2 Coríntios 12
Lisǎsè̌ Athè̌ - Kayǎ Ngó̤ (KYU) vs VC
1 Tè̤hébèhtuthè́ yěnuô a ní̤bwíní̤taryě dố ǔgně tôprè̤꤮ to tadû́rò vǎ tǒbè hébèhtuthè́ prè́. Manárò khǒnyá̤yě vǎ ki hésoluô̌ pé̤ thǐ ná Byacè dyémyáhtyelwó one vǎ tahe ná a dyéluô̌ pé̤ vǎ tè̤tahe ari-akyǎ.
1 Importa que me glorie? Na verdade, não convém! Passarei, entretanto, às visões e revelações do Senhor.
2 Dố aré̤khè̌ shyélwǐ̤na akhè̌nuô, ǔ è́ka̤ kahtya kayǎphè̌ dố a zṳ̂́e Krístu tôprè̤ dố mò́khu thuô̌tó̤ tôtó̤ tôpho. (Ané̤klò̤́ opahtyatố̤ kuô̌ è̌, ma a opahtyatố̤ to è̌ nuô, vǎ thè́gně to. Thè́gně prè́tû́ Cò́marya tôprè̤ prè́.)
2 Conheço um homem em Cristo que há catorze anos foi arrebatado até o terceiro céu. Se foi no corpo, não sei. Se fora do corpo, também não sei; Deus o sabe.
3 Phú vǎ héhtuô̌nuôhò́, kayǎphè̌ nuôtôprè̤ nuô, bínuôkhè̌ ané̤klò̤́ opahtyatố̤ kuô̌ è̌ ma a opahtyatố̤ to è̌ nuô thè́gně prè́tû́ Cò́marya tôprè̤ prè́.
3 E sei que esse homem - se no corpo ou se fora do corpo, não sei; Deus o sabe -
4 Manárò Byacè è́ka̤ kahtya tuố̤kuô̌ è dố alé̤o ní̤dyé mò́khu khǎlé̤ htyalô̌lố nuôtôpho ma vǎ thè́gně. Bí è htya o bínuô akhè̌ a ní̤huô̌ ǔ hébè lǔ ngó̤tahe dố a hésoluô̌ ka̤khyěcyá̤ pé̤ pǎ cò́ ǔ ná prè̤lukayǎ angó̤ to, htuô̌to Cò́marya nò̌ hésoluô̌ nyǎ lǔ toto.
4 foi arrebatado ao paraíso e lá ouviu palavras inefáveis, que não é permitido a um homem repetir.
5 Vǎ ki hébèhtuthè́ ní̤dyé tè̤me̤htwǒhtya hò́ ané̤ yětahe. Manárò vǎ hébèhtuthè́ ní̤dyé ná vǎné̤ to. Vǎ ki hébè htuthè́ní̤ prè́tû́ vǎ tè̤hè̌cè̤́recè̤́ yětahe prè́.
5 Desse homem eu me gloriarei, mas de mim mesmo não me gloriarei, a não ser das minhas fraquezas.
6 Manárò vǎ ki thè́zṳ̂́ hébèhtuthè́ ní̤dyé kuô̌ vǎné̤ pǎ hénuôma aní̤ prè́, vǎ htwǒ ná kayǎ tamwǐ má̤to, me̤těhérò vǎ hébèhtuthè́ ní̤dyé vǎngó̤ yětahe nuôma acò́ate̤ prè́. Manárò thyáphú vǎ ki hébè htuthè́ ní̤dyé vǎné̤ to nuô, vǎ khò̌ní̤dyé vǎné̤. Vǎ thè́zṳ̂́ nò̌tane̤ ǔ bá ǔ myáhtye vǎ me̤tè̤tahe ná bá ǔ ní̤huô̌ vǎ tè̤ithyóithya tahe nuôprè́. Vǎ thè́zṳ̂́ nò̌ tane̤duklò̌ ǔ ná bá vǎ me̤nuô to.
6 Pois, ainda que me quisesse gloriar, não seria insensato, porque diria a verdade. Mas abstenho-me, para que ninguém me tenha em conta de mais do que vê em mim ou ouve dizer de mim.
7 Thyáphú vǎ ki hébè htuthè́ ní̤dyé tǎ vǎné̤ ná vǎ myáhtye tè̤ryá dố mò́khu nuôtahe tǎmé̤nuô, Cò́marya dyé hò́ vǎ dố vǎ ki khyábè tè̤cyě̤tè̤cṳ̂ tôcô dố a cô ná thòshyá kǐ̤shyá takhuô otyá̤ dố vǎ phálè̤̌nuô. Khǐnéricyá̤ khuklò́ nò̌hyǎ a tanéphú tôduô̌ dố a ki hyǎ me̤cyě̤me̤cṳ̂ vǎ ná tè̤cyě̤tè̤cṳ̂ yětôcô hò́. Dố tè̤pyá̤tè̤sè̌ yě akhu-akhyěrò vǎ phyéhtyalô̌cyá̤ pǎ vǎné̤ to hò́.
7 Demais, para que a grandeza das revelações não me levasse ao orgulho, foi-me dado um espinho na carne, um anjo de Satanás para me esbofetear e me livrar do perigo da vaidade.
8 Thyáphú Cò́marya ki phyé taphǎkyǎ pé̤ vǎ tè̤cyě̤tè̤cṳ̂ yěnuô, vǎ kwǐthè́zò̤ lǔ thuô̌phuố cò́.
8 Três vezes roguei ao Senhor que o apartasse de mim.
9 Manárò a hésû vǎ, “Lò̤́ nè̤ lobè tè̤ dố vǎ o tahe ná nè̤ tè̤cyě̤tè̤cṳ̂ yětahe agně nuôma tû́prè́ vǎbwívǎtaryě dố a me̤cwó̤ nè̤ yěnuô prè́. Bí nè̤ hè̌cè̤́recè̤́ phúnuô akhè̌, vǎ tè̤pro̤tè̤prya̤ shyosò̌ ki oluô̌htya dố nè̤kǔ pǎ.” Phúnuô akhu-akhyě thyáphú ǔ ki myáhtye plehyǎ tadû pó̤ Krístu a tè̤pro̤prya̤ shyosò̌ o dố vǎkǔ yěnuô, vǎ ki hébè htuthè́ ní̤dyé vǎ tè̤hè̌cè̤́recè̤́ ari-akyǎ yětahe pǎ. Vǎ ki hébè htuthè́ ní̤dyé vǎné̤ phúnuôrò vǎ thè́krṳ̂̌thè́lò̌ prè́.
9 Mas ele me disse: Basta-te minha graça, porque é na fraqueza que se revela totalmente a minha força. Portanto, prefiro gloriar-me das minhas fraquezas, para que habite em mim a força de Cristo.
10 Phúnuôrò vǎ o ná tè̤hè̌cè̤́recè̤́ tahe, vǎ myáhtye sítôbè ná tè̤cyě̤tè̤cṳ̂ tahe, ǔ pacyé̤ishyé vǎ tahe, ǔ me̤cyě̤me̤cṳ̂ vǎ tahe, vǎ myáhtye sítôbè ná tè̤pyá̤tè̤sè̌ thǐ tahe, lò̌꤮ tè̤ dố vǎ myáhtye sítôbè yětahe nuôma Krístu agně prè́, manárò vǎ thè́plòmǐ thè́plòmo̤ prè́. Me̤těhérò bí vǎ hè̌cè̤́recè̤́ akhè̌nuô, tû́ma vǎ hè̌shyoresò̌ prè́.
10 Eis por que sinto alegria nas fraquezas, nas afrontas, nas necessidades, nas perseguições, no profundo desgosto sofrido por amor de Cristo. Porque quando me sinto fraco, então é que sou forte.
11 Vǎ hébè htuthè́ní̤ vǎngó̤ akhu-akhyě vǎ cô cò́ ná kayǎ tamwǐ tôprè̤. Manárò thǐ me̤tamwǐ vǎ prè́. Thǐ tǒ htwǒ kayǎ tahe dố a tǒ htuthè́ ní̤dyé vǎ. Phú kayǎ tahehe hé lahyǎ vǎ, vǎ ma kayǎ olốoklò̌ tôprè̤ prè́ tadû́rò vǎ tó̤ larṳ̂́ klò̌ná a htwǒ lahyǎ thárádu má̤hò́ Prè̤dônyǎphú nuôtahe taki꤮ to.
11 Tenho-me tornado insensato! Vós a isso me obrigastes. Vós é que deveríeis fazer o meu elogio, visto que em nada fui inferior a esses eminentes apóstolos, se bem que nada sou.
12 Bí vǎ otố̤kuô̌ ná thǐ akhè̌nuô, thǐ myáhtye tǎ̤te̤ lò̌dû hò́ ná vǎ ma Prè̤dônyǎphú má̤lakǒ tôprè̤ hò́, me̤těhérò tè̤ dố vǎ me̤htuô̌hò́ tahenuô, vǎ khyáthè́plòhtǔ me̤ nyacò́, htuô̌to vǎ dyéluô̌ pé̤ htuô̌hò́ thǐ tè̤mátè̤dyǎ tahe ná tè̤pro̤tè̤prya̤ tahe hò́, rò vǎ me̤luô̌ pé̤ htuô̌ è́lǎ hò́ thǐ tè̤tapa̤ khyéthukhyéthè́ tahe hò́.
12 Os sinais distintivos do verdadeiro apóstolo se realizaram em vosso meio através de uma paciência a toda prova, de sinais, prodígios e milagres.
13 Prè̤zṳ̂́etè̤ plò́mṳphú dố aruô tahe rò vǎ myádukhóklò̌ lǔ, thǐ rò vǎ myá tǎ̤phuôbè́khu kyǎ thǐ phúnuô è̌? A o prè́ tôcô dố vǎ kwǐkuô̌ thǐ tè̤me̤cwó̤ to nuôprè́ kǒkǒ. Vǎ kwǐkuô̌ thǐ tè̤me̤cwó̤ to yěnuôrò khyáthè́dǒ rò plwǒkyǎré̤ vǎ tè̤thû́ ní꤮.
13 Em que fostes inferiores às outras igrejas, senão no fato de que a vós não vos fui pesado? Relevai-me esta injúria!...
14 Vǎ tari one dố vǎ ki hyǎ olě kuô̌ thǐ thuô̌phuốtôphuố hò́. Manárò vǎ hyǎkwǐnyǎ ná thǐ rû̌ taki꤮ to. Vǎ kwǐ prè́tû́ thǐ ki mo̤ vǎ prè́, me̤těhérò phú tǒ buôe muố̤phè̌ má̤to, muố̤phè̌ tǒ buôe phú prè́.
14 Eis que estou pronto a ir ter convosco pela terceira vez. Não vos serei oneroso, porque não busco os vossos bens, mas sim a vós mesmos. Com efeito, não são os filhos que devem entesourar para os pais, mas os pais para os filhos.
15 Vǎlò̌vǎkyǎ vǎrû̌vǎhtè̌, vǎhè̌vǎre, tè̤pwǒ̤꤮ tôcô dố thǐgně nuô, vǎ thè́krṳ̂̌thè́lò̌ prè́. Vǎ mo̤ cò́ thǐ báyě cò́ tadû́rò thǐ tè̤mo̤ vǎ nuô a cô ná apatí kalya̤ tó̤bye phútě?
15 De mui boa vontade darei o que é meu, e me darei a mim mesmo pelas vossas almas, ainda que, amando-vos mais, seja menos amado por vós.
16 Phúnuôrò vǎ me̤kṳ́me̤kyǎ̤ thǐ to nuôma thǐ klyá thè́gněnyǎ prè́. Manárò kayǎ tahehe hé lahyǎ vǎ ná vǎ hyǎ ilo-ilyá thǐ, vǎ hyǎ lahǒlahya e thǐrû̌, a hé lahyǎ phúnuô.
16 Mas seja! Não vos fui pesado. Como, porém, sou esperto, apanhei-vos pela astúcia...
17 Vǎ lahǒe lahyaǒ nò́ thǐ è̌? Kayǎ dố vǎ nò̌hyǎ è dố thǐ o tahe nuôma a hyǎ etṳ̂̌ǒplè nò́ thǐkhu rò a ka̤dyé lahyǎ vǎ rû̌ nuôma a o tôprè̤prè̤ è̌?
17 Acaso tirei proveito de vós por meio de algum daqueles que vos enviei?
18 Bí vǎ kwǐthè́zò̤ Tito dố a ki hyǎ dố thǐ o, rò vǎ plwǒhyǎ tố̤kuô̌ prè̤zṳ̂́etè̤phú tôprè̤ ná è akhè̌ nuôma, Tito hyǎme̤-e nyǎ thǐkhu è̌? A hyǎ me̤-e thǐkhu tôcô꤮ to. A tè̤ihtòonyǎ, atè̤dya a thè́plòthuôhtyě tahe nuôma athyáná vǎ prè́ vǎhéto?
18 Roguei a Tito, e com ele enviei um irmão que conheceis. Por acaso tirou Tito de vós alguma coisa? Não andamos nós com o mesmo espírito, sobre as mesmas pegadas?
19 Lò̌꤮ pè̤ rǎ pé̤ thǐ yětahe nuôma, thǐ tane̤ lahyǎ ná pè̤ hébè takè̤bí ní̤dyé lò̌ pè̤né̤ phúnuô kǒle. Phúnuô má̤to, pè̤ hébèprè́ phú Krístu nò̌hébè pè̤ nuô prè́ nuôma Cò́marya myáhtye thè́gnědû hò́. Khǒbò́thyómo̤ thǐ꤮, lò̌꤮ pè̤ me̤tè̤ yětahe nuôma pè̤ me̤ dố a ki htwǒbwíhtwǒtaryě dố thǐgně prè́.
19 Já há muito pensais que nos justificamos diante de vós. Perante Deus, em Cristo, é que nós falamos; mas tudo isto, meus caríssimos, para vossa edificação.
20 Shyé꤮ vǎ hyǎtuố̤kuô̌ dố thǐ o khè̌pǎnuô, pǎma vǎ hyǎ myáhtye dûhò́ thǐ tè̤dyathudyathè́ tahe dố a khódû ná phú vǎ thè́zṳ̂́ myáhtye nuôtahe pǎ hò́, htuô̌rò thǐ ki myáhtye dûhò́ vǎ tè̤dyathudyathè́ tahe dố a khódû phú thǐ thè́zṳ̂́ myáhtye vǎ nuô pǎ hò́, vǎ bèzò̤one phúnuô. Vǎ bèzò̤ dûhò́ ná pǎma vǎ hyǎmyáhtye thǐklyéthǐngǎ lǔ, thǐ thè́khwè́khyělǔ, thǐ thè́plòdu thuôhtyěhtǔ lǔ, thǐ okhólǔ tômṳ ná tômṳ, pacyé̤ishyé ǔ, dyámwi̤htyězo̤ ǔ, phyéduphyéhtyalô̌ né̤, me̤súsá tarû̌tapyǎ tè̤, phúnuô tahe hò́.
20 Temo que, quando for, não vos ache quais eu quisera, e que vós me acheis qual não quereríeis. Receio encontrar entre vós contendas, invejas, rixas, dissensões, calúnias, murmurações, arrogâncias e desordens.
21 Dố thǐ tè̤ihtòonyǎ me̤ lahyǎ phúnuô akhu-akhyě, vǎ ki hyǎ olě kuô̌ thǐ yětôphuố pǎnuô, pǎma vǎ myáhtyebè dû hò́ ná tè̤thè́tarè̤̌ dố Cò́marya a mèthènyě pǎ hò́ vǎ tane̤ thè́isě phúnuô. Me̤těhérò, dố aré̤ano nuôma kayǎ dố a cuốthû́ prè̤mòprè̤khǔ tahe, tane̤ patápatô̌ tahe ná a cuốthû́ ǔphúǔmě tahenuô, a za̤ ní̤ lahyǎ hí ané̤ to. Phúnuôrò dố kayǎ yětahe akhu-akhyě vǎ ki nguố̤bèhèsí cò́ dố èthǐgně pǎ cò́kǒ vǎ bèzò̤ phúnuô.
21 Receio que à minha chegada entre vós Deus me humilhe ainda a vosso respeito; e tenha de chorar por muitos daqueles que pecaram e não fizeram penitência da impureza, fornicação e dissolução que cometeram.
Atalhos do teclado
- Capítulo anterior←
- Próximo capítulo→
- Versículo anteriork
- Próximo versículoj
- Limpar seleçãoEsc
- Esta ajuda?
Estude este capítulo no WhatsApp
Peça à IA da Bíblia Fala para explicar 2 Coríntios 12, comparar traduções ou montar um estudo — tudo direto pelo WhatsApp.