vyá̤ prè̤khǔ okyǎ pǎ cò́ thè́nyǎ̤ cò́. Thyáphú a ki hyǎtuố̤kuô̌ tǎ bí tè̤cyě̤tè̤cṳ̂ akhǎlé̤ yětôpho tǎmé̤ nuô, plwǒka̤ pé̤ré̤ vǎ Lazarú nuô, rò nò̌ka̤ dyérò̤dyéryě̤ pé̤ré̤ ná èthǐ nuôtahe.’
28 porque tenho cinco irmãos; para que lhes dê testemunho, a fim de que não venham eles também para este lugar de tormento.
29 “Abraham hésû lǔ, ‘Mosè ná prè̤pro̤ tahe one dû hò́ dố a ki dyérò̤dyéryě̤ pé̤ nè̤ puố̤vyá̤ prè̤khǔ nuôtahe hò́. Èthǐ tǒkò ní̤dǎ dûhò́ èthǐngó̤ pǎ.’
29 Disse-lhe Abraão: Têm Moisés e os profetas; ouçam-nos.
30 “Rò kayǎ duzá̤htyathè̌ yětôprè̤ hésû, ‘Abraham꤮ tû́yěnuô rò a lốbǎ híto. Kayǎthyě tôprè̤ ki ihtòhtwǒprè̤ ka̤khyě, rò a ki ka̤khyě dyáso pé̤ èthǐ tû́ma a za̤ ní̤ no prè́ ané̤ prè́.’
30 Respondeu ele: Não! pai Abraão; mas, se alguém dentre os mortos for ter com eles, hão de se arrepender.
31 “Manárò Abraham hésû lǔ, ‘Èthǐ ki krwǒme̤ kuô̌ phú Mosè ná prè̤pro̤ rǎkyǎ nuôtahe to hérò, kayǎ tôprè̤prè̤ ki ihtòhtwǒprè̤ ka̤khyě pé̤ cò́ èthǐ cò́ ma, a zṳ̂́e pé̤ ná nè̤ to.’”
31 Abraão, porém, lhe disse: Se não ouvem a Moisés e aos profetas, tampouco acreditarão, ainda que ressuscite alguém dentre os mortos.
Atalhos do teclado
- Capítulo anterior←
- Próximo capítulo→
- Versículo anteriork
- Próximo versículoj
- Limpar seleçãoEsc
- Esta ajuda?
Estude este capítulo no WhatsApp
Peça à IA da Bíblia Fala para explicar Lucas 16, comparar traduções ou montar um estudo — tudo direto pelo WhatsApp.