Lucas 15
MƗKÁNDA LORỤ ꞌBƗ LOMO KƗ́ DOSỊ́ ÉYỊ́ E (BDH) vs ARA
1 Kadra kị́éꞌdo ꞌyị ꞌdóꞌdụ́ ụsórụ e gɨ zɨ́ ꞌyị e kɨ́ tụ́ꞌdụ́ ꞌyị lúyú ledre e ogụnɨ́ go ndị́sị úwú ledre ga bɨ Yésụ nɨ ndị́sị ꞌdódo yée zɨ́ ꞌyị e ní.
1 Aproximavam-se de Jesus todos os publicanos e pecadores para o ouvir.
2 Zɨ́ Farụsáyo e kɨ́ ngíti géyị ꞌyị ꞌdódo lorụ e ndị́sịyé úku mɨngụ́ngụ́rụ́ ledre ro Yésụ kɨ́dí, “Oꞌdo née otoomo ꞌyị lúyú ledre e zɨ́ye ndị́sịyé ánu éyị́ kéye.”
2 E murmuravam os fariseus e os escribas, dizendo: Este recebe pecadores e come com eles.
3 Zɨ́ Yésụ ódroné zɨ́ye sɨmɨ muruwayi kɨ́dí,
3 Então, lhes propôs Jesus esta parábola:
4 “Togụ́ áyí kɨ́ kábịṛị́kị e zɨ́yị míya (100), zɨ́ wo bɨ kị́éꞌdo ní ị́ndrịné, útúásá ótoómo yée ga bɨ cị́ eso doa sokó doa ịnyị doa eso (99) née zɨ́yị ndéréyị gámásóꞌdo wo bɨ ịndrị kị́éꞌdo née wá?
4 Qual, dentre vós, é o homem que, possuindo cem ovelhas e perdendo uma delas, não deixa no deserto as noventa e nove e vai em busca da que se perdeu, até encontrá-la?
5 Sɨmɨ bɨ ndíki go ní, áyí ídí kɨ́ mongụ́ rokinyi zɨ́yị óꞌbo a ndáꞌba kɨ́e ꞌbe.
5 Achando-a, põe-na sobre os ombros, cheio de júbilo.
6 Sɨmɨ bɨ ógụ goó ꞌbe ní, áyí ndóloyóko lafúyị e yá, ‘Mándólo sée gɨ ro zɨ́ze ndị́sịzé kése kɨ́ rokinyi gɨ zɨ́a kábịṛị́kị amá bɨ ịndrị ní mándíki go.’
6 E, indo para casa, reúne os amigos e vizinhos, dizendo-lhes: Alegrai-vos comigo, porque já achei a minha ovelha perdida.
7 Yésụ ya zɨ́ye ní, ledre née nɨ kpá kenée komo ere. Togụ́ ꞌyị lúyú ledre kị́éꞌdo, oyóloꞌbó sómụ́ ledre ené go zɨ́a ṇgúṇgu ledre ꞌbɨ Lomo yá, Lomo nɨ ídí kɨ́ rokinyi gɨ roa rómo do tụ́ꞌdụ́ ꞌyị ga bɨ oyóloꞌbónɨ́ sómụ́ ledre eyé wá ní.
7 Digo-vos que, assim, haverá maior júbilo no céu por um pecador que se arrepende do que por noventa e nove justos que não necessitam de arrependimento.
8 “Sara togụ́ ngíti kára nɨ kɨ́ komo késị́ ené sokó (10), zɨ́ wo bɨ kị́éꞌdo ní útúị́ndrị roné gɨ sɨmɨ a cịkị ꞌdị́cị́ ore, utúasá ụ́ndụ phoꞌdụ zɨ́a ndị́sịné ókósóꞌdo a gị zɨ́a ndíki a kí ní wá?
8 Ou qual é a mulher que, tendo dez dracmas, se perder uma, não acende a candeia, varre a casa e a procura diligentemente até encontrá-la?
