Atos 27
MƗKÁNDA LORỤ ꞌBƗ LOMO KƗ́ DOSỊ́ ÉYỊ́ E (BDH) vs VC
1 Sɨmɨ bɨ yemezé sómụ́ ledre gɨ ro zɨ́ze ꞌdógụ bi ndéréze sɨmɨ káṇgá bɨ Ítali ní, do íꞌbí Páwulo e kɨ́ ngíti géyị ꞌyị ga bɨ nɨyí kéye sɨmɨ sị́gịnị ní do sị́lị́ mongụ́ ꞌyị ꞌbɨ asikíri e kɨ́ ịrịné Zụ́lụya, bɨ nɨ ne manda zɨ́ asikíri ga bɨ ndịsịnɨ́ ndólo yée do okó ꞌbɨ Káyísara ní.Mɨndéré Páwulo sɨmɨ Róma|src="Baka_GPS_Paul4-BW.pdf" size="span" loc="27:1" copy="SIL" ref="27:1—28:14"
1 Logo que foi determinado que embarcássemos para a Itália, Paulo foi entregue com outros presos a um centurião da coorte Augusta, chamado Júlio.
2 Zɨ́ze ékị́ze sɨmɨ mongụ́ kuṛúngba gɨ sɨmɨ gara bɨ kɨ́ ịrịné Adaramị́tị bɨ nɨ go nzíyiné gɨ ro ndéréne sɨmɨ gara ga bɨ do mama bɨ dongaráye kɨ́ káṇgá bɨ Ásiya ní. Zɨ́ze ꞌdógụ bi sága. Azé kóo kɨ́ Arisitáka bɨ ꞌyị ꞌbɨ gara bɨ Tasalonị́ka bɨ sɨmɨ Mekedonị́ya ní.
2 Embarcamos num navio de Adramito que devia costear as terras da Ásia, e levantamos âncora. Em nossa companhia estava Aristarco, macedônio de Tessalônica.
3 Sɨmɨ bɨ bi aráloꞌbó roné ní, zɨ́ze ndéréógụzé sɨmɨ gara bɨ kɨ́ ịrịné Sidóna. Mɨmbéꞌde Zụ́lụya nɨ kóo bɨlámáne ro Páwulo kɨ́ngaya, zɨ́a íꞌbí mɨsiꞌdi zɨ́ Páwulo zɨ́a ndéréne kɨ́ lúrú ezegámáne e gɨ ro zɨ́ye sáká wo kɨ́ éyị́ bɨ ili ní.
3 No dia seguinte, fazendo escala em Sidônia, Júlio, usando de bondade com Paulo, permitiu-lhe ir ver os seus amigos e prover-se do que havia de necessário.
4 Zɨ́ze ị́nyịzé ndéréze gɨ ore, gɨ zɨ́a bɨ kóo azé sị́ síli ní, zɨ́ze ízi rozé óyóómo cúkú Sáyípuroso mɨꞌdí do ngelị.
4 Dali, fazendo-nos ao mar, fomos navegando perto das costas de Chipre, por nos serem contrários os ventos.
5 Sɨmɨ bɨ ꞌdogụzé mɨkavu sága do mama káṇgá ga bɨ Silísiya kɨ́ Pamafíliya ní, zɨ́ze ógụzé sɨmɨ gara bɨ ndịsịnɨ́ ndólo a Mị́ra bɨ sɨmɨ káṇgá bɨ Lịsị́ya ní.
5 Tendo atravessado o mar da Cilícia e da Panfília, chegamos a Mira, cidade da Lícia.
6 Gɨ sɨmɨ Mị́ra, zɨ́ mongụ́ ꞌyị ꞌbɨ asikíri e née óto zée sɨmɨ mongụ́ kuṛúngba bɨ ogụ gɨ sɨmɨ gara bɨ Alakɨzandarị́ya bɨ sɨmɨ Ízibiti gɨ ro ndéréne sɨmɨ Ítali ní.
6 O centurião encontrou ali um navio de Alexandria, que rumava para a Itália, e fez-nos passar para ele.
7 Zɨ́ze ndéréze gɨ ore tɨ́ ndoo kɨ́ tụ́ꞌdụ́ sị́lị́ e zɨ́ze ndéréógụzé gbóo cigí gara bɨ kɨ́ ịrịné Nidụ́sụ ní. Sɨmɨ bɨ síli nɨ nda go kɨ́ rokoꞌbụné kɨ́ngaya, utúasázé lolụ ndéré mbị́ kóꞌdụ́ze wá ní, zɨ́ze ízi rozé dogboṛụ cúkú bɨ Keréto bɨ oto asá roné ndro kɨ́ bi bɨ ndịsịnɨ́ ndólo a Salamúne mɨꞌdí do anú ní.
7 Por muitos dias navegamos lentamente e com dificuldade até diante de Cnido, onde o vento não nos permitiu aportar.
8 Gɨ ore zɨ́ze ndéréze fú lá ndoo gbóo kacɨ́ kóꞌdụ́ gbúṛóngó Keréto, zɨ́ze ndéréógụzé do bi bɨ kɨ́ ịrịné Bɨlámá bi bándá kuṛúngba e bɨ gbóo kɨ́ gara bɨ Laséya ní.
8 Fomos então costeando ao sul da ilha de Creta, junto ao cabo Salmona. Navegando com dificuldade ao longo da costa, chegamos afinal a um lugar, a que chamam Bons Portos, perto do qual está a cidade de Lasaia.
9 Ndịsịzé kóo ore kɨ́ ngbángbá sị́lị́, ndéré kɨ́ kuṛúngba nɨ yị́ ené kóo go bɨsinyíne kɨ́ngaya gɨ zɨ́a née kóo gɨ do kacɨ́ Sị́lị́ ꞌbɨ Órụ́ Éyị́ mɨánu. Zɨ́ Páwulo úku ledre zɨ́ ꞌyị ga bɨ nɨyí kéye ní ya,
9 Passara o tempo - já havia passado a época do jejum - e a navegação se tornava perigosa. Paulo advertiu-os:
10 “Yaꞌdá e, mɨndéréze gɨ ona ꞌdáꞌdá nɨ ógụ ídí bɨsinyíne kɨ́ngaya. Kuṛúngba ezé nɨ sínyí kɨ́ éyị́ ga bɨ roné ní mbá, ngíti géyị yá, iní nɨ kpá ꞌdíꞌbi ókpó ꞌyị.”
10 Amigos, vejo que a navegação não se fará sem perigo e sem graves danos, não somente ao navio e à sua carga, mas ainda às nossas vidas.
11 Tɨ́ lá mongụ́ ꞌyị ꞌbɨ asikíri e née oto ené komoné ro ledre bɨ Páwulo uku ní wá, lodụ́ nda yị́ ené kacɨ́ ledre ꞌbɨ ꞌyị kpúṛónyó kuṛúngba e kɨ́ ledre bɨ mị́ngị́ kuṛúngba ukunɨ́ ní.
11 O centurião, porém, dava mais crédito ao piloto e ao mestre do que ao que Paulo dizia.
12 Gɨ zɨ́a bɨ gbúṛóngó mɨkavu bɨ ndịsịnɨ́ bándá kuṛúngba e sɨmɨ a ní utúasá gɨ ro zɨ́ ꞌyị e ndị́sịyé sɨmɨ a kɨ́ lịmị wá. Zɨ́ tụ́ꞌdụ́ ꞌyị e yéme sómụ́ ledre kɨ́dí, idízé mu ndéré gɨ ona kɨ́ óto komo gɨ ro zɨ́ze ógụzé sɨmɨ gara bɨ kɨ́ ịrịné Phonékisi bɨ sɨmɨ káṇgá bɨ Keréto ní togụ́ nɨ útúásá yá, zɨ́ze ndị́sịzé ore kɨ́ lịmị ba.
12 O porto era impróprio para passar o inverno, pelo que a maior parte deles foi de parecer que se retornasse ao mar, na esperança de chegar a Fenice, para passar ali o inverno, por ser esse um porto de Creta, abrigado dos ventos do sudeste e do nordeste.
13 Sɨmɨ bɨ owụ́ síli tonó ílí gɨ ꞌdí do anú ní, zɨ́ ꞌyị kpúṛónyó kuṛúngba e sómụ́ ꞌbɨ eyé kɨ́dí ledre bɨ kóo yée ilinɨ́ wo ní utúasá go. Zɨ́ye ị́mbị́óyó késị́ bɨ ndịsị ódóngéṛị kuṛúngba sɨmɨ iní káa bɨ nɨ ndéré ní, zɨ́ze tónóze ndéréze kacɨ́ kóꞌdụ́ gbúṛóngó Keréto.
13 Soprava então brandamente o vento sul. Julgavam poder executar os seus planos. Levantaram a âncora e foram costeando de perto a ilha de Creta.
14 Tɨ́ lá gɨ do kacɨ́ owụ́ sịndị́ kadra cúkuꞌdée, zɨ́ mongụ́ bɨsinyí síli bɨ ꞌyị e ndịsịnɨ́ ndólo a “síli gɨ ꞌdí do ngelị mɨꞌdí gbére ní” ógụné kpụrụ́ gɨ ꞌdí sɨmɨ cúkú gɨrí.
14 Mas, não muito depois, veio do lado da ilha um tufão chamado Euroaquilão.
15 Zɨ́a kpére mongụ́ kuṛúngba ba bɨsinyíne kɨ́ngaya bi ndéréze ndaá ꞌdáꞌdá gɨ zɨ́ mɨgombị née wá. Zɨ́ ꞌyị kpúṛónyó kuṛúngba e nda lá ótoómo a zɨ́ mɨgombị ndéréne kɨ́e kɨ́ꞌdí bɨ ndịsị ílí ꞌdị́yị roné ní.
15 Sem poder resistir à ventania, o navio foi arrebatado e deixamo-nos arrastar.
16 Sɨmɨ bɨ okpóomozé owụ́ cúkú bɨ kɨ́ ịrịné Kawuda mɨꞌdí do anú ní, kɨ́ ꞌdoꞌdó ga gére née mbá, zɨ́ze ꞌdíꞌbiógụ owụ́ kuṛúngba bɨ ndịsị sáká ꞌyị e sɨmɨ ledre bɨ kakara ní tɨ́ do roné.
16 Impelidos rapidamente para uma pequena ilha chamada Cauda, conseguimos, com muito esforço, recolher o batel.
17 Zɨ́ye ị́mbị́óto owụ́ kuṛúngba née do mongụ́ kuṛúngba zɨ́ye ódóngéṛị mongụ́ kuṛúngba née kɨ́ káꞌdá ngị́rị. Erénɨ́ ngịrị káa bɨ yée nɨyí ngásá ógụ do bi bɨ sayi ụṛụ́ ꞌdụtụ komo iní do bi bɨ ndịsịnɨ́ ndólo Sítiresi bɨ sɨmɨ káṇgá bɨ Lị́bịya ní, zɨ́ye ónzólúgu késị́ bɨ ndịsị ówóngéṛị kuṛúngba káa bɨ nɨ ndéré ní sɨmɨ iní do ótoómo síli zɨ́a ndị́sịné ị́trị́ mongụ́ kuṛúngba ne ndéré kɨ́e.
17 Içaram-no e, depois, como meio de segurança, cingiram o navio com cabos. Então, temendo encalhar em Sirte, arriaram as velas e entregaram-se à mercê dos ventos.
18 Sɨmɨ bɨ bi aráloꞌbó roné ní, cóngó ro mɨgombị kɨ́ mɨkáda iní tatá nda ꞌdáꞌdá zɨ́ze tónóze ụ́cụóyó éyị́ ga bɨ sɨmɨ mongụ́ kuṛúngba ní ꞌdáꞌba.
18 No dia seguinte, sendo a tempestade ainda mais violenta, atiraram fora a carga.
19 Sị́lị́ ota gɨ do kacɨ́ ledre née ní, zɨ́ye ụ́cụóyó ambá éyị́ ga bɨ sɨmɨ mongụ́ kuṛúngba ní ꞌdáꞌba cụ́ kɨ́ sị́lị́ye.
19 No terceiro dia, atiramos para fora com as nossas próprias mãos os acessórios do navio.
20 ꞌDiꞌbi zée tụ́ꞌdụ́ sị́lị́ utúasázé lúrúndíki kadra togụ́ mbú kele wá. Mɨgombị nɨ ꞌbɨ ené fú lá ro moko ílí ené kɨ́ rokoꞌbụné kɨ́ngaya. Odụ a, zɨ́ze ꞌdíꞌbióyó ledre bɨ ya azé ómo ní gɨ sɨmɨ dozé ꞌdáꞌba.
20 Ora, não aparecendo por muitos dias nem sol nem estrelas e sendo batidos por forte tempestade, tínhamos por fim perdido toda a esperança de sermos salvos.
21 Gɨ do kacɨ́ bɨ ꞌyị ga bɨ sɨmɨ kuṛúngba mengịnɨ́ go tụ́ꞌdụ́ sị́lị́ anunɨ́ éyị́ wá ní, zɨ́ Páwulo ị́nyịógụné ꞌdága úku ledre zɨ́ye kɨ́dí, “Yaꞌdá e idí úwúsé kóo ledre bɨ máúku zɨ́se kɨ́dí ndazé ị́nyị gɨ sɨmɨ Keréto ndéréze wá ní, káa bɨ éyị́ bɨ zɨ́a sínyíne kɨ́ ị́ndrịné káa ní ní ndaá.
21 Desde muito tempo ninguém havia comido nada. Paulo levantou-se no meio deles e disse: Amigos, deveras devíeis ter-me atendido e não ter saído de Creta, e assim evitar esse perigo e essas perdas.
22 Tɨ́ lá cakaba ní, mándéndị́ romá go zɨ́se ídísé ódó mɨmbéꞌdesé, ꞌyị bɨ nɨ úyu gɨ dongaráse ní ndaá, mongụ́ kuṛúngba nɨ sínyí lá ne.
22 Agora, porém, vos admoesto a que tenhais coragem, pois não perecerá nenhum de vós, mas somente o navio.
23 Kɨ́ ndụlụna, Lomo bɨ mááyí ꞌyị ené, mándị́sị méngị moko zɨ́a ní, kasa maláyika ené zɨ́ma,
23 Esta noite apareceu-me um anjo de Deus, a quem pertenço e a quem sirvo, o qual me disse:
24 zɨ́a úku ledre kɨ́dí, ‘Ndá éré ngịrị wá Páwulo. Áyí tóro kóꞌdụ́ Káyísara úku ngbanga née. Lomo yomo ꞌyị ga bɨ ásé kéye sɨmɨ kuṛúngba née go mbá gɨ zɨ́ bikịdrị́ mɨmbéꞌdea bɨ royị́ ní.’
24 Não temas, Paulo. É necessário que compareças diante de César. Deus deu-te todos os que navegam contigo.
25 Bɨ kenée ní, yaꞌdá e ídísé ódó mɨmbéꞌdesé. Máówo bú kɨ́dí Lomo nɨ méngị ledre née tɨ́ káa zɨ́ bɨ maláyika uku zɨ́ma ní.
25 Por isso, amigos, coragem! Eu confio em Deus que há de acontecer como me foi dito.
26 Tɨ́ lá mongụ́ kuṛúngba nɨ útru roné zɨ́a sínyíne kɨ́ze do ngíti cúkú.”
26 Vamos dar a uma ilha.
27 Sɨmɨ sokó doa eso (14) sị́lị́, mɨgombị nɨ fú lá ndị́sị ị́trị́ lóꞌbó zée komo mɨkavu bɨ kɨ́ ịrịné Medịterénịya ní. Kɨ́ yana ndụlụ zɨ́ sómụ́ ledre ógụné sɨmɨ do ꞌyị kpúṛónyó mongụ́ kuṛúngba e kɨ́dí azé go gbóo gɨ ro ꞌdógụ bi.
27 Já estávamos na décima quarta noite, pelo mar Adriático, quando, pela meia-noite, os marinheiros pressentiram que estavam perto de alguma terra.
28 Zɨ́ye ndɨ́rábɨ mɨólụ́ iní do ówo a kɨ́dí mɨólụ́ a nɨ mítiri cị́ gbre. Zɨ́ye ndéré ꞌdóso royé cúkuꞌdée ꞌdáꞌdá do kpá ndɨ́rábɨ ándá a, zɨ́ye ówo a kɨ́dí mɨólụ́ a nɨ go mítiri cị́ kéṛị́ a doa sokó.
28 Então, atirando a sonda, perceberam que a profundidade era de vinte braças. Depois, um pouco mais adiante, viram que era de quinze braças.
29 Ngịrị ndịsị kóo méngị yée káa bɨ mongụ́ kuṛúngba nɨ ndéré útru roné ro tutú e, zɨ́ye ónzóóto késị́ ga bɨ ndịsịnɨ́ ówóngéṛị kuṛúngba ní eso (4) sɨmɨ iní gɨ ꞌdí sogo mongụ́ kuṛúngba. Zɨ́ye ndị́sịyé íni ini zɨ́ Lomo gɨ ro zɨ́ bi árá ndíki yée.
29 Temendo que déssemos em algum recife, lançaram quatro âncoras da popa, esperando ansiosos que amanhecesse o dia.
30 Gɨ ore, ꞌyị kpúṛónyó kuṛúngba e ayínɨ́ kóo go gɨ ro lólo eyé gɨ sɨmɨ mongụ́ kuṛúngba ꞌdáꞌba. Zɨ́ye ị́mbị́óto owụ́ kuṛúngba bɨ sɨmɨ mongụ́ kuṛúngba ní sɨmɨ iní, lóndo royé káa zɨ́ ayínɨ́ ndéré óto késị́ bɨ ndịsị ówóngéṛị kuṛúngba ní tara somo mongụ́ kuṛúngba.
30 Imediatamente, os marinheiros procuraram fugir e, sob o pretexto de largar as âncoras da proa, lançaram o bote ao mar.
31 Tɨ́ lá zɨ́ Páwulo úku ledre zɨ́ mongụ́ ꞌyị ꞌbɨ asikíri e kɨ́ asikíri e ya, “Togụ́ ꞌyị kpúṛónyó mongụ́ kuṛúngba e ndịsịnɨ́ eyé sɨmɨ kuṛúngba ona wá, ndásé óto komosé kɨ́dí ásé ídí trịdrị ní wá.”
31 Paulo disse ao centurião e aos soldados: Se estes homens não permanecerem no navio, não podereis salvar-vos.
32 Née ní, zɨ́ asikíri e óṇgo ꞌdécị káꞌdá bɨ odónɨ́ owụ́ kuṛúngba kɨ́e ní tụ do íꞌdí sị́lị́ye gɨ roa zɨ́a ndéréókpóne.
32 Os soldados cortaram, então, os cabos do bote e deixaram-no cair.
33 Sɨmɨ bɨ bi nɨ aka lá ꞌboꞌboṇgo gɨ ro árá ní, zɨ́ Páwulo úku ledre zɨ́ ꞌyị ga bɨ kóo nɨyí kéye sɨmɨ mongụ́ kuṛúngba ní gɨ ro zɨ́ye ánu éyị́. “Órụ́sé tarasé cakaba go kɨ́ sị́lị́ sokó doa eso zɨ́se ídíse kɨ́ mongụ́ sómụ́ ledre, sịndị́ kadra ga gére née mbá ánusé éyị́ mɨánu wá.
33 Enquanto ia amanhecendo, Paulo encorajou a todos que comessem alguma coisa, e disse: Já faz hoje catorze dias que estais em jejum, sem comer nada.
34 Cakaba ní, mándéndị́ romá go zɨ́se gɨ ro zɨ́se ánu éyị́ mɨánu. Sanáse ili éyị́ mɨánu gɨ ro zɨ́se ídíse trịdrịsé. ꞌYị bɨ dongaráse kị́éꞌdo káa bɨ nɨ úyu ní ndaá.”
34 Rogo-vos que comais alguma coisa, no interesse de vossa vida, porque nem um cabelo da cabeça de alguém de vós perecerá.
35 Gɨ do kacɨ́ bɨ Páwulo uku ledre née kenée ní, zɨ́a ꞌdíꞌbi ambata do íꞌbí mbófo éyị́ zɨ́ Lomo do komoyé ore, zɨ́a ꞌdéwe a tónóne ánu a.
35 Tendo dito isso, tomou do pão, pronunciou uma bênção na presença de todos e, depois de parti-lo, começou a comer.
36 Zɨ́ ledre née íꞌbí rokoꞌbụ zɨ́ze, zɨ́ze ị́nyịzé mbá ánu éyị́ mɨánu.
36 Com isso, todos cobraram ânimo e puseram-se igualmente a comer.
37 Azé kóo sɨmɨ mongụ́ kuṛúngba za mbá (276) míya gbre cị́ ota doa sokó doa ịnyị doa kéṛị́.
37 No navio éramos ao todo duzentas e setenta e seis pessoas.
38 Gɨ do kacɨ́ bɨ ꞌyị e anunɨ́ éyị́ go zɨ́ye léreyé mbá mɨlére ní, zɨ́ye ụ́cụóyó kúfú éyị́ ga bɨ kóo sɨmɨ mongụ́ kuṛúngba ní sɨmɨ mɨkavu gɨ ro óto kuṛúngba zɨ́a ídíne fáfáka.
38 Depois de terem comido à vontade, aliviaram o navio, atirando o trigo ao mar.
39 Sɨmɨ bɨ bi oṇgoonzó nda roné go ní, ꞌyị kpúṛónyó mongụ́ kuṛúngba e owoꞌdiꞌbinɨ́ mbị́ ị́rịgbére bɨ nɨyí sɨmɨa ní wá. Zɨ́ye lúrúndíki do mongụ́ nyárá bi were kɨ́ sayi doné kóꞌdụ́ gbúṛóngó ore. Zɨ́ye yéme sómụ́ ledre ya, togụ́ nɨ útúásá yá, yée nɨyí kpúṛónyó mongụ́ kuṛúngba ndéré tóro kɨ́e do ngáká bi née íri.
39 Afinal, clareou o dia. Os marinheiros não reconheceram a terra, mas viram uma enseada com uma praia, na qual tencionavam encalhar o navio, caso o pudessem.
40 Gɨ ore, zɨ́ye óṇgo ꞌdécị káꞌdá gɨ ro késị́ bɨ ndịsị ówóngéṛị kuṛúngba ní do ótoómo a zɨ́a ólụ́ne sị́ iní. Nda sɨmɨ sịndị́ kadra máa née ní, zɨ́ye líkpíóyó káꞌdá bɨ ro éyị́ bɨ ndịsịnɨ́ kị́rị́gbị iní kɨ́e gɨ ro zɨ́ kuṛúngba ndéréne ní ꞌdáꞌba. Nda née ní, zɨ́ye sị́kpịóyó éyị́ bɨ tara somo mongụ́ kuṛúngba ní ꞌdága gɨ ro zɨ́ síli ndị́sịné ílí mongụ́ kuṛúngba ndéré kɨ́e ꞌdáꞌdá, née go mɨndéréze do gbúṛóngó.
40 Levantaram as âncoras e largaram ao mesmo tempo as amarras dos lemes. Desfraldaram ao vento a vela mestra e rumaram para a praia.
41 Tɨ́ lá zɨ́ mongụ́ kuṛúngba útru roné ro mɨụ́ṛụ́ sayi do ngásá ógụné do ngáká bi. Zɨ́ tara somo a lányáne ngị́rị utúasá lolụ ndéré wá. Zɨ́ sono mongụ́ kuṛúngba ꞌdéwe sínyi roné nzéré nzéré gɨ zɨ́ bɨsinyí mɨkáda iní bɨ kɨ́ rokoꞌbụné ní.Mongụ́ kuṛúngba bɨ ꞌdewe sinyi roné ní|src="CN02045B.TIF" size="span" loc="27:41" copy="Cook " ref="27:39-41"
41 Mas deram numa língua de terra, e o navio encalhou aí. A proa, encalhada, permanecia imóvel, ao mesmo tempo que a popa se abria com a força do mar.
42 Zɨ́ asikíri e yéme ledre gɨ ro úfu ꞌyị ga bɨ kóo nɨyí mɨꞌdíꞌbiyé sɨmɨ sị́gịnị ní mbá ꞌdáꞌba káa bɨ nɨyí ndéré ꞌdógụ bi zɨ́ye ngásáókpóye ke.
42 Os soldados tencionavam matar os presos, por temerem que algum deles fugisse a nado.
43 Tɨ́ lá mongụ́ ꞌyị ꞌbɨ asikíri ga gére née ili kóo gɨ ro yómo Páwulo zɨ́a ídíne trịdrị, zɨ́a ụ́cụómo asikíri ga gére née kɨ́ méngị ledre bɨ kóo yemenɨ́ née. Zɨ́a nda yị́ ené úku ledre zɨ́ ꞌyị ga bɨ ụcụnɨ́ bada bú ní kɨ́dí idínɨ́ mu útú sɨmɨ iní zɨ́ye ꞌdógụụ́tụ bi sága.
43 O centurião, porém, querendo salvar Paulo, impediu que o fizessem e ordenou que aqueles que pudessem nadar fossem os primeiros a lançar-se ao mar e alcançar a terra.
44 Ngíti géyị ꞌyị ga gére née idínɨ́ ꞌdíꞌbi sị́lị́ye ro ngbangbála kágá togụ́ mbú mɨꞌdéwe éyị́ ga bɨ gɨ ro mongụ́ kuṛúngba ní zɨ́ye ꞌdógụ lódụ́ kacɨ́ lafúye. Née mɨsiꞌdi bɨ ꞌdogụzé bi doa sága kɨ́ sanáze bɨlámáne ní.
44 Os demais, uns atingiram a terra em tábuas, outros em cima dos destroços do navio. Desse modo, todos conseguiram chegar à terra, sãos e salvos.
Atalhos do teclado
- Capítulo anterior←
- Próximo capítulo→
- Versículo anteriork
- Próximo versículoj
- Limpar seleçãoEsc
- Esta ajuda?
Estude este capítulo no WhatsApp
Peça à IA da Bíblia Fala para explicar Atos 27, comparar traduções ou montar um estudo — tudo direto pelo WhatsApp.