Gálatas 2
Lisǎsè̌ Athè̌ - Kayǎ Ngó̤ (KYU) vs NTLH
1 Dố khyě shyélwǐ̤na htuô̌nuô vǎ ná Barnaba ka̤khyě khyěthyá dố vǐ̤ Jerusalem rò vǎ è́ka̤ní̤ tố̤kuô̌ pó̤ ná Tito.
1 Catorze anos depois, eu voltei para Jerusalém com Barnabé e levei Tito comigo.
2 Cò́marya dyéluô̌htya vǎ ná vǎ tǒbè cuố bínuô akhu-akhyěrò vǎ cuố prè́. Bí vǎ o bínuô akhè̌, vǎ myáhtyehuôní̤ ná kayǎ dố ǔ dya èthǐ ná prè̤zṳ̂́etè̤plò́mṳ khuklò́khuklyǎ tahe rò vǎ hésoplǒní̤ pé̤ èthǐ ná tè̤thè́krṳ̂̌mila phú vǎ hésodônyǎ pé̤ ǔ pwǒ̤꤮ phuố dố Judaphú má̤to tahe aklè̌ nuôprè́. Vǎ tè̤hésodônyǎ dố a talwókyǎ htuô̌nuô tahe bèbè, khǒnyá̤yě tahenuô bèbè, vǎ thè́zṳ̂́ nò̌htwǒhtya kyǎdě to.
2 Voltei para lá porque Deus me revelou que eu devia fazer isso. Ali, numa reunião particular com os líderes da igreja, eu expliquei a eles a mensagem do evangelho que anuncio aos não judeus. Eu não queria que o trabalho que tinha feito e estava fazendo fosse um trabalho perdido.
3 Tito dố a okuô̌ ná vǎ yětôprè̤ nuôma myěcôruô Greekphú cò́ tôprè̤ tadû́rò tè̤dû́talíphá nuô, ǔ nò̌shyo ná è tôprè̤꤮ to.
3 Tito estava comigo, mas ele não foi obrigado a circuncidar-se , embora ele não seja judeu.
4 Manárò kayǎ tahehenuô a thè́zṳ̂́ nò̌dû́talí Tito phá. Èthǐ nuôtahe ma kayǎ dố a klwolahǒ ané̤ phú puố̤vyá̤ nuôtahe prè́. Thyáphú èthǐ ki nuô̌pṳ̌ htû́huôní̤ pè̤ ní̤ htuô̌hò́ tè̤palǎ dố Jesǔ Krístu akǔ yěnuôrò èthǐ hyǎnuô̌huô dố pè̤klè̌ prè́. Rò èthǐ thè́zṳ̂́ nò̌htwǒhtya pè̤ ná Judaphú tahe a tè̤thyótè̤thya acṳ̂́ prè́.
4 Porém alguns tinham se juntado ao nosso grupo, fazendo de conta que eram irmãos na fé, e queriam circuncidá-lo. Eram homens que tinham entrado para o grupo como espiões a fim de espiar a liberdade que temos por estarmos unidos com Cristo Jesus e para nos tornar escravos de novo.
5 Manárò thyáphú tè̤thè́krṳ̂̌mila amá̤acò́ yě ki oklò̤oma dố thǐkǔ agněnuôrò, pè̤ ní̤dǎ kuô̌ ná èthǐ tè̤hébè taki꤮ to.
5 Mas em nenhum momento nós cedemos, pois queríamos que vocês tivessem o verdadeiro evangelho.
6 Rò kayǎ dố ǔ nò̌htwǒ èthǐ ná khuklò́khuklyǎ dố prè̤zṳ̂́etè̤plò́mṳ akǔ tahe nuôma a nò̌sunuô̌lố sunuô̌klò̌ pó̤ ná vǎ tè̤hésodônyǎ yěnuôtahe tôcô꤮ to. Ǔ hé ná èthǐ ma khuklò́khuklyǎ dố amwi̤ladu cò́ tahe tadû́rò vǎ thè́gně ná Cò́marya nuô a myádu myápatí ná ǔ tôprè̤꤮ to.
6 E aqueles que pareciam ser os líderes da igreja — digo isso porque para mim não importa o que eles eram, pois Deus não julga pela aparência — aqueles líderes, repito, não me deram nenhuma ideia nova.