9 Sɨmɨ bɨ ndíki go ní, nɨ ndóloyóko lafúne e kɨ́ eze ꞌbe ꞌbɨ ené e zɨ́a úku ledre zɨ́ye kɨ́dí, ‘Mándólo sée gɨ ro zɨ́ze ndị́sịzé kése kɨ́ rokinyi gɨ zɨ́a késị́ amá bɨ ịndrị ní, mándíki go.’
9 E, tendo-a achado, reúne as amigas e vizinhas, dizendo: Alegrai-vos comigo, porque achei a dracma que eu tinha perdido.
10 Ledre née nɨ kpá kenée komo ere. Togụ́ ꞌyị lúyú ledre kị́éꞌdo oyóloꞌbó sómụ́ ledre ené go zɨ́a ṇgúṇgu ledre ꞌbɨ Lomo yá, maláyika e mbá nɨyí ídí kɨ́ rokinyi gɨ ro bɨ kéṛị́ ꞌyị lúyú ledre bɨ oyóloꞌbó sómụ́ ledre ené zɨ́a ṇgúṇgu ledre ꞌbɨ Lomo ní.”
10 Eu vos afirmo que, de igual modo, há júbilo diante dos anjos de Deus por um pecador que se arrepende.
11 Zɨ́ Yésụ kpá úku ngíti muruwayi kɨ́dí, “Ngíti oꞌdo nɨ kóo bo kɨ́ wotị́ne e gbre.
11 Continuou: Certo homem tinha dois filhos;
12 Zɨ́ wotị́a bɨ owụ́ ní úku ledre zɨ́ ꞌbụyé kɨ́dí, ‘Babá, éyị́ sị́lị́yị ga bɨ gɨ ro ífi báyi yée zɨ́ze owụ́ ꞌbɨ eyị́ e ní, íꞌbí ꞌbɨ amá mu gɨ sɨmɨyé.’ ꞌBụyé kala kpá wá, zɨ́a ífi báyi éyị́ sị́lị́ne zɨ́a iꞌbí ꞌbɨ owụ́ ꞌbɨ ené bɨ owụ́ ní.
12 o mais moço deles disse ao pai: Pai, dá-me a parte dos bens que me cabe. E ele lhes repartiu os haveres.
13 “Lá owụ́ sị́lị́ cúkuꞌdée, zɨ́ wotị́a bɨ owụ́ ní úgúóyó ꞌbɨ ené éyị́ bɨ ꞌbụyé iꞌbí zɨ́a ní mbá ꞌdáꞌba, zɨ́a ꞌdíꞌbi késị́ ndéréne gbála sɨmɨ ngíti káṇgá. Zɨ́a sínyiónzó késị́ née íri sɨmɨ ledre ga bɨ ngárá moko ndaá sɨmɨyé wá ní.
13 Passados não muitos dias, o filho mais moço, ajuntando tudo o que era seu, partiu para uma terra distante e lá dissipou todos os seus bens, vivendo dissolutamente.
14 Nɨ ídí kɨ́e ní, ꞌbú utú go sɨmɨ káṇgá bɨ nɨ sɨmɨa íri née, késị́ ndaá lolụ zɨ́a ánu éyị́ kɨ́e wá.
14 Depois de ter consumido tudo, sobreveio àquele país uma grande fome, e ele começou a passar necessidade.
15 Zɨ́a ídíne káa do ꞌyị ꞌbɨ moko ꞌbɨ ngíti oꞌdo gɨ dongará mị́ngị́ káṇgá ga bɨ íri ní, ndị́sị lúrú bi kacɨ́ mụkụ́ṛụ́ ené e kɨ́ íꞌbí éyị́ mɨánu zɨ́ye.
15 Então, ele foi e se agregou a um dos cidadãos daquela terra, e este o mandou para os seus campos a guardar porcos.
16 ꞌYị íꞌbí éyị́ mɨánu ndaá zɨ́a wá, nɨ nda kóo go gbóo gɨ ro ánu éyị́ mɨánu ga bɨ ꞌbɨ mụkụ́ṛụ́ e ní. Owụ́ bɨ ịndrị ní|src="CN01759B.TIF" size="span" loc="15:16" copy="Cook " ref="15:11-24"
16 Ali, desejava ele fartar-se das alfarrobas que os porcos comiam; mas ninguém lhe dava nada.
17 “Zɨ́a sómụ́lóꞌbó sɨmɨ doné zɨ́a úku ledre kɨ́dí, ‘ꞌYị ꞌbɨ moko ga bɨ ꞌbɨ babá ní, éyị́ mɨánu nɨ gɨ royé bo kɨ́ngaya. Mááyí ndị́sị úyu gɨ zɨ́ ꞌbú ona ba.
17 Então, caindo em si, disse: Quantos trabalhadores de meu pai têm pão com fartura, e eu aqui morro de fome!
18 Mááyí ndáꞌba zɨ́ma úku ledre zɨ́a máyá, “Babá, málúyú go ro Lomo kpá royị́.
18 Levantar-me-ei, e irei ter com o meu pai, e lhe direi: Pai, pequei contra o céu e diante de ti;
19 Máútúásá amá lolụ ídíma káa do owụ́ ꞌbɨ eyị́ wá. Ídí nda óto máa dongará ꞌyị ꞌbɨ moko eyị́ e.” ’
19 já não sou digno de ser chamado teu filho; trata-me como um dos teus trabalhadores.
20 Yóó, zɨ́a ị́nyịné ndáꞌbané ꞌbe zɨ́ ꞌbụné.
20 E, levantando-se, foi para seu pai. Vinha ele ainda longe, quando seu pai o avistou, e, compadecido dele, correndo, o abraçou, e beijou.
21 “Zɨ́ wotị́a úku ledre zɨ́a kɨ́dí, ‘Babá, málúyú go ro Lomo kpá royị́. Máútúásá lolụ ídíma káa do owụ́ ꞌbɨ eyị́ wá.’
21 E o filho lhe disse: Pai, pequei contra o céu e diante de ti; já não sou digno de ser chamado teu filho.
22 “Zɨ́ ꞌbụa úku ledre zɨ́ ꞌyị moko e kɨ́dí, ‘Ngásásé mu ꞌdiꞌdiya ndéréógụ kɨ́ bɨlámá bongó, kɨ́ ngoꞌdi kɨ́ éyị́ sịndị́ zɨ́a ésị yée.
22 O pai, porém, disse aos seus servos: Trazei depressa a melhor roupa, vesti-o, ponde-lhe um anel no dedo e sandálias nos pés;
23 Zɨ́se ndéréógụsé kɨ́ zoro ị́tị́ óṇgoónzó a gɨ ro zɨ́ze ánu a kɨ́ rokinyi.
23 trazei também e matai o novilho cevado. Comamos e regozijemo-nos,
24 Wotị́ma ba nɨ kóo go umbuné. Bɨ ba ní, ndaꞌbaogụ go trịdrị. Ịndrị kóo go, ndaꞌbaogụ go.’ Zɨ́ye tónóye ánu éyị́ kɨ́ rokinyi.
24 porque este meu filho estava morto e reviveu, estava perdido e foi achado. E começaram a regozijar-se.
25 “Ledre ba nɨ ndị́sị méngị roné ní, wotị́a bɨ mongụ́ ní nɨ aka ꞌbɨ ené yáká. Zɨ́a ị́nyịné gɨ yáká gɨrí go sɨkala ndáꞌbaógụné ꞌbe. Zɨ́a ógụ ólụ́ne sɨmɨ gboṛụ kị́drị́ kɨ́ do ꞌyị e, keꞌbị nɨ go ndị́sị méngị roné zɨ́ye ꞌbe.
25 Ora, o filho mais velho estivera no campo; e, quando voltava, ao aproximar-se da casa, ouviu a música e as danças.
26 Zɨ́a ndólo ngúru ꞌyị ꞌbɨ moko bɨ ꞌbe ore ndúꞌyú wo kɨ́dí, ‘Éyị́ bɨ mengị roné ní ꞌdi?’
26 Chamou um dos criados e perguntou-lhe que era aquilo.
27 Zɨ́ ꞌyị ꞌbɨ moko née úkulúgu ledre kɨ́dí, ‘Bɨsinyí ledre ndaá, lúnduyị́ kóo ịndrị ní, ndaꞌbaogụne zɨ́ ꞌbụsé úku ledre do óṇgoónzó zoro ị́tị́ gɨ ro zɨ́ ꞌyị e ánu a, bɨ nɨyí ndị́sị ndéndeke née.’
27 E ele informou: Veio teu irmão, e teu pai mandou matar o novilho cevado, porque o recuperou com saúde.
28 “Zɨ́ ledre née sínyíne ro wotị́a bɨ mongụ́ née gbála, zɨ́a ásiné cịkị do mɨsiꞌdi ili ógụ ꞌbe wá. Zɨ́ ꞌbụyé ndéréne dódó roné roa idí mu ógụ ꞌbe.
28 Ele se indignou e não queria entrar; saindo, porém, o pai, procurava conciliá-lo.
29 Zɨ́a úkulúgu ledre zɨ́ ꞌbụyé kɨ́dí, ‘Lúrú aka, tụ́ꞌdụ́ sɨmɨbi ga ba za mbá azé kéyị ona. Zɨ́ma ndị́sịmá óto úndruyị́ kɨ́ méngị moko kpá káa zɨ́ ꞌyị ꞌbɨ moko ní, íꞌbí zɨ́ma gbawá owụ́ ína zɨ́ma gɨ ro zɨ́ze ánua kɨ́ lafúma e.
29 Mas ele respondeu a seu pai: Há tantos anos que te sirvo sem jamais transgredir uma ordem tua, e nunca me deste um cabrito sequer para alegrar-me com os meus amigos;
30 Lúrú aka nda ꞌyị máa bɨ sinyionzó késị́ eyị́ mbá do kará ga bɨ moko ndaá sɨmɨyé wá ní, sɨmɨ bɨ ledre romo wo, ndaꞌbaogụ nda goó ꞌbe ní, zɨ́yị úfu za cụ́ ị́tị́ zɨ́a gɨ ro zɨ́ ꞌyị e ógụyé ánu a.’
30 vindo, porém, esse teu filho, que desperdiçou os teus bens com meretrizes, tu mandaste matar para ele o novilho cevado.
31 “Zɨ́ ꞌbụa úkulúgu ledre zɨ́a kɨ́dí, ‘Lúrú ledre máa née kɨ́e? Mbé bɨ azé kéyị ona ní, éyị́ ga bɨ ꞌbɨ amá ní nɨyí fú mbá ꞌbɨ eyị́.
31 Então, lhe respondeu o pai: Meu filho, tu sempre estás comigo; tudo o que é meu é teu.
32 Ufunɨ́ ị́tị́ née gɨ zɨ́a lúnduyị́ née nɨ kóo go umbuné. Bɨ ba ní, ndaꞌbaogụ go trịdrị. Ịndrị kóo go, ndaꞌbaogụ go.’ ”
32 Entretanto, era preciso que nos regozijássemos e nos alegrássemos, porque esse teu irmão estava morto e reviveu, estava perdido e foi achado.
Atalhos do teclado
- Capítulo anterior←
- Próximo capítulo→
- Versículo anteriork
- Próximo versículoj
- Limpar seleçãoEsc
- Esta ajuda?
Estude este capítulo no WhatsApp
Peça à IA da Bíblia Fala para explicar Lucas 15, comparar traduções ou montar um estudo — tudo direto pelo WhatsApp.