1 Naslouchejte, nebesa, budu mluvit, slyš, země, řeč mých úst.
2 Jako déšť ať kane má nauka, jak rosa ať plyne má řeč, jako sprška na trávu a jako přeháňka na zeleň.
3 ⌈Vyhlašuji Hospodinovo jméno.⌉ Vzdejte čest našemu Bohu.
4 Skála -- jeho dílo je bezúhonné, ano, všechny jeho cesty jsou spravedlivé. On je Bůh věrný a není v něm špatnost, je spravedlivý a přímý.
5 ⌈Jednali vůči němu zvráceně,⌉ ⌈ke své potupě nejsou jeho syny,⌉ zvrácená a zkažená generace.
6 Takto odplácíte Hospodinu, lide bláznivý a nemoudrý? Cožpak není on tvým otcem, který tě vytvořil, který tě učinil a upevnil?
7 Vzpomeň na dávné dny, zvažuj roky ⌈z generace na generaci.⌉ Zeptej se svého otce, ať ti poví, svých starců, ať ti řeknou.
8 Když dával Nejvyšší národům dědictví, když rozděloval syny člověka, ustanovil hranice národů podle počtu synů Izraele.
9 Vždyť Hospodinovým podílem je jeho lid, Jákob ⌈jeho dědičným dílem.⌉
10 Nalezl ho v pusté zemi, v pustotě, blouznění pusté krajiny. Obklopil ho, ⌈pečoval o něj,⌉ střežil ho jako zřítelnici svého oka.
11 Jako orel dává do pohybu své hnízdo, vznáší se nad svými mláďaty, roztáhne svá křídla, uchopí je a nese je na svých perutích,
12 Hospodin sám ho vedl, cizí bůh s ním nebyl.
13 Nechal ho jet po návrších země, sytil ho polními plodinami, krmil ho medem ze skály a olejem z tvrdého skalního útesu,
14 kravským máslem a ovčím sýrem, s tukem jehňat, bášanskými berany a kozly, ⌈tím nejlepším z⌉ pšenice, pil jsi krev hroznů -- ⌈šumivé víno.⌉
15 Ješúrún ztučněl a zpychl -- ztučněl jsi, ztloustl a stal ses nadutým. Opustil Boha, který ho učinil, jednal opovržlivě vůči Skále své záchrany.
16 Dráždili ho k žárlivosti cizími bohy, ohavnostmi ho provokovali ke hněvu.
17 Obětovali démonům, ⌈kteří nejsou Bohem,⌉ bohům, jež neznali, novým, kteří nedávno přišli, o nichž vaši otcové nic nevěděli.
18 Skálu, která tě zplodila, jsi oklamal, zapomněl jsi na Boha, který tě zrodil.
19 Hospodin to viděl a ⌈opovrhl jimi kvůli provokaci svých synů a dcer.⌉
20 Řekl: Skryji před nimi svou tvář, uvidím, jaký bude jejich konec. Vždyť jsou obojakou generací, syny, u nichž není věrnost.
21 Oni mě dráždili k žárlivosti těmi, jež nejsou Bohem, provokovali mě ke hněvu svými nicotnostmi. Také já je budu dráždit k žárlivosti těmi, jež nejsou lidem, skrze bláznivý národ je budu provokovat ke hněvu.
22 Mým hněvem byl zanícen oheň, plane až do nejhlubšího podsvětí a stráví zemi i její úrodu, spálí základy hor.
23 Navrším na ně zlé věci, ⌈skoncuji s nimi svými⌉ šípy.
24 Budou vysíleni hladem, ⌈postiženi morem⌉ a krutou zhoubou; pošlu na ně zuby zvěře spolu s jedem ⌈těch, co se plazí prachem.⌉
25 Venku bude činit bezdětným meč a ⌈v pokojích⌉ hrůza, bude ničit jak mládence tak i pannu, kojence i muže v šedinách.
26 Řekl bych: Vyhladím je, odstraním jejich památku ⌈mezi lidmi.⌉
27 Ale obávám se provokace nepřítele, aby si jejich protivníci nemysleli, aby neřekli: Naše ruka se vyvýšila, nic z toho neudělal Hospodin.
28 Jsou národem, kterému chybí rada, ⌈není v něm rozumnost.⌉
29 Kdyby byli moudří, ⌈pochopili by to,⌉ porozuměli by svému konci.
30 Jak by mohl jeden pronásledovat tisíc a dva zahnat na útěk deset tisíc? ⌈Což to není tak, že⌉ jejich Skála je prodala, Hospodin je vydal?
31 Vždyť jejich skála není jako naše Skála, jak soudí i naši nepřátelé.
32 Vždyť jejich réva je ze sodomské révy, z gomorských polí. Jejich hrozny jsou jedovaté hrozny, mají trpká zrnka.
33 Jejich víno je dračím jedem, krutým jedem kobry.
34 Což to není u mě uchováno, zapečetěno v mých pokladnicích?
35 Mně patří pomsta a odplata, v čase, kdy klopýtne jejich noha, neboť den jejich pohromy je blízko, ⌈to, co na ně má přijít,⌉ si pospíší.
36 Vždyť Hospodin ⌈zjedná právo svému lidu⌉ a nad svými otroky pocítí lítost, když uvidí, že odešla jejich moc a nezůstal ⌈zadržovaný ani propuštěný.⌉
37 Řekne: Kde jsou jejich bohové, skála, v níž měli útočiště,
38 kteří jedli tuk jejich obětí a pili víno jejich úliteb? Ať povstanou a pomohou vám, ať jsou vám úkrytem.
39 Nyní pohleďte, že já, já jsem to, a není Bůh ⌈mimo mě.⌉ Já ⌈nechávám zemřít⌉ a oživuji, zdeptal jsem, já i uzdravím; není, kdo by vysvobodil z mé ruky.
40 Vždyť ⌈pozvedám svou ruku⌉ k nebesům a pravím: Jakože jsem živ navěky,
41 když nabrousím svůj blýskavý meč a má ruka se chopí práva, odpovím pomstou svým protivníkům a těm, kdo mě nenávidí, odplatím.
42 Opiji své šípy krví, když můj meč bude požírat maso, krví pobitých a zajatců, vlasatých vůdců nepřítele.
43 Jásejte, národy, spolu s jeho lidem, neboť krev svých otroků pomstí a pomstou odplatí svým protivníkům, své zemi a svému lidu daruje smíření.
44 Mojžíš šel a promluvil všechna slova této písně k lidu, on i Jozue, syn Núnův.
45 Když Mojžíš domluvil všechna tato slova k celému Izraeli,
46 řekl jim: ⌈Vezměte si k srdci všechna slova,⌉ která vám dnes dosvědčuji a přikazujte svým synům, aby zachovávali a plnili všechna slova tohoto zákona.
47 Vždyť to není pro vás nicotná věc, ale je to váš život; tímto způsobem prodloužíte dny v zemi, do které procházíte Jordánem, abyste ji obsadili.
48 Právě v ten den ⌈Hospodin promluvil k Mojžíšovi:⌉
49 Vystup do tohoto pohoří Abarím, na horu Nebó, která je v moábské zemi, naproti Jerichu, a podívej se na kenaanskou zemi, kterou dávám do vlastnictví synům Izraele.
50 Na hoře, na kterou vystoupíš, zemřeš a budeš připojen ke svému lidu, tak jako zemřel tvůj bratr Áron na hoře Hóru a byl připojen ke svému lidu,
51 protože jste mi byli nevěrní uprostřed synů Izraele u Vod sváru v Kádeši v pustině Sinu, když jste nedosvědčili moji svatost uprostřed synů Izraele.
52 Odtud uvidíš tu zemi, ale nevejdeš tam, do té země, kterou dávám synům Izraele.