7 Kayǎ htwǒ khuklò́khuklyǎ nuôtahe hélốhéklò̌ ná vǎ tè̤hésodônyǎ tôcô꤮ to. A hé taplé꤮ pǎ cò́ vǎ, èthǐ myáhtye dố Cò́marya dyé vǎ tè̤phyétè̤me̤ dố vǎ ki lě hésodônyǎ pé̤ ǔ ná tè̤thè́krṳ̂̌mila dố Judaphú má̤to tahe a o phú a dyétǎ̤ htuô̌hò́ Petru tè̤me̤ má̤dû tè̤me̤ dố a bè hésodônyǎ pé̤ ǔ tè̤thè́krṳ̂̌mila dố Judaphú tahe aklè̌ nuô hò́.
7 Pelo contrário, eles viram que Deus me tinha dado a responsabilidade de anunciar o evangelho aos não judeus, assim como tinha dado a Pedro a responsabilidade de anunciá-lo aos judeus.
8 Me̤těhérò Cò́marya dyétǎ̤ dǐtû́ hò́ a taryěpro̤prya̤ ná Petru dố a ki me̤ tè̤me̤ phú Prè̤dônyǎphú tôprè̤nuô dố Judaphú tahe agněhò́. A thyá phúnuôhò́ Cò́marya dyétǎ̤ dǐtû́ kuô̌hò́ vǎ ná vǎ ki me̤kuô̌phú Prè̤dônyǎphú tôprè̤nuô dố Judaphú má̤to tahe agně hò́hò́.
8 Pois pelo poder de Deus fui feito apóstolo para anunciar o evangelho aos não judeus, assim como Pedro foi feito apóstolo para anunciar o evangelho aos judeus.
9 Jakomo ná Petru ná Giovanni dố ǔ dya hò́ èthǐ ná khuklò́khuklyǎ yětahenuô, a thè́gněplǒ lahyǎ ná tè̤bwítè̤taryě yěnuôma Cò́marya dyé vǎ prè́, a myáhtye lahyǎ phúnuô. Dố tè̤yě akhu-akhyě, èthǐ myáhtye ná Barnaba ná vǎ nuôma prè̤me̤ró̤lǔtè̤ ná èthǐ phúnuô prè́. Èthǐ thè́plòsutǒ thuôhtyěsubè hò́ ná pè̤ ki me̤tè̤ dố Judaphú má̤to tahe aklè̌hò́, rò èthǐ kuô̌ke rò a ki me̤ ke dố Judaphú tahe aklè̌ phúnuô prè́.
9 Por isso Tiago, Pedro e João, que eram considerados os líderes da igreja, reconheceram que Deus me tinha dado essa tarefa especial. E, como sinal de que éramos todos companheiros, eles deram a mim e a Barnabé um aperto de mãos. E todos nós combinamos que eu e Barnabé iríamos trabalhar entre os não judeus e eles, entre os judeus.
10 Tû́ tè̤tôcô dố èthǐ thè́zṳ̂́ nò̌me̤ pè̤ nuôma má̤prè́tû́ pè̤ ki sǒtapa̤ me̤cwó̤ tǎ kayǎ sǒphásǒrya̤ tahe tǎmé̤ nuôprè́. Yěnuôma tè̤tôcô dố vǎ thè́plòshyo me̤nyǎ dûhò́ nuôprè́.
10 Eles nos pediram só uma coisa: que lembrássemos dos pobres das igrejas deles, e isso eu sempre tenho procurado fazer.
11 Manárò bí Petru o dố vǐ̤ Antioko akhè̌nuô, a yǒ me̤tè̤tǒto akhu-akhyě vǎ hé è dố kayǎ zṳ̂́e Krístu tahe a mèthènyě cò́.
11 Porém, quando Pedro veio para Antioquia da Síria, eu fiquei contra ele em público porque ele estava completamente errado.
12 Me̤těhérò bí Jakomo nò̌hyǎ akayǎ Judaphú dố a zṳ̂́enyá̤etè̤ tahe hyǎtuố̤ tyahíto akhè̌nuô, Petru etố̤ǒtố̤kuô̌ ná Judaphú má̤to dố a zṳ̂́enyá̤e Krístu tahe. A etố̤ǒtố̤ phúyěnuôma atǒ prè́. Manárò dốkhyě, bí Jakomo nò̌hyǎ akayǎ yětahe hyǎtuố̤hò́ akhè̌nuô, a thò́thû́ taphǎ cuốkyǎ rò a etố̤ǒtố̤kuô̌ pǎ ná èthǐ nuôtahe to, me̤těhérò Jakomo a khǒbò́thyó Judaphú yětahenuô, a thè́zṳ̂́ nò̌dû́talí dûgně Judaphú má̤to tahe aphá akhu-akhyě, a thè́isě èthǐlé̤ rò a thò́thû́ taphǎ cuốkyǎ prè́.
12 De fato, antes de chegarem ali alguns homens mandados por Tiago, Pedro tomava refeições com os irmãos não judeus. Mas, depois que aqueles homens chegaram, ele não queria mais tomar refeições com os não judeus porque tinha medo dos que eram a favor de circuncidar os não judeus.
13 Judaphú dố a zṳ̂́e Krístu dố aruô tahenuô a thè́gně ná Petru me̤ yěnuôma a tǒto tadû́rò a krwǒme̤kuô̌ phú Petru me̤nuônuô. Barnaba krwǒme̤kuô̌ dûhò́ phú èthǐ cyé̤khácyé̤kho me̤nuô hò́hò́.
13 E também os outros irmãos judeus começaram a agir como hipócritas, do mesmo modo que Pedro. E até Barnabé se deixou levar pela hipocrisia deles.
14 Bí vǎ myáhtye dố èthǐ cuốtǒ pǎ ná tè̤thè́krṳ̂̌mila a tè̤má̤tè̤cò́ aklyáaklǒ to akhè̌nuô, vǎ hé Petru dố èthǐ mèthènyě, “Nè̤ ma Judaphú tôprè̤ tadû́rò nè̤ ohtwǒprè̤ phú Judaphú má̤to tôprè̤ nuôma aní̤ hò́. Phú Judaphú tôprè̤ alé̤klǒ me̤nuô, nè̤ tǒ lokrwǒ me̤kuô̌ pǎtohò́, me̤těhérò khǒnyá̤yě nè̤ zṳ̂́e htuô̌hò́ Krístu hò́. Me̤phúnuôrò khǒnyá̤yě nè̤ cuố nò̌shyo Judaphú má̤to dố a zṳ̂́e Krístu tahe ná a ki krwǒme̤kuô̌ phú Judaphú alé̤klǒ nuôma aní̤ nyǎ è̌?”
14 Quando vi que eles não estavam agindo direito, de acordo com a verdade do evangelho , eu disse a Pedro na presença de todos: “Você é judeu, mas não está vivendo como judeu e sim como não judeu. Então, como é que você quer obrigar os não judeus a viverem como judeus?”
15 Vǎ hé plehyǎpó̤ Petru, “Pè̤ rò pè̤ opacè̤̌lya̤ phú Judaphú dố a thè́gně Cò́marya a tè̤thyótè̤thya yětahenuô̌. Pè̤ ma athyáná Judaphú má̤to dố a thè́gně kuô̌ǔ tè̤thyótè̤thya to nuôtahe má̤to. Htuô̌rò kayǎ phúnuô tahe ma pè̤ è́ èthǐ ná prè̤oraphú.
15 O fato é que nós somos judeus de nascimento e não “pecadores não judeus”, como eles são chamados.
16 Manárò pè̤ Judaphú dố a zṳ̂́e Krístu yětahe nuôma, pè̤ thè́gně ná Cò́marya dyacò́dyate̤ kayǎ tôprè̤nuôma a dyacò́dyate̤ lǔ ná a lṳ̂krwǒ me̤kuô̌ tè̤thyótè̤thya akhyěnuô má̤to. Má̤prè́ tû́ a zṳ̂́enyá̤e Jesǔ Krístu yěnuô prè́. Pè̤ yětahenuô bèbè, thyáphú Cò́marya ki dyacò́dyate̤ kuô̌ pè̤ ná pè̤ tè̤zṳ̂́tè̤nyá̤ Krístu yě akhyě nuôrò, pè̤ zṳ̂́enyá̤e kuô̌hò́ Jesǔ Krístu hò́. Má̤ dố pè̤ krwǒme̤kuô̌ tè̤thyótè̤thya akhyěnuô má̤to, me̤těhérò dố ǔ lṳ̂krwǒ me̤bè́ tè̤thyótè̤thya akhyě rò ǔ htwǒhtyabè́ kayǎcò́kayǎte̤ nuô a o tôprè̤꤮ to.
16 Mas sabemos que todos são aceitos por Deus somente pela fé em Jesus Cristo e não por fazerem o que a lei manda. Assim nós também temos crido em Cristo Jesus a fim de sermos aceitos por Deus pela nossa fé em Cristo e não por fazermos o que a lei manda. Pois ninguém é aceito por Deus por fazer o que a lei manda.
17 “Bí pè̤ yácû́ myápṳ̌ ná Cò́marya ki dyacò́dyate̤ pè̤ dố Krístu khukhyě akhè̌nuô, ǔ myáhtye prè́ pè̤ phú pè̤ htwǒ prè̤oraphú thyáná Judaphú má̤to nuôtahe prè́. Ki a htwǒprè́ phúnuôprè́ hérò, Krístu ma prè̤ dố a nò̌shyo pè̤ ná pè̤ bè me̤tè̤thû́ phúnuô è̌? A nò̌shyo pè̤ phúnuô má̤to.
17 Ao procurarmos ser aceitos por Deus por estarmos unidos com Cristo, fica claro que somos “pecadores” como os não judeus. Mas será que isso quer dizer que Cristo trabalha em favor do pecado? Claro que não!
18 Manárò ki vǎ taklyé hé ka̤khyěkhó khyěthyá vǎngó̤ ná Cò́marya dyacò́dyate̤ kayǎ dố a lṳ̂krwǒme̤ kuô̌ tè̤thyótè̤thya nuôtahe prè́ kihérò vǎ ki htwǒ pǎprè́ prè̤ora-othyǎphú tôprè̤ prè́.
18 Se eu, depois de ter destruído a lei, começar a construí-la de novo como meio de ser aceito por Deus, aí, sim, fica claro que eu havia quebrado a lei.
19 Bí vǎ yácû́ lṳ̂krwǒme̤ tè̤thyótè̤thya akhè̌nuô, vǎ lṳ̂ me̤tǒ bè́cyá̤ Cò́marya athè́plò tôphuố꤮ to. Phúnuôrò thyáphú vǎ ki ohtwǒprè̤bè́ pé̤ dố Cò́marya agněnuôrò, vǎ thyěkyǎhò́ dố tè̤thyótè̤thya akǔ hò́.
19 Pois, quanto à lei, estou morto, morto pela própria lei, a fim de viver para Deus. Eu fui morto com Cristo na cruz.
20 Yěnuôma a thyáhò́ ná vǎ thyě tố̤kuô̌ ná Krístu dố krusu alo̤ hò́. Vǎ ohtwǒprè̤ má̤pǎto hò́ tadû́rò Krístu ohtwǒprè̤ hò́ dố vǎkǔ hò́. Tè̤ohtwǒprè̤ dố vǎ ohtwǒprè̤ khǒnyá̤ yěnuôma má̤prè́ vǎ ohtwǒprè̤ dố tè̤zṳ̂́e Cò́marya aphúkhǔ dố a mo̤ní̤ vǎ rò a dyélya̤kyǎ a thè́htwǒprè̤ dố vǎgně yěnuô tôprè̤ akhyě prè́.
20 Assim já não sou eu quem vive, mas Cristo é quem vive em mim. E esta vida que vivo agora, eu a vivo pela fé no Filho de Deus, que me amou e se deu a si mesmo por mim.
21 Vǎ vǐkyǎ Cò́marya abwíataryě to, me̤těhérò kayǎ tôprè̤prè̤ ki htwǒhtya bè́cyá̤ kayǎcò́kayǎte̤ ná lṳ̂krwǒme̤ tè̤thyótè̤thya akhyě prè́ kihérò, Krístu khyáthyě athè́ yěnuôma a kyǎdě lò̌hò́.”
21 Eu me recuso a rejeitar a graça de Deus. Pois, se é por meio da lei que as pessoas são aceitas por Deus, então a morte de Cristo não adiantou nada!
Atalhos do teclado
- Capítulo anterior←
- Próximo capítulo→
- Versículo anteriork
- Próximo versículoj
- Limpar seleçãoEsc
- Esta ajuda?
Estude este capítulo no WhatsApp
Peça à IA da Bíblia Fala para explicar Gálatas 2, comparar traduções ou montar um estudo — tudo direto pelo WhatsApp.