Romanos 7

Lisǎsè̌ Athè̌ - Kayǎ Ngó̤ (KYU) vs VC

Sair da comparação
VC Versão Católica
1 Puố̤vyá̤ thǐ꤮, lò̌꤮ thǐ yětahenuô thǐ yǒ thè́gně htuô̌lò̌hò́ tè̤thyótè̤thya akhu-akhyě, tè̤ dố vǎ kíré̤ hé pé̤ thǐ yětahenuô, thǐ thè́gně tǎ̤te̤ htuô̌ lò̌dûhò́. Kayǎ tôprè̤ ki thyě híto nuô, tè̤thyótè̤thya tahe pố tadû ní̤dyé pǎ lǔ prè́.
1 Ignorais, irmãos {falo aos que têm conhecimentos jurídicos}, que a lei só tem domínio sobre o homem durante o tempo que vive?
2 Hékuốré̤ byehò́, prè̤mò dố a khǒmè̤̌ htuô̌hò́ tôprè̤nuô, tè̤thyótè̤thya pṳ̂́ma ní̤dyélǔ, avè̤ ki thyě híto nuô a bè okyǎní̤ avè̤ to. Manárò ki avè̤ thyěhtuô̌hò́ hérò a siplè́kyǎhò́ ná tè̤khǒmè̤̌ a tè̤thyótè̤thya yě hò́.
2 Assim, a mulher casada está sujeita ao marido pela lei enquanto ele vive; mas, se o marido morrer, fica desobrigada da lei que a ligava ao marido.
3 Phúnuôrò, bí avè̤ ohtwǒprè̤ pǎ akhè̌nuô, a ki cuố khǒmè̤̌khó ná prè̤khǔ dố aruô tôprè̤ hérò ǔ ki hé lǔ ná prè̤mò dố a cuốthû́ prè̤khǔ. Manárò, ki avè̤ thyěhtuô̌hò́ rò a siplè́kyǎ hò́ ná tè̤khǒmè̤̌ a tè̤thyótè̤thya yěnuô hò́. A ki cuốphyé taple cò́ avè̤ tôprè̤ bèbè, ǔ hé pǎ lǔ phúnuôto hò́.
3 Por isso, enquanto viver o marido, se se tornar mulher de outro homem, será chamada adúltera. Porém, morrendo o marido, fica desligada da lei, de maneira que, sem se tornar adúltera, poderá casar-se com outro homem.
4 Phúnuôrò, vǎ puố̤vyá̤ thǐ꤮, bí Krístu thyě dố krusulo̤ akhè̌nuô, a thyáhò́ ná thǐ thyě tố̤kuô̌hò́ ná lǔ hò́ akhu-akhyě, thǐ opǎ dố tè̤thyótè̤thya a tè̤pốtè̤thǔ alè̤̌ to hò́. Khǒnyá̤yě thǐ htwǒhtyahò́ tôcô꤮ tuô̌ ná è dố Cò́marya me̤htwǒprè̤ ka̤khyě lǔ dố tè̤thyě yěnuô tôprè̤ hò́. Dố tè̤me̤htwǒhtya hò́ phúyě akhu-akhyě, thǐ ki thèhtyaphǒhtya lahyǎ tè̤ dố aryá tahe rò a htwǒbwí htwǒtaryě pé̤ dố Cò́marya agně.
4 Assim, meus irmãos, também vós estais mortos para a lei, pelo sacrifício do corpo de Cristo, para pertencerdes a outrem, àquele que ressuscitou dentre os mortos, a fim de que demos frutos para Deus.
5 Me̤těhénuôrò pè̤ yǒ thè́gněhyǎ tè̤thyótè̤thya hé pè̤ akhu-akhyě, bí pè̤ ohtwǒprè̤ phú prè̤lu kayǎ a thwihtyěpházye a tè̤thè́zṳ̂́thè́lò̌ akhè̌nuô, pè̤ tè̤thè́zṳ̂́thè́lò̌ mǔmyá̤ricyá̤ tahe oè́hyǎ ná oè́hyǎ. Rò tè̤ yětahenuô, a thǔcuố pè̤ dố ngarakǔ tacṳ́prè̤ prè́.
5 De fato, quando estávamos na carne, as paixões pecaminosas despertadas pela lei operavam em nossos membros, a fim de frutificarmos para a morte.
6 Manárò khǒnyá̤ yěnuô, Cò́marya me̤siplè́ hò́ pè̤ ná tè̤thyótè̤thya hò́, me̤těhérò pè̤ yǒ thyě tố̤hò́ná Krístu akhu-akhyě, tè̤thyótè̤thya yě cò̌klò̤ma thyákuô̌ pè̤ phú dố nuôkhè̌nuô a ní̤pǎto hò́. Cò́marya me̤lwóhteka̤ hò́ pè̤ ná tè̤thyótè̤thya yě, rò Thè́ Sǎsè̌ Byacè me̤cwó̤hò́ pè̤ ná klyá athè̌ yětôbǒ hò́ akhu-akhyě, pè̤ me̤hò́ atè̤me̤ yěhò́. Pè̤ me̤ Cò́marya a tè̤phyétè̤me̤ ná dố pè̤ ní̤dǎ krwǒme̤kuô̌ tè̤thyótè̤thya aklyá lye̤ yětôbǒ akhu-akhyě nuô má̤ pǎtohò́.
6 Agora, mortos para essa lei que nos mantinha sujeitos, dela nos temos libertado, e nosso serviço realiza-se conforme a renovação do Espírito e não mais sob a autoridade envelhecida da letra.
7 Me̤phúnuôrò pè̤ ki hé phútě? Tè̤thyótè̤thya ma athû́ prè́ pè̤ ki hé phúnuô è̌? Pè̤ hé phúnuôma a tǒto. Nè̤ me̤ phúnuôma athû́ tè̤thyótè̤thya ki zṳ̌luô̌ to hénuô, tè̤ dố vǎ me̤thû́ htuô̌hò́ kryá꤮ ǐtěnuô vǎ thè́gně ka̤khyě ní̤dyé lakǒto. Hékuốré̤, “Thè́zṳ̂́thè́lò̌ tǎ ǔ tè̤ tǎmé̤ ní,” ki tè̤thyótè̤thya rǎluô̌ phúyě to hérò, thè́zṳ̂́thè́lò̌ ǔtè̤ nuôma a htwǒ tè̤thû́ hò́ nuô, vǎ thè́gně to.
7 Que diremos, então? Que a lei é pecado? De modo algum. Mas eu não conheci o pecado senão pela lei. Porque não teria idéia da concupiscência, se a lei não dissesse: Não cobiçarás {Ex 20,17}.
8 Manárò vǎ yǒ htwǒ prè̤oraphú akhu-akhyě, tè̤thyótè̤thya hé vǎ ná thè́zṳ̂́thè́lò̌ tǎ ǔtè̤ tǎmé̤ a hérò, vǎ lé thè́zṳ̂́thè́lò̌ shyoshyo. Me̤phúnuôrò tè̤thyótè̤thya ki oto hénuô, tè̤thû́ yěnuô a taryěshyosò̌ o to, a thyě prè́.
8 Foi o pecado, portanto, que, aproveitando-se da ocasião que lhe foi dada pelo preceito, excitou em mim todas as concupiscências; porque, sem a lei, o pecado estava morto.
9 Dố aré̤khè̌ nuô, vǎ thè́gně Cò́marya a tè̤thyótè̤thya to akhu-akhyě, vǎ ohtwǒprè̤ tǒ prè́ Cò́marya athè́plò prè́, vǎ tane̤ thè́plòmǐ ní̤dyé phúnuô. Manárò bí tè̤mekyǎngó̤ hyǎtuố̤hò́ akhè̌nuô, tè̤thû́ aklyá hyǎnuô̌hò́ dố vǎ tè̤ohtwǒprè̤ akǔ hò́ rò vǎ thyěkyǎ hò́ dốthudốthè́ tôkyě hò́.
9 Quando eu estava sem a lei, eu vivia; mas, sobrevindo o preceito, o pecado recobrou vida,
10 Vǎ myáhtye ná Cò́marya dyétǎ̤ tè̤mekyǎngó̤ yětahenuô, a tǒbè thǔcuố pè̤ dố tè̤htwǒprè̤ tacṳ́prè̤ aklyá tadû́rò tadû꤮ tadû nuô alé̤dǎ thǔcuố vǎ dố tè̤thyě prè́.
10 e eu morri. Assim o mandamento, que me devia dar a vida, conduziu-me à morte.
11 Me̤těhérò, tè̤thû́ myáhtyení̤ a khǎlé̤ryá dố a ki tate htyaní̤ tè̤mekyǎngó̤yě akhu-akhyě, a ilolahǒ prè́ vǎ, htuô̌rò a nò̌e tè̤mekyǎngó̤yě rò a me̤thyěkyǎ vǎ prè́.
11 Porque o pecado, aproveitando da ocasião do mandamento, seduziu-me, e por ele me levou à morte.
12 Phúnuôrò, tè̤thyótè̤thya ma asǎsè̌. Rò tè̤mekyǎngó̤yě tahe nuôma asǎsè̌, acò́ate̤ rò atǒabè prè́.
12 Por conseguinte, a lei é santa e o mandamento é santo, e justo, e bom...
13 Kihéphúnuôrò, tè̤ atwó̤aryá yěnuôma a me̤ thyěkyǎ vǎ è̌? A me̤thyěkyǎ vǎ má̤to. A me̤thyěkyǎ vǎ yěnuôma tè̤thû́tè̤ora prè́. A nò̌e Cò́marya a tè̤thyótè̤thya dố aryá yě rò a ilo me̤thyěkyǎ vǎ prè́. Me̤těhérò thyáphú vǎ ki thè́gně tǎ̤te̤ ná tè̤ dố vǎ me̤htuô̌hò́ nuôtahe ma a thû́hò́ nuôrò, Cò́marya dyétǎ̤ tè̤thyótè̤thya prè́. Phúnuôrò dố tè̤mekyǎngó̤ yě akhu-akhyěrò, vǎ ki myáhtyehyǎ ná tè̤thû́yě a mǔmyá̤ricyá̤ nyacò́.
13 Então o que é bom tornou-se causa de morte para mim? De certo que não. Foi o pecado que, para se mostrar realmente pecado, acarretou para mim a morte por meio do que é bom, a fim de que, pelo mandamento, o pecado se fizesse excessivamente pecaminoso.
14 Pè̤ thè́gně ná Cò́marya a Thè́ Sǎsè̌ dyétǎ̤ pè̤ tè̤thyótè̤thya yětahe tadû́rò vǎ ma prè̤lu hekhuphú dố a thyěcyá̤ tôprè̤ prè́. Vǎ ma athyáná cṳ̂́ dố ǔ isè̌ cuốkyǎ lǔ ná a ki cuốhtwǒ pé̤ tè̤thû́tè̤ora Byacè yětôprè̤ acṳ̂́ prè́.
14 Sabemos, de fato, que a lei é espiritual, mas eu sou carnal, vendido ao pecado.
15 Mame̤těrò vǎ cuố me̤tuố̤ tè̤thû́ phúyěnuô, vǎ thè́gně ní̤dyé vǎné̤ to. Me̤těhérò vǎ me̤ phú vǎ thè́zṳ̂́ me̤nuô má̤to. Tè̤ dố vǎ thè́zṳ̂́ me̤ taki꤮ to tahenuô vǎ cuốme̤ tuố̤tuố̤.
15 Não entendo, absolutamente, o que faço, pois não faço o que quero; faço o que aborreço.
16 Tè̤ dố vǎ thè́zṳ̂́ me̤to tahe rò vǎ cuốme̤tuố̤ nuôma a dyéluô̌hò́ ná tè̤thyótè̤thya yěnuô, aryá prè́ vǎ thè́plòtǒkuô̌ phúnuô hò́.
16 E, se faço o que não quero, reconheço que a lei é boa.
17 Phúnuôrò, ki hélakǒma prè̤ dố a me̤ tè̤yě tôprè̤ nuôma vǎ má̤to. Nuôma tè̤thû́ dố a o dố vǎkǔ yěnuô tôprè̤ me̤ prè́.
17 Mas, então, não sou eu que o faço, mas o pecado que em mim habita.
18 Dố vǎphávǎzye a tè̤thè́zṳ̂́thè́lò̌ akǔnuô, vǎ thè́gně ná tè̤ryá o tôcô꤮ to, me̤těhérò vǎ thè́zṳ̂́ me̤tè̤ryá tadû́rò vǎ me̤bè́to.
18 Eu sei que em mim, isto é, na minha carne, não habita o bem, porque o querer o bem está em mim, mas não sou capaz de efetuá-lo.
19 Tè̤ryá dố vǎ thè́zṳ̂́ me̤ ènuô, vǎ me̤ è to, vǎ cuố me̤ takhátuố̤ dố tè̤mǔmyá̤ricyá̤ dố vǎ thè́zṳ̂́ me̤ è to tahe.
19 Não faço o bem que quereria, mas o mal que não quero.
20 Ki vǎ me̤ phú vǎ thè́zṳ̂́ me̤nuô to hénuôma, a me̤ nuôtôprè̤ ma vǎ má̤lakǒ má̤to. Nuôma tè̤thû́ dố a o dố vǎkǔ nuôtôprè̤ me̤ prè́.
20 Ora, se faço o que não quero, já não sou eu que faço, mas sim o pecado que em mim habita.
21 Phúnuôrò vǎ myáhtye ná tè̤thû́ dố prè̤lukayǎ lé̤klǒme̤ panuố̤ ní̤dyé yěnuô a me̤ dố vǎkǔ. Bí vǎ thè́zṳ̂́ me̤tè̤ryá akhè̌nuô, vǎ myáhtye shuô̌shuô̌ cò́ tè̤mǔmyá̤ o dố vǎkǔ cò́.
21 Encontro, pois, em mim esta lei: quando quero fazer o bem, o que se me depara é o mal.
22 Dố vǎ thè́plòkǔ nuô vǎ mo̤ nyacò́ Cò́marya a tè̤thyótè̤thya cò́.
22 Deleito-me na lei de Deus, no íntimo do meu ser.
23 Manárò vǎ myáhtye lé̤klǒ me̤panuố̤ tè̤thû́ dố aruô tôcô dố a nò̌me̤ vǎ né̤klò̤́ akrṳ̂akrò̤̌ yětahe ná tè̤mǔmyá̤ricyá̤ tahe. Lé̤klǒ me̤panuố̤ tè̤thû́ yěnuô asá-apǎ̤ ná vǎ thè́plò dố a thè́zṳ̂́me̤ tè̤ryá yěnuô. Tè̤thû́ alé̤klǒ me̤panuố̤ yěnuô, a sápé̤kyǎ lǔ rò a nò̌htwǒkyǎ vǎ ná tè̤thû́ dố alé̤klǒ me̤panuố̤ yěnuô acṳ̂́ hò́. Rò tè̤thû́ dố alé̤klǒ me̤panuố̤ dyé yěnuô a o dố vǎ né̤klò̤́ krṳ̂krò̤̌ tahe akǔ.
23 Sinto, porém, nos meus membros outra lei, que luta contra a lei do meu espírito e me prende à lei do pecado, que está nos meus membros.
24 Ố꤮ buố uố! Vǎ cuố htwǒ tè̤thû́ acṳ̂́ phúyě rò acyě̤ nyacò́ vǎ. Tè̤thû́ dố a o dố vǎkǔyě rò a thǔcuố vǎ dố tè̤thyě yěnuô, ǔpě tôprè̤ ki me̤lwóhteka̤ bè́ pé̤ vǎ pě?
24 Homem infeliz que sou! Quem me livrará deste corpo que me acarreta a morte?...
25 Vǎ hébwíhétaryě Cò́marya, me̤těhérò dố pè̤ Byacè Jesǔ Krístu akhu-akhyěrò, a me̤lwóhteka̤ hò́ vǎ hò́.
25 Graças sejam dadas a Deus por Jesus Cristo, nosso Senhor! Assim, pois, de um lado, pelo meu espírito, sou submisso à lei de Deus; de outro lado, por minha carne, sou escravo da lei do pecado.

Ler em outra tradução

Comparar com outra

Estude este capítulo no WhatsApp

Peça à IA da Bíblia Fala para explicar Romanos 7, comparar traduções ou montar um estudo — tudo direto pelo WhatsApp